neděle 29. března 2009

Draoícht rules!

U nás na privátě vládne pohoda. Pohodoví lidi, pohodová muzika (o tom bude i tento příspěvek). Hodně tomu napomohla i naše spolubydlící, která má úžasný recept na stres a únavu. Když dorazí z práce (v ne zrovna nejlepší náladě, jak už to tak bývá), vždycky se dokáže odreagovat. Prostě nás namasíruje:-). Ne, nejedná se o žádný sadomasochistický zážitek, je to naopak velice příjemná záležitost. Sám tomu nemůžu uvěřit, že po několika letech nemám úplně ztuhlá záda:-D. Je to opravdu dobrý pocit.
K masáži je samozřejmě potřeba příjemnou, relaxační hudbu. Takovou, kterou nikdo z nás v mptrojkách ani v ničem jiném nemá. Nebo jsem si to aspoň myslel...
Stalo se ale něco, co jsem nepředpokládal. Když došla řada na mě, abych vybral nějakou muziku k masáži, dodal jsem si odvahu a zkusil jsem prohledat v mém pc všechny možné složky obsahující irskou hudbu. Nemusím popisovat, jak to bylo pro mě obtížné... chtělo to něco pomalého. Žádný hospodský (nebo říkejme raději "sessionový") styl. Ne, že by po mě spolubydlící házeli ostré předměty kvůli občasnému cvičení rychlých tunesů (naštěstí jsou velmi tolerantní), chtěl jsem si u nich prostě víc šplhnout. Nejjednodušší by bývalo bylo vyhrabat nějakou tu "The Best Of Celtic..." kompilaci s keltskými kříži, ovečkami, nebo útesy na obalu. Poslechnout si pravé keltské "synťáčky". Ale našel jsem daleko lepší řešení. Stačilo addnout (já vím, je to příšerný slovní hybrid) do playlistu jednu složku s kouzelným názvem - Draoícht.
Za projektem Draoícht se skrývají dvě jména - Michael Rooney (harfa) a June McCormack (flétna). Žádná velká kapela, jenom jedno malé, skromné duo. Přesto si troufám tvrdit, že dokáží zaujmout i posluchače z neirského prostředí. Mí spolubydlící by mohli vyprávět.
Poctivá tradiční muzika, uvolněný styl a hlavně - neuvěřitelná lehkost, kterou tito dva muzikanti vnesli do všech airů, jigů, reelů a hornpipů. Ale dost bylo řečí. Bude lepší nechat hovořit muziku.


Pár odkazů je zde:
Oficiální stránky
Stránky pořadu The Full Set s jedním videem
Draoícht na Youtube

pátek 20. března 2009

Jaro?!

Už si přesně nepamatuju, jak dlouhou dobu dopředu jsem se těšil na okamžik rovnodennosti. Málem jsem už chtěl odpočítávat dny, hodiny, minuty, sekundy... Zimní období prostě nesnáším, obzvláště ta letošní zima byla příšerná. Sníh, mráz, do toho zkouškové a moje deprese. Horší kombinaci si asi nedovedu představit.
Tady v Brně už naštěstí není po zimě ani stopy - všechno se zelená, opeřenci po ránu cvrlikají jak o život. Ale není tomu tak všude. Stačí si zajet trochu víc na sever. Pokud se chci podívat na víkend domů, musím počítat s tím, že od Hranic na Moravě (světe div se, zrovna tam) může začít něco ve vzduchu poletovat. Něco bílého, co připomíná zimu. Jenže v den jarní rovnodennosti to může pokazit den. Jo, jaro na severu má trochu zpoždění. Grrr!

úterý 17. března 2009

Svatý Patrick tak trochu narychlo

Už to prostě chtělo změnu. Letošního Patricka jsem chtěl oslavit jinak, než dříve. Žádné cesty do Prahy ani nikde jinde (stejně na to nemám chechtáky), žádné oficiální koncerty, bohatě mi stačí, když někde na okraji Brna zapadneme se skupinkou podobně smýšlejících lidí do poloprázdné hospody a trochu to tam roztočíme. Samozřejmě to chce nějakou hospodu zamluvit. Pracuju na tom:-)) Přesně tak, všechno jsme nechali na poslední chvíli. Má taky cenu plánovat něco dlouho dopředu a stresovat se, jestli to vyjde, nebo ne? Dneska to zkrátka jenom zkusíme... žádná křeč.
Happy Saint Patrick's Day!

