sobota 16. listopadu 2013

Pádraig Rynne představuje Notify

Album Bye a while kdysi nastartovalo jeho úspěšnou hudební kariéru. Od té doby se jako vyhledávaný hráč na concertinu prakticky nezastavil - koncertování, nahrávání, jedno střídalo druhé. V jeho repertoáru postupem času ustoupily tradiční melodie nově zkomponovaným kouskům, stylově se také posunul více směrem ke škatulce, kterou v Irsku někteří muzikanti nazývají "Progressive trad".
O tom, že mu progresivní pojetí irské tradiční hudby více než vyhovuje, nasvědčuje i jeho novinka Notify. V ní jako by následoval cestu jiného velikána tohoto žánru, Johna McSherryho. Ostatně, přizval si k nahrávání stejnou partu muzikantů, se kterou dal John dohromady projekt .the olllamh. Producentem alba není nikdo jiný než Tyler Duncan, známý také jako člen divoce  fúzující americké kapely Millish. Notify je tedy ve znamení rockového zvuku podpořeného elektronikou.
Jako návnadu pro posluchače uvolnil Pádraig na svých stránkách několik skladeb z nového alba. Z poslechu těchto ukázek to vypadá, že bude Notify tak trochu nepřímým pokračovatelem projektu .the olllam.

Odkazy:

Pádraig Rynne - Oficiální stránky


pondělí 28. října 2013

Koncerty online aneb Jak si trochu kompenzovat nedostatek "prvoligového" Irska u nás

Na nedávné session v pražském Klubu Paliárka jsem byl svědkem zajímavé diskuze na téma "v Čechách se děje ohledně Irska kulové". Jednalo se tak trochu o pokračování toho, co se dá nalézt v článku na stránkách Bernards.cz (který reaguje na jednu facebookovou diskuzi). Tohle téma, v celé své šíři, zde ovšem nechci příliš rozvádět, protože by to vyšlo asi na celý samostatný článek. Navíc by výsledná odpověď určitě nebyla jednoznačná...
Během té diskuze ovšem došla (pochopitelně) řeč i na irské kapely a jejich koncertování u nás. A v tomto případě se dá věc shrnout celkem jednoduše: kromě kapel, které vystupovaly v rámci festivalu Irský máj, tu máme z té "vysoké" ligy opravdu velké kulové.
Důvodů, proč tomu tak je, se najde mnoho. Především se irská tradiční hudba, po opadnutí vlny keltománie, stala žánrem, který neoslovuje až tolik posluchačů. O irské hudbě se nemluví, nepíše - z recenzí tuzemských publicistů to vypadá, jako by po Michaelu McGoldrickovi v irské hudbě nic zajímavého nevzniklo.
Ani na "keltských" festivalech si nějakou kvalitní kapelu z Irska moc dopřát nemůžeme. Není se moc čemu divit, protože uspořádat koncert irských prvoligových muzikantů, to je především dost finančně náročná záležitost. Těžko by se někomu u nás vyplatilo pozvat si At First Light, Lúnasu, Guidewires... Průměrný tuzemský posluchač je myslím dostatečně hudebně uspokojen dávkou laciného keltského bigbítu. Nás, kvalitním irským tradem rozmazlených, je prostě málo.
Jak z toho ven? Emigrovat? To není myslím až tak zapotřebí (upřímně, ani ty volby nedopadly úplně nejhůře). Nabízí se občas možnost vycestovat za našimi západními sousedy - Německo navštívili např. minulý rok Altan. Do Rakouska letos zamíří během své prosincové tour kapela Dervish.
Drobnou kompenzací může být i online sledování koncertů. Netřeba si nic nalhávat - není to úplně ono, nesedíte na židli kousek od pódia, nevidíte interprety před sebou, zvuk živého koncertu vám to také nevynahradí. Ale i tak myslím, že to stojí za to.
Kde si tedy můžeme vychutnat "online gigs"?

Na TG4, BBC NI, BBC Alba máme většinou smůlu

O tom, že na těchto stanicích lze sledovat spoustu pořadů o irské či, v případě BBC Alba, skotské hudbě, už jsem se zmiňoval několikrát. Co se však týče sledování online koncertů, musíme si bohužel ve většině případů nechat zajít chuť - kvůli copyrightům je nemožné některé koncerty sledovat mimo území Irska nebo Spojeného království. Na řadu pak přichází různé programy schopné "přesměrovat" IP adresu. Na TG4 lze naštěstí koncerty, které nešly přehrávat během přímého přenosu, sledovat bez problému z archivu. Díky tomu mi v srpnu neunikly přenosy z festivalu Fleadh Cheoil v Derry. A že to byla velkolepá akce...

