Černá kvasnicová třináctka, špinavá optika a zreelovaný Big Ben...

Mám za sebou docela zajímavý víkend. Po dlouhé době jsem si zašel s jedním známým na pivko (plánovali jsme to snad půl roku), dokonce jsem druhý den vyrazil fotit... Nebýt toho pivka, asi by stěží k tomu focení došlo - ráno bych se asi hned tak nevyhrabal z postele. Než bych vyrazil z domu, ranní mlha (která byla vždycky lákadlem pro můj objektiv) by dávno opadla. A asi bych stěží bych objevil to, co jsem objevil. Začíná se to pěkně zamotávat, takže popořadě...
Příčinou toho všeho byla páteční návštěva hospody u rodinného pivovaru Valášek. Už jsem tam nebyl nějaký ten pátek, ale pokaždé, když se tam stavím, dám si černou kvasnicovou třináctku. Mám prostě slabost k černému pivu a k rodinným pivovarům nabízejícím různé pivní speciality. Už jsem si zvykl i na to, že silnější černý mok mě druhý den ráno minimálně "vysuší" nebo mi alespoň rozhodí metabolismus (žádná běhavka z toho naštěstí nebyla). Nic dramatického se nekonalo. Nevypil jsem jich velké množství, domů jsem taky došel po svých. Akorát jsem to po chvíli zalomil na gauči u televize. Usnul jsem před dvanáctou hodinou. To se mi stává opravdu jen párkrát do roka...
Už jsem na blogu myslím psal, že se mi po pivkách nespí úplně nejlíp. Ani tu noc tomu nebylo jinak. Probudil jsem se někdy po třetí hodině v noci, vstal jsem a vypil pár sklenic ananasového džusu (černé pivko nezklamalo a vysušilo spolehlivě)... A co teď dělat, říkal jsem si. Po džusovém osvěžení se mi ani nechtělo jít spát. Tak jsem popadl své první housle (druhé, zvučnější mám v Brně) a začal si vybrnkávat reelové sety. Poslední dobou čím dál víc zjišťuji, jak je docela složité poskládat pořádný set, aby byl se vším všudy. Aby měl kontrast - změny tónin, dynamiky, občas rychlosti, aby měl nějakou třešinku na dort atd. Je to pořádná fuška... Nějak se mi do prstů připletl i Bobby Casey's reel. Někdy se mu také říká Crosses Of Annagh, ale stejné jméno má i jeden mnohem známější reel. Vybrnkával jsem si jej pořád dokola a zkoušel vytvářet různé variace.
Najednou jsem se zarazil u začátku jeho druhé části. Přehrál jsem si ji ještě jednou, pak znova a znova. Ne, nebylo to zdání - slyšel jsem melodii Big Benu. Pravda, předělanou do reelu. Ale byla to ona. Ráno jsem zapnul PC a pro jistotu našel záznam zvonění Big Benu na Youtube... a byl jsem ještě více přesvědčený o svém "objevu". Některé jsem kvůli tomu i otravoval SMSkama, asi mě za to moc neměli rádi.
Big Ben se do reelu pochopitelně "neschoval" jen tak náhodou - Bobby Casey, kterému je tento tune připisován, opravdu žil a hrál v Londýně. Takže je možné, že mu melodie tohoto snad nejznámějšího zvonu vlezla natolik do hlavy, až ji po svém zhudebnil. Nebo spíš - zreeloval.
Po neustálém přehrávání Bobby Casey's reelu mě ani tolik nerozhodily fleky na snímcích, které vznikly vinou trestuhodně špinavého objektivu. Tak zas někdy příště, až bude ráno pořádná mlha... a čistá optika.

P.S.: Kdo si chce tento reel poslechnout, tak nejlépe asi na thesession.org. Ti, kdo nemají rádi .mid soubory, můžou googlovat anebo počkat, až to někde zahrajeme s kapelou;-). Didlideee!

Trocha nostalgie

Se sessionama v Brně je na nějakou dobu odpískáno. Nevím, jestli budou pokračovat jinde nebo skončí úplně, jde to už tak nějak mimo mě. Časy se mění a priority jakbysmet...
Bude to pomalu pár měsíců, co jsem navštívil Belfast. Přiletěl jsem odtamtud s pocitem úžasně prožitého týdne. Muzikou jsem tam žil skoro non-stop, byla živá a všudypřítomná, bylo jí tolik, až měl člověk pocit, jako by se do ní nořil se šnorchlem (nebo spíš se slámkou s guinnessem na jejím druhém konci:-)). Nechci moc popisovat, jak jsem se cítil po svém návratu do našeho prostředí... Nebylo by to moc hezké čtení. Uvědomil jsem si taky, že se snaha dělat pořádné sessiony mnohokrát rovná boji s větrnými mlýny... tu se najde naprosto arogantní obsluha, někde zase nedostatek melodických nástrojů, jinde to pro změnu rozbalí "indexovkáři" hrající už 5 let to samé (leze to hodně na nervy), hladina hluku taky sem tam dělá svoje... Aby to nevyznělo úplně negativně, párkrát se našly i výjimky a jsem za ně rád.
No, dost bylo lamentování, naštěstí se na Youtube objevila videa, které mě alespoň na chvíli vrátí mezi muzikanty do belfastského Madden's baru. Myslím, že po přehrání těchto kousků asi každý pochopí, co jsem měl v předchozích odstavcích na mysli:-).

Všechna videa lze najít na kanálu uživatele maddens100. A je velmi pravděpodobné, že další kousky co nevidět přibudou. Didlideee!

Belfastské "highlights"

Tak si tu sedím u PC (tentokrát už ne v podkrovní místnosti řadového domu na jistém zeleném ostrově, ale na privátě v Brně), poslouchám nahrávky z belfastských session a třídím fotky. Není jich naštěstí tolik, vlastně se mi zdá, že při letošní návštěvě tohoto svérázného města jsem fotil podstatně míň. Čím to? Možná tím, že jsem tam byl už počtvrté, takže moje turistické choutky k focení čehokoliv, co u nás ve střední Evropě nemáme (pro Iry a jim podobné jsme stejně pořád Východoevropani:-)), už byly dávno ukojeny při předchozích návštěvách. Navíc se mi v sobotu vybila baterie do Nikonu a nebyl vůbec čas ji dát někde do nabíječky a zapojit do šťávy.
Tady je pár zvěčněných momentů z příjemně stráveného týdne:

1.) Park u Antrim Road
V severní části Belfastu jsem byl vůbec poprvé. Vzhledem k tomu, že se tam nacházelo naše dočasné útočiště (dům jistého dudáka jménem John:-)), nebylo od věci nasměřovat první vycházku právě do okolí Antrim Road a pěkně se tam porozhlédnout, zvolit si pár orientačních bodů atd... John nám doporučil mrknout se do parku, který je hned za rohem ulice. Prý je tam jezírko a pěkná příroda. Tak jsme neváhali a zašli se podívat na trochu zeleně, předtím, než se vrhneme více do hloubi velkoměsta (které oplývá více viktoriánskou červenou). Vypadalo to na hotovou oázu klidu. Nebylo nouze ani o zvířátka - ve vzduchu plachtili racci (kupodivu nebyly tolik hluční) občas přiletělo pár divokých hus, vodu okupovali kachny a poblíž vysedávaly labutě (ten svinčík kolem nich na fotce není sníh, ale jejich peří:-)).
Všechno to ptactvo se vzápětí podařilo vyplašit dvěma psíkům. Nemohli odolat (nepomohlo ani volání jejich paničky) a rozběhli se za vším, co mělo peří. Jak už to u psů bývá, neváhali kvůli kachnám skočit ani do místní studené vody. Moc dlouho se tam nezdrželi a vyrazili zpátky na břeh, kde ještě několik minut pobíhali. Občas zamířili i směrem k nám, naštěstí je nenapadlo otřepat mokrou srst v naší blízkosti...

2.) Pár nových murrals

O pouličním umění Belfastu jsem myslím už několikrát psal. Ani tentokrát mi to nedalo a nafotil jsem pár pěkně zmalovaných zdí. Mám pocit, že při každé návštěvě ulsterské metropole je co fotit, protože murrals se rok od roku mění (nebo některé mizí a jiné se objevují). Když jsme projížděli kolem Solidarity Wall na Falls Road, všiml jsem si, že na ní přibylo pár nových maleb. Náměty pochopitelně zůstaly podobné, akorát už to bylo bez "Dabljů" Bushe a místo Fidela se tam pro změnu objevil Che. Tomu se říká změna. Jiné murrals se objevily i v okolí městského hřbitova.

