sobota 29. srpna 2009

Pauline Scanlon & The Live Wires - hvězdně namíchaný koktejl Keltské noci

Léto se pomalu blíží ke konci a tak nebude na škodu připomenout si pár pěkných zážitků z nedávné doby. Jedním z "The Best Of" tohoto léta je pro mě bezpochyby vystoupení irské zpěvačky Pauline Scanlon s kapelou The Live Wires na festivale Keltská noc. Opravdu netuším, jak (nebo spíše čí iniciativou) došlo k sestavení této super-grupy, jednalo se vlastně o mix dvou kapel - z kapely Guidewires to byli Pádraig Rynne (concertina) a Tóla Custy (housle), rytmiku obstarávali Gerry Paul (kytara) a Andrew Laking (kontrabas) z irsko-novozélandské kapely Gráda. Neuvěřitelná souhra Pádraigovy concertiny a Tólových houslí vytvořila spolu s basovou linkou Andrew Lakinga opravdu pestrý koktejl moderní irské muziky. Do toho všeho svěží zpěv (s neodolatelným sexy vrtěním do rytmu:-)) Pauline Scanlon nebo nezapomenutelné Gerryho kytarové skotačení na pódiu (už jeho marokánská pokrývka hlavy naznačovala, že s introvertní povahou nemá moc co dočinění)... Málokteré kapele se podaří udržet diváky pod pódiem, když začne hustě pršet. Těmto muzikantům to nedělalo potíže. Klobouk dolů.
Počasí ten den nestálo za nic, déšť se neustále vracel (co mohlo zmoknout, to zmoklo), večer byla ještě k tomu docela kosa. Navíc jsme byli z předchozí akce dost unavení, při zpáteční cestě na autobus se o nás pokoušel mikrospánek na každém kroku. Přesto všechno jsem byl spokojený jak blecha. Asi jako každý, kdo zažil na vlastní kůži vystoupení těchto skvělých muzikantů.