Livetrad

Stránky Livetrad jsou přímo určeny ke sledování online koncertů či sessions irské hudby. I zde je možné pustit si koncert z archivu. Takže kdo ještě neviděl koncert Dervish, kteří se připojili k projektu The Leitrim Equation (propagující tradiční hudbu a tanec v hrabství Leitrim), nechť dlouho neváhá...

Concert Window

Online přenosy z koncertů po různých klubech v USA? Vzhledem k tomu, že virtuální vstupenka na tyto akce stojí maximálně 5 dolarů (na vyšší cenu jsem dosud nenarazil) a velmi často bývá na některé koncerty vstupné dobrovolné, bylo by opravdu hříchem tuto možnost nevyužít.
Jedním ze členů týmu, který má Concert Window na svědomí, je i newyorský houslista Dylan Foley (jak už je pro NY houslisty typické - hraje ve stylu Sligo:-)) a tak, nejspíš právě jeho zásluhou, nebývá nouze o koncerty irské hudby.
Netřeba myslím uvádět, že po USA mívá tour řada předních kapel tohoto žánru - Lúnasa aj. Navíc kapely jako Solas či Cherish the Ladies jsou ve Státech doma. Stojí za to si pustit i "domácí koncert" některých interpretů, kteří hrají výhradně pro online publikem pomocí mikrofonu a webkamery. Kvalita přenosů nebývá tak dobrá, jako u koncertů v klubech, pro potřeby běžného poslechu to však bohatě stačí. Jak už jsem zmínil, vstupné na tyto typy koncertů je dobrovolné (což však neznamená, že je koncert zdarma, takže minimálně dolar to stojí).
Concert Window bohužel neumožňuje přehrávání z archivu. Další nevýhodou jsou časy některých koncertů - klasický začátek v 19 či ve 20 hodin v jednom americkém časovém pásmu může pro nás, obyvatele střední Evropy, znamenat, že budeme muset sledovat přenos ve 4 nebo v 5 hodin ráno. Což vskutku není ideální čas, ale v případě takové Lúnasy se myslím vyplatí si přivstat.

Možností, jak sledovat koncerty online, je tedy poměrně dost. Jak už jsem v tomto článku uvedl, nejedná se určitě o plnohodnotnou náhradu fyzické návštěvy koncertu. I tak to ovšem může být pěkný hudební zážitek. Takže přeji příjemný poslech...

čtvrtek 18. července 2013

Irská hudba z "konzervy"

Stává se, že moderátoři festivalů během uvádění kapel občas utrousí nějakou větu, která je svým obsahem trochu zavádějící. Nejedná se o nic moc trestuhodného, protože moderovat větší akci a neustále udržovat pozornost publika, to není rozhodně jednoduchá záležitost. Takže se prostě přihodí, že v proudu své výřečnosti vysloví i něco, nad čím lze kroutit hlavou. Ale věta, kterou jsem nedávno slyšel z úst jednoho moderátora, mě v té hlavě utkvěla až podezřele dlouhou dobu. Vyslovil ji při uvádění kapely, jejíž členové studují konzervatoř. Moderátor zakončil svůj vstup zhruba takto: "... a kdo by měl zahrát irskou hudbu nejlépe, když ne hudebníci z konzervatoře."
Obyčejně bych se nad tímto naivně znějícím výrokem pousmál a brzy bych na něj zapomněl. Jenže není to tak jednoduché. Ta věta by totiž sama o sobě zněla logicky. Potíž je však v tom, že je (pro mnohé možná až překvapivě) od reality dosti vzdálená.
Muzikantů, či rovnou celých kapel, kteří vzešli z prostředí konzervatoří, se v rámci tuzemské "irské" scény vyskytlo mnoho. Až na výjimky (reprezentované např. kapelou Goblin, která je ze tří pětin tvořená muzikantky z konzervatoře), ovšem předvádějí spíše to, jak by irská hudba vypadat neměla. Jaké mohou být tedy nedostatky takového "Irska z konzervy"? 

1.) Noty, papírky, pultíky...

Hned ze začátku zmíním asi největší trapas, který může v irské hudbě nastat. Stačí, aby se na pódiu objevila partička hudebníků a rozložila si před sebe listy s notičkami... Co lze očekávat potom, to asi není třeba zevrubně popisovat. Interpret během hraní zpravidla velmi snadno ztratí veškerý kontakt s publikem (zírá zkrátka většinou do papíru), hudba se rychle stává nudnou záležitostí.
O nutnosti učení se z poslechu jsem na svém blogu už psal. Takže nyní jen ve stručnosti: nešťastník, který se učí jigy a reely z not, snadno riskuje, že nebude schopen melodii dodat to, co je pro irskou hudbu stěžejní - spontánní "vkládání" melodických a rytmických ozdob, vytváření melodických variací atd. Zafixuje si zkrátka melodii tak, jak se jí naučil hrát poprvé, což je samozřejmě špatně - stane se z ní bezduchý kolovrátek. A to je zase voda na mlýn rádoby kritikům, kterým pak všechny ty jigy a reely zní na jedno brdo...

