Naposledy jsem měl možnost slyšet něco takového na české verzi Balcony TV, která funguje jako kanál na Youtube. Do jednoho dílu byla pozvána kapela hrající autorskou hudbu v irském duchu (zkrátka netradiční Irsko). Styl, jakým to zahráli, mě osobně nezaujal, tím však nechci pochybovat o jejich muzikantských kvalitách. Hrát bezpochyby umí a hrají dobře.
Co mě však zarazilo, byly řeči, které pronesl bodhránista při rozhovoru s moderátorkou. Myšlenka, proč se rozhodli pro tento styl, byla podle něj postavena na skutečnosti, že jim prý "přišlo hrozně divný, když Češi hrajou irskou muziku. Je to stejný, jak kdyby hrála cimbálovka někde v Dublinu." Hmm... nebo bych měl vlastně napsat: WTF?! Mám takový pocit, že někdo míchá hrušky s jabkama. Jistě, hudba je jenom jedna, ale dávat do souvislosti muziku, jejíž značnou část tvoří instrumentální skladby s tou, která je založená na zpívaných písních, to je hodně ujeté - v případě zpěvu je nutné brát v potaz jazykovou bariéru. U skladeb je to "pouze" otázka důrazů, frázování, zdobení...
Během svých návštěv Irska jsem potkal mnoho lidí, kteří tam zavítali, stejně jako já, odjinud. Ale bez problému se na sessionu připojili k místním muzikantům, zahráli jigy a reely s takovou jistotou, že hudebně naprosto zapadli. Byli to Italové, Australani...
Na druhou stranu, sami Irové holdují cizokrajným stylům hudby, protože mnoho muzikantů tam hraje třeba bluegrass. Z geografického, trochu i historického hlediska je to pochopitelné. Co je ovšem zajímavější - rádi se nechávají ovlivňovat také Balkánem (o balkánské hudbě mají často daleko lepší přehled než většina Čechů). Proč zrovna Balkán? Pro Iry je zkrátka přitažlivý - liché rytmy, bohaté melodie...
Vrátím se zpět k tomu podivnému rozhovoru. Bodhránista totiž perlil i v dalších větách: "...začali jsme ji [muziku] dělat tak, jak to tady umíme - trochu jazzu, trochu gipsy jazzu...". Aha, takže když Češi hrají Irsko, je to "hrozně divný", ale když se pouští do gipsy jazzu, je to naprosto v pořádku. Takový typický český styl, jen co je pravda.
Třešinkou na dortu byl výrok "hrajeme Irsko, ale ryze autorskou muziku. Nehrajeme žádný tradiční ťjúny tisíckrát ohraný". Od bodhránisty to prostě sedí:-). Ten si těch tunesů za život asi užil dost... Zajímavé, že takto nejčastěji mluví jedinci (a teď nemám na mysli bodhránisty), kteří těch tradičních jigů a reelů umí zahrát pramálo. Jistě, pokud se někdo cítí políben múzou, ať veselé skládá další tunesy. Ale v případě, že nemáte zvládnutý alespoň základní sessionový repertoár, snadno můžete "objevovat Ameriku" - nově složený kousek bude připomínat slepenec těch předchozích, které jsou podle některých "tisíckrát ohrané".
Skoro bych chtěl napsat, že už asi vím, proč o bodhránistech koluje tolik vtipů. Ale nebylo by vhodné házet všechny do jednoho pytle. Tímto příspěvkem chci říct jediné - kdo má rád irskou muziku, ať ji poslouchá. Kdo ji má ještě radši (že u ní nechce jenom tak sedět), ať se jí naučí tancovat nebo zahrát na nástroj hudební. Kdo si svůj vztah k irské muzice potřebuje nějak racionálně vysvětlit, může lehko narazit - hledat kvůli tomu ve své DNA keltské geny je nesmysl. V hudbě je vůbec otázka typu PROČ? tak trochu nesmyslná. Ale dá se na ní jednoduše odpovědět: "Protože mě to baví." Na takové odpovědi myslím nic divného není.
Žádné komentáře:
Okomentovat