Odešel Pete Seeger

Zpráva o smrti legendy amerického folku obletěla celý svět. Na sociálních sítích je sdílena i s odkazy na jeho tvorbu, ze které si mnozí pamatují hlavně ony nesmrtelné písně, balady, protestsongy... V tomto příspěvku bych ovšem rád připomenul Peta Seegera i v jiných souvislostech.
Název mého blogu zní Trad's Not Dead. O platnosti tohoto hesla nemám důvod pochybovat, protože tradiční hudba (nebo hudba z tradic vycházející), stále žije. Zní samozřejmě jinak než dříve, její stálé proměňování (či vyvíjení se) je naprosto přirozený proces. Nemalou zásluhu na zachování "Tradu" má i Pete Seeger.
Také on se, jako spolupracovník Alana Lomaxe, účastnil terénních výzkumů za účelem zachycení písňového a instrumentálního repertoáru různých zemí. Přesto, že Pete Seeger soustředil svou pozornost především na americký venkov, který byl pro něj nepochybně největší inspirací pro jeho písně, nevynechal ani návštěvu irského ostrova.
Zde se setkal s další hudební legendou - s potulným donegalským houslistou Johnnym Dohertym. Video, na kterém je toto setkání zvěčněno, bylo natočeno v karavanu stojícího někde v Carricku. Pete Seeger zde figuruje v roli tazatele a v některých skladbách doprovází Dohertyho na pětistrunné banjo.



K těmto videům myslím není třeba dalších komentářů. Třebaže to na první pohled nevypadá (v centru dění je na nahrávce pochopitelně Johnny Doherty), jedná se o setkání dvou, dnes již nežijících, muzikantských legend. RIP Pete Seeger...

Už jsem s tím možná trochu aj trapný ale...

Prostě si nemůžu pomoct. Do Belfastu se často vracím ve vzpomínkách, ve snech, myslím na něj snad více, než je zdrávo. Takže je zapotřebí se tam vrátit na chvíli i fyzicky. Nezdržím se na severu nijak moc dlouho, ale necelý týden mi zkrátka bude muset stačit na to, abych navštívil a pozdravil všechny přátele, zahrál si po hospodách (i na jednom céilí), navštívil zajímavá místa, nakoupil kvalitní muziku, vypil pár guinnessů... První týden v březnu si zkrátka nedovedu představit lépe. Kdo by taky odolal lákadlům jako "tunes, pints, craic..."? Asi by se někteří našli, ale já mezi ně rozhodně nepatřím.

Harry Bradley vydává "prvomájové" album

Více důrazů, méně ornamentů, i celkový zvuk flétny trochu připomínající parní stroj... Tento styl hry můžeme slyšet hlavně po belfastských hospodách, ale i v hrabstvích Derry, Fermanagh, či více na jihu. Belfast se však stal, vlivem mnoha okolností, jakousi Mekkou tohoto tradičního stylu.
"Severní" styl nemá za hranicemi Irska zdaleka tolik příznivců jako moderní interpretace tunesů v podání Michaela McGoldricka a dalších. Myslím si ovšem, že rozhodně není na škodu věnovat trochu více pozornosti hráčům spadajícím do této "škatulky". Přece jenom, zvuk jejich nástrojů má své zvláštní kouzlo. Co je však asi nejdůležitější - má neuvěřitelnou intenzitu. Koneckonců také díky ní je možno skutečně odkrýt všechny přednosti dřevěného nástroje, nad nímž kdysi hráči klasické hudby přechodem ke kovové příčce definitivně zanevřeli (čímž byly dřevěným flétnám otevřeny dveře do světa tradiční hudby - klasičtí hudebníci se jich zbavovali ve velkém a prodávali je za pakatel, staly se tedy finančně dostupným nástrojem pro muzikanty věnující se tomu podivnému "diddleydeeování")

Harry Bradley je jedním z belfastských flétnistů, kteří neskrývají svůj obdiv ke starým nahrávkám a ke starému zvuku. Jeho novinka The First of May byla, stejně jako předchozí alba, zhotovena dle osvědčeného receptu - syrové tóny flétny, občas v duetu s jiným melodickým nástrojem (není výjimkou ani další flétna), bez složitějších aranží. Dalších nástrojů není potřeba, protože pouhá výrazná flétna upoutá veškerou pozornost. Před ní prostě není úniku, stejně tak jako před pocitem, že vám zvuk flétny proráží skrze uši větší díru do hlavy...