pondělí 24. srpna 2009

LŠIT (BSS) po deváté aneb hledání bagru

Psal se rok 2005. Bylo léto, polovina srpna. Končila jedna akce, ze které jsem dvakrát dobrý pocit neměl - během jejího trvání jsem stihl dostat kopačky, chytnout pořádnou depku a málem se s ostatními pohádat. Vycítil jsem, že už tam nepatřím. Většinu času jsem vlastně trávil zašitý někde u louky a zkoušel hrát na housle irské jigy a reely. Nic slavného to nebylo. Na okolí jsem kašlal, nebo jsem ho aspoň nevnímal. Spíš jsem se připravoval na týden, který bude následovat.
Po závěrečném táboráku se mi povedlo vystřízlivět při balení (dodnes se tomu divím, jak rychle to šlo:-)) a někdy brzo ráno (mohlo být tak 5 hodin) vyrazit na vlak. Musel jsem nahodit docela svižné tempo, nejbližší vlaková stanice byla vzdálená dobrých 5 kilometrů a čas neúprosně běžel. Světe, div se, občas se mi v něčem zadařilo - dorazil jsem zpocený a unavený na malou zastávku, stihl jsem si dokonce koupit lístek.
V osobáku jsem zjistil, že mám propadlou Z-kartu, takže mě cesta stála o něco víc, než jsem předpokládal. Seděl jsem raději u okýnka s výhledem na vycházející slunce, protože jeho první ostré paprsky mě dokázaly probudit z případného spánku. Asi to splnilo svůj účel - v žádném vlaku jsem nezaspal.
Ráno jsem dorazil do cílové stanice - Praha, hlavní nádraží. Byl jsem tam vůbec poprvé v životě. Sám, s báglem na zádech a s houslemi uprostřed velkoměsta. Nevím, jakým zázrakem se mě podařilo zorientovat (taktika zeptat se domorodců tu moc neplatila, všude cizinci). Kousek od cíle jsem využil nápovědu po telefonu (na druhém konci pomyslného drátu byl mě tehdy neznámý Václav Bernard). Když jsem pak našel budovu ZŠ Jitřní s vylepeným papírem LŠIT (Letní škola irských tanců), mohl jsem si zhluboka oddychnout. Teď už jsem byl opravdu v cíli. Následovala první lekce irských houslí (vedl je tehdy Dan Malczyk z Dún An Doras), první sessions, první setkání s tanečnicemi (pár těchto setkání bylo, dá se říct, osudových)...
Proč na to vlastně vzpomínám? Byl to týden, který to všechno začal. Na začátku byla první muzikantská parta lidí se stejným smýšlením, několik tanečnic, které se s námi dokonce bavily, větší množství ilegálně vypitého alkoholu (18 mi v té době nebylo) a několik špatně zahraných tunesů (ani ten Kesh jig jsem nezahrál pořádně). Prostě je na co vzpomínat:-).
Není divu, že jsem se letos v srpnu musel na letní školu vydat znovu. Za ty 4 roky se hodně věcí změnilo. Ale jakmile jsem opět dorazil na místo, dýchla na mě ona svěží sessionová atmosféra. Potkal jsem spoustu známých i nových lidí, zahrálo se spoustu irských, skotských, asturijských (a seyshelských:-)) tunesů, vypilo se spoustu zlatavého moku...
