Hudba Tommyho Peoplese je jako smyčcem napsaná kniha, ke které se čtenář často a rád vrací, aby z ní pokaždé vyčetl něco jiného. Někdy jej mohou oslovit emoce vycházející ze zvuku Peoplesových houslí – jigy bývají naplněné radostí, slow airy melancholií a reely (i přes své velmi svižné tempo) připomínají plachetnici elegantně proplouvající mezi rozbouřenými vlnami. Jindy naprosto uchvacuje svou precizní hrou, nesmírně bohatou na melodické ornamenty a variace, které v instrumentálních setech prýští jako gejzír.
Velké dědictví po sobě zanechal Tommy Peoples též po stránce autorské. Reely jako Green Fields of Glentown či Beautiful Gortree nebývají pověstné svou jednoduchostí – dávají mnohdy zabrat i zkušeným houslistům – přesto se těší velké oblibě a našly si svou cestu i do repertoáru hospodských sessions. Stejně tak si nejedno muzikantské srdce získaly Peoplesem zkomponované jigy. V případě Gráinne's Jigu si dokonce Tommy Peoples musel sám obhájit, že je jeho autorem, jelikož někteří přisuzovali autorství Joe Derraneovi.
Peoplesovy muzikantské schopnosti se staly podnětem pro vznik mýtu, jenž přisuzoval jeho malíčku pravé ruky až nadpřirozenou moc. Tímto malíčkem Tommy Peoples při hře údajně zlehka klepnul do smyčce a docílil tak specifického tripletu. Mýtus vyvrátil a uvedl na pravou míru ve své knize Ó Am go hAm – From Time to Time, kterou vydal v době, kdy již ze zdravotních důvodů nemohl vystupovat ani působit jako hudební lektor.
Diskografie Tommyho Peoplese je nadmíru obsáhlá, její možná co nejúplnější verze se nachází na stránkách Irish Music Review. Peoplesovu nenapodobitelnou hru na housle zaslechneme na prvním albu Bothy Bandu (1975), na společném albu s Mattem Molloyem a Paulem Bradym (1977), vydal také samozřejmě řadu sólových alb a na mnohých pak účinkoval v roli vyhledávaného hosta.
Odešla houslová legenda, která inspirovala nejednu generaci muzikantů a výrazně se zapsala do povědomí všech milovníků irské tradiční hudby.
