2012

Je tu nový rok a na mém blogu se to opět neprojevilo. Žádné změny, ani žádné PFko. Pamatuji si, že jsem se kdysi (už ani nevím, který konec roku to byl) o vytvoření PF snažil. Říkal jsem si tehdy - PFka s obrázkem pouští do světa každý, tak jsem dostal nápad vytvořit animaci. A z nějakého důvodu mě napadla animace točící se spirály. Výsledek? Při jejím vytváření (a hlavně ve fázi animování) jsem vznikající spirálu sledoval tak upřeně, až mi to způsobilo mírnou nevolnost. Tak jsem se na to radši vykašlal. Tolik tedy k mé snaze o vytvoření originálního PFka.
Budu rád, když letos proběhne všechno v klidu a podle plánu, který sice v mém případě nemívá nějaké konkrétní obrysy (mám prostě rád improvizaci:-)), ale cíle jsou celkem jasné. Minulý rok bylo totiž těch komplikací (nebo bych měl natvrdo napsat držkopádů) až příliš. Co je ovšem zajímavé, že kdykoliv se v mém životě něco po..., tak skoro vzápětí dostanu příležitost rozšířit si obzory úplně jiným směrem. Hlavně ty hudební. Na podzim minulého roku mě jedna nově vznikající skupina zaměřující se na balkánskou hudbu přibrala do sestavy. Z melodických nástrojů jsem tam vlastně jediný zelenáč, všechno se teprve učím a je to pro mě něco úplně jiného, nepoznaného... ale ta možnost zahrát si svižnou muziku, často i v lichých rytmech (pro které ostatně i irští muzikanti mají slabost) v pěkně syrovém podání s akordeonem a píšťalou, které v Srbsku říkají frula, doprovázet písně v srbštině, bulharštině nebo makedonštině... Byla by velká škoda nevyužít této příležitosti.
Samozřejmě zůstávám stále věrný irské hudbě. Sice už to dávno moc nesouvisí s volnočasovými aktivitami (nebo dokonce s relaxací)... když je zkrátka potřeba, musí se zkoušet a ne že ne. Možná takové hraní na sessionu může mít na mě uklidňující účinek, ale z hlediska hraní v kapele tvrdím, že je to dřina. Nejenom pro mě, ale hlavně pro mé spoluhráče, které asi hodně dusím:-)). Ovšem pocit toho, co může na konci té dlouhé práce vzniknout (a vznikne, byť to může trvat ještě mnohem déle, než jsem čekal), je prostě dostatečně naplňující. Můžu si pak tisíckrát přehrát film The Commitments, který více než výstižně pojednává o tom, jak to v kapele může probíhat a jak rychle se může rozpadnout... beztak si řeknu, že ta kapela za to stojí. Asi jsem film nepochopil nebo jsem si z něj žádné ponaučení neodnesl:-).
Jak už to tak v lednu bývá, hudební aktivity musí trochu (ale opravdu jenom trochu) stranou. Zkoušky jsou zkoušky. I z toho důvodu píšu tento příspěvek tak pozdě - už tu na blogu měl být na začátku ledna, rozhodně ne v jeho polovině. Je možné, že se ještě na nějakou dobu na blogu odmlčím. Není to ostatně nic zvláštního. Odmlky byly a budou...

This is How we Fly - lekce levitace se čtyřmi mágy

Tak jako každý uživatel internetu se musím i já dívat denně na facebook a přesvědčovat se, že je tam kulové. Občas se ale objeví nějaká výjimka. Ta včerejší, kterou nasdílel z YouTube na svůj profil hudebník a lektor Michel Sikiotakis, prostě stojí za to. Posuďte sami:

This is How we Fly je projekt, který lze označit za fúzi všeho možného - irská hudba, skandinávská hudba, jazz, experimentální hudba... Samozřejmě, v první chvíli asi každého napadne, že z takového mixu nemůže vzejít nic smysluplného. Ale tady to funguje skvěle. Melodie hardangerských houslí, hluboké, syté tóny altového saxofonu či basového klarinetu, perkuse, do toho všeho improvizovaný step ("percussive dance"), který komunikuje s nástroji jako rovný s rovnými. Ano, zákonitě se z toho musí zatočit hlava. Pocit vznášení je však přece jenom daleko silnější.
Caoimhín Ó Raghallaigh, mimojiné uznávaný interpret tradičního Sliabh Luachra stylu, se spolu s dalšími hudebníky vydal cestou, která vede napříč žánry a styly. Co ovšem dělá z This is How we Fly výjimečný projekt, je způsob, jakým je spojena hudba s tancem. Tanečník Nic Gareiss originálním způsobem kombinuje irský step, americké clogging styly, anglický clog-dancing... Z jeho pohybů a kroků je cítit až neuvěřitelná taneční kreativita, přesnost a smysl pro improvizaci. Celkové uvolnění a lehkost, jakou to vše provádí, opravdu hraničí až s levitací. Slova jako dril nebo dřina tady nějak nesedí. Prostě vás ani nenapadnou...
Po přehrání všech videí projektu TiHwF se mi do mysli vrátilo jisté slovo, které se rozšířilo v létě 2009 na Bernard's Summer School pro označení provázanosti mezi hudbou a tancem (která se z mnoha důvodů často vytrácí). Kdo tam tehdy byl, tuší, o co jde, zbytku populace tohle slovo moc neřekne. Je to zkrátka o "bagru". V případě TiHwF mám pocit, že začal někdo "bagrovat" s několikanásobně větší lžící. Navíc úplně jinak, než to dělali předchůdci.
Dá se ovšem proti tomu něco namítat? Těžko. Spíš nás tato trojice excelentních muzikantů s tanečníkem donutí bedlivě poslouchat či nevěřícně zírat. A vznášet se.

Odkazy:
This is How we Fly - oficiální stránky
This is How we Fly na YouTube

Je opravdu divné, když Češi hrají irskou muziku?

Mě osobně to vůbec divné nepřipadá. Ale občas se najdou nějací rýpalové, kteří ze sebe chtějí za každou cenu dělat chytráky a přijdou s takovým postřehem, že je to vlastně strašně divná věc. Takže lidi hrající u nás irskou muziku bez kapky irské krve jsou snad největší exoti nebo co...

Naposledy jsem měl možnost slyšet něco takového na české verzi Balcony TV, která funguje jako kanál na Youtube. Do jednoho dílu byla pozvána kapela hrající autorskou hudbu v irském duchu (zkrátka netradiční Irsko). Styl, jakým to zahráli, mě osobně nezaujal, tím však nechci pochybovat o jejich muzikantských kvalitách. Hrát bezpochyby umí a hrají dobře.

Co mě však zarazilo, byly řeči, které pronesl bodhránista při rozhovoru s moderátorkou. Myšlenka, proč se rozhodli pro tento styl, byla podle něj postavena na skutečnosti, že jim prý "přišlo hrozně divný, když Češi hrajou irskou muziku. Je to stejný, jak kdyby hrála cimbálovka někde v Dublinu." Hmm... nebo bych měl vlastně napsat: WTF?! Mám takový pocit, že někdo míchá hrušky s jabkama. Jistě, hudba je jenom jedna, ale dávat do souvislosti muziku, jejíž značnou část tvoří instrumentální skladby s tou, která je založená na zpívaných písních, to je hodně ujeté - v případě zpěvu je nutné brát v potaz jazykovou bariéru. U skladeb je to "pouze" otázka důrazů, frázování, zdobení...

Během svých návštěv Irska jsem potkal mnoho lidí, kteří tam zavítali, stejně jako já, odjinud. Ale bez problému se na sessionu připojili k místním muzikantům, zahráli jigy a reely s takovou jistotou, že hudebně naprosto zapadli. Byli to Italové, Australani...

Na druhou stranu, sami Irové holdují cizokrajným stylům hudby, protože mnoho muzikantů tam hraje třeba bluegrass. Z geografického, trochu i historického hlediska je to pochopitelné. Co je ovšem zajímavější - rádi se nechávají ovlivňovat také Balkánem (o balkánské hudbě mají často daleko lepší přehled než většina Čechů). Proč zrovna Balkán? Pro Iry je zkrátka přitažlivý - liché rytmy, bohaté melodie...

Vrátím se zpět k tomu podivnému rozhovoru. Bodhránista totiž perlil i v dalších větách: "...začali jsme ji [muziku] dělat tak, jak to tady umíme - trochu jazzu, trochu gipsy jazzu...". Aha, takže když Češi hrají Irsko, je to "hrozně divný", ale když se pouští do gipsy jazzu, je to naprosto v pořádku. Takový typický český styl, jen co je pravda.

Třešinkou na dortu byl výrok "hrajeme Irsko, ale ryze autorskou muziku. Nehrajeme žádný tradiční ťjúny tisíckrát ohraný". Od bodhránisty to prostě sedí:-). Ten si těch tunesů za život asi užil dost... Zajímavé, že takto nejčastěji mluví jedinci (a teď nemám na mysli bodhránisty), kteří těch tradičních jigů a reelů umí zahrát pramálo. Jistě, pokud se někdo cítí políben múzou, ať veselé skládá další tunesy. Ale v případě, že nemáte zvládnutý alespoň základní sessionový repertoár, snadno můžete "objevovat Ameriku" - nově složený kousek bude připomínat slepenec těch předchozích, které jsou podle některých "tisíckrát ohrané".