Název The First of May přísluší jednomu z hornpipů obsažených na albu. "Prvomájovému" stylu odpovídá i obal CD, jeho grafické provedení ovšem zasluhuje uznání - přesto, že mu vévodí jistý symbol (který tam na severu chápou trochu jinak než u nás), je zhotoven velmi vkusně. Záměna alba s cédéčkem uloženým v Levných knihách ve stojanu s "nostalgickými" nahrávkami tedy nehrozí. Budiž grafikovi připočteno k dobru také střídmé využití červené barvy (použita pouze u názvu alba, to stačí). Sečteno a podtrženo: mírně kontroverzní, ale jinak zdařilý a pěkný obal. Těším se, až si poslechnu i ten obsah.

Odkazy: 

Harry Bradley - The First of May (profil alba na cdbaby.com)

Šel kolem Brouk Pytlík...

Z prosincového hraní na brněnských vánočních trzích mi v hlavě neutkvěly nějaké výrazné vzpomínky. S lidmi z kapely jsem se potkal u backstage, uvnitř jsme se rozehráli, na pódiu nazvučili a hurá na to. Samozřejmě nám byla při hraní trochu kosa, ale znát to na nás trochu bylo možná jen při úvodním setu (prsty prostě tuhnou :-)). Lidí na Svoboďáku se sice nesešlo tolik, co např. v polovině prosince (hráli jsme 2.12.), od koncertu pro skalní fanoušky to mělo však také daleko - neznámých tváří jsem v publiku zahlédl požehnaně. Přítomni byli i tanečníci, kteří si na naši hudbu neváhali střihnout nějaké to céilí, bez ohledu na nízké teploty. S o to větší chutí jsme podávali jigy a reely k tanci. Po konci našeho vystoupení se nám podařilo prodat něco kolem deseti CD. Podobně jsme si počínali i na Zelňáku. Měl jsem z těchto dvou koncertů dobrý pocit. Asi bych se k nim ani v paměti příliš neměl potřebu vracet, jenže...
Kolega z kapely mi včera poslal odkaz na jistý blog. A tam jsem se dočetl následující:

Vzhledem k tomu, kolik kapel na vánočních trzích hrálo, neměl jsem 100% jistotu, že se příspěvek týká přímo nás. Ale ze zvědavosti jsem se proklikal facebookovým profilem autora blogu. Z jeho statusu (uveřejněném v den našeho vystoupení) mi pak už bylo vše naprosto jasné:

  

Nuže, první kritika naší hudby je na světě. Jde se na panáka! :-) Neřadím se mezi uražené křiklouny reagující větou "A cos dokázal ty, že máš odvahu kritizovat?!", na druhou stranu, mávnout nad tím rukou se mi taky nechce. Hudební kritiky občas čtu, někdy s nimi souhlasím, někdy méně, ale rozhodně je (z drtivé většiny) nepovažuji za dílo zamindrákovaných jedinců. Napsat kvalitní kritiku je totiž opravdu umění. Vyžaduje to především znalost v daném žánru, schopnost vystihnout nedostatky i přednosti díla apod. V tomto případě je samozřejmě jasné, že autor neměl v úmyslu psát něco takového. Jedná se o status na facebooku a o krátký příspěvek na blogu, nic víc. Jenže je to zkrátka i tak blábol hodný hudby neznalého jedince. Proč mu zde tedy věnuji tolik řádků?

Odpověď možná překvapí - autorem blábolu je totiž erudovaný kritik, který dlouhodobě píše recenze o vážné hudbě, o opeře, sleduje i brněnskou divadelní scénu. Na jeho blogu se to hudebními příspěvky a tipy na zajímavou hudbu (včetně rozhovorů s interprety) jenom hemží.

