Aničko, tiše závidím:-)

Do Belfastu se chystám asi už od léta. Přesněji řečeno, mé plánování týdenního výletu na sever Irska se vlastně skládá ze dvou fází - v první fázi si naplánuji datum odletu a návratu, ve druhé to pak přesunuji na další možné termíny. Bohužel je to tak, týdenní výlet do Belfastu nemůžu považovat za "neodkladnou" záležitost, protože se nakonec vždycky objeví na obzoru nějaká tuzemská akce, kterou nechci propásnout. A občas se ozvou i nějaké povinnosti. Takže nakonec budu rád, když se v belfastských pubech objevím někdy v listopadu. Jedno je totiž jisté - jednou se tam zase ukázat musím. Jinak mi moje podvědomí udělá z každého snu exkurz po belfastských sešnách...
Belfast asi bežného turistu ničím moc nenadchne - zelené kopečky a útesy na západním pobřeží jsou přece jenom větším lákadlem než ne zrovna nejčistší ulice s mnohdy podivnými murals, které připomínají jejich hořkou minulost. Na druhou stranu je třeba říct, že toto město po kulturní stránce neuvěřitelně ožívá. Takže každý milovník irské kultury (jazyk, hudba, tanec) si tam přijde na své...
Jednou z osob, o kterých si nedovolím ani setinu sekundy zapochybovat, že by se v Belfastu jaksepatří "nevyřádili", je i Anička z Olomouce. Její deník doporučuji navštívit, takže jej přidávám i do bočního panelu k doporučeným blogům. O tom, kdo to je, co studuje, jak se do Belfastu dostala a co všehno jí tam zaujalo, se čtenář dozví právě tam.
A já můžu jen doufat, že se mi podaří booknout na listopad nějaké levné letenky...

Jedna příjemná zpráva

Když jsem ráno brouzdal po stránkách hudebního vydavatelství Indies (celým názvem Indies Happy Trails), moji pozornosti nemohla uniknout zpráva o chystaném CD projektu Garcia - 30.10. vydají v pořadí druhé album Before Dawn.
Zveřejněný tracklist vypadá velmi slibně. Podobně jako jejich debutové Woven Ways bude obsahovat mnoho tradičních i převzatých písní (nejenom z oblasti Irska, Skotska či Anglie - nově se objeví také něco z Garcíina španělského repertoáru). Ani na autorské skladby nebude nouze, osobně doufám, že se na albu objeví i nějaký instrumentální klenot ve stylu Via / Happy Man Burrito.
Je myslím na co se těšit. K minulému albu Woven ways mám velmi kladný vztah. Hodně tomu přispěly i okolnosti, za jakých jsem si album koupil - bylo to totiž ve stejný den, kdy jsem se dostal na vysokou. Muzika do tehdejší atmosféry začínajícího léta úžasně zapasovala. Ještě když jsem šel v pozdních nočních hodinách ze steak baru přes Lužánky a měl vypito větší množství černých kozlíků, tak mi v uších zněla píseň Níl 'Na Lá. Zajímavé je, že jsem tehdy ani neměl ponětí, o čem se v té písni zpívá... nějak mi to prostě sedlo do uší:-).
Dost bylo ale nostalgie. Věřím, že díky této hudbě bude období nastupující zimy o něco snesitelnější. A potěší tak, jak se jim to kdysi podařilo na začátku "pomaturitního" léta:-).

Odkazy:

Info o albu Before Dawn

Garcia na Myspace

"Je to takové obyčejné sídliště..."

Zaznělo prý při komisi z úst jedné archeologické kapacity. Nebyl jsem zrovna u toho, ani si vlastně nedovedu představit, jak bych na něco takového zareagoval. Jestli bych vyvalil nechápavě oči nebo bych naopak jenom souhlasně přitakával (vždyť páni docenti mají vždycky pravdu žejo).
Když jsme pak ještě několik dní po komisi kopali, po každém zajímavém nálezu (a že jich bylo) si na tu větu o obyčejném sídlišti někdo vzpomněl. Áno, áno, jedná se o obyčejné germánské sídliště, s obyčejnými nálezy... v obyčejném kraji s obyčejnou zachovalou tradicí. Celý výzkum byl tak obyčejný, že o něm ještě pár řádků ve svém blogu určitě věnuju;-).

Ej netreba aptéky, treba rýla, motyky...

V tomto případě ovšem rýl a motyka slouží k jinému účelu, než je pochovávání nebohého komára (jak se zpívá v jedné vrbecké písni). Archeologický výzkum v Hrubé Vrbce je totiž v plném proudu. A tak se kope, ryje, zaškrabává, zarovnává profil, fotí, dokumentuje, plaví... dokud vedoucí nezavelí k odchodu.
Večery ve Vrbce jsou také kapitolou samo o sobě. Už radši ani nepočítám, kolikrát jsem plánoval jít dřív spát, abych se druhý den cítil trochu čerstvě. Jenže než se člověk odhodlá říct odmítavé "dneska né", tak už zase sedí u stolu s půllitrem. Následující rána na ploše proto občas bývají ve znamení bolehlavu. Naštěstí není tak zle. Stačí obvykle lopata, motyčka nebo špachtle a nějaký pěkný hluboký objekt (mělké jsou často na dvě věci). Naděje, že se někde hlouběji může nalézat něco opravdu zvláštního, občas dovede odpoutat pozornost od kutajících permoníčků v hlavě. Nezbývá než věřit, že tam dole opravdu něco zajímavého bude. Nejenom to flyšové podloží, se kterým musíme občas hodně zápasit...