3.) Johnův barák

Oproti minulému roku, kdy jsem pobýval v domě na Falls Road, je to vskutku jiná třída. Tichučko se před nějakým časem přestěhoval k Johnovi a dobře udělal. Pěkný, udržovaný dům, se spoustou (asi) staršího, dřevěného nábytku. A staré dřevo má prostě šmrnc. Obývák je ještě k tomu vybaven dvěma užitečnými pohovkami (v modré se obvykle válí John, jenže v den pořízení této fotky byl zrovna v Dublinu:-)) . Občas jsem se pokoušel pustit si telku a přepnout na nějaký smysluplný program, ale po několika minutách jsem to vzdal. Mám pocit, že čím víc čudlů má obrazovka s dvěma ovladači dohromady (a čím víc programů), tím líp pro místní obyvatele. Ještě že se aspoň v kuchyňce dalo narazit na něco, co se prostě zmáčklo a běželo to. Když nepočítám spínač u zásuvky, tomu se člověk nevyhne a cvaká s ním x krát denně jako eejit.
Toustovač v kuchyni se mi rychle zalíbil. Poznal jsem už spoustu toustovačů, ale žádný neupoutal moji pozornost, jako tento. Ne, neměl žádnou další funkci, žádný zabudovaný USB mp3 přehrávač (i když - nedělám si iluze, v dnešní době USB otvíráků na pivo je to jen otázkou času). Na irském ostrově je to nepostradatelný přístroj. A tento typ byl o něco fotogeničtější, než ostatní. Nebyl tolik překrytý plechem a umožnil tím nahlédnout více do svého rozžhaveného nitra. Je libo trochu pekla? Muhehe... Vlastně chci říct: "Dáte si někdo křupavý, propečený toast?"

4.) Koncerty
Openhouse festival měl opravdu pestrý program. Nenechali jsme si ujít trio Brendan Hendry, Brendan Mulholland & Paul McSherry, kapely Mórga, Guidewires... chystali jsme se ještě na Tribute to Bothy Band (zajímavý to projekt, kde hudebníci jako John McSherry, Michael McGoldrick, Karan Casey, Alan Burke atd. vzdávají holt starým dobrým Bothies), ale bylo beznadějně vyprodáno. Nu což. Podle pozdějších reakcí to byla pěkná podívaná, na druhou stranu bychom ovšem neslyšeli nic nového (taky jsme hltali alba Bothy Bandu, taky taky...). V sobotu jsme řešili trochu větší dilema - jít na koncert Michaela McGoldricka a spol., nebo jít na session do Herculesu? Nebudu napínat - Hercules to vyhrál.

5.) Sessions
Během toho týdne se konaly jak běžné sessions (které probíhají v belfastských pubech po celý rok), tak sessions v rámci Openhouse festivalu. Ty byly možná o něco narvanější (bodejť taky, když byly uvedeny ve festivalové brožuře), ale také stály za to. Navíc tam bylo možné potkat mnoho muzikantů, kteří během festivalu vystupovali. Prostě si zašli zahrát do pubu předtím, než byla zvuková zkouška. Nebo po vystoupení. V Duke Of Yorku si zahrál skvělý belfastský flétnista Harry Bradley spolu s Seamusem O' Kanem, na čtvrteční session v Madden's se stavili Seamie O'Dowd, Donal O'Connor, opět Seamus O'Kane, Grace Kelly... nedělní (závěrečnou) session v Madden's poctili svou návštěvou Paddraig Rynne, Sylvan Barou...

Ještě více mě potěšila přítomnost muzikantů, kteří na festival oficiálně nehráli, přesto si však zajeli do Belfastu na nějaký ten koncert (pozdravit kolegy:-)). A nezapomněli vzít hudební nástroj, aby mohli svým hraním ještě více obohatit místní sessiony. V hloučku muzikantů v pubech jsem rozpoznal donegalského houslistu Ciarana O' Maonaigha nebo kytaristu-banjistu Paula Meehana (dříve Na Dorsa, nyní Lúnasa). Na dovču si zajel (nebo zaletěl) i Marco Fabri z Říma, který před několika lety žil a hrával v Belfastu. Na jeho hraní to bylo opravdu znát, my Středoevropani (pardon, Východoevropani) jsme mohli nad jeho zásobou tunesů jenom zírat. Během festivalu se také uskutečnil menší sraz rodu O' Kaneů - za týden bylo možné potkat celkem 3 členy z této muzikantské rodiny (což je docela vzácnost, protože v Belfastu bydlí pouze jeden z nich). Nemám tušení, kolik jich je celkem, třeba někdy na sessionu potkáme další:-).

Bylo příjemné se opět po roce potkat setkat se stálicemi belfastských sessionů - muzikanti jako Ruadhrai O' Kane (v Hercules baru jej zastoupil bratr Murrough O' Kane:-)), Desy Adams, Darragh Murphy, "Brother" Maguire, Teresa Clarke, Jason O' Rourke, Brendan O' Hare, Ryan O' Donnell, Kevin Sweeney, John McGreevy... Stále jim to úžasně hraje a to je jedině dobře. Seznámil jsem i s dalšími, kteří v Belfastu hrají možná pravidelně, ale během některé z mých předchozích návštěv jsem se s nimi bohužel nesetkal. Rád jsem konečně poznal houslistu Shanea Mc Aleera (ex Dervish, Pigeon Top), Conora Caldwela, Mariu Rafferty, Meabh O' Hare a další...

Za zmínku stojí i jedna pěkná ilegální session (pššššt;-)). Dohrálo se v Hercu, kde bylo spoustu muzikantů, kteří si chtěli pochopitelně ještě někam jít zapařit. Došli jsme k další hospodě Madden's, ale tam se bohužel taky zrovna zavíralo. I přesto se muzikanti před hospodou vesele shromažďovali dál. Přicházeli z jiných sessions nebo z festivalových koncertů... Panovala uvolněná nálada, fajčila se jedna za druhou a čekalo se, co bude. Jasonovi (nebo v tom měl prsty i Ruadhrai?) se nakonec podařilo přemluvit doormana z Madden's, aby pootevřel zadní dveře. Kterými se samozřejmě všichni muzikanti nahrnuli dovnitř. A hrálo se pěkně divoce ilegálně:-). Btw. stejně ty jejich severní paragrafy nechápu. Když jsme vyšli z Herculesu (muselo být určitě po půlnoci), probíhaly tam kousek od hospody práce na silnici. Kravál jak sviňa (sbíječky, těžká technika atd.). Hospody musí být zavřené, ale tohle tam v noci nikomu nevadí???

6.) Párty u O' Deeho
Když jsme dorazili k baráku, zjistili jsme, že se nemůžeme dostat dovnitř. Někdo nechal z druhé strany dveří klíče v zámku. V koupelně bylo ještě k tomu rožnuté (=rozsvícené;-)). Bouchali jsme, volali jsme, ale bez výsledku. John byl zrovna ve Skotsku a jeho ségra prý taky někde fuč. Kdo tedy uvnitř přebýval? Někdo další z jejich rozvětvené famílie, o kom ještě nevíme? Nebo návštěva "odjinud"? Kdoví, kdoví... I zelení mužíčci si občas musí odskočit. To by vysvětlovalo, proč svítilo světlo zrovna v koupelně...
Buď jak buď, naštěstí měl Tichučko číslo na O' Deeho, (banjista/bouzoukista/klavírista a kdoví na co všecko eště hraje). A O' Dee nás pozval k sobě do domu. Ať žije irská pohostinost. Když jsme dorazili k němu, nestačili jsme se divit - probíhala tam pěkná party/house session! Uvnitř bylo spoustu doormanů a muzikantů. Desy zahrál pár svých úžasných kousků (lovely slow air, lovely!), Brother doprovázel na bodhran svým jedinečným stylem, Ruairí Cunnane zazpíval pár pěkných songů, něco spustila na housle i jedna z donegalských sester za doprovodu O' Deeho bouzouki... a pokračovalo se do rána.

7.) Procházka kolem řeky Lagan.
Když byly hospody beznadějně plné, neuškodilo si zajít na čerstvý vzduch. V momentech, kdy vane vítr od přístavu, se jedná spíš o čerstvý puch, ale to je celkem jedno. Po tom, co jsme absolvovali prodírání se davem v hospodě McHughe's (tam už na session radši nepůjdu), byla delší chůze po venku více než zapotřebí. Tak jsme zamířili k řece Lagan. Za denního světla bychom část jejího nábřeží poblíž centra prošli za pár minut. Ale večer? Bylo se na co dívat...