Skoro bych chtěl napsat, že už asi vím, proč o bodhránistech koluje tolik vtipů. Ale nebylo by vhodné házet všechny do jednoho pytle. Tímto příspěvkem chci říct jediné - kdo má rád irskou muziku, ať ji poslouchá. Kdo ji má ještě radši (že u ní nechce jenom tak sedět), ať se jí naučí tancovat nebo zahrát na nástroj hudební. Kdo si svůj vztah k irské muzice potřebuje nějak racionálně vysvětlit, může lehko narazit - hledat kvůli tomu ve své DNA keltské geny je nesmysl. V hudbě je vůbec otázka typu PROČ? tak trochu nesmyslná. Ale dá se na ní jednoduše odpovědět: "Protože mě to baví." Na takové odpovědi myslím nic divného není.

At First Light - Idir

Dokáže kapela po mnoha letech úspěšného koncertování stále překvapovat? V případě belfastských At First Light a jejich debutového alba Idir nepřichází jakákoliv záporná odpověď v úvahu. Trio McSherry, O'Connor a McIlduff to prostě umí nejen na pódiu...

Označení "debutové" je pro Idir, jakožto dílo At First Light, tak trochu matoucí - značka At First Light se poprvé objevila v podobě společného projektu dudáka Johna McSherryho a flétnisty Michaela McGoldricka. Stejnojmenné album vydané v roce 2001 sklízelo jednu nadšenou recenzi za druhou. Pro nadcházející sérií koncertů se k projektu připojili Donal O'Connor (housle) a Paul McSherry (kytara). Jádro budoucí skupiny At First Light bylo na světě. Po odchodu Michaela McGoldricka se součástí kapely stal další z belfastských muzikantů, dudák a bodhránista Francis McIlduff. Jako host se po jejich boku objevil i bouzoukista Ruben Bada z Asturie, který tehdy pobýval v Belfastu.

V roce 2006 představili Donal O' Connor a John McSherry album Tripswitch. I o tomto zdařilém počinu se dá částečně mluvit jako o díle At First Light - sestava muzikantů, které si duo k nahrávání přizvalo, je vlastně stejná - Francis McIlduff, Paul McSherry, Ruben Bada...

V čem se nové Idir odlišuje od předchozích alb? Odpovědí je už vlastně jeho název - "Idir" znamená v irštině "mezi". Myslí se tím hudební spolupráce mezi současnými členy At First Light (tria McSherry - O'Connor - McIlduff) i spolupráce s hostujícími muzikanty. Nejčerstvějším přírůstkem v sestavě hostů je mladičká Ciara McCrickard, zpěvačka a houslistka. Její dívčí hlas zazní v písních Aird Uí Chuain (The Quiet Land of Erin) a Courting is a Pleasure. Je to tak, At First Light rozšířili repertoár o písně. Není třeba dodávat, že si s nimi umí aranžérsky poradit na výbornou - až éterickou lehkost dodává písním piano Donala O'Connora. McIlduffův bodhrán vnáší do první písně nebývalou rytmickou eleganci a McSherryho píšťala v sólech zní skoro až mysticky, ovšem bez sebemenší podbízivosti.

Část skladeb na Idir tvoří pochopitelně i kousky, kterými po mnoho let přiváděli návštěvníky festivalů do irské nirvány. Mimochodem, šanci poslechnout si At First Light naživo dostali také středoevropští posluchači - kapela koncertovala v roce 2005 na Slovensku a o rok později zahrála v ČR. Kdo navštívil jedno z jejich vystoupení, určitě nezapomene na zeppelinovsky zakončený Bethan's Dance. Ani ten neztrácí ve studiové verzi na energii a tak je možné vychutnat si duo irských dud (ne náhodou připomínající kvílející kytary) přímo v teple domova.

Z dalších autorských skladeb se na albu objevila čerstvě složená instrumentálka Ar Thóir an Donn. Zkomponoval ji Donal O'Connor, inspirován příběhem ze staré irské legendy Táin Bó Cúailnge. Pomalá melodie kytarového podkladu, doprovázející svižný reel, je krásnou ukázkou toho, jak lze originálně pojmout reelový doprovod. Výsledkem je dokonalá harmonická i rytmická symbióza houslí a kytary.