sobota 7. března 2009

Jak jsem se stal překvapeným pesimistou

Po dlouhé době nastal opravdu zvláštní jev. Přijel jsem domů na Vsetín, jak to dělám každý pátek (v dobách mého studia na vsetínském gymnáziu jsem se nemohl dočkat, až z toho města vypadnu. Vždyť se tady nic zajímavého neděje, říkal jsem si. Časy se však mění a já se do mého rodného města vracím docela rád. Právě z toho důvodu, že se tam nic neděje:-) - máte možnost si odpočinout od ruchu malého velkoměsta či velkého maloměsta). Zatím probíhalo všechno jako předchozí pátek. Počasí bylo možná ještě o něco hnusnější. Dorazil jsem domů, odhodil tašku a... pak jsem si uvědomil tu změnu. Nebyl jsem z ničeho rozhozený, nic mě nevytočilo, myslím že se jednalo o pravou, nefalšovanou duševní rovnováhu. Přitom pršelo minimálně třetí den vkuse a důvod k extrémně blbé náladě bych si našel. Nemusel jsem do sebe kopnout ani toho frťana, který je i po neúspěšném týdnu schopný zahřát na těle i na duši. Byl jsem prostě v pohodě.
Možná by z toho byl mnohem zajímavější příspěvek do blogu, kdybych třeba nevěděl, proč se cítím tak pozitivně naladěný. Je to ale úplně jednoduchá příčina. Žádný zázrak, nenadálé osvícení nebo zjištění smyslu života... Nic tajemného nebo ezoterického. Stačilo akorát domluvit session v jednom studentském podniku, pak v určený den dorazit s nástrojem, posedět, počkat až přijdou ostatní muzikanti, popít a pořádně si zahrát. Už to nebyla session, kterou musel někdo (říká se mu myslím session leader:-)) neustále "nakopávat", aby se aspoň trochu rozjela. Šlapalo to samo, tunesy se v setech plynule střídaly, zaznělo i pár nových kousků (zdálo se mi, že jsem slyšel i hornpipy:-)). Hudba byla podstatně živější oproti podzimu minulého roku, kdy jsem si občas říkal něco jako: "Do háje, to jsem si na sebe upletl bič, zase tu budeme hrát sami dva..."
Tomu říkám příjemná změna k lepšímu. Kdo ví, jestli jí tak výrazně pomohla změna prostředí (přemístili jsme se z poměrně rušné hospody do teprve začínajícího malého klubu) nebo rozrůstající se počet muzikantů (přibyl další melodický nástroj!). Asi obojí. Minulý čtvrtek stál prostě za to. A já se těším na další session:-)

