pondělí 31. března 2014

Malé ohlédnutí za "patrickovským" týdnem

Mám pocit, že v případě Brna probíhají oslavy Svatého Patricka už několikátý rok po sobě v zaběhnutých kolejích. Nepovažuji to ovšem za nic moc negativního. Pro naši kapelu spočívá zaběhnutost v tom, že odehrajeme každým rokem (přibližně ve stejný čas) céilí v líšeňském Dělňáku a následující den vneseme trochu té irské hudby do bílovické sokolovny. Letos k sérii svatopatrickovského hraní přibyla i closed (placená) session v příjemném místě zvaném Restaurace Lloyd's. Což mě mimochodem velmi potěšilo - do Lloyd's jsem chodíval už předtím a občas jsem si vduchu říkal: "Tady bychom někdy mohli zahrát." Nuže, doufám, že session na Patricka zase příští rok zopakujeme. Možná pro některé nastala trochu schizofrenní situace - v ten samý večer 17. 3. se hrálo i v Whisky baru Valevil. Ale nemám pocit, že se tím irské hudbě nějak uškodilo, když se sessions konaly ve dvou různých hospodách současně. Kvalitní session může totiž proběhnout i v menším počtu muzikantů. Důležité je, aby byl přítomen schopný session leader. A schopní session leaders nepadají z nebe. Potřebují nejdříve získat nějakým způsobem ostruhy. Ejhle, jaká příležitost to pro ně je...
V Brně se samozřejmě hrálo i jiných hospodách či klubech. Někde zazněly celtic-punkové odrhovačky, takže si mohly hosté zahulákat spolu s kapelou hrající cover verze Flogging Molly či Dropkick Murphys, jinde se zase dostaly ke slovu U2 revivaly. Každý tedy oslavil Patricka tak nějak po svém. Možností pro to bylo v Brně myslím požehnaně. A v dalších městech snad také.

pondělí 17. března 2014

Po roce v Belfastu aneb Je možné nemít stále dost?

"Ne, už fakt stačilo." Pamatuji si, že jsem si tuhle větu řekl během týdne v Belfastu alespoň jednou nebo dvakrát. Bylo toho na mě někdy až příliš - drahé pivo, drahá doprava, déšť několikrát za den (potom mokro všude kolem, ale především v botách, které nestíháte vysušovat), studený vítr, nacpané hospody, kde se musíte prodírat davem... Jenomže stačí jeden krátký moment a nad všemi těmito nepříjemnostmi snadno mávnete rukou. Sednete si ke stolu blízko muzikantů, zaslechnete v jejich podání známé i neznámé jigy a reely... Rázem z vás všechny negativní emoce rychle vyprchají. Stávalo se mi to snad při mé každé návštěvě tohoto města, ale myslím, že letos se ve mne tyto pocity vystřídaly s mnohem větší intenzitou.
Vzpomínat však budu samozřejmě více na ty příjemné momenty, kterých bylo během týdne na severu Irska požehnaně:

Nákupní horečka

Když je venku hnusně a plánované výlety do okolí se odkládají na neurčito, můžete si být jisti jednou věcí - v nákupních centrech neprší a je tam teplo, stejně tak jako v obchodech s hudbou či se suvenýry. Zbývá pak tedy jen doufat, že vám po nákupech zůstane  něco na účtu.
Kromě nákupu oblečení, které se dá v Belfastu sehnat opravdu levně (netřeba si nic idealizovat - jeho cena je přiměřená kvalitě materiálu, ale už tato skutečnost je pro návštěvníka z ČR myslím dostatečným lákadlem) došlo pochopitelně i na hudební CD. Bohužel, oproti minulým rokům se mi letos zdálo, že je v obchodech hodně slabá úroda. V případě nově vydaných alb bude proto asi stále víc a víc potřeba objednávat hudbu po internetu. Časy se mění...

Pláž v Holywoodu

Holywood s jedním "l" a bez přítomnosti celebrit? I na to lze na severu Irska narazit. Lákadlem tohoto Holywoodu byla zcela určitě místní pláž, kde se dalo nasbírat spoustu mušlí, škeblí a jiných drobností (toť pravé suvenýry Made in Ireland). Dalších možností, jak se tam vyblbnout, je nespočet. Zvláště pokud se na pláž vypravíte s lidmi, kteří holdují tanci a pohybu.


Turistická projížďka

V některých částech Belfastu není potřeba se příliš dlouho zdržovat. Ne, že by tam bylo kdovíjak nebezpečno (z hlediska bezpečnosti Belfast nikterak nezaostává za jinými západoevropskými městy), jenom ta místa člověka tak nějak nelákají k delší návštěvě. V těchto případech stačí využít možnost projížďky turistickým busem. Díky tomu bylo možné dostat se i do blízkosti Stormontského parlamentu či ke dvěma výrazným dominantám města - jeřábům Samson a Goliáš. Lze je vidět snad odkudkoliv z Belfastu (podobně jako je jeden velký červený most přes řeku viditelný z každého okna v San Franciscu - alespoň v amerických filmech tomu tak vždycky je).