2.) Marš, marš, marš

Bez specifických důrazů, vázání not, používání ozdob apod. to v irské muzice nemůže dopadnout dobře. Vše je tedy potřeba pochytit z lekcí irských houslí nebo z hospodských session.
Pokud někomu tento základní fakt unikne a pustí se svéhlavě do hraní irských tradicionálů, ten udělá šmahem z jigu šestiosminový marš (který se prostě správně "houpat" nebude), z reelu etudu pro cvičení smyků a z irské polky se mu naráz vyklube česká polka v "sekaném" podání.

3.) Čím rychleji, tím víc Irsko aneb Proč se trošku nepředvést...

S dobře vypilovanou (klasickou) technikou roste často i chuť předvádět se. Jigy a reely se pak některým hudebníkům z konzervatoře přímo nabízejí k tomu, aby je přehrávali v závratných tempech. Velmi častým jevem je i postupné zrychlování - v této souvislosti si vždy vzpomenu na video uveřejněné na YouTube, kde hraje "král valčíků" André Rieu s Johnem Sheehanem (jako hostem) asi nejznámější jig The Irish Washerwoman. Výjimečně zde neuvádím odkaz, protože se jedná o neuvěřitelný kýč, který doporučuji ke zhlédnutí opravdu jenom jako odstrašující příklad.
V irské hudbě ke zrychlení tempa pochopitelně dojít může - v rámci změny skladby během instrumentálního setu (tune change) to není až tak neobvyklé. V průběhu hraní jedné skladby je však lepší si to opravdu odpustit. Na sessionech je něco takového považováno za projev hodný hudebního arytmika. Na pódiích si to ovšem někteří odepřít nedokáží. A tak jsme bohužel stále svědky zrychlující se The Irish Washerwoman nebo Drowsy Maggie...

4.) Našlo by se toho víc...

Zvláštní kapitolou je u některých interpretů snaha nahrazovat ornamenty typické pro irskou hudbu, které si ještě neosvojili, těmi, které jsou jim z nějakého důvodu bližší. Místo rollu (obalu) slýchávám u flétny prazvláštní kombinaci staccata a nátrylu. Houslisté jsou kapitolou sama o sobě. Často nebývají schopni vymanit se z područí klasického vibrata a používají jej při tvorbě každého delšího tónu. Za zmínku stojí i jejich fascinace smykováním od žabky, což pak zpravidla vyústí ve spiccatové "odrážení".
Něco podobného je sice možné uvidět / uslyšet i u irských houslistů, např. u Paula Bradleyho, Maeve Donnelly a dalších. Rozdíl je však v tom, že k takovým fíglům přistupují jako k "prvku překvapení" - někdy jej zahrají, někdy ne. A nefixují se proto k jednomu taktu, kde by to samé stále dokola opakovali jako zaseknutí roboti.

Je situace až tak zoufalá?

Stačí trochu nahlédnout do irských vod, kde lze jednoduše zjistit, že mezi hraním klasické a irské tradiční hudby nemusí existovat vůbec žádný antagonismus. Dámy jako Máiréad Nesbitt, Zoë Conway, Nollaig Casey jsou toho důkazem, protože zahrají spolehlivě irský trad i klasickou skladbu. Dovedou prostě "přepínat" mezi styly. V některých muzikantských rodech je udržována tradice jak irské lidové hudby, tak i hudby klasické, např. v případě Crehanů (rod pocházející z hrabství Clare, nyní působící v Dublinu). Lidově řečeno, v tomto případě je opravdu možné sedět jednou zadnicí na dvou židlích. 
V naší malé Poblacht na Seice je samozřejmě situace komplikovanější. Irskou hudbu se u nás od útlého věku nemohl učit nikdo, takže všichni houslisté začínali na klasice. A nebylo to rozhodně na škodu, protože tento způsob (nejdřív klasická výuka, poté přesedlání na Irsko) se už dávno rozmohl i na zeleném ostrově. Ať už měl někdo hudební základ z "pouhé" lidušky nebo z konzervatoře, irský styl hraní se museli učit všichni, pokud se chtěli opravdu vydat cestou jigů a reelů. Proto představa, že absolvent konzervatoře je výjimkou, už se dále nemusí nic učit a měl by být schopen zahrát všechno od reelového setu, přes čardáš, až po banátskou dzsamparu, je i přes své nemalé rozšíření mezi laickými posluchači pouhopouhým mýtem. Konzervatorista by měl k tomu mít více než dobré předpoklady, protože umí využívat svůj nástroj naplno (hlavně co se týče zmíněné techniky). Někteří z nich skutečně věnují svůj čas a píli tomu, aby si irský styl hraní osvojili, jiným však stačí, že umí co nejrychleji zahrát Morrison's jig či Drowsy Maggie. Tanečníci si na to nezatancují, ale laické publikum tu efektní melodickou smršť zbaštit může, takže proč se snažit...
Hudba je jenom jedna, ale možností, jak k ní přistupovat, je mnoho. Pro někoho je zálibou, pro jiné spíše vášní, pro některé možnost přivýdělku. A je na posluchači, aby si vybral, který tento přístup interpretů se mu zamlouvá nejvíce.

