Psal se rok 2005. Bylo léto, polovina srpna. Končila jedna akce, ze které jsem dvakrát dobrý pocit neměl - během jejího trvání jsem stihl dostat kopačky, chytnout pořádnou depku a málem se s ostatními pohádat. Vycítil jsem, že už tam nepatřím. Většinu času jsem vlastně trávil zašitý někde u louky a zkoušel hrát na housle irské jigy a reely. Nic slavného to nebylo. Na okolí jsem kašlal, nebo jsem ho aspoň nevnímal. Spíš jsem se připravoval na týden, který bude následovat.
Po závěrečném táboráku se mi povedlo vystřízlivět při balení (dodnes se tomu divím, jak rychle to šlo:-)) a někdy brzo ráno (mohlo být tak 5 hodin) vyrazit na vlak. Musel jsem nahodit docela svižné tempo, nejbližší vlaková stanice byla vzdálená dobrých 5 kilometrů a čas neúprosně běžel. Světe, div se, občas se mi v něčem zadařilo - dorazil jsem zpocený a unavený na malou zastávku, stihl jsem si dokonce koupit lístek.
V osobáku jsem zjistil, že mám propadlou Z-kartu, takže mě cesta stála o něco víc, než jsem předpokládal. Seděl jsem raději u okýnka s výhledem na vycházející slunce, protože jeho první ostré paprsky mě dokázaly probudit z případného spánku. Asi to splnilo svůj účel - v žádném vlaku jsem nezaspal.
Ráno jsem dorazil do cílové stanice - Praha, hlavní nádraží. Byl jsem tam vůbec poprvé v životě. Sám, s báglem na zádech a s houslemi uprostřed velkoměsta. Nevím, jakým zázrakem se mě podařilo zorientovat (taktika zeptat se domorodců tu moc neplatila, všude cizinci). Kousek od cíle jsem využil nápovědu po telefonu (na druhém konci pomyslného drátu byl mě tehdy neznámý Václav Bernard). Když jsem pak našel budovu ZŠ Jitřní s vylepeným papírem LŠIT (Letní škola irských tanců), mohl jsem si zhluboka oddychnout. Teď už jsem byl opravdu v cíli. Následovala první lekce irských houslí (vedl je tehdy Dan Malczyk z Dún An Doras), první sessions, první setkání s tanečnicemi (pár těchto setkání bylo, dá se říct, osudových)...
Proč na to vlastně vzpomínám? Byl to týden, který to všechno začal. Na začátku byla první muzikantská parta lidí se stejným smýšlením, několik tanečnic, které se s námi dokonce bavily, větší množství ilegálně vypitého alkoholu (18 mi v té době nebylo) a několik špatně zahraných tunesů (ani ten Kesh jig jsem nezahrál pořádně). Prostě je na co vzpomínat:-).
Není divu, že jsem se letos v srpnu musel na letní školu vydat znovu. Za ty 4 roky se hodně věcí změnilo. Ale jakmile jsem opět dorazil na místo, dýchla na mě ona svěží sessionová atmosféra. Potkal jsem spoustu známých i nových lidí, zahrálo se spoustu irských, skotských, asturijských (a seyshelských:-)) tunesů, vypilo se spoustu zlatavého moku...
Letošní letní školou se jako červená nit táhlo jedno heslo - bagr. Naštěstí jsem se hned první den, kdy jsem dorazil na místo, potkal s autorem tohoto výroku, jistým Romanem K. (hudebním a tanečním kritikem:-)), který mě uvedl do problematiky. Není třeba zacházet do detailu - na příkladu bagru byla vysvětlována podivná bariéra mezi irskou hudbou a irským tancem. Tato dvě odvětví spolu totiž opravdu jenom zřídka nachází společnou "hudební" řeč. Tanečníci prostě vnímají hudbu tak nějak po svém. Málokdy totiž někdo z tanečníků irskou hudbu vůbec poslouchá (výjimky se najdou a děkuji za ně). A je třeba říct i druhou stranu mince - mezi hudebníky taky není úplnou samozřejmostí, aby znali irské tance. Hmm, prostě zahrajete slip-jigy v rychlejším tempu a budou se na vás dívat jak na ...... (doplní si každý sám). V tempu je tato bariéra vůbec znát nejvíce. Celý ten týden jako by se opravdu "hledal bagr" a zaznívalo mnoho hlášek typu "To je moc pomalu!" nebo "Moc rychle!". Našel se? K tomu se ještě ke konci vrátím.
Nevím, jak u taneční části, ale u té hudební vidím na letní škole obrovský vzestup. Když byly hudební lekce na LŠIT 2005 poprvé, jednalo se spíš o takovou undergroundovou sekci. Hudebníci se Letní školy sice účastnili, ale v nijak významném počtu, navíc o nich mnoho lidí stěží vědělo - jejich denní režim byl tak trochu jiný (výjimkou byli ti nadšenci, kteří chodili do tanečních i do hudebních lekcí). Lekce hudebních nástrojů probíhaly odpoledne, poté byl nějaký čas na večeři... a pak? Hurá do hospody, nástroje pokud možno s sebou. Není proto divu, že se chodilo spát někdy ve 3 hodiny ráno. A probouzel nás až příchod tanečnic z dopoledních lekcí. "Vy ještě spíte?" Dodnes si pamatuji, jak pobaveně se holky tvářily, když přišly unavené z tréninku a ve spacáku spatřily několik zombií ležících vedle svých nástrojů. Režim některých hudebníků se za ta léta nezměnil. Jejich jádro se ovšem výrazně rozrostlo, takže o hudebním undergroundu už nemůže být řeč. Jsou prostě výraznou součástí letní školy. Velkou zásluhu na tom mají pochopitelně i hudební lektoři. Nejenom, že poctivě odučí tříhodinové lekce, ale účastní se také večerních sessions, kde jsou vítanou posilou. Co dodat - muzikanti, jste skvělí!
Mnoho pěkných překvapení připravily i ostatní kurzy, při závěrečném vystoupení v Ponci se myslím bavili všichni. Polednice v irštině(!), vystoupení bodhranistů reagující na současnou krizi, vystoupení dalších hudebníků (nebudu rozebírat, jestli jsou bodhranisti hudebníci nebo ne:-)), tanec na živou hudbu (děkuji tímto Marku Polednovi za spolupráci při hudební produkci v choreografii Fiach bánu), Sean-nós dance (líbí se mi prostě čím dál víc), pěkně zmáknutá "garciovská" choroška v podání Goblinu... Bylo toho hodně, na co se bude ještě dlouho vzpomínat.
A jak to nakonec dopadlo s tím "bagrem"? Osobně si myslím, že byl několikrát u toho. Zvláště při vystoupení Gerarda Butlera (lektora sean-nós a setových tanců) na živou hudbu Marka Poledny, i při dalších vystoupeních... Vzpomínám si, že na první letní škole se o tanci na živou hudbu jenom mluvilo. A letos (nebo minule)? Kdo tam byl, ví, o čem mluvím. Já sám nebudu šetřit superlativy - letošní LŠIT (příště už jen BSS:-)) byla vůbec nejlepší, jakou jsem zažil. Děkuji Vašku Bernardovi a ostatním za skvěle zvládnutou akci!
Žádné komentáře:
Okomentovat