neděle 1. března 2009

Historie se opakuje... bohužel

Když jsem se v létě 2005 zúčastnil letní školy v Praze (LŠIT neboli Letní škola irských tanců, tehdy nově doplněná o hudební lekce), začal jsem pro sebe objevovat nový hudební svět. Kromě tříhodinových lekcí irských houslí a skoro neustálého poslouchání nahrávek přišlo na řadu i seznámení se s dalším fenoménem spojeným s touto muzikou - sessions. Každý, kdo zažil živou hudbu v irském pubu, by mi určitě dal za pravdu, že se mnohdy jedná o nezapomenutelný zážitek. Navíc pro muzikanta předtím nedotčeného irskou hudbou je to jeden z mála způsobů, jak se jí dostat přímo "na kobylku".
O tom, jak má pořádná session vypadat, jsme se mnoho dozvěděli i na houslových lekcích od Dana Malczyka. A nejen to. Vylíčil nám, jak je komplikované pořádat pravidelné sessions v našich končinách. Navíc v Praze... Hraní v místech, jako je "irish pub" = skoro nemožné (až na výjimky, kdy se třeba na Saint Patrick's Day rozhodnou zaplatit si živou hudbu).
I tak jsme se samozřejmě nějakou hospodu na sessiony pokoušeli najít. Koneckonců, muzikantů nás tam bylo hodně, byť za zkušené sessionové hráče se mohli považovat možná tak naši lektoři. Ale po sessions jsme prahli snad všichni (muzikanti měli na letní škole o poznání mírnější režim, než tanečníci, kteří museli vstávat na ranní lekce. Hudební workshopy se konaly odpoledne. Co jsme tedy mohli dělat jiného ve večerních a nočních hodinách, než hrát po hospodách:-)).
Určitou naději jsme vkládali do nenápadných podniků v sídlišti, kde jsme byli ubytovaní. Světe div se, hospodu na hraní jsme našli celkem rychle. Prostě jsme přišli, zeptali se, jestli můžeme hrát, vybalili nástroje, něco málo popili a hráli jsme. Nic extra to samozřejmě nebylo, moc tunesů jsme ani neznali, s irskými ornamenty jsem taky hodně zápasil. O výpadcích v rytmu ani nemluvě... Ale hlavní bylo, že jsme našli hospodu na sessiony a zamluvili tam stůl na další večer.
Další hraní v té samé hospodě ovšem vypadalo úplně jinak. Kdo taky mohl tušit, že vrchního rozladí přístup muzikantů, kteří nepřijdou všichni najednou, nesednou hned a nezačnou hrát (pro osoby neznalé prostředí irské hudby je sem tam dost těžké pochopit, že nejsme "orchestr"). Muzikanti přicházeli postupně, objednávali si pivka, popíjeli, na stolech se objevovaly první nástroje, sem tam někdo začal ladit... Klídek, pohodička, nikam se nespěchalo. V jednu chvíli jsem byl na suchu, tak jsem šel k baru objednat si pivko. Tam jsem však narazil na dost nevrlého vrchního. "Kdy už konečně začnete hrát?! V devět máte utrum." Šel jsem tuto skutečnost oznámit jednomu z lektorů. Jeho reakce mě ani moc nepřekvapila - uložil bodhrán a paličky do pouzdra a se slovy "Pryč od kokotou!" (bratia ze SR opravdu nechodí pro sprostší výrazy daleko) byl nachystaný k odchodu. Nakonec se všechno vyřešilo, pohrálo se, popilo se a myslím, že na obou stranách panovala spokojenost. Ale ta věta mého kamaráda bodhránisty se mi vryla do paměti. Možná i z toho důvodu, že jsem počítal i do budoucna s případy, kdy ji budu moci použít...
Uběhly 4 roky a od té doby proběhlo ještě mnoho nepříjemných setkání s arogantní obsluhou, které bylo milejší pustit raději rádio, než aby ve své hospodě trpěli živou hudbu. A nezáleží na tom, jestli to bylo v Praze, v Ostravě nebo kdekoliv jinde. Přiznám se, jsem zhýčkán Belfastem, kde se o muzikanty starají v hospodách jako v bavlnce, nosí jim pivo gratis a doormani* jim po hraní zavolají i taxíka. Jiný kraj, jiný mrav... V Brně se situace pro muzikanty zdála naštěstí přívětivá. Od podzimu se začalo hrát v jedné nekuřácké hospodě v KrPoli, měli jsme rezervovaný útulný salónek, kde se nám myslím celkem dařilo navodit sessionovou atmosféru. Minulý čtvrtek se ale všechno pokazilo. Tatam byla přívětivost vrchního, dohoda o vypínání rádia v momentě, kdy začneme hrát, jako by najednou neplatila. Po prvním zapnutí přístroje jsme zůstali chvíli sedět jako přimrazení, než jeden z muzikantů vstal a šel požádat obsluhu o jeho vypnutí. Zdálo se, že je vše vyřešeno. Ale po chvíli se rádio rozeznělo znova. Nebyla to jediná nepříjemná událost toho večera, ale stala se pomyslnou poslední kapkou. Musíme zkrátka najít jinou hospodu, kde bude irská muzika vítanější a cennější než zapnuté rádio. Pryč od kokotou;-)

P.S.: Omlouvám se za vulgarismy v textu. Nešlo to jinak...

* - Po zkušenostech z Belfastu jsem zjistil, že doorman je něco víc než u nás vyhazovač (nebo "gorila"). Minimálně v tom, že vám nezačne vyhrožovat, nebo se na vás přímo nevrhne, když jej chcete o něco požádat. A hlavně je schopný vám zavolat taxi:-). Proto jsem v textu užil raději anglický termín.