8.) Bavili jsme se carlsbergovsky
Asi bychom stěží hledali nějaký moment, kdy bychom se opravdu nudili. Nějak na to nebyl čas... V přeplněném pátečním Madden's baru jsme objevili třeba úžasné carlsbergovské puzzle z pivních tácků. Trvalo nám nějakou chvíli, než jsme ten nápis dali dohromady (museli jsme hlavně počkat, až odejde skupinka lidí, co seděla vedle nás, abychom mohli použít i jejich tácky:-)). Ale výsledek myslím stál za to.
V dolním patře Madden's mě upoutal poněkud upravený plakát na oslavu výročí pivovaru Guinness... Jak málo stačí, aby se z reklamy na pivo stal náborový plakát jisté paramilitární organizace že?:-) Chvíli jsem váhal, jestli mám opravdu vytáhnout Nikona a chovat se jako turista. Ale bylo to silnější než já, takže jeden snímek jsem pořídil (bohužel bez blesku to nešlo). A dobře jsem udělal, protože následující den už tam tento upravený plakát nebyl:-).

Tož tak, bylo toho hodně. Možná si časem ještě na něco vzpomenu, teď bych ovšem neměl zapomenout na "děkovačky" (neobejde se bez nich žádný pořádný booklet od alba, tak proč je neumísťovat i na blog žejo)...
Big thanx to: Tichučko the bodhran player (bez něj bychom se tam stěží dostali), John (že nás trpěl ve svém baráku), O' Dee (super muzika, super párty), osoba McX (která se zamkla v baráku a způsobila tím, že jsme nakonec museli k O' Deemu) Shane Mc Aleer (za lekci, za tunesy, za dobré tipy na sessiony), Conor (za ten úžasný závěrečný set v Hercu, kdy se vstávalo ze židlí:-)) Desy (bavil jako obvykle), Teresa (za set higlandů, který si u nás v ČR asi nezahraju) a všichni další muzikanti, se kterými jsme se ten týden pravidelně potkával... Byli jste úžasní!

Přežil jsem to

Vlastně se tomu docela divím, že jsem v průběhu minulého týdne neodpadl a vydržel až do konce. Bylo to všechno intenzivnější než obvykle (bodejť taky, když se konal Openhouse festival). 2 až 3 sessiony za den, nějaká ta dorážecí party a tak pořád dokola. Na spaní moc času nebylo, jídlo jsme do sebe taky vždycky naházeli rychleji, než bývá zvykem.
Co bude dál? Budu vysedávat u pc tady na privátě v Brně, poslouchat všechna koupená CD, všechny nahrané sessions a do toho budu muset občas zajít na nějakou přednášku, když už tu studuju. Budu si muset zvykat znova na to, že zajdu do hospody a neuslyším živou hudbu (při troše štěstí nebudou repráky tolik řvát a uslyším, co říká osoba sedící vedle mě), že tunesů na místních sessionech nebude v takovém množství (a těch, co neznám, bude opravdu málo), že se nesvezu jen tak taxíkem. Dneska ráno jsem to poznal na vlastní kůži, když mě "žluťák" dovezl do Brna a jel jsem na privát rozjezdem. Ta skupinka uřvaných hispánců, která se mnou jela, mi pěkně lezla na nervy, grrrr.
No jo, Belfast mi bude chybět...

OMFG!

Vcera jsem mel pekny sen. Hral jsem nekde na sessionu a naproti me sedela Mairead Ni Mhaonaigh (nejsem si jisty, jestli to pisu spravne, ale poanglictele Mooney se mi nelibi) s Dermotem Byrnem. Po tom, co jsme skoncili, me ti dva ochotne svezli autem. Nemusim popisovat, jak nadherny pocit to pro me byl...
Probudil jsem se a byl jsem samozrejme trochu zklamany, ze to byl jenom sen. Navic jsem mel opet nejakou kocovinu jako v predeslych dnech. Ale kdovi, treba se mi jednou ten sen splni... Vcerejsi den ale stal rozhodne za to. Da se rict, ze se mi splnilo mnoho jinych snu. Nebo spis bych mel napsat, ze se mi o necem takovem ANI nesnilo.
Ve zkratce - kolikrat v zivote muzu zazit session v hospode, kde postupne dorazi nasledujici muzikanti: Shane Mc Aleer (ex Dervish), Laura Kerr, Ruadhrai O` Kane, Kevin Sweeney, Darragh Murphy, Seamus O` Kane (!), Seamie O` Dowd (!), Grace Kelly (!), Donal O` Connor(!) a zahraji si spolu? Abych nezapomnel, na pivko se stavil i Michael McGoldrick. Nemam tuseni, kam ten vecer zmizel John McSherry, kazdopadne mel predtim ve stejne hospode v hornim patre lekce irskych dud. V predchozi hospode Duke Of York si prisel zahrat i vyborny belfastsky fletnista Harry Bradley.
To, co jsme zazili vcera v Madden`s se asi jen tak nezopakuje. Ani nepocitam, kolikrat jsme vyslovili hojne pouzivanou zkratku OMFG. Nic jineho nas vyslovit nenapadlo v momentech uzasu nad tim, kdyz nejaka muzikantska hvezda vesla dovnitr...
Jo, jentak mimochodem - dneska jsem se po dlouhe dobe konecne vyspal, protoze me neprobudil susak. Jak se mi to povedlo? Proste jsem nemixoval. Nedal jsem si frtana (nebo spis frtany) na dobrou noc. Po tech gynysech to bylo myslim rozumne...

P.S.: Nez jsem stihl tento prispevek dopsat, dorazil John. Takze uz vim, kam se behem vecera vyparil. Nemusel mi to ani rikat, vzhledem k tomu, jak je zmozeny. To musel byt great craic:-D

Sedím u PC v Belfastu a je mi dobre

A je mi hlavně o mnoho líp než ráno, kdy mě krutý a nemilosrdný sušák donutil vylézt brzo z postele. Jo, včera jsem to v Madden's asi trochu přehnal. Ale může za to jedna paní flétnistka, protože nechala na stole nedopitou flašu cideru (většinou si dávám buď cider nebo guinnesse a ten večer jsem guinnessoval)... A mám pocit, že jsem si po příjezdu k Johnovi dal ještě nějakého frťana.
Nedalo mi to a před obědem jsem zkusil jednu metodu, která se v našich luzích a hájích používá na kocovinu docela často (nevím, jak tady v Irsku) - vyprošťovák. Nikdy před tím jsem to nezkoušel, asi kvůli obavám ze zvedajícího se kufru. Světe, div se, "gynysek" mi sedl. Takže jsem se pak mohl v klidu najíst a trochu se rozcvičit před lekcí s Shane Mc Aleerem.
No nic, nechci se tu příliš rozepisovat o tom, že se tu mám jako prase v žitě (všude plno muziky, to ostatní je mi celkem jedno:-)), navíc na to ani nemám toliko času. Spíš bych se měl připravovat na večer. Dneska hraje trio Brendan Hendry, Brendan Mulholland & Paul McSherry, potom se myslím stavíme do Garricku na session. Bude toho hodně... didlidááá:-)

Ze života létajícího Valacha

Tak jsem přežil zase další zkouškové. Prostě jsem zázrakem prolezl. Ale hlavně - pořádně jsem si zalétal. Útěchou mi budiž, že jsem vždy letěl dveřmi a ne třeba oknem. Možná mi to létání k něčemu bylo. V pondělí opět poletím. Už ne sice ze zkoušky, ale z ruzyňského letiště. A nebude to myslím nic dramatického, protože s létáním už nějaké zkušenosti mám. Prostě vyletíme, dvě až tři hoďky se budeme vznášet a pak dosedneme v Dublinu. Odtamtud se dopravíme do Belfastu.
Následující týden bude ve znamení tunesů, bouřlivých večírků, nepříjemného vstávání (a že bude nepříjemné v kteroukoli denní dobu:-)), koncertů, nakupování CD, jezdění taxíkem a setkávání s úžasnými muzikanty... Přišly mi prachy za letní praxi (kopal jsem ještě týden navíc), tak bude načase to pořádně roztočit. Dost bylo šprtání se textů ne nepodobných telefonnímu seznamu. Teď se bude řádit;-). Didlideee!