Letošní letní školou se jako červená nit táhlo jedno heslo - bagr. Naštěstí jsem se hned první den, kdy jsem dorazil na místo, potkal s autorem tohoto výroku, jistým Romanem K. (hudebním a tanečním kritikem:-)), který mě uvedl do problematiky. Není třeba zacházet do detailu - na příkladu bagru byla vysvětlována podivná bariéra mezi irskou hudbou a irským tancem. Tato dvě odvětví spolu totiž opravdu jenom zřídka nachází společnou "hudební" řeč. Tanečníci prostě vnímají hudbu tak nějak po svém. Málokdy totiž někdo z tanečníků irskou hudbu vůbec poslouchá (výjimky se najdou a děkuji za ně). A je třeba říct i druhou stranu mince - mezi hudebníky taky není úplnou samozřejmostí, aby znali irské tance. Hmm, prostě zahrajete slip-jigy v rychlejším tempu a budou se na vás dívat jak na ...... (doplní si každý sám). V tempu je tato bariéra vůbec znát nejvíce. Celý ten týden jako by se opravdu "hledal bagr" a zaznívalo mnoho hlášek typu "To je moc pomalu!" nebo "Moc rychle!". Našel se? K tomu se ještě ke konci vrátím.
Nevím, jak u taneční části, ale u té hudební vidím na letní škole obrovský vzestup. Když byly hudební lekce na LŠIT 2005 poprvé, jednalo se spíš o takovou undergroundovou sekci. Hudebníci se Letní školy sice účastnili, ale v nijak významném počtu, navíc o nich mnoho lidí stěží vědělo - jejich denní režim byl tak trochu jiný (výjimkou byli ti nadšenci, kteří chodili do tanečních i do hudebních lekcí). Lekce hudebních nástrojů probíhaly odpoledne, poté byl nějaký čas na večeři... a pak? Hurá do hospody, nástroje pokud možno s sebou. Není proto divu, že se chodilo spát někdy ve 3 hodiny ráno. A probouzel nás až příchod tanečnic z dopoledních lekcí. "Vy ještě spíte?" Dodnes si pamatuji, jak pobaveně se holky tvářily, když přišly unavené z tréninku a ve spacáku spatřily několik zombií ležících vedle svých nástrojů. Režim některých hudebníků se za ta léta nezměnil. Jejich jádro se ovšem výrazně rozrostlo, takže o hudebním undergroundu už nemůže být řeč. Jsou prostě výraznou součástí letní školy. Velkou zásluhu na tom mají pochopitelně i hudební lektoři. Nejenom, že poctivě odučí tříhodinové lekce, ale účastní se také večerních sessions, kde jsou vítanou posilou. Co dodat - muzikanti, jste skvělí!
Mnoho pěkných překvapení připravily i ostatní kurzy, při závěrečném vystoupení v Ponci se myslím bavili všichni. Polednice v irštině(!), vystoupení bodhranistů reagující na současnou krizi, vystoupení dalších hudebníků (nebudu rozebírat, jestli jsou bodhranisti hudebníci nebo ne:-)), tanec na živou hudbu (děkuji tímto Marku Polednovi za spolupráci při hudební produkci v choreografii Fiach bánu), Sean-nós dance (líbí se mi prostě čím dál víc), pěkně zmáknutá "garciovská" choroška v podání Goblinu... Bylo toho hodně, na co se bude ještě dlouho vzpomínat.
A jak to nakonec dopadlo s tím "bagrem"? Osobně si myslím, že byl několikrát u toho. Zvláště při vystoupení Gerarda Butlera (lektora sean-nós a setových tanců) na živou hudbu Marka Poledny, i při dalších vystoupeních... Vzpomínám si, že na první letní škole se o tanci na živou hudbu jenom mluvilo. A letos (nebo minule)? Kdo tam byl, ví, o čem mluvím. Já sám nebudu šetřit superlativy - letošní LŠIT (příště už jen BSS:-)) byla vůbec nejlepší, jakou jsem zažil. Děkuji Vašku Bernardovi a ostatním za skvěle zvládnutou akci!