Jak se na Iry sluší a patří, došlo i na hudební výlety ke keltským sousedům. Vlastně už první skladba je malou návštěvou Bretaně. Z Asturie si vypůjčili El Garrotín od tamějších legend Llan De Cubel, kterým navázali na pozdně renesanční tanec La Volta. Takže ani výlety do historie nejsou At First Light cizí.

Albem Idir dokázali McSherry, O'Connor a McIlduff, že po letech intenzivního hraní neztrácí nápady a inspiraci. Navázali na úspěšnou sérii vynikajících alb, započatou prvním At First Light z r. 2001. Mluvit v dnešní době o moderní irské hudbě a nezmínit přitom belfastskou scénu, kterou tato trojice talentovaných muzikantů prezentuje, to by bylo vskutku trestuhodné...

Hraju polky a nezbláznil jsem se

Následující příspěvek bude možná trochu vypadat jako tiskové prohlášení. Ale nešlo to jinak. Chtěl bych totiž v budoucnu předejít situacím, kdy se na vystoupeních kapely objeví někdo z mých (irské hudby znalých) přátel a podiví se nad tím, že jsem ochotný občas zahrát polky. Za ta léta jsem si vysloužil pověst zapřisáhlého nepřítele 2/4 rytmu... A teď najednou tohle?

Nastal prostě čas uvésti vše na pravou míru. Mnoho lidí možná následujícím tvrzením překvapím, ale to už tak bývá. Nuže – polky mám rád! Je třeba ovšem dodat jedno velké ALE. Říká se totiž, že dobrého pomálu. A v tomto případě to platí dvojnásob.

Přiměřenost, s jakou se polky musí chtě nechtě hrát, byla pro některé tuzemské interprety většinou trochu cizí. Mám na mysli ty, kteří neuměli pořádně zahrát jigs & reels, tak se proto radši věnovali jednodušším rytmům. Jednou jsem si dokonce na jistém fóru přečetl příspěvek lídra nejmenované kapely, která se snažila přiblížit irskou hudbu českému publiku. Zněl zhruba takto: „V Irsku se hrají jigy a reely, na které si ovšem u nás nikdo moc nezatancuje, takže bude lepší hrát polky a pomalejší balady...“. Zbývá jen dodat, že písničkám v původním jazyce taky málokdo rozumí, proč je teda nepřeložit do češtiny žejo. A je hotovo. Irsko na český způsob je na světě. Nemá s irským tradem už vůbec nic společeného, ale je to chytlavé a ty písničky se taky dají zpívat... Můžete takto veselé hrát po hospodách, objíždět menší i větší festivaly. S trochou štěstí tam na nikoho znalého irské hudby nenarazíte...

Ať se to někomu líbí nebo ne, základem této muziky jsou Jigs & Reels, spolu s hornpipy a dalšími rytmy. I polky zde mají své místo - hlavně v oblasti Sliabh Luachra, kde tvoří spolu se slides základní repertoár. Má to určitě své důvody, proč střídat polkové a slidové sety. Třeba z důvodu zachování duševního zdraví, protože slyšet pořád jenom polky, zcela jistě vám z toho brzy hrábne. Kromě toho tam hrají samozřejmě i reely, horpipy, nějaký ten slow air apod.

Co je ovšem nejdůležitější – polka zahraná v Sliabh Luachra stylu zní opravdu jinak, než polka zahraná "po česku". Netýká se to pochopitelně jen Sliabh Luachra, i v ostatních částech Irska mají ty jejich polky od českých hodně daleko. Stačí si poslechnout duo Matt Molloy & John Carty nebo Kevin Burke & Micheál O'Dohmnaill. Tito pánové dokázali ze zdánlivě jednoduché polky udělat krásně plynoucí melodii bez zbytečného um-ca um-ca.

Proti polkám tedy v zásadě nic nemám. Pokud jich není moc a nejsou naučené z notového papíru, ze kterého frázování prostě pochytit nejde. Naučit se z papíru John Ryan's nebo Egan's polku, přijít s ní na session a očekávat, že se všichni s chutí přidají, to je snad nejrychlejší způsob, jak si udělat nepřátele.

S irskými polkami to prostě není zdaleka tak jednoduché, jak si mnozí myslí. Stejně tak to není jednoduché s těmi, kteří je sem tam na požádání zahrají:-).

At First Light a nové album Idir

Až dorazí tato novinka z Belfastu ke mě domů, rád se tady na blogu podělím o zážitek z poslechu. Prozatím myslím postačí malá ochutnávka z rádia (viz link pod textem).