úterý 14. května 2013

Co přinesl třetí Irský Máj?

Irský Máj by mohl být stále ještě označován za festivalové mládě. Jeho tři úspěšné ročníky už toho ale nabídly opravdu požehnaně. Troufám si dokonce tvrdit, že v posledních letech toho Irska do ČR dotáhl více, než kterýkoliv velký "keltský" festival. A přitom se jedná o malou komorní akci - vše důležité se odehrává v prostorách Divadla v Celetné.
Pro mě osobně byl letošní třetí ročník Irského Máje v mnoha věcech odlišný. V minulých letech jsem se na této akci objevoval jako návštěvník nebo jako sessionový hráč. Letos jsem se díky účasti v projektu Impulses ocitnul i na pódiu. Příjemná změna to byla. I tak mě ovšem lákalo posadit se do hlediště, takže následující den jsem si zašel i na koncert The Rapparees.
Vystoupení kvalitních irských kapel je vůbec velkou předností Irského Máje. Minulý rok to velkém stylu rozjela Beoga. Což je opravdu kapela řadící se ke špičce současné irské hudby, takže laťka byla nastavena velmi vysoko. Belfastští The Rapparees ji myslím udrželi, byť se žánrově pohybovali trochu jinde... Vzhledem k tomu, že se koncert konal v neděli, nebylo možné očekávat divadlo praskající ve švech. Navíc u kapely, která je zde skoro neznámá - přiznávám se, že jsem o The Rapparees také předtím neslyšel. Nemůže to samozřejmě vypovídat nic o kvalitě kapely, protože kousek na západ od nás (Německo, Dánsko...) "touruje" pravidelně mnoho skvělých irských kapel, které se k nám prostě z mnoha důvodů nedostanou. Zvědavost byla ovšem silnější než já, takže jsem se na kapelu zeptal přes facebook jednoho z belfastských muzikantů. Odpověď vypadala zhruba takto: hrají hlavně písně, ale jsou v tom velmi dobří... Už ze začátku mi bylo tedy jasné, že to nebude přímo můj šálek čaje. Neočekával jsem proto mohutný příval jigů a reelů, místo toho jsem byl zvědavý, jak se mladí muzikanti vypořádají s aranžemi písní. Jako lákadlo na koncert dobře zafungovala i přítomnost hostujícího bodhránisty - tam, kde se objeví na pódiu Eamon Murray, nebývá nouze o dobrou show.
Jaké tedy nakonec bylo vystoupení The Rapparees? Z mého pohledu se jednalo o příjemné překvapení. Je totiž více než potěšující, že lze i v případě irských kapel zaměřených na písňový repertoár narazit i na ta uskupení, která nesází na provařené songy a preferuje originální zvuk s vlastními aranžemi písní. Komerčně nastavených kopií Dubliners nebo The Pogues je myslím všude dost (a mívají rojení hlavně v týdnu okolo Sv. Patricka:-)). Po dlouhé době zazněly v našich končinách písně Lowlands of Holland a levicový protestsong The World Turned Upside Down (známý též jako The Digger's Song). Obě písně měla u nás v repertoáru kapela Dún An Doras.
Rytmicky svižné písně s jednoduchou melodií mě až tak nezaujaly, spíš na mě více zapůsobila pomalejší část repertoáru. Tam totiž v aranžích vynikla pro irskou hudbu ne tolik obvyklá kombinace nástrojů housle-viola. Došlo i na instrumentální sety, jejichž tempo bylo však místy přímo brutální (a to jsem byl z belfastských hospod zvyklý na ledacos :-)). Těm, kteří se rozhodli na tuto rychlou jigovou a reelou smršť tancovat, jsem skutečně nezáviděl :-). I přes onu stylovou jinakost, se kterou jsem byl ovšem obeznámen už dlouhou dobu před koncertem, jsem si "gig" této belfastské party skvěle užil.
Session, která započala nedlouho po oficiálním konci festivalu, stála myslím taky za to. Stranou neformálnímu "sessionování" nezůstali ani členové The Rapparees. Belfast je přece jenom líhništěm kvalitních muzikantů, kteří něco vydrží (a nezmizí hned po koncertě na hotel). Není tedy velkým překvapením, že se akce protáhla do pozdních nočních hodin. Nebo ranních? Těžko říct, nemohl jsem zůstat až do konce (i když můj mobil, schovaný s vypnutým vyzváněním pod víko krabice, na to měl asi jiný názor). Nakonec jsme s Aničkou a Eoghanem opravdu vyrazili na náročnou cestu autem do Brna. Děkuji tímto Aničce Ward za odvoz, snad jsem byl jako bdělý spolujezdec a držák energeťáku trochu užitečný...
Napříště už se mi, doufám, podaří navštívit i páteční program Máje s vystoupením tanečních souborů. Podle toho, co jsem viděl na Youtube ("táboráčkový" příspěvek Sona Sól se skvěle parodující mexickou vlnou na závěr), lze usoudit, že o netradiční choreografie nebyla nouze.
Festival Irský Máj tedy i napotřetí zaujal, potěšil a přinesl mnoho skvělých zážitků. Bude opravdu na co vzpomínat...