neděle 16. srpna 2009

Dudy, kam se podíváš aneb "I ty, Pinďo?"

Všechny příznivce nemravných dvojsmyslů asi zklamu, protože mám na mysli skutečně "jenom" jeden z nejstarších tradičních nástrojů. Minulý týden jsem se prostě přesvědčil o tom, jak jsou dudáci žádaným zbožím. A jaké z toho můžou vyvstat komplikace, když zrovna není žádný po ruce a je ho potřeba.
Začalo to asi před půl rokem. Tehdy se na mě obrátil spolužák s prosbou, jestli bych mu nedal kontakt na nějaké dudáka, pokud možno hrajícího na skotské dudy. Chtěli na letním táboře uspořádat menší skotský program, tak aby to bylo se vším všudy. Zapátral jsem po čísle na jednoho známého, který hru na skotské dudy ovládá a zanedlouho jsem spolužákovi poslal vizitku přes mobil. Tím jsem myslel, že je vše vyřešeno. No nebylo.
Někdy uprostřed července se totiž ukázalo, že se táborová akce, kde měl dudák zahrát, kryla s dudáckým festivalem na Slovensku. A jak to u dudáckých festivalů bývá, účast je skoro povinná (nebo je to prostě tím, že na některých festivalech mají dudáci pivo zadarmo?:-)). Bylo vymalováno. V našich končinách nikdo na dudy hrající nezůstal.
Ale přece jenom - zkoušel jsem další a další varianty. S jinými dudami, bez dud (aspoň ať je to skotská muzika). Marně. Naštěstí pro mě - nebyl jsem organizátorem té akce. Pouze jsem "dohazoval" kontakty. Takže jsem mohl mít jakž takž čistou hlavu, i když mě samozřejmě štvalo, že už nemůžu nic víc udělat pro to, aby se situace vyřešila. A jako na potvoru se mi můj "dohazovací" neúspěch sám připomněl o několik dní později.
Procházel jsem se zrovna po Vsetíně a prohlížel si výkladní skříně obchodů. Občas jsem do nějakého i zavítal. Žádné zběsilé nakupování, byl horký letní den, nebylo kam spěchat. Stavil jsem se taky do trafiky, abych se podíval na nějaká ta DVD. Ale co nevidím - Ve spodním regálu s časopisy leželo čerstvé vydání oblíbeného dětského komiksu Čtyřlístek. Jméno toho čísla přitáhlo moji pozornost: "Pinďa dudák". A na obálce celá slavná čtveřice hrající na různé lidové nástroje nástroje (housle, basa, klarinet...). Samozřejmě v čele s dudajícím zajícem.
Nedalo mi to a v rychlosti jsem čtyřlístkem prolistoval. Nestačil jsem se divit. Ve stručnosti (POZOR, PROZRAZUJI DĚJ, takže dále už jen pro ty, kteří se nechtějí nechat překvapit:-)):
Čtveřice známých hrdinů se rozhodne prorazit v hudebním průmyslu. Není to poprvé, vždyť v minulých číslech hráli už na tolik nástrojů, že se můžou směle považovat za multiinstrumentalisty. Tentokrát se ovšem zaměří na lidovou hudbu. Úspěch je doprovází už od začátku, kdy hrají po školkách, domovech důchodců, na svatbách. Pinďa je zatím v kapele jenom "křoví" (navíc má, coby druhý houslista, problémy s rytmem) což se ovšem brzy změní. Přes jednoho bývalého muzikanta se dostane k dudám. A ne ledajakým... jedná se nejspíš o dudy typu "Švanda", které hrají samy a dokáží každého roztancovat (= uvést do transu? Zde je možná analogie s šamanskými bubny u domorodých kultur). Pinďa se tak rázem stává tahounem celé kapely. Všude, kde zahraje na dudy, se publikum dostává do jedné velké taneční extáze. Není proto divu, že dostane Čtyřlístek nabídku účastnit se dudácké soutěže u jezera Ness v samotném Skotsku.
Po počátečních komplikacích při cestování (dva mladí výrostci jim málem utečou s pouzdrem od nástroje s výtěžkem ze zjevně ilegální hudební produkce v prostorách londýnského metra) se čtveřice hudebníků dostane až na festival. A jak jinak - vyhrají první cenu. Vlastně nejenom to. Pinďova hra na dudy učaruje samotnou Lochnesku, která se do něj bezhlavě zabouchne (!). Příběh končí vítězstvím Čtyřlístku za velkého aplausu publika (ani zamilovaná Lochneska nezůstává stranou a bouřlivě tleská).
Pro mě osobně je to ale konec velmi otevřený. Především by zasloužily pokračování minimálně dvě dějové linie:
1.) Pokračování Pinďovy kariéry. Je jasné, že je tento zajíc (disponující výjimečným nástrojem) hybnou silou kapely a ostatní ze čtveřice se tak dostávají do pozadí. Stoupne jeho sebevědomí natolik, že hodí zbytek kapely přes palubu a vrhne se na sólovou dráhu? Možná je jen otázkou času, kdy se objeví na obzoru nějaký všeho schopný manažer a přesvědčí jej k tomuto odvážnému (ale asi očekávanému) kroku.
2.) Vztah Pindi a Lochnesky. Mezi těma dvěma je značný věkový rozdíl. Nemusí to být ovšem takový problém, protože Pinďa je sám od sebe zajíc, pardon, zajíček. Lochneska bude možná muset čelit konkurenci ostatních (podstatně mladších) fanynek, ale má velkou výhodu - je jen jedna. Na druhou stranu je třeba ptát se i na to, jak moc je to pro Pinďu rozhodující faktor.
Blablabla, dost bylo fantazírování. Víc stránek se do vydání nevtěsná, protože by jednoduše stouply jeho náklady. A dětem není třeba popisovat, jak to v hudební branži chodí. Ztratily by možná iluze a nechtěly by chodit do lidušky. Přišly by tím o hodně...
Já už můžu jenom doufat, že mě nečeká žádné další vyřizování ohledně dud. Jdu si pustit "iljenky" (uilleann pipes) a hodit se do klidu;-).

středa 12. srpna 2009

A je to v ...

