středa 26. listopadu 2008

Velmi smutná zpráva

Když jsem hrál kdysi na sessionu v Biddy's Baru ve vesnici Glencolumbkille (Co. Donegal), měl jsem tu čest sedět vedle jednoho z nejuznávanějších donegalských houslistů. Tehdy už jsem věděl, kdo je James Byrne, ale na živo jsem jej nepoznal. Není divu, protože jsem jeho tvář se jménem uviděl na TG4 až o rok později. V ten moment to se mnou pořádně škublo. Do háje, říkal jsem si, vždyť jsem hrál s Jamesem Byrnem!
Častokrát mě od té doby sváděla myšlenka sebrat se na chvíli do Irska a pořádně prozkoumat Donegal. A hlavně - navštívit znovu Glencolumbkille a zopakovat si ten nádherný zážitek. Bohužel už je pozdě. Jamese Byrna na sessionu už nikdy nepotkám...
Zprávu o jeho odchodu (zemřel 8. 11. na infarkt, když se vracel ze sessionu domů) se ke mě dostala až dnes, ale i tak by se měla na tomto blogu objevit. Odešla významná osoba donegalské hudby, velmi přívětivý a milý člověk, velký učitel, který své dovednosti předával mnoha mladým houslistům. Nenajde se mnoho tunes, které by nesly jeho jméno, ale James Byrne's slip jig je myslím jedna z nejchutnějších devíti osminových lahůdek. Doufám, že na zítřejší session zazní. John Doherty a Con Cassidy si jej nahoře s Jamesem určitě zahrají...

Odkaz na článek v Donegal Democrat

úterý 18. listopadu 2008

Ze života nomáda

Když jsem se v srpnu přestěhoval z Majlontu, netušil jsem, že jsem tím nastartoval jedno z nejkočovnějších období mého života. Kdo by to taky mohl tušit, když se všechno ze začátku vyvíjelo příznivě. Ale jenom ze začátku...
Krátce po přestěhování na Merhautku začaly komplikace. Se spolubydlícími jsem sice vycházel v pohodě, potíže ovšem dělala moc úřední - když mě spolubydlící chtěla nahlásit na bytovém úřadě, tak zjistila, že byt můžou obývat akorát dvě osoby. Já byl až ten třetí, takže smůla. Nějakou chvíli to trvalo, než jsem prohledal inzeráty a našel si slušný privát v Maloměřicích. Ano, opět do Majlontu, sice oproti předminulému privátu o zastávku dál, ale nic, co by se nedalo překousnout. Prostě mám slabost k této části Brna. Možná pro tu atmosféru idylické vesničky, kdoví...
Jak se ukázalo, v Majlontě jsem bydlel nakonec asi týden. Mně ani mé spolubydlící se totiž majitel nesvěřil se svým plánem, že chce k sobě do baráku nastěhovat známého. A kde jinde, než... chjo. Naštěstí jsem se to dozvěděl relativně brzo, protože jsem neměl přestěhovaný stůl (stěhování stolu je taková komplikovaná činnost skládající se z rozmontování, přemístění a opětovného smontování velkého kusu nábytku, do které se nikdy nehrnu).
Není divu, že si po tom všem připadám jako nomád. Na druhou stranu pořád lepší nomád, než bezdomovec. Poslední stěhování v tomto roce (doufám) mě čeká na konci listopadu, kdy se stěhuji se svými novými spolubydlícími (od listopadu bydlím v Kr. Poli) do panelákového bytu. Nakonec se na to všichni těšíme, protože si budeme moci po dlouhé době dopřát teplou sprchu (vzhledem k tomu, že se nám na současném privátě porouchala karma, tak teče momentálně akorát studená). Ale my nomádi jsme si už zvykli:-)