Impulses podruhé

V listopadu minulého roku jsem měl docela napilno. S kapelou jsme se vrhli na nahrávání CD, s promo týmem propagujícím jistou značku whiskey (ano, hudební prostituce to byla:-)) jsem pak hrával o víkendech po hospodách... A do třetice to byly hlavně přípravy na projekt Impulses, kvůli kterým bylo zapotřebí dojíždět v neděli do Prahy a nazkoušet hudbu k tanci.
Prosincová premiéra se blížila, soubor Dance in Pulse už pouze dopilovával choreografie... Zbývalo tedy do tohoto rozjetého vlaku začlenit muzikanty. Hudební těleso k Impulses bylo nakonec sestaveno z hudebníků ze dvou kapel. Což by, pravda, samo o sobě nemělo způsobovat žádné komplikace (stačí nahlédnout do irských vod, kde se tohle stává mnohem častěji). Větší problém představovala vzdálenost - každá z kapel působí v jiné části republiky. Bylo tedy zapotřebí mezi sebou komunikovat přes email, posílat si podklady k hudbě a k zamýšleným aranžím, aby se stihlo všechno na několika málo zkouškách včas nacvičit. Pro mě osobně bylo pak vůbec nejtěžší překážkou vstávat v neděli ráno brzy z postele a nasednout na autobus do Prahy. Stálo mě to hodně přemáhání, zvláště po sobotních akcích, kdy se (sem tam) ochutnávala whiskey ve velkém. Ale už od počátku hudebních příprav kolem Impulses mi bylo jasné, že obětovat čas a energii do tohoto zajímavého podniku se vyplatí. Prosincová premiéra v Ponci mě v tom ještě více utvrdila.
V dubnu pak zkoušení pro Impulses vypuklo znovu. Některé vstupy se o něco více obohatily, jinde se choreografie trochu zkrátila. Vše se dopilovávalo tak, aby bylo možné předvést tento projekt na festivale Irský máj opět v celé své kráse. S několika dalšími inovacemi :-).
Povedly se Impulses i podruhé? Vzhledem k neobyčejně pozitivní atmosféře na pódiu, která se, doufám, úspěšně přenesla i do publika, mě nenapadá jiná než kladná odpověď. Nyní ovšem stojí projekt před další výzvou - je třeba rozšířit povědomí o Impulses mezi "neirskou" (laickou) veřejnost. A to není, v případě omezeného rozpočtu, vůbec jednoduché. Ale snad se povede i tuto překážku zdolat. Impulses se pak mohou rozjet i do jiných měst České republiky a Slovenska... Nebo i jinde?

Odkazy:

pátek 26. dubna 2013

Odešel Bob Brozman

Muzikant a etnomuzikolog, jemuž žádný exotický hudební styl nebyl cizí. Tak by se dalo jen velmi stručně přiblížit osobnost Boba Brozmana. Během své kariéry vystřídal těch stylů opravdu požehnaně, se svou kytarou si potykal s bluess, havajskou, karibskou hudbou... Asi nejbližším nástrojem mu byla steel kytara, ale dokonale ovládal techniky hry na nespočet dalších strunných nástrojů. Působil také jako lektor - pod hlavičkou Homespun video vyšlo mnoho výukových DVD, díky kterým mohli další zájemci po celém světě proniknout do tajů hry na ukulele, havajskou kytaru či steel kytaru.
Před několika lety zabrousil Bob Brozman i do irských vod. Ze spolupráce s Donalem O' Connorem (housle) a Johnem McSherrym (irské dudy, low whistle) vzešlo velmi zajímavé album Six Days in Down. Těžko říct, kam by se jeho hudební tvorba dále ubírala. Zůstane to už nezodpovězenou otázkou. Dle tiskové zprávy uveřejněné na jeho stránkách byl večer 23. 4. nalezen mrtev ve svém domě. Hudební svět tak přišel o dalšího všestranného a talentovaného muzikanta.