Tak jsem se dneska dozvěděl, že hraní, na které jsme se poctivě připravovali (a to nejenom psychicky) nakonec nebude. Prý finanční krize. Budiž. Ušetříme si možná spoustu nervů, najetého benzínu a kdoví, čeho všeho ještě. Na druhou stranu musím přiznat, že jsem se na to vystoupení docela těšil. Neobvyklá sestava, poslepovaná z vícero kapel (tak, ja je v "irské branži" zvykem), ještě více poslepovanější repertoár, nějaký ten host, hraní dlouho do noci... A hlavně - mohla být prostě sranda. Jako vždy, kdy se sejdou muzikanti, zahraje se, popije se. Škoda. We're f****d now:-(.

sobota 1. srpna 2009

Na Horňáckých to žilo

Už si ani nepamatuji, odkdy jsem vlastně plánoval navštívit Horňácko. Jestli od minulého roku, nebo ještě dříve. Ale příležitost se naskytla až letos.
Pro návštěvu tohoto vyhlášeného kraje jsme si vybrali tu nejlepší dobu - víkend od 17.-19.7., kdy se konají Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou. A že to byly oslavy se vším všudy - horňácké kroje, horňácká muzika, horňácký a kdovíjaký alkohol (náš Sauvignon byl třeba z Bzence:-)), dobré klobásky...
Ale popořadě. První náznak, že se blížíme k našemu cíli, byl patrný už v autobusu z Veselí (nad Moravou) do Velké (nad Veličkou). Byl totiž narvaný k prasknutí. Kam všichni asi jeli že? V Brně sice taky občas naskočím do přecpané šaliny, ale atmosféra autobusu mířícího do srdce Horňácka byla tak nějak odlišná od té z brněnského em-há-dé. Nikdo nikam nespěchal. Byli jsme sice namačkaní hlava na hlavě, ale nálada se nijak nezhoršovala. Nevím, jak u ostatních, ale v mém případě tomu napomohl Sauvignon, který jsem měl stále po ruce.
Do cíle jsme dorazili až za tmy. Překvapivě nebyl problém urychleně postavit stan (samozřejmě vchodem obráceným k Veličce). Zatloukání stanových kolíků proběhlo taky bez komplikací (po zkušenostech z minula vzala přítelkyně kladívko:-). Díky tomu jsme nakonec myslím stihli poměrně značnou část z večerního programu. Svatební veselka, kostelní zpěvy, vzpomínání na zesnulé muzikanty, další a další zpěvy... Opravdu pestrý program. Po jeho oficiálním skončení proběhlo vše tak, jak se sluší na každou komercí nezkaženou folklórní slavnost - muzikanti opustili pódia a zaujali pozice na lavičkách, u stánků, prostě všude, kde byli blízko ke "zdroji", a pokračovali v hudební produkci. My jsme se připojili k hloučku lidí shromážděných u laviček kolem skupinky muzikantů, tuším že tam byli HCMJS neboli Stašovci a spol.). Na tomto místě jsme vydrželi až dlouho do noci, protože živá muzika byla skutečně uhrančivá a nedovolila nám se jen tak vzdálit. Prostě úžasná atmosféra. I když následující ráno už samozřejmě tak úžasné nebylo.


Další den byl ve znamení očekávání přívalových dešťů. Přijdou? Nepřijdou? Stihli jsme se nasnídat v jedné z místních hospod (s úžasně lidovými cenami), projít jarmark (s ještě lidovějšími cenami), utratit pár cinkajících i šustivých. A krátce po zahájení odpoledního programu (byli jsme zrovna pod kostelem) přišla pořádná průtrž. Po několika hodinách vytrvalého deště jsme se museli rozhodnout - buď se snažit vecpat do kulturního domu, kde se přesunul program, nebo jet domů. Vzhledem k vysokému počtu lidí (snad v tisících), kteří by se museli vtěsnat do jedné budovy, jsme zvolili radši druhou variantu. Přišli jsme tak sice o zbytek programu, což byla samozřejmě škoda. Ale stejně - i kvůli pátečnímu večeru to za to stálo.