Jakožto fanoušek této belfastské supergrupy jsem si nemohl nechat ujít pořad Blas na severoirské BBC, do kterého si moderátorka Lynette Fay pozvala právě členy At First Light. Tématem rozhovoru bylo samozřejmě čerstvě vydané album Idir. Jeho křest proběhl o den později 28.8. v belfastském kulturním centru An Droichead. Vysílání pořadu je stále přístupné online, takže vřele doporučuji si relaci poslechnout. Už z toho důvodu, že v něm AFL zahrají naživo dvě "návnady" z alba.

Odkazy:

Pořad Blas ze dne 26.8.11
Oficiální stránky At First Light

P.S.: John McSherry si asi napříště rozmyslí zívat si před vstupem do živého vysílání:-).

Tak jsme dokeltovali aneb Pár postřehů z festivalu v Lužné

Nadpis tohoto příspěvku možná vyznívá trochu pesimisticky. Nebo snad i rezignovaně... Ale není tomu tak. Vlastně bych měl napsat, že jsme dokeltovali úspěšně. Ostudu jsme si s kapelou rozhodně neudělali (a to nemluvím jen o hraní na pódiu - session Dálachu ve stanu se setkala také s kladnou odezvou:-)). Diváckou soutěž jsme nevyhráli, což ovšem není žádná tragédie. Pro mě je stále největší výhrou to, když k nám někdo po odehraném vystoupení přijde a řekne, že se mu naše hraní líbilo. Třeba to zní podivně, ale nejedná se o žádné spokojení se s málem - vždyť ta osoba nám mohla jenom zatleskat a pak si jít za svým, na pivko, na párek... A zapomenout na nás. Místo toho si vás po koncertě vyhmátne v davu a věnuje vám pár pěkných slov. To potěší.

Festival Keltování v Lužné pro mě znamenal taky možnost poslechnout si i ostatní kapely. Kromě nás tam hrálo cca 10 dalších kapel, z toho 7 z nich se účastnilo divácké soutěže. V našich středoevropských podmínkách to není až tak malé číslo. Bohužel (alespoň podle mého názoru) silně převažovala kvantita nad kvalitou. Pro upřesnění - zúčastněné kapely by se daly rozdělit do cca 3-4 skupin:

1.) Skupiny hrající ITM - netřeba více vysvětlovat (kdo neví, co za zkratku je ITM, nechť zarolluje na dolní panel mého blogu).

2.) Kapely hrající fůze - např. kombinace irská, skotská, bretaňská muzika + jazz nebo world music ovlivněná irskými prvky (nebo naopak)...

3.) Keltští kotlíkáři - české pokusy o irskou, skotskou hudbu, které degradují jigy, reely i některé písně na těžkopádné odrhovačky

4.) Vykrádači - bezostyšně kradou kusy z repertoáru zahraničních (nebo i tuzemských) kapel, včetně aranží - sóla, doprovody... (při jejich poslechu si neustále říkáte "to už jsem někde slyšel a hráli to úplně stejně - McGoldrick, Solas, Planxty, ...?")

Málokterá kapela pochopitelně "pasuje" přímo do jedné škatulky. Může se jednat o různé kombinace - např. 3. a 4. typ. Pro mě osobně je to kombinace nejděsivější, na druhou stranu chápu, že nezasvěcený tuzemský posluchač většinou irské kapely Planxty nebo Bothy Band nikdy neslyšel a tím pádem ho nijak nevzrušuje, když mu někdo z pódia naservíruje kompletně zkopírovaný kousek těchto uznávaných interpretů...

Občas se objevila na pódiu kapela snažící se o fůzi irské hudby s jiným stylem. Pokud ale někdo neumí zahrát pořádně jigový nebo reelový set a snaží se to dohánět rádoby jazzovými sóly uprostřed setu, výsledkem je zase jenom bída. Nehledě na to, že i tyhle kapely se několikrát uchýlily k vykrádání...

Na druhou stranu je třeba dodat taky něco optimistického - našly se výjimky. Nebylo jich sice moc, ale i tak to postačí ke spokojenosti jednoho náročného a neuvěřitelně rozmazleného posluchače. Co se týče škatulky ITM, stálo za to si poslechnout Goblin. U fúzí mě příjemně překvapili M3 (a to nejsem přímo fanouškem bretaňské hudby).

Je jenom škoda, že kapely tohoto typu jsou u nás skoro až v pozici undergroundu. Všímal jsem si toho při poslechu tuzemských pořadů na internetovém rádiu, v TV a všiml jsem si toho i na Keltování. Můžu jenom doufat, že se situace za nějaký čas změní k lepšímu. Do té doby nezbývá nic jiného než čekat. Nebo spíš poslouchat a hledat neprovařené kousky, znova poslouchat, učit se, pilovat, aranžovat...