Odkazy:

Oficiální web s tiskovou zprávou
článek na Wikipedii

sobota 20. dubna 2013

Shane McAleer dokončuje album!

Dávno tomu, co Shane McAleer opustil veleúspěšnou kapelu Dervish. Po řadě úspěšných alb a nespočtu koncertů po Evropě a Americe se po něm pak na konci 90. let tak nějak slehla zem. Na hudbu nezanevřel. Za jednou věcí však tlustou čáru udělal - skončil s alkoholem. Když se po nějakém čase přesunul do Belfastu, netrvalo dlouho a místní sessions byly bohatší o další hudební stálici. Shaneova hra na housle vzbudila u mnoha milovníků irských houslí zasloužený obdiv. V jeho podání se jigy a reely staly dějištěm bohatých melodických variací, kde i nejznámější oblíbené kousky zněly tak, jako bychom je slyšeli vůbec poprvé.
Při mé nedávné návštěvě Belfastu (o které se tu na blogu snad brzy ještě něco objeví) jsem se dozvěděl velmi příjemnou zprávu - Shane McAleer chystá nové CD. O tom všem už se lze dozvědět více v článku publikovaném v The Fiddler Magazine. Doplním, že od nového alba lze hlavně očekávat návrat k "tradičnímu" zvuku. Uhlazený studiový "celtic sound" z toho rozhodně nebude. Album Long Time, No See bude znamenat návrat ke stylu De Danann či Bothy Bandu. Což je jedině dobře.

středa 2. ledna 2013

Resty a neaktuality, díl I.: Intenzivní zážitek jménem Bernard's Summer School

Jednou to zase přijít muselo. Už nějakou dobu jsem navštěvoval Bernard's Summer School jenom na pár dní, abych si tam zahrál na místních sessions, pozdravil všechny známé, mrknul na lekci houslí, podíval se na závěrečný večer v Ponci... Abych si uvědomil, že bez pravidelné účasti na lekcích to jaksi není ono.
Aktivní účastník letní školy má totiž k sobě samému (a svým způsobem k celé akci) jakýsi závazek. Měl by se na lekcích něco naučit a výsledek svého snažení předvést na závěrečném večeru. Návštěvníka (nebo jinak také "pasivního účastníka") BSS se něco takového příliš netýká. Může vesele vysedávat na sessionech, popíjet či jinak vychutnávat život až do bílého rána a potom si v klidu vyspávat do odpoledních hodin. Zní to lákavě, jenže... Není to ta letní škola, která je prožitá naplno. Chybí tam ty pocity vnitřního boje, které možná mnoho aktivních účastníků prožívá. Pocity, při kterých se do mysli vkrádají otázky ve stylu "Mám chodit na lekci, když jsem si ani nestihl zopakovat kroky / prstoklady / slova? Stihnu se to naučit tak, aby to v Ponci vypadalo trochu na úrovni? Stihnu se vůbec za ten necelý týden něco naučit?".
Letos jsem si s myšlenkou aktivní účasti na BSS pohrával víc a víc. Dlouho jsem přemýšlel o tom, jaké lekce si zvolit. O houslích jsem neuvažoval. Někteří mí přátelé se tehdy nad tím docela podivovali, inu, těžko se něco takového vysvětluje. V žádném případě bych si nedovolil vyřknout větu typu "Už se nemám dál co učit" (dostal bych se tím do konfliktu s bodem 7 ve svém článku o irských houslích:-)). Skutečnost je složitější a její vysvětlování by přesáhlo rámec celého článku. Ale zpět k lekcím. Vybral jsem si sean-nós dance. Dlouho jsem pak přemítal o tom, jestli jsem přihlášku odeslal v momentu dočasného záchvěvu odvahy, nebo v okamžiku dočasně potlačeného pudu sebezáchovy. Buď jak buď, přihláška byla odeslána a já se pak po dlouhé době ocitnul na letní škole s cílem naučit se něco nového.
Jaká tedy pro mě byla BSS, tentokrát už opravdu "prožitá" od začátku až do konce? Vezmu to popořadě:

Lekce

Popravdě řečeno, sean-nós dance jsem si nevybral náhodou. Když pominu to, že jsem kdysi jako panelákové dítě měl rád step, což se projevovalo hlavně při čekání na výtah do čtvrtého patra (zvuk podrážky narážející do podlahy se po paneláku umí pěkně rozléhat:-)), mé první setkání s sean-nósem proběhlo kdysi v Donegalu, kde tento tanec (o jehož existenci jsem předtím neměl ani tušení), předvedl jeden z účastníků tamější letní školy. Nepamatuji si už, jestli to na mě tehdy nějak více zapůsobilo, ale od té doby jsem měl možnost vidět sean-nós několikrát. A získával si mě čím dál víc. Nemalou mírou tomu přispěla i samotná BSS - vystoupení Gerarda Butlera při jednom závěrečném večeru v Ponci na mě zanechalo silný dojem. Tanec, který tak bezprostředně reaguje na hudbu, to prostě můžu.
Hned v první lekci se ale potvrdily mé počáteční obavy - drtivá většina účastníků lekce byli zkušení tanečníci, úplných začátečníků by se tam dalo napočítat na prstech truhláře v invalidním důchodu. S tím souviselo i tempo výuky. Nestíhal jsem. Kroky jako takové technicky náročné nebyly, horší pro mě bylo zapamatovat si jejich pořadí. A hlavně to všechno přenést do dolních končetin. Na konci třetí lekce mě naštěstí lektorka uklidnila, že už těch dalších kroků nebude tolik přibývat. Její příjmení se mi mimochodem asi navždycky vryje do paměti v podobě, v jaké jej vyslovil moderátor na TG4 – prostě "Bernardóva", to má svoje kouzlo:-). Osobně mi stačily opravdu jenom 3 kroky. A další "osobitý" styl, který mi připomínal skákání nadšené lamy, byl na světě...
Nakonec jsem si to přece jen začal užívat. Když jsme si pak mohli vymyslet vlastní kroky, uvědomil jsem si, že je to vlastně sranda. Není třeba snažit se do muziky vtěsnat co nejvíc kroků. Ale nejdůležitější je si to všechno užít.
Mimoto se mi podařilo během lekcí i zhubnout. Asi není divu, protože v těch riflích a v košili se potilo jedna radost. Nejspíš jsem se moc díval na TG4 - při volbě oblečení jsem se i inspiroval dokumentem o jednom sean nós tanečníkovi:-).

Sessions

Bez nich si jde letní školu jen stěží představit. Za ten týden se sešnilo opravdu intenzivně. Pamatuju si, že poslední tunes zazněly kolikrát až při ranním světle. Nezůstávalo nás tam mnoho, z pochopitelných důvodů. Nezáviděl jsem těm, kteří pak museli ráno vstávat na lekce. Opravdu to neměli jednoduché...
Melodických nástrojů bylo na BSS zastoupeno v hojném počtu. Zatím nebyl repertoár zúčastněných hráčů moc obsáhlý, což je ovšem pouze dočasný stav. Stěží bych uvěřil tomu, že by někdo vynaložil finance a čas, aby se účastnil letní školy, a po jejím uplynutí by na nástroj nesáhl a neučil se další tunes. Takže je myslím docela namístě se těšit, jaké tunes vytáhnou účastníci lekcí příště.
I přes (zatím) omezený repertoár zazněly na sessionech moc pěkné klenoty – finneganovský Marga's Moment (byť mohl být, z mého pohledu, zahrán spíše ke konci session, kdy je komornější atmosféra) nebo Lost in the Loop od Liz Carroll, to svědčí o nebývale vytříbeném hudebním vkusu. Časy, kdy si každý střihnul jeden tune, který ostatní neznali a vrcholem session bylo vyřádit se u John Ryan's polky, jsou naštěstí dávno tatam. Pro ty, co si nepamatují večery s John Ryan's polkou připomínám, že její melodie je supervlezlá a rytmus ještě vlezlejší, takže její typické „Dang dang!“, tedy začátek taktů, který každý s vervou sobě vlastní akcentoval, se každému ozývalo v hlavě ještě následující den.
Velkou radost jsem měl také z kytaristů. Je to totiž velmi potěšující skutečnost – i přesto, že se kytara na letní škole nevyučovala, mnoho lidí ji na BSS vzalo. Ba co víc, úroveň doprovázení některých kytaristů byla více než dobrá. Hlavně pomalejší tunesy jsem si při hraní s kytaristy velmi užíval, protože když jsem uslyšel nějaký vymazlený finger-picking (neznám český ekvivalent k tomuto termínu), stal se z toho pro mě velmi příjemný zážitek.
Sessions mimo školní budovu mě osobně přímo nenadchly, ale jejich atmoška stála taky za to. Co si budeme nalhávat – ideální místo, kam se vtěsná tolik hudebníků, tanečníků, ale zároveň je zde  možné hudbu dobře slyšet (a ještě, aby se na ni dalo tancovat), vlastně ani neexistuje. Spoustu věcí se dá samozřejmě překousnout. Hlavně to, že po každém setu odehraném v tanečním tempu jste zpocení jako po vytrvalém ranním běhání a musíte nutně na čerstvý vzduch. V pivnici Kamýk to opravdu jinak nešlo.  
Závěrečná session U Čertíka, která vlastně pak pokračovala ještě v budově školy, byla milým rozloučením s BSS. Nestíhající obsluha na to měla asi jiný názor, nicméně příště už snad budou vědět, co (resp. kolik lidí) mají očekávat...
Nevím už, kolik těch sessions během týdne proběhlo. V paměti mi utkvěla hlavně piping session, která se konala těsně potom, co dorazili i účinkující z ceilí na Novodvorské. Škoda, že trvala tak krátce. Byla však velmi intenzivní, hlavně co se týče zvuku dud:-).