Pauline Scanlon & The Live Wires - hvězdně namíchaný koktejl Keltské noci

Léto se pomalu blíží ke konci a tak nebude na škodu připomenout si pár pěkných zážitků z nedávné doby. Jedním z "The Best Of" tohoto léta je pro mě bezpochyby vystoupení irské zpěvačky Pauline Scanlon s kapelou The Live Wires na festivale Keltská noc. Opravdu netuším, jak (nebo spíše čí iniciativou) došlo k sestavení této super-grupy, jednalo se vlastně o mix dvou kapel - z kapely Guidewires to byli Pádraig Rynne (concertina) a Tóla Custy (housle), rytmiku obstarávali Gerry Paul (kytara) a Andrew Laking (kontrabas) z irsko-novozélandské kapely Gráda. Neuvěřitelná souhra Pádraigovy concertiny a Tólových houslí vytvořila spolu s basovou linkou Andrew Lakinga opravdu pestrý koktejl moderní irské muziky. Do toho všeho svěží zpěv (s neodolatelným sexy vrtěním do rytmu:-)) Pauline Scanlon nebo nezapomenutelné Gerryho kytarové skotačení na pódiu (už jeho marokánská pokrývka hlavy naznačovala, že s introvertní povahou nemá moc co dočinění)... Málokteré kapele se podaří udržet diváky pod pódiem, když začne hustě pršet. Těmto muzikantům to nedělalo potíže. Klobouk dolů.
Počasí ten den nestálo za nic, déšť se neustále vracel (co mohlo zmoknout, to zmoklo), večer byla ještě k tomu docela kosa. Navíc jsme byli z předchozí akce dost unavení, při zpáteční cestě na autobus se o nás pokoušel mikrospánek na každém kroku. Přesto všechno jsem byl spokojený jak blecha. Asi jako každý, kdo zažil na vlastní kůži vystoupení těchto skvělých muzikantů.

LŠIT (BSS) po deváté aneb hledání bagru

Psal se rok 2005. Bylo léto, polovina srpna. Končila jedna akce, ze které jsem dvakrát dobrý pocit neměl - během jejího trvání jsem stihl dostat kopačky, chytnout pořádnou depku a málem se s ostatními pohádat. Vycítil jsem, že už tam nepatřím. Většinu času jsem vlastně trávil zašitý někde u louky a zkoušel hrát na housle irské jigy a reely. Nic slavného to nebylo. Na okolí jsem kašlal, nebo jsem ho aspoň nevnímal. Spíš jsem se připravoval na týden, který bude následovat.
Po závěrečném táboráku se mi povedlo vystřízlivět při balení (dodnes se tomu divím, jak rychle to šlo:-)) a někdy brzo ráno (mohlo být tak 5 hodin) vyrazit na vlak. Musel jsem nahodit docela svižné tempo, nejbližší vlaková stanice byla vzdálená dobrých 5 kilometrů a čas neúprosně běžel. Světe, div se, občas se mi v něčem zadařilo - dorazil jsem zpocený a unavený na malou zastávku, stihl jsem si dokonce koupit lístek.
V osobáku jsem zjistil, že mám propadlou Z-kartu, takže mě cesta stála o něco víc, než jsem předpokládal. Seděl jsem raději u okýnka s výhledem na vycházející slunce, protože jeho první ostré paprsky mě dokázaly probudit z případného spánku. Asi to splnilo svůj účel - v žádném vlaku jsem nezaspal.
Ráno jsem dorazil do cílové stanice - Praha, hlavní nádraží. Byl jsem tam vůbec poprvé v životě. Sám, s báglem na zádech a s houslemi uprostřed velkoměsta. Nevím, jakým zázrakem se mě podařilo zorientovat (taktika zeptat se domorodců tu moc neplatila, všude cizinci). Kousek od cíle jsem využil nápovědu po telefonu (na druhém konci pomyslného drátu byl mě tehdy neznámý Václav Bernard). Když jsem pak našel budovu ZŠ Jitřní s vylepeným papírem LŠIT (Letní škola irských tanců), mohl jsem si zhluboka oddychnout. Teď už jsem byl opravdu v cíli. Následovala první lekce irských houslí (vedl je tehdy Dan Malczyk z Dún An Doras), první sessions, první setkání s tanečnicemi (pár těchto setkání bylo, dá se říct, osudových)...
Proč na to vlastně vzpomínám? Byl to týden, který to všechno začal. Na začátku byla první muzikantská parta lidí se stejným smýšlením, několik tanečnic, které se s námi dokonce bavily, větší množství ilegálně vypitého alkoholu (18 mi v té době nebylo) a několik špatně zahraných tunesů (ani ten Kesh jig jsem nezahrál pořádně). Prostě je na co vzpomínat:-).
Není divu, že jsem se letos v srpnu musel na letní školu vydat znovu. Za ty 4 roky se hodně věcí změnilo. Ale jakmile jsem opět dorazil na místo, dýchla na mě ona svěží sessionová atmosféra. Potkal jsem spoustu známých i nových lidí, zahrálo se spoustu irských, skotských, asturijských (a seyshelských:-)) tunesů, vypilo se spoustu zlatavého moku...
Letošní letní školou se jako červená nit táhlo jedno heslo - bagr. Naštěstí jsem se hned první den, kdy jsem dorazil na místo, potkal s autorem tohoto výroku, jistým Romanem K. (hudebním a tanečním kritikem:-)), který mě uvedl do problematiky. Není třeba zacházet do detailu - na příkladu bagru byla vysvětlována podivná bariéra mezi irskou hudbou a irským tancem. Tato dvě odvětví spolu totiž opravdu jenom zřídka nachází společnou "hudební" řeč. Tanečníci prostě vnímají hudbu tak nějak po svém. Málokdy totiž někdo z tanečníků irskou hudbu vůbec poslouchá (výjimky se najdou a děkuji za ně). A je třeba říct i druhou stranu mince - mezi hudebníky taky není úplnou samozřejmostí, aby znali irské tance. Hmm, prostě zahrajete slip-jigy v rychlejším tempu a budou se na vás dívat jak na ...... (doplní si každý sám). V tempu je tato bariéra vůbec znát nejvíce. Celý ten týden jako by se opravdu "hledal bagr" a zaznívalo mnoho hlášek typu "To je moc pomalu!" nebo "Moc rychle!". Našel se? K tomu se ještě ke konci vrátím.
Nevím, jak u taneční části, ale u té hudební vidím na letní škole obrovský vzestup. Když byly hudební lekce na LŠIT 2005 poprvé, jednalo se spíš o takovou undergroundovou sekci. Hudebníci se Letní školy sice účastnili, ale v nijak významném počtu, navíc o nich mnoho lidí stěží vědělo - jejich denní režim byl tak trochu jiný (výjimkou byli ti nadšenci, kteří chodili do tanečních i do hudebních lekcí). Lekce hudebních nástrojů probíhaly odpoledne, poté byl nějaký čas na večeři... a pak? Hurá do hospody, nástroje pokud možno s sebou. Není proto divu, že se chodilo spát někdy ve 3 hodiny ráno. A probouzel nás až příchod tanečnic z dopoledních lekcí. "Vy ještě spíte?" Dodnes si pamatuji, jak pobaveně se holky tvářily, když přišly unavené z tréninku a ve spacáku spatřily několik zombií ležících vedle svých nástrojů. Režim některých hudebníků se za ta léta nezměnil. Jejich jádro se ovšem výrazně rozrostlo, takže o hudebním undergroundu už nemůže být řeč. Jsou prostě výraznou součástí letní školy. Velkou zásluhu na tom mají pochopitelně i hudební lektoři. Nejenom, že poctivě odučí tříhodinové lekce, ale účastní se také večerních sessions, kde jsou vítanou posilou. Co dodat - muzikanti, jste skvělí!
Mnoho pěkných překvapení připravily i ostatní kurzy, při závěrečném vystoupení v Ponci se myslím bavili všichni. Polednice v irštině(!), vystoupení bodhranistů reagující na současnou krizi, vystoupení dalších hudebníků (nebudu rozebírat, jestli jsou bodhranisti hudebníci nebo ne:-)), tanec na živou hudbu (děkuji tímto Marku Polednovi za spolupráci při hudební produkci v choreografii Fiach bánu), Sean-nós dance (líbí se mi prostě čím dál víc), pěkně zmáknutá "garciovská" choroška v podání Goblinu... Bylo toho hodně, na co se bude ještě dlouho vzpomínat.
A jak to nakonec dopadlo s tím "bagrem"? Osobně si myslím, že byl několikrát u toho. Zvláště při vystoupení Gerarda Butlera (lektora sean-nós a setových tanců) na živou hudbu Marka Poledny, i při dalších vystoupeních... Vzpomínám si, že na první letní škole se o tanci na živou hudbu jenom mluvilo. A letos (nebo minule)? Kdo tam byl, ví, o čem mluvím. Já sám nebudu šetřit superlativy - letošní LŠIT (příště už jen BSS:-)) byla vůbec nejlepší, jakou jsem zažil. Děkuji Vašku Bernardovi a ostatním za skvěle zvládnutou akci!

