Odešel Tommy Peoples

Těžko se hledají slova, která by vystihla, jak významnou úlohu sehrál Tommy Peoples ve světě irské hudby. Ještě větší obtíže pak nastávají ve chvíli, kdy je třeba popsat, jaká obrovská ztráta postihla tento svět, když jej Tommy Peoples 3. srpna 2018 navždy opustil.
Hudba Tommyho Peoplese je jako smyčcem napsaná kniha, ke které se čtenář často a rád vrací, aby z ní pokaždé vyčetl něco jiného. Někdy jej mohou oslovit emoce vycházející ze zvuku Peoplesových houslí – jigy bývají naplněné radostí, slow airy melancholií a reely (i přes své velmi svižné tempo) připomínají plachetnici elegantně proplouvající mezi rozbouřenými vlnami. Jindy naprosto uchvacuje svou precizní hrou, nesmírně bohatou na melodické ornamenty a variace, které v instrumentálních setech prýští jako gejzír.
Velké dědictví po sobě zanechal Tommy Peoples též po stránce autorské. Reely jako Green Fields of Glentown či Beautiful Gortree nebývají pověstné svou jednoduchostí – dávají mnohdy zabrat i zkušeným houslistům – přesto se těší velké oblibě a našly si svou cestu i do repertoáru hospodských sessions. Stejně tak si nejedno muzikantské srdce získaly Peoplesem zkomponované jigy. V případě Gráinne's Jigu si dokonce Tommy Peoples musel sám obhájit, že je jeho autorem, jelikož někteří přisuzovali autorství Joe Derraneovi.
Peoplesovy muzikantské schopnosti se staly podnětem pro vznik mýtu, jenž přisuzoval jeho malíčku pravé ruky až nadpřirozenou moc. Tímto malíčkem Tommy Peoples při hře údajně zlehka klepnul do smyčce a docílil tak specifického tripletu. Mýtus vyvrátil a uvedl na pravou míru ve své knize Ó Am go hAm – From Time to Time, kterou vydal v době, kdy již ze zdravotních důvodů nemohl vystupovat ani působit jako hudební lektor.
Diskografie Tommyho Peoplese je nadmíru obsáhlá, její možná co nejúplnější verze se nachází na stránkách Irish Music Review. Peoplesovu nenapodobitelnou hru na housle zaslechneme na prvním albu Bothy Bandu (1975), na společném albu s Mattem Molloyem a Paulem Bradym (1977), vydal také samozřejmě řadu sólových alb a na mnohých pak účinkoval v roli vyhledávaného hosta.
Odešla houslová legenda, která inspirovala nejednu generaci muzikantů a výrazně se zapsala do povědomí všech milovníků irské tradiční hudby.

Poličkou se prohnalo dudácké tornádo jménem Ross & Ali

Přiznám se, že jsem ještě před necelým půlrokem o Colour Meeting Festivalu v Poličce nevěděl. Upozornil mě na něj až kolega z kapely, který zachytil zprávu o vystoupení dvou dudáckých hvězd právě na této akci.
Jména Ross Ainslie a Ali Hutton nejsou pro fanoušky skotské hudby žádnou neznámou. Oba jsou aktivními muzikanty už od dětských let a mají za sebou bohatý výčet projektů, v nichž zanechali nesmazatelnou (a hlavně nepřeslechnutelnou) dudáckou stopu. V této souvislosti nelze nezmínit, že Ross Ainslie nehrál v České republice poprvé – v červenci 2007 vystoupil jako host s kapelou Salsa Celtica na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Od té doby uplynulo v řece Clyde mnoho vody a Ross začal stále častěji vystupovat jako sólový hráč. Spojil síly také s jinými dudáky, nejčastěji s Jarlathem Hendersonem z Irska a v poslední době zejména s Alim Huttonem, dalším skotským talentem. Právě s ním a ještě s kytaristou Sorrenem MacLeanem zahráli v sobotu 14. 7. 2018 na Colour Meeting v Poličce.
Posluchači byli zlákáni hrou Rosse a Aliho už během zvukové zkoušky. Po ní následovalo velmi trapné uvedení moderátorem, takže jsme bohužel nebyli ušetřeni pokusu o vtip, který se zakládal na asociaci spojenou se slovem "dudy" (naštěstí těmto prostoduchým rádoby srandičkám v zahraničí nikdo nerozumí, protože výrazy pipes, gajta ad. opravdu žádné takové asociace nevyvolávají). Následný strhující výkon dvou talentovaných dudáků nenechal publikum v klidovém stavu, takže se brzy pod pódium nahrnul dav lidí lačnících po tanci (postupně tam tedy docházelo nejčastěji k improvizovanému vykopávání nohou ve stylu tzv. Beltine dance stylu nebo k pohybovaným aktivitám, pro které by asi nejlépe seděl výraz ezo-aerobik). Ross & Ali excelovali také ve hře na low whistles, jimiž učarovali posluchače při pomalejších skladbách, nebyla nouze ani o Lucy Farr’s barndance či o set začínající waltzem. Písní přispěl do repertoáru také kytarista Sorren MacLean. Na závěr jejich vystoupení nemohlo přijít nic jiného než energií nadopovaný reel Pressed for Time připomínající dudáckou legendu Gordona Duncana. Velká škoda, že můj celkový skvělý dojem z vystoupení kazila občasná přítomnost většího počtu kuřáků, kteří (nejenom) cigaretovým kouřem bezohledně obtěžovali okolí. Hlavně kvůli marihuanovému smradu byl v některých místech kousek od pódia vzduch skoro nedýchatelný.
V Poličce se díky Rossovi a Alimu představily skotské dudy se vší parádou a zaujaly pozornost i těch, kteří si tento nástroj doteď spojovali především s vojenskými marši či s exhibujícími českými dudáky v kiltech přehrávajícími Holku modrookou nebo Kdyby byl Bavorov. Slyšet moderní skotskou hudbu v ČR je zkrátka úžasný zážitek, na který se nezapomíná.