Sessions, tunes, pints...

Netřeba nic zastírat - Belfast je pro mě stále atraktivním městem především kvůli velkému množství tradičních sessions. Během celého týdne je možné hned v několika hospodách narazit na kvalitní irskou hudbu v podání skvělých muzikantů. Sessionový repertoár bývá v některých hospodách velmi pestrý - vedle klasických jigů a reelů dojde i hornpipy, highlandy, polky i slides. Ano, to vše za jeden večer v jedné hospodě. Stačí si zajít do Errigle Inn.
Kromě pondělka byla na každý večer naplánovaná návštěva session - v sobotu a v neděli v Maddens, v úterý v již zmíněné Errigle Inn, ve středu v Garrick baru, ve čtvrtek v Duke of York a v pátek opět do Maddens...
Bylo více než příjemné po roce potkat většinu známých tváří. Časy se mění, ale sessionové jádro naštěstí zůstává. V Maddens hrává pravidelně houslista Ruadhraí O'Kane a kytarista Ruairí Cunnane. Od minulého roku se rozeběhly sessions v Errigle Inn, které vede Jason O'Rourke na concertinu. Garrick bar tentokrát ovládli svými flétnami Desi Adams a Barry Kerr (a byl to krásný zvuk těchto dřevěných nástrojů!). Navštívili jsme také dudáckou session v jedné z nejstarších belfastských hospod Kelly's Cellars. Slyšet trio dudáků ve složení John McSherry, Francis McIlduff a Paddy O'Hare je nepopsatelný zážitek. Tempo jejich hraní bylo ovšem vražedné a z pozice houslisty jsem pociťoval, že pro další setrvání na této session bych si měl asi ubalit nějaký pořádný "fanyšmouk" a napříště si pouštět před spaním nahrávky Seána Maguira, abych si zvykl na tu šílenou ultra-rychlost. Po přesunu do Duke of York už ale nebylo třeba nic takového řešit - tamější session vedl houslista Donal O'Connor hrající v přiměřeně svižném tempu. Není divu, že jsou čtvrteční sessiony v "Dukovi" tak vyhlášené. Pokaždé, když jsem tam v minulých letech ve stejný čas dorazil, čekal mě příjemně strávený večer s hudbou. Sestavy hrajících muzikantů byly odlišné, ale výsledná hudba stála vždy za to.
Belfastské sessions jsou zkrátka věčnou hudební inspirací.

Není gig jako gig

Když jsem ve čtvrtek večer odcházel z Duke of York a loučil se s muzikanty, sdělil mi Donal O'Connor, že příští den bude mít "gig" v Whites Tavern. Tomu slovu jsem nevěnoval příliš pozornost, protože jako gig označují místní hudebníci každé placené hraní,  takže se může jednat o běžnou session. Měl jsem tedy proto v plánu v pátek večer nahlédnout do této hospody (mimochodem je také jedna z nejstarších v Belfastu), na chvíli si tam zahrát a potom se odebrat do Maddens. Ale vše nakonec dopadlo jinak.
Stačilo vejít do malého sálu v druhém patře Whites tavern, kde se na jednom konci nacházelo pódium a na druhém bar. O tom, že má tato hospoda dvě patra, jsem možná předtím slyšel, ale nikdy jsem horní patro nenavštívil. Prošli jsme kolem pódia, kde zrovna probíhala zvuková zkouška, a obsadili stůl v jeho bezprostřední blízkosti. Na pódiu se zrovna chystala čtveřice muzikantů ve složení: Donal O'Connor (housle, klávesy), Emma Sweeney (housle), Barry Kerr (kytara, bouzouki) a Eamon Murray (bodhrán).
Nevěřil jsem svým očím. Slyšet pohromadě tři vynikající belfastké muzikanty (z nichž každý hrává v jiných kapelách a projektech) na nazvučeném koncertě? A zadarmo? Dámy a pánové, to jsem opravdu nečekal... Ještě větším překvapením pro mě byla přítomnost mladé houslistky Emmy Sweeney. Hudební kariéru této talentované slečny z Manchesteru sleduji již dlouho - poprvé jsem ji uslyšel hrát na rádiu RTÉ v pořadu Céilí house před mnoha lety. Minulý rok v srpnu jsem potkal na festivale Keltský Kruh v Budyni nad Ohří houslistku, která byla její žačkou. Myslím, že jsem tehdy během rozhoru s ní vyslovil přání poslechnout si někdy Emmu Sweeney naživo... Vyplnilo se. A nejen to. Nakonec jsem si s celou muzikantskou čtveřicí zahrál jeden set. Byl to večer plný překvapení, na který budu ještě dlouho vzpomínat.

Na závěr by se asi slušelo zodpovědět otázku, kterou jsem uvedl v názvu tohoto příspěvku. Je možné nemít stále dost? Z důvodů, které jsem uvedl v přechozích odstavcích, nelze dlouho otálet s odpovědí - v případě Belfastu to opravdu možné je.