Dudy, kam se podíváš aneb "I ty, Pinďo?"

Všechny příznivce nemravných dvojsmyslů asi zklamu, protože mám na mysli skutečně "jenom" jeden z nejstarších tradičních nástrojů. Minulý týden jsem se prostě přesvědčil o tom, jak jsou dudáci žádaným zbožím. A jaké z toho můžou vyvstat komplikace, když zrovna není žádný po ruce a je ho potřeba.
Začalo to asi před půl rokem. Tehdy se na mě obrátil spolužák s prosbou, jestli bych mu nedal kontakt na nějaké dudáka, pokud možno hrajícího na skotské dudy. Chtěli na letním táboře uspořádat menší skotský program, tak aby to bylo se vším všudy. Zapátral jsem po čísle na jednoho známého, který hru na skotské dudy ovládá a zanedlouho jsem spolužákovi poslal vizitku přes mobil. Tím jsem myslel, že je vše vyřešeno. No nebylo.

Někdy uprostřed července se totiž ukázalo, že se táborová akce, kde měl dudák zahrát, kryla s dudáckým festivalem na Slovensku. A jak to u dudáckých festivalů bývá, účast je skoro povinná (nebo je to prostě tím, že na některých festivalech mají dudáci pivo zadarmo?:-)). Bylo vymalováno. V našich končinách nikdo na dudy hrající nezůstal.
Ale přece jenom - zkoušel jsem další a další varianty. S jinými dudami, bez dud (aspoň ať je to skotská muzika). Marně. Naštěstí pro mě - nebyl jsem organizátorem té akce. Pouze jsem "dohazoval" kontakty. Takže jsem mohl mít jakž takž čistou hlavu, i když mě samozřejmě štvalo, že už nemůžu nic víc udělat pro to, aby se situace vyřešila. A jako na potvoru se mi můj "dohazovací" neúspěch sám připomněl o několik dní později.
Procházel jsem se zrovna po Vsetíně a prohlížel si výkladní skříně obchodů. Občas jsem do nějakého i zavítal. Žádné zběsilé nakupování, byl horký letní den, nebylo kam spěchat. Stavil jsem se taky do trafiky, abych se podíval na nějaká ta DVD. Ale co nevidím - Ve spodním regálu s časopisy leželo čerstvé vydání oblíbeného dětského komiksu Čtyřlístek. Jméno toho čísla přitáhlo moji pozornost: "Pinďa dudák". A na obálce celá slavná čtveřice hrající na různé lidové nástroje nástroje (housle, basa, klarinet...). Samozřejmě v čele s dudajícím zajícem.
Nedalo mi to a v rychlosti jsem čtyřlístkem prolistoval. Nestačil jsem se divit. Ve stručnosti (POZOR, PROZRAZUJI DĚJ, takže dále už jen pro ty, kteří se nechtějí nechat překvapit:-)):
Čtveřice známých hrdinů se rozhodne prorazit v hudebním průmyslu. Není to poprvé, vždyť v minulých číslech hráli už na tolik nástrojů, že se můžou směle považovat za multiinstrumentalisty. Tentokrát se ovšem zaměří na lidovou hudbu. Úspěch je doprovází už od začátku, kdy hrají po školkách, domovech důchodců, na svatbách. Pinďa je zatím v kapele jenom "křoví" (navíc má, coby druhý houslista, problémy s rytmem) což se ovšem brzy změní. Přes jednoho bývalého muzikanta se dostane k dudám. A ne ledajakým... jedná se nejspíš o dudy typu "Švanda", které hrají samy a dokáží každého roztancovat (= uvést do transu? Zde je možná analogie s šamanskými bubny u domorodých kultur). Pinďa se tak rázem stává tahounem celé kapely. Všude, kde zahraje na dudy, se publikum dostává do jedné velké taneční extáze. Není proto divu, že dostane Čtyřlístek nabídku účastnit se dudácké soutěže u jezera Ness v samotném Skotsku.
Po počátečních komplikacích při cestování (dva mladí výrostci jim málem utečou s pouzdrem od nástroje s výtěžkem ze zjevně ilegální hudební produkce v prostorách londýnského metra) se čtveřice hudebníků dostane až na festival. A jak jinak - vyhrají první cenu. Vlastně nejenom to. Pinďova hra na dudy učaruje samotnou Lochnesku, která se do něj bezhlavě zabouchne (!). Příběh končí vítězstvím Čtyřlístku za velkého aplausu publika (ani zamilovaná Lochneska nezůstává stranou a bouřlivě tleská).
Pro mě osobně je to ale konec velmi otevřený. Především by zasloužily pokračování minimálně dvě dějové linie:
1.) Pokračování Pinďovy kariéry. Je jasné, že je tento zajíc (disponující výjimečným nástrojem) hybnou silou kapely a ostatní ze čtveřice se tak dostávají do pozadí. Stoupne jeho sebevědomí natolik, že hodí zbytek kapely přes palubu a vrhne se na sólovou dráhu? Možná je jen otázkou času, kdy se objeví na obzoru nějaký všeho schopný manažer a přesvědčí jej k tomuto odvážnému (ale asi očekávanému) kroku.
2.) Vztah Pindi a Lochnesky. Mezi těma dvěma je značný věkový rozdíl. Nemusí to být ovšem takový problém, protože Pinďa je sám od sebe zajíc, pardon, zajíček. Lochneska bude možná muset čelit konkurenci ostatních (podstatně mladších) fanynek, ale má velkou výhodu - je jen jedna. Na druhou stranu je třeba ptát se i na to, jak moc je to pro Pinďu rozhodující faktor.
Blablabla, dost bylo fantazírování. Víc stránek se do vydání nevtěsná, protože by jednoduše stouply jeho náklady. A dětem není třeba popisovat, jak to v hudební branži chodí. Ztratily by možná iluze a nechtěly by chodit do lidušky. Přišly by tím o hodně...
Já už můžu jenom doufat, že mě nečeká žádné další vyřizování ohledně dud. Jdu si pustit "iljenky" (uilleann pipes) a hodit se do klidu;-).

A je to v ...

Tak jsem se dneska dozvěděl, že hraní, na které jsme se poctivě připravovali (a to nejenom psychicky) nakonec nebude. Prý finanční krize. Budiž. Ušetříme si možná spoustu nervů, najetého benzínu a kdoví, čeho všeho ještě. Na druhou stranu musím přiznat, že jsem se na to vystoupení docela těšil. Neobvyklá sestava, poslepovaná z vícero kapel (tak, ja je v "irské branži" zvykem), ještě více poslepovanější repertoár, nějaký ten host, hraní dlouho do noci... A hlavně - mohla být prostě sranda. Jako vždy, kdy se sejdou muzikanti, zahraje se, popije se. Škoda. We're f****d now:-(.

Na Horňáckých to žilo

Už si ani nepamatuji, odkdy jsem vlastně plánoval navštívit Horňácko. Jestli od minulého roku, nebo ještě dříve. Ale příležitost se naskytla až letos.
Pro návštěvu tohoto vyhlášeného kraje jsme si vybrali tu nejlepší dobu - víkend od 17.-19.7., kdy se konají Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou. A že to byly oslavy se vším všudy - horňácké kroje, horňácká muzika, horňácký a kdovíjaký alkohol (náš Sauvignon byl třeba z Bzence:-)), dobré klobásky...
Ale popořadě. První náznak, že se blížíme k našemu cíli, byl patrný už v autobusu z Veselí (nad Moravou) do Velké (nad Veličkou). Byl totiž narvaný k prasknutí. Kam všichni asi jeli že? V Brně sice taky občas naskočím do přecpané šaliny, ale atmosféra autobusu mířícího do srdce Horňácka byla tak nějak odlišná od té z brněnského em-há-dé. Nikdo nikam nespěchal. Byli jsme sice namačkaní hlava na hlavě, ale nálada se nijak nezhoršovala. Nevím, jak u ostatních, ale v mém případě tomu napomohl Sauvignon, který jsem měl stále po ruce.
Do cíle jsme dorazili až za tmy. Překvapivě nebyl problém urychleně postavit stan (samozřejmě vchodem obráceným k Veličce). Zatloukání stanových kolíků proběhlo taky bez komplikací (po zkušenostech z minula vzala přítelkyně kladívko:-). Díky tomu jsme nakonec myslím stihli poměrně značnou část z večerního programu. Svatební veselka, kostelní zpěvy, vzpomínání na zesnulé muzikanty, další a další zpěvy... Opravdu pestrý program. Po jeho oficiálním skončení proběhlo vše tak, jak se sluší na každou komercí nezkaženou folklórní slavnost - muzikanti opustili pódia a zaujali pozice na lavičkách, u stánků, prostě všude, kde byli blízko ke "zdroji", a pokračovali v hudební produkci. My jsme se připojili k hloučku lidí shromážděných u laviček kolem skupinky muzikantů, tuším že tam byli HCMJS neboli Stašovci a spol.). Na tomto místě jsme vydrželi až dlouho do noci, protože živá muzika byla skutečně uhrančivá a nedovolila nám se jen tak vzdálit. Prostě úžasná atmosféra. I když následující ráno už samozřejmě tak úžasné nebylo.

