Když jsem se v létě 2005 zúčastnil letní školy v Praze (LŠIT neboli Letní škola irských tanců, tehdy nově doplněná o hudební lekce), začal jsem pro sebe objevovat nový hudební svět. Kromě tříhodinových lekcí irských houslí a skoro neustálého poslouchání nahrávek přišlo na řadu i seznámení se s dalším fenoménem spojeným s touto muzikou - sessions. Každý, kdo zažil živou hudbu v irském pubu, by mi určitě dal za pravdu, že se mnohdy jedná o nezapomenutelný zážitek. Navíc pro muzikanta předtím nedotčeného irskou hudbou je to jeden z mála způsobů, jak se jí dostat přímo "na kobylku".
O tom, jak má pořádná session vypadat, jsme se mnoho dozvěděli i na houslových lekcích od Dana Malczyka. A nejen to. Vylíčil nám, jak je komplikované pořádat pravidelné sessions v našich končinách. Navíc v Praze... Hraní v místech, jako je "irish pub" = skoro nemožné (až na výjimky, kdy se třeba na Saint Patrick's Day rozhodnou zaplatit si živou hudbu).
I tak jsme se samozřejmě nějakou hospodu na sessiony pokoušeli najít. Koneckonců, muzikantů nás tam bylo hodně, byť za zkušené sessionové hráče se mohli považovat možná tak naši lektoři. Ale po sessions jsme prahli snad všichni (muzikanti měli na letní škole o poznání mírnější režim, než tanečníci, kteří museli vstávat na ranní lekce. Hudební workshopy se konaly odpoledne. Co jsme tedy mohli dělat jiného ve večerních a nočních hodinách, než hrát po hospodách:-)).
Určitou naději jsme vkládali do nenápadných podniků v sídlišti, kde jsme byli ubytovaní. Světe div se, hospodu na hraní jsme našli celkem rychle. Prostě jsme přišli, zeptali se, jestli můžeme hrát, vybalili nástroje, něco málo popili a hráli jsme. Nic extra to samozřejmě nebylo, moc tunesů jsme ani neznali, s irskými ornamenty jsem taky hodně zápasil. O výpadcích v rytmu ani nemluvě... Ale hlavní bylo, že jsme našli hospodu na sessiony a zamluvili tam stůl na další večer.
Další hraní v té samé hospodě ovšem vypadalo úplně jinak. Kdo taky mohl tušit, že vrchního rozladí přístup muzikantů, kteří nepřijdou všichni najednou, nesednou hned a nezačnou hrát (pro osoby neznalé prostředí irské hudby je sem tam dost těžké pochopit, že nejsme "orchestr"). Muzikanti přicházeli postupně, objednávali si pivka, popíjeli, na stolech se objevovaly první nástroje, sem tam někdo začal ladit... Klídek, pohodička, nikam se nespěchalo. V jednu chvíli jsem byl na suchu, tak jsem šel k baru objednat si pivko. Tam jsem však narazil na dost nevrlého vrchního. "Kdy už konečně začnete hrát?! V devět máte utrum." Šel jsem tuto skutečnost oznámit jednomu z lektorů. Jeho reakce mě ani moc nepřekvapila - uložil bodhrán a paličky do pouzdra a se slovy "Pryč od kokotou!" (bratia ze SR opravdu nechodí pro sprostší výrazy daleko) byl nachystaný k odchodu. Nakonec se všechno vyřešilo, pohrálo se, popilo se a myslím, že na obou stranách panovala spokojenost. Ale ta věta mého kamaráda bodhránisty se mi vryla do paměti. Možná i z toho důvodu, že jsem počítal i do budoucna s případy, kdy ji budu moci použít...
Uběhly 4 roky a od té doby proběhlo ještě mnoho nepříjemných setkání s arogantní obsluhou, které bylo milejší pustit raději rádio, než aby ve své hospodě trpěli živou hudbu. A nezáleží na tom, jestli to bylo v Praze, v Ostravě nebo kdekoliv jinde. Přiznám se, jsem zhýčkán Belfastem, kde se o muzikanty starají v hospodách jako v bavlnce, nosí jim pivo gratis a doormani* jim po hraní zavolají i taxíka. Jiný kraj, jiný mrav... V Brně se situace pro muzikanty zdála naštěstí přívětivá. Od podzimu se začalo hrát v jedné nekuřácké hospodě v KrPoli, měli jsme rezervovaný útulný salónek, kde se nám myslím celkem dařilo navodit sessionovou atmosféru. Minulý čtvrtek se ale všechno pokazilo. Tatam byla přívětivost vrchního, dohoda o vypínání rádia v momentě, kdy začneme hrát, jako by najednou neplatila. Po prvním zapnutí přístroje jsme zůstali chvíli sedět jako přimrazení, než jeden z muzikantů vstal a šel požádat obsluhu o jeho vypnutí. Zdálo se, že je vše vyřešeno. Ale po chvíli se rádio rozeznělo znova. Nebyla to jediná nepříjemná událost toho večera, ale stala se pomyslnou poslední kapkou. Musíme zkrátka najít jinou hospodu, kde bude irská muzika vítanější a cennější než zapnuté rádio. Pryč od kokotou;-)
P.S.: Omlouvám se za vulgarismy v textu. Nešlo to jinak...
* - Po zkušenostech z Belfastu jsem zjistil, že doorman je něco víc než u nás vyhazovač (nebo "gorila"). Minimálně v tom, že vám nezačne vyhrožovat, nebo se na vás přímo nevrhne, když jej chcete o něco požádat. A hlavně je schopný vám zavolat taxi:-). Proto jsem v textu užil raději anglický termín.
Žádné komentáře:
Okomentovat