Ponec

Nakonec přijde na řadu Ponec, kde budou poslední zbytky energie vynaloženy pro to, aby vystoupení vypadalo na úrovni. Já osobně jsem mlel z posledního a určitě jsem nebyl sám. Hraní na sessionech do ranních hodin si samozřejmě vybralo svou daň v podobě únavy a pocitu vyčerpání. Už ve čtvrtek ve mně ten pocit začal převládat. Ale jakmile jsme večer s Pájou začali nacvičovat hudbu k setové choreografii souboru Sona Sól, rázem to ze mě spadlo. Dohromady se nám povedlo v tělocvičně vytvořit dobrou atmošku, myslím, že jsme si to užili.
Nechal jsem se zlanařit i k hraní pro ceilí tance, takže jsem měl opravdu o zábavu postaráno. V tomto případě už jsem ale netušil, kdy mám vlastně ukončit set, tak jsem během představení celou dobu sledoval Aničku Novosadovou a čekal na signál.
Ani letos jsem neváhal zajít v divadle na bar, kam tradičně chodím dobíjet baterie. V minulých letech jsem s muzikanty chodil i do Pivovarského klubu, ale v posledních letech jsem si to raději odpustil. Přece jenom, nechtěl jsem zmeškat poslední zkoušku před vystoupením. I letos se mi to ovšem tak trochu povedlo (trefím už někdy konečně jednou z Florence do Ponce napoprvé, abych mohl všechno bez problému nazkoušet???!!!) A tak byla ceilí choroška nazkoušena bez živé hudby. Alespoň na ten bar jsem si stihl včas zajít. K mému velkému zklamání tam však, oproti předchozímu roku, neměli cider. Zvolil jsem tedy cuba libre. Na lačno to sice nebyl úplně nejlepší nápad, dokázalo mě to však aspoň trochu nakopnout. Jedna věc naštěstí zůstala trochu při starém – slečna za barem zůstala věrná kombinaci zelené a černé barvy. Už to sice nebylo tričko s černými puntíky na zeleném podkladu, ale s černými a zelenými proužky.
Zpět k tématu - v Ponci velmi prospělo nechat otevřené zadní venkovní dveře. Dýchat čerstvý vzduch před vystoupením i po něm, to je víc než prospěšné tělu i mysli:-).
Program z Ponce jsem samozřejmě viděl jenom velmi útržkovitě. Velmi na mě zapůsobila a capella choreografie Andreje Mikulky, o které jsem si místy skoro myslel, že se při jejím vytváření nechal Andrej inspiroval Konnakolem (perkusivním jazykem používaným v jihoindické hudbě, viz článek na Wikipedii). Ale prý ne, což je možná ještě zajímavější:-). Ani toto vystoupení jsem vlastně skoro neviděl, spíše jsem na něj nakukoval ze zákulisí. Inu, už se těším na DVD. Zjistím, o co všechno jsem přišel.
Co se týče vystoupení hudebníků, nedá mi to nezavzpomínat na předchozí ročníky. Tehdy jsem si při poslechu toho velkého orchestru, který v Ponci hrál, říkal něco jako "Tak, teď ještě harfu a může to být velmi důstojný Tribute to Ceoltóirí Chualann..." Letos to tedy bylo i s harfou. A myslím, že se to povedlo. Seán Ó Riada by měl nepochybně radost...
Abych nezapomněl, velmi jsem přivítal nazvučení muzikantů, když obstarávali živou hudbu k tanci. Byla to jedna z věcí, která mi scházela v předchozích letech.

Co na závěr?

Je těžké zmínit se o všem, co se za ten týden na BSS odehrálo. Z fotografií od jiných účastníků jsem se také dozvěděl, že ani tato akce nezůstala stranou aktivitám hnutí Occupy. Avšak Occupy Summer School nemělo příliš dlouhého trvání, neboť hlavní iniciátor akce nevydržel setrvávat na jednom místě a dal raději přednost činnostem, při kterých mohl lépe využít hurlingovou pálku.
Jaká tedy byla BSS? Soudě podle spánkového deficitu, který přetrvával ještě mnoho dní po jejím skončení, bych řekl, že se jednalo o velmi intenzivně prožitý týden. Sessions, lekce, popíjení v přátelské atmosféře... Bude na co vzpomínat.