Další den byl ve znamení očekávání přívalových dešťů. Přijdou? Nepřijdou? Stihli jsme se nasnídat v jedné z místních hospod (s úžasně lidovými cenami), projít jarmark (s ještě lidovějšími cenami), utratit pár cinkajících i šustivých. A krátce po zahájení odpoledního programu (byli jsme zrovna pod kostelem) přišla pořádná průtrž. Po několika hodinách vytrvalého deště jsme se museli rozhodnout - buď se snažit vecpat do kulturního domu, kde se přesunul program, nebo jet domů. Vzhledem k vysokému počtu lidí (snad v tisících), kteří by se museli vtěsnat do jedné budovy, jsme zvolili radši druhou variantu. Přišli jsme tak sice o zbytek programu, což byla samozřejmě škoda. Ale stejně - i kvůli pátečnímu večeru to za to stálo.

Že by nebylo o čem psát?

Na mém blogu se už dlouho nic nového neobjevilo. Čím to? Odpověď je jednoduchá - nestíhám. Přes léto mě prostě zaměstnává mnoho věcí. Ještě minulý týden to byla archeologická praxe, teď se zase pro změnu snažím co nejvíce času věnovat muzice. Ale na blog jsem úplně nezanevřel. Doufám že se brzy dokopu k tomu, abych zde umístil pár fotek z nedávných akcí. Nebylo jich sice moc (víc se toho ani stihnout nedalo, když přes všední dny kopete), ale stály za to.
Před 14 dny se mi konečně podařilo dostat na Horňácké slavnosti (co se asi na takových akcích dělá žejo), minulý víkend jsem si zajel na Keltskou noc, kde jsem měl možnost naživo si poslechnout opravdu kvalitní irskou muziku (= tradiční či modernější irskou muziku bez všeho toho primitivního mlácení do bubnů a neustálého omílání Morrison's jigu*) a poznat pár skvělých muzikantů (o tom snad někdy v jiném příspěvku).
Dnes jsem se účastnil houslové lekce u vynikající houslistky Saskie Tomkins. A musím říct, že jsem byl s výukou houslí nadmíru spokojený. Naprosto tolerantní přístup ke mě, tvrdohlavému Valachovi, který se odmítá učit z not (naopak dneska mě Saskia možná ještě více utvrdila v tom, že to jde i bez nich:-)), mnoho cenných rad ohledně improvizace (už se vlastně nikoho nemusím ptát, co že to je ta pentatonika:-)) a vůbec - asi mám dneska z té hudby ještě větší radost než předtím.
Snad mi to vydrží i do následujících dní, kdy budu s dalšími muzikanty sestavovat repertoár na pár srpnových koncertů. To znamená poskládat pár dobrých a (hlavně) neohraných tunesů, nacvičit je a nakonec i nahrát (ne, CD z toho hned tak nebude;-)).
Tomu říkám léto v plném proudu...

* Morrison's jigu ve stylu buch-řach jsem ani tu noc myslím neunikl, ale dobrý pocit z předchozí kapely mi tento stokrát ohraný a tisíckrát zprzněný jig nemohl zahnat. Ať už bylo jeho volume jakkoliv vtíravé.

New Fiddle:-)

Už je mám nějakou chvíli, ale premiéru absolvovaly docela nedávno. Tuším, že na olomoucké session. Tam přišly opravdu vhod - jak to tak bývá, větší akce vyžadují i trochu zvučnější nástroj. Bylo zkrátka načase pořídit si ještě jedny housle. Ta tam byla snaha šetřit na notebook (jehož hodnota časem klesá), housle byly větší prioritou (a jejich hodnota časem stoupá:-)). Dal jsem prostě přednost dalšímu nástroji.
Už když jsem je držel poprvé v ruce, věděl jsem, že je to přesně ten typ nástroje, který potřebuji. Barva oku lahodící (viz. foto), zvuk krásně medový, struny ne příliš napnuté (v irské muzice je to neocenitelná vlastnost, zvláště pokud si někdo libuje v prstových ozdobách:-)). Dá se říct taková láska na první pohled. Nebo poslech?
Můj hudební život se tím dost výrazně změnil - začal jsem se učit i slow airy. Zvuk těch houslí mě zkrátka očaroval natolik, že nešlo odolat. Chtělo to něco pomalého, kde by vyzněly spodní struny:-). Pár slow airů jsem uměl samozřejmě už předtím (kdo by neznal Inisheer žejo:-)), ale vrhl jsem se na ty "lahůdkovější" - donegalské. Nevím, jestli je budu někdy schopný zahrát tak procítěně, jak to umí donegalští houslisti. Svým způsobem jsou slow airy mnohem těžší, co do náročnosti hraní. U rychlejšího jigu nebo reelu se dá občas nějaký ten tón oželet, v našich končinách to myslím postřehne málokdo, že něco nebylo zahrané tak, jak má (navíc, jak říkal Kevin Burke - není jediná správná cesta, jak hrát irské housle:-)). Ale u slow airu? Všechno jde slyšet, není se kam schovat... Takže co mi zbývá? Pilovat, pilovat, pilovat.
Pár foteček:


Vyfotil Martin Medek

Pár nových odkazů

Časy se mění a ani blogy nejsou věčné. Vlastně bych měl napsat - především blogy nejsou věčné. Dva z nich, na které jsem odkazoval z An Seisiún, už tak trochu odumřely. Asi ne úplně, ale zkrátka jenom přežívají. Takže jsem se musel trochu povrtat v odkazech, aby se měl i návštěvník An Seisiún zase možnost proklikat k něčemu mnohem zajímavějšímu, než co najde tady:-).
Jeden z mých nejoblíbenějších blogů byla svého času Pánev. Jak bylo ale napsáno i na Pánvi samotné, už není co bývala. Důvodů je mnoho, netřeba se jimi zabývat v tomto příspěvku. Naštěstí existuje pár pravidelně aktualizovaných a (hlavně) zajímavých blogů některých jednotlivců z pánevní komunity, kteří se vydali vlastní cestou. Jmenovitě Gabiho deník a Icedova Dvacetosmička. Stojí za kliknutí;-).
Další blog, který pravidelně navštěvuji (a jeho návštěvu ostatním vřele doporučuji), patří irskému multiinstrumentalistovi Eoghanovi O'Reillymu. S Eoghanem občas hrávám, ať už na koncertech nebo na sessionech. Na jeho blogu se objevuje spousta vtipných příspěvků o životě, hudbě... prostě "Giggin', teachin' and philosophizin'":-).
Tož tak, doufám, že návštěvník An Seisiún (existuje-li někdo takový:-)) nahlédne i na tyto blogy. Co se týče Pánve, určitě jí ještě nějaký sólo příspěvek věnuji. Byla to tak trochu moje "srdcovka". Ale, jak už jsem napsal na začátku, časy se mění...

Červi, Trójani a jim podobná havěť

Už to tak dál opravdu nešlo. Antivir zaspal, červ se úspěšně šířil dál (přes flashdisky, paměťové karty...) a dělal paseku, kde se dalo. Nakonec mi došla trpělivost a disk jsem jednoduše (za pomoci spolubydlícího) zformátoval. Neprovedli jsme to jenom tak nějak bezhlavě, s mptrojkami s irskou muzikou bych se loučil opravdu těžce, něco jsem si zálohoval na externí disk.
Teď už je moje pc zase provozuschopné, navíc okna nestartují tak pomalu, jako předtím. Všechno se načítá o poznání rychleji. A hlavně - po červu ani památky.
Proč to píšu na svůj blog? Třeba budu mít po tom všem více času na psaní:-) Pár dalších příspěvků už je na cestě...