Publikováním výše zmíněného příspěvku se ovšem tato osoba nevědomky pasovala do role Brouka Pytlíka. Přece jenom, označit někoho za "imitátora irské folkové kapely" je možné tehdy, kdy má dotyčný o irské hudbě skutečně nějaké vědomosti. O tom lze ovšem silně pochybovat. Jinak bychom si nepřečetli u kapely s dominujícím ženským vokálem, že má daleko k The Dubliners. Ano, to skutečně má. Ale asi to bude tím, že se o nějaké stylové přiblížení k Dubliners vůbec nepokoušíme, pane Pytlíku. Pokud bychom měli něco takového v úmyslu, tak si naordinujeme na každý den minimálně whiskey a změníme repertoár směrem k pijáckým písničkám. 

Problém bude nejspíš v tom, že autor blábolu o jinou irskou kapelu uchem nezavadil. Žádný Bothy Band, Planxty, Dervish, Lúnasa, Gráda, Guidewires... Dubliners (reprezentující "hospodskou" podobu irské hudby) mu z nějakého důvodu stačí. Svou neznalost předvedl Brouk Pytlík i v posledním odstavci: jména interpretů v nahrávce, na kterou odkazuje, "odpapouškoval" z přiloženého youtube videa, čili se stejnými chybami. U čárek nad samohláskami (po irsku fada) to není nic moc trestuhodného, ovšem kiksy ve jménech (Matt Malloy, Paddy Clackin) už o něčí neznalosti svědčí dost. Matt Molloy je mimochodem člen The Chieftains, což asi Brouku Pytlíkovi také nic moc neříká. Pak se ovšem nelze divit, že mu irská hudba v našem podání zní jako indické rágy... Chce to prostě poslouchat, poslouchat, poslouchat a shánět si informace o tomto žánru. Anebo by možná nebylo úplně od věci poučit se ze známého českého přísloví "Ševče, drž se svého kopyta". Mít opravdu blbý den a narazit náhodou někde na soudobou vážnou hudbu, která mi v ten moment zrovna nesedne do ucha, asi bych vyplodil něco podobného. Pokud by tedy ve mně převládalo sebevědomí všeznalého, ke všemu se vyjadřujícího kritika. 

Místo toho budu ovšem raději psát na svůj blog o hudbě, která je mi blízká, a koncertovat s kapelou. My zoufalci to asi ani jinak neumíme. ;-)

Co přinese čtrnáctka na konci?

Rok 2014 začal tak trochu zvláštně. Rozhodně ne lednově. Nepamatuji si začátek nového roku bez náznaku zimy, bez sněhu, celkově mám takový pocit, že jsem ani moc neprožíval změnu letopočtu. I když, silvestrovský večírek se spoluhráči z kapely a s našimi polovičkami, to byla příjemná a vydařená akce... Někteří se z ní vzpamatovávali asi celý následující den.

Začátek ledna mi připadal až neuvěřitelně ospalý. Celodenní mlha (a tím pádem nedostatek slunečního světla) prostě udělá svoje. Takže není divu, že se pro mou náladu hodilo označení "kopr" víc než kdy jindy. Samozřejmě to není ten důvod, proč se na mém blogu neobjevilo žádné PFko. :-) Někdy se tu třeba objeví, ale k jeho vytvoření mi zatím vždy scházel nápad. Tož snad v daleké budoucnosti...

Co se týče tohoto roku, nemám odvahu se pouštět do nějakých předpovědí. Stále se držím toho, že je lepší být příjemně překvapeným pesimistou než hořce zklamaným optimistou. Mile rád bych však setrvával v tom, čemu jsem se věnoval i v předchozím roce (či ještě déle). Stav zvaný kopr už naštěstí dávno vyprchal, přece jenom, s něčím takovým jsem předevčírem na konzultace jít opravdu nemohl. Zrovna se naopak cítím pozitivně nakopnut. Doufám, že to nějakou dobu vydrží. A doufám, že to bude znát i na tomto blogu.