Týden pauza a pak z5 k lopatě

Můj původní plán na léto byl celkem jasný - zakopat si co nejvíc (na archeologii to patří k těm zábavnějším činnostem:-)) a ve volném čase se věnovat muzice. S kopáním to celkem šlo, domluvil jsem si praxi v Mikulčicích, zaházel jsem si tam s lopatou, vyvezl něco koleček (= táčky, fúrik...), zlikvidoval pár komárů (párkrát se mi to dokonce povedlo ještě předtím, než mě stihli štípnout)... S hraním to bylo horší. Housle jsem si, jako vždy, vzal s sebou, jenže v tom příšerném pařáku se prostě hrát moc nedalo. Už dlouho jsem se při hraní irských tunes tak nezapotil. Tentokrát nebylo třeba ani svižnějšího tempa.
Na začátku tohoto týdne jsem měl začít kopat na výzkumu v Hrubé Vrbce. Nestalo se tak, protože na poli ještě nesklidili obilí a výzkum se tak o týden posunul. Možná je to tak dobře - moje mírně spálená záda se do té doby stihnou trochu oloupat. A snad i ty prsty na hmatníku trochu rozhýbu:-). Na konci měsíce se bude hrát zase na severu...

Reportáž z 1. Mezinárodního hudebního festivalu Sousedské Tolerance

Začalo léto a jak už to v tomto období bývá, s hudebními festivaly se doslova roztrhl pytel. Nejinak tomu je i v oblasti world music, která už dávno není spojována s městským prostředím (jakožto s místem střetávání vlivů), ale proniká stále více na venkov. Tam se často setkává s nepochopením a odmítavými postoji místních. Tomuto problému zatím nebyla věnována žádná hudebně-sociologicko-psychologická studie, takže dosud není možné s jistotou říct, co přesně vadí místním na zvuku neladících a hlučících lidových nástrojů. Mezinárodní Hudební Festival Sousedské Tolerance (MHFST) konaný v Rosicích u Brna byla první velkou akcí svého druhu (v oblasti world-music), která se zaměřila přímo na sousedy jako na cílovou skupinu. Hlavní organizátor festivalu O. Tryhuk připravil velmi pestrý program, který začal v odpoledních hodinách blokem workshopů. Účast na workshopu nebyla nijak závratná, celkový počet zájemců o hru na gadulku a buben se vyšplhal na 2. Zatímco účastník "gadulkového" workshopu nebyl schopen po intenzivním kurzu vyloudit z nástroje jediný tón, u bubnu přinesla výuka své ovoce, takže absolvent rychlokurzu ještě po jeho skončení do bubnu dál vesele mlátil. Zpestřením programu byl i workshop s bičem, který lze díky soundtracku k Tenkrát na Západě považovat za hudební nástroj. Následovalo vystoupení dua gajdy - buben, které muselo být bohužel ukončeno po intervenci jednoho ze sousedů. Vystoupení mezinárodního projektu DíkyBohuUnplugged (ČR-Kuba-Řecko) už ovšem proběhlo bez jakýchkoliv vnějších zásahů, takže si všichni zúčastnění mohli vychutnat souhru píšťal (všeho druhu), malého cimbálku, houslí a mnoha strunných nástrojů balkánské provenience. Hudebníci hráli pěkně "od podlahy" a míru (ne)ladění by jim mohla závidět kdejaká vesnická dechovka. 1. ročník MHFST tak dospěl ke svému zdárnému konci. Iritabilita sousedů bydlících v blízkosti hlavního organizátora byla úspěšně otestována.

Jak se mi zalíbilo na severu

To sobotní ráno bylo hodně podivné. Počasí mizerné, vlaková spojení ještě mizernější (tříhodinová cesta vlakem s pěti přestupy + náhradní autobusová doprava z Frýdku jako bonus).
Jeden z osobáků byl přímo narvaný k prasknutí. Plným vlakem jezdím do Brna během semestru poměrně pravidelně, ale tohle bylo moc i na mě. Asi se v jedné vesnici cestou na Frýdlant konalo něco velkého, že tam musel jet opravdu každý. Tísnil jsem se s futrálem s houslemi až někde u dveří. A ještě jsem nervózně pokukoval po hodinkách, protože jsem si nebyl vůbec jistý, jestli pak stihnu přestoupit ve Valmezu na EC. Prostě dost důvodů k tomu, abych měl blbé nálady na rozdávání. Ale...
Nějak to nešlo. Koutky úst se mi pořád otáčely směrem nahoru. Měl jsem po tom všem pořád dobrý pocit a bral jsem to s úsměvem (za mých dětských let byl tento typ úsměvu obvykle počastován rčením "usmívá se jako měsíček na hnoji"... dodnes jsem přesně nepochopil, proč zrovna na hnoji, ale strýc google možná na něco časem přijde)
K dobré náladě stačilo opravdu málo - zahrát si den předtím na jedné akci v Návsí (nebo Nawsie, ať jsem politicky korektní) u Jablunkova. Nebylo to naše první hraní v tomto kraji. A jak to tak vypadá, ani poslední. Což je jedině dobře. Čím víc tam totiž hrajeme, tím víc mám ten kraj radši.
Lidé jsou tam příjemní, pohostinní (kalíšek, sem, kalíšek tam, klasika:-)). V dnešní době bych řekl, že se jedná spíš o vzácnost. Navíc slyšet rozhovor, během kterého se střídá čeština s goralským dialektem, je zážitek sám o sobě. Co mě ovšem nejvíc potěšilo - místní tu naši irskou muziku, kterou jsme tam zahráli s Eoghanovou kapelou Ceol