Vernířovice zase po roce

Když byla před třemi roky vůbec první session ve Vernířovicích, netušil jsem, že se tam každým rokem budu vracet znovu a znovu. Nevím, kdo tehdy přišel s tou myšlenkou - pozvat na konec týdenního soustředění irštinářů muzikanty, aby se udělala tradiční session. Mám tušení, kdo by v tom mohl mít prsty:-). Byl to výborný nápad.
Tak jsem už potřetí za sebou strávil Velký pátek tím nejúžasnějším způsobem - v hospodě s muzikanty. Možná se někde v horách otevírala země, aby vydala poklady, ale to nás tak nějak netankovalo. Prostě jsme hráli a náramně si to užívali. Složení bylo luxusní - jedna klasická a dvě dřevěné příčky, knoflíková harmonika, dvoje housle, kytara, bodhrán... co víc si přát. Tunesů zaznělo taky požehnaně, od tradičních, až po ty "tuzemské" (The Flaring Pot a jim podobné). Co mě ještě víc těší, že jsem tentokrát z Brna nejel jako jediný muzikant. Vzal jsem s sebou posily a session se tak obohatila o další dva melodické nástroje.
Z mého pohledu to byla nejlepší session, kterou jsem ve Vernířovicích zažil. Všechno probíhalo v klídku a v pohodě, o muzikanty bylo postaráno luxusně. Mé díky patří všem spoluhráčům a hlavně organizátorům, kteří nám zajistily ty nejlepší podmínky. Jo, a taky těm, kteří nás druhý den vzali autem do Olomouce, protože bez nich bychom šli z Veřnířovic pěšky:-) Poslední autobus nám ujel kolem 11. hodiny (v té době jsme jaksi ještě nebyli úplně... fit;-) Vydařená akce to byla!

Draoícht rules!

U nás na privátě vládne pohoda. Pohodoví lidi, pohodová muzika (o tom bude i tento příspěvek). Hodně tomu napomohla i naše spolubydlící, která má úžasný recept na stres a únavu. Když dorazí z práce (v ne zrovna nejlepší náladě, jak už to tak bývá), vždycky se dokáže odreagovat. Prostě nás namasíruje:-). Ne, nejedná se o žádný sadomasochistický zážitek, je to naopak velice příjemná záležitost. Sám tomu nemůžu uvěřit, že po několika letech nemám úplně ztuhlá záda:-D. Je to opravdu dobrý pocit.
K masáži je samozřejmě potřeba příjemnou, relaxační hudbu. Takovou, kterou nikdo z nás v mptrojkách ani v ničem jiném nemá. Nebo jsem si to aspoň myslel...
Stalo se ale něco, co jsem nepředpokládal. Když došla řada na mě, abych vybral nějakou muziku k masáži, dodal jsem si odvahu a zkusil jsem prohledat v mém pc všechny možné složky obsahující irskou hudbu. Nemusím popisovat, jak to bylo pro mě obtížné... chtělo to něco pomalého. Žádný hospodský (nebo říkejme raději "sessionový") styl. Ne, že by po mě spolubydlící házeli ostré předměty kvůli občasnému cvičení rychlých tunesů (naštěstí jsou velmi tolerantní), chtěl jsem si u nich prostě víc šplhnout. Nejjednodušší by bývalo bylo vyhrabat nějakou tu "The Best Of Celtic..." kompilaci s keltskými kříži, ovečkami, nebo útesy na obalu. Poslechnout si pravé keltské "synťáčky". Ale našel jsem daleko lepší řešení. Stačilo addnout (já vím, je to příšerný slovní hybrid) do playlistu jednu složku s kouzelným názvem - Draoícht.
Za projektem Draoícht se skrývají dvě jména - Michael Rooney (harfa) a June McCormack (flétna). Žádná velká kapela, jenom jedno malé, skromné duo. Přesto si troufám tvrdit, že dokáží zaujmout i posluchače z neirského prostředí. Mí spolubydlící by mohli vyprávět.
Poctivá tradiční muzika, uvolněný styl a hlavně - neuvěřitelná lehkost, kterou tito dva muzikanti vnesli do všech airů, jigů, reelů a hornpipů. Ale dost bylo řečí. Bude lepší nechat hovořit muziku.

Pár odkazů je zde:
Oficiální stránky
Stránky pořadu The Full Set s jedním videem
Draoícht na Youtube

Jaro?!

Už si přesně nepamatuju, jak dlouhou dobu dopředu jsem se těšil na okamžik rovnodennosti. Málem jsem už chtěl odpočítávat dny, hodiny, minuty, sekundy... Zimní období prostě nesnáším, obzvláště ta letošní zima byla příšerná. Sníh, mráz, do toho zkouškové a moje deprese. Horší kombinaci si asi nedovedu představit.
Tady v Brně už naštěstí není po zimě ani stopy - všechno se zelená, opeřenci po ránu cvrlikají jak o život. Ale není tomu tak všude. Stačí si zajet trochu víc na sever. Pokud se chci podívat na víkend domů, musím počítat s tím, že od Hranic na Moravě (světe div se, zrovna tam) může začít něco ve vzduchu poletovat. Něco bílého, co připomíná zimu. Jenže v den jarní rovnodennosti to může pokazit den. Jo, jaro na severu má trochu zpoždění. Grrr!

Svatý Patrick tak trochu narychlo

Už to prostě chtělo změnu. Letošního Patricka jsem chtěl oslavit jinak, než dříve. Žádné cesty do Prahy ani nikde jinde (stejně na to nemám chechtáky), žádné oficiální koncerty, bohatě mi stačí, když někde na okraji Brna zapadneme se skupinkou podobně smýšlejících lidí do poloprázdné hospody a trochu to tam roztočíme. Samozřejmě to chce nějakou hospodu zamluvit. Pracuju na tom:-)) Přesně tak, všechno jsme nechali na poslední chvíli. Má taky cenu plánovat něco dlouho dopředu a stresovat se, jestli to vyjde, nebo ne? Dneska to zkrátka jenom zkusíme... žádná křeč.
Happy Saint Patrick's Day!

Jak jsem se stal překvapeným pesimistou

Po dlouhé době nastal opravdu zvláštní jev. Přijel jsem domů na Vsetín, jak to dělám každý pátek (v dobách mého studia na vsetínském gymnáziu jsem se nemohl dočkat, až z toho města vypadnu. Vždyť se tady nic zajímavého neděje, říkal jsem si. Časy se však mění a já se do mého rodného města vracím docela rád. Právě z toho důvodu, že se tam nic neděje:-) - máte možnost si odpočinout od ruchu malého velkoměsta či velkého maloměsta). Zatím probíhalo všechno jako předchozí pátek. Počasí bylo možná ještě o něco hnusnější. Dorazil jsem domů, odhodil tašku a... pak jsem si uvědomil tu změnu. Nebyl jsem z ničeho rozhozený, nic mě nevytočilo, myslím že se jednalo o pravou, nefalšovanou duševní rovnováhu. Přitom pršelo minimálně třetí den vkuse a důvod k extrémně blbé náladě bych si našel. Nemusel jsem do sebe kopnout ani toho frťana, který je i po neúspěšném týdnu schopný zahřát na těle i na duši. Byl jsem prostě v pohodě.
Možná by z toho byl mnohem zajímavější příspěvek do blogu, kdybych třeba nevěděl, proč se cítím tak pozitivně naladěný. Je to ale úplně jednoduchá příčina. Žádný zázrak, nenadálé osvícení nebo zjištění smyslu života... Nic tajemného nebo ezoterického. Stačilo akorát domluvit session v jednom studentském podniku, pak v určený den dorazit s nástrojem, posedět, počkat až přijdou ostatní muzikanti, popít a pořádně si zahrát. Už to nebyla session, kterou musel někdo (říká se mu myslím session leader:-)) neustále "nakopávat", aby se aspoň trochu rozjela. Šlapalo to samo, tunesy se v setech plynule střídaly, zaznělo i pár nových kousků (zdálo se mi, že jsem slyšel i hornpipy:-)). Hudba byla podstatně živější oproti podzimu minulého roku, kdy jsem si občas říkal něco jako: "Do háje, to jsem si na sebe upletl bič, zase tu budeme hrát sami dva..."
Tomu říkám příjemná změna k lepšímu. Kdo ví, jestli jí tak výrazně pomohla změna prostředí (přemístili jsme se z poměrně rušné hospody do teprve začínajícího malého klubu) nebo rozrůstající se počet muzikantů (přibyl další melodický nástroj!). Asi obojí. Minulý čtvrtek stál prostě za to. A já se těším na další session:-)

Historie se opakuje... bohužel

Když jsem se v létě 2005 zúčastnil letní školy v Praze (LŠIT neboli Letní škola irských tanců, tehdy nově doplněná o hudební lekce), začal jsem pro sebe objevovat nový hudební svět. Kromě tříhodinových lekcí irských houslí a skoro neustálého poslouchání nahrávek přišlo na řadu i seznámení se s dalším fenoménem spojeným s touto muzikou - sessions. Každý, kdo zažil živou hudbu v irském pubu, by mi určitě dal za pravdu, že se mnohdy jedná o nezapomenutelný zážitek. Navíc pro muzikanta předtím nedotčeného irskou hudbou je to jeden z mála způsobů, jak se jí dostat přímo "na kobylku".
O tom, jak má pořádná session vypadat, jsme se mnoho dozvěděli i na houslových lekcích od Dana Malczyka. A nejen to. Vylíčil nám, jak je komplikované pořádat pravidelné sessions v našich končinách. Navíc v Praze... Hraní v místech, jako je "irish pub" = skoro nemožné (až na výjimky, kdy se třeba na Saint Patrick's Day rozhodnou zaplatit si živou hudbu).
I tak jsme se samozřejmě nějakou hospodu na sessiony pokoušeli najít. Koneckonců, muzikantů nás tam bylo hodně, byť za zkušené sessionové hráče se mohli považovat možná tak naši lektoři. Ale po sessions jsme prahli snad všichni (muzikanti měli na letní škole o poznání mírnější režim, než tanečníci, kteří museli vstávat na ranní lekce. Hudební workshopy se konaly odpoledne. Co jsme tedy mohli dělat jiného ve večerních a nočních hodinách, než hrát po hospodách:-)).
Určitou naději jsme vkládali do nenápadných podniků v sídlišti, kde jsme byli ubytovaní. Světe div se, hospodu na hraní jsme našli celkem rychle. Prostě jsme přišli, zeptali se, jestli můžeme hrát, vybalili nástroje, něco málo popili a hráli jsme. Nic extra to samozřejmě nebylo, moc tunesů jsme ani neznali, s irskými ornamenty jsem taky hodně zápasil. O výpadcích v rytmu ani nemluvě... Ale hlavní bylo, že jsme našli hospodu na sessiony a zamluvili tam stůl na další večer.
Další hraní v té samé hospodě ovšem vypadalo úplně jinak. Kdo taky mohl tušit, že vrchního rozladí přístup muzikantů, kteří nepřijdou všichni najednou, nesednou hned a nezačnou hrát (pro osoby neznalé prostředí irské hudby je sem tam dost těžké pochopit, že nejsme "orchestr"). Muzikanti přicházeli postupně, objednávali si pivka, popíjeli, na stolech se objevovaly první nástroje, sem tam někdo začal ladit... Klídek, pohodička, nikam se nespěchalo. V jednu chvíli jsem byl na suchu, tak jsem šel k baru objednat si pivko. Tam jsem však narazil na dost nevrlého vrchního. "Kdy už konečně začnete hrát?! V devět máte utrum." Šel jsem tuto skutečnost oznámit jednomu z lektorů. Jeho reakce mě ani moc nepřekvapila - uložil bodhrán a paličky do pouzdra a se slovy "Pryč od kokotou!" (bratia ze SR opravdu nechodí pro sprostší výrazy daleko) byl nachystaný k odchodu. Nakonec se všechno vyřešilo, pohrálo se, popilo se a myslím, že na obou stranách panovala spokojenost. Ale ta věta mého kamaráda bodhránisty se mi vryla do paměti. Možná i z toho důvodu, že jsem počítal i do budoucna s případy, kdy ji budu moci použít...
Uběhly 4 roky a od té doby proběhlo ještě mnoho nepříjemných setkání s arogantní obsluhou, které bylo milejší pustit raději rádio, než aby ve své hospodě trpěli živou hudbu. A nezáleží na tom, jestli to bylo v Praze, v Ostravě nebo kdekoliv jinde. Přiznám se, jsem zhýčkán Belfastem, kde se o muzikanty starají v hospodách jako v bavlnce, nosí jim pivo gratis a doormani* jim po hraní zavolají i taxíka. Jiný kraj, jiný mrav... V Brně se situace pro muzikanty zdála naštěstí přívětivá. Od podzimu se začalo hrát v jedné nekuřácké hospodě v KrPoli, měli jsme rezervovaný útulný salónek, kde se nám myslím celkem dařilo navodit sessionovou atmosféru. Minulý čtvrtek se ale všechno pokazilo. Tatam byla přívětivost vrchního, dohoda o vypínání rádia v momentě, kdy začneme hrát, jako by najednou neplatila. Po prvním zapnutí přístroje jsme zůstali chvíli sedět jako přimrazení, než jeden z muzikantů vstal a šel požádat obsluhu o jeho vypnutí. Zdálo se, že je vše vyřešeno. Ale po chvíli se rádio rozeznělo znova. Nebyla to jediná nepříjemná událost toho večera, ale stala se pomyslnou poslední kapkou. Musíme zkrátka najít jinou hospodu, kde bude irská muzika vítanější a cennější než zapnuté rádio. Pryč od kokotou;-)

P.S.: Omlouvám se za vulgarismy v textu. Nešlo to jinak...

* - Po zkušenostech z Belfastu jsem zjistil, že doorman je něco víc než u nás vyhazovač (nebo "gorila"). Minimálně v tom, že vám nezačne vyhrožovat, nebo se na vás přímo nevrhne, když jej chcete o něco požádat. A hlavně je schopný vám zavolat taxi:-). Proto jsem v textu užil raději anglický termín.

Poslouchám Peoplese a kašlu na všechno

Asi tak nějak bych mohl popsat své momentální aktivity. Zkoušky mám víceméně za sebou (až na jednu, která mě čeká příští týden), kašel pomalu ustupuje (bylo načase, 3 týdny opravdu stačilo) a v uších mi zní Tommy Peoples. Což není náhoda, protože v této podivné době je zvuk Tommyho houslí opravdu balzám na duši. Počasí není nic moc, opravdu dobrých zpráv je taky poskrovnu, ani s hraním to není pravé ořechové. Naštěstí vím, že se jedná o dočasný stav a za 14 dní dostanou moje prsty možnost se po dlouhé době pořádně rozhýbat. Nebude to sice v belfastském pubu, jako minulý rok na konci února (krize dolehla i na letadlovou dopravu, o levných letech s Easyjetem si můžu nechat zdát), ale je velká naděje, že jedna jihomoravská metropole ožije irskou hudbou mnohem víc než kdykoliv předtím. Já vím, nejel jsem do Brna jenom za studiem:-)
Letošní rok bude vůbec zajímavý. Málokdy jsem na konci minulého roku pociťoval nějaké výraznější změny. Většinou šlo o drobnou přeměnu jednoho čtyřciferného čísla. Ale tentokrát jsem si uvědomil, o co jde. A že je spoustu věcí jinak. Už to není jenom ta osmička měnící se na devítku.
Možná to tak cítí víc lidí, možná jen já sám. Co už. Jdu si radši pustit Tommyho Peoplese;-)

Jeden rok jednoho blogu

Skoro se tomu divím - od prvního příspěvku na tomto blogu uplynul jeden rok. Je to sice krátká doba, ale zároveň mě překvapuje, že jsem u blogování vydržel. Psaní jako takové mě totiž nikdy nelákalo, i když mi nedělalo nějaké větší problémy. Spíš si pořád kladu stejnou otázku - bude to někdo vůbec číst? Má někdo důvod vyťukat na klávesnici nesmyslně dlouhou adresu blogu, kde kromě páru postřehů ze života a páru příspěvků o muzice (popř. o týdenních výletech do Belfastu), nenajde nic extra? Nevím. Ale občas se dovídám od lidí z mého okolí, že se na blog sem tam podívají. A to potěší.
Buď jak buď, An Seisiún pokračuje i v tomto roce. Tak jako pravidelné sessions v Brně, které znova začnou v únoru. Už mi ta živá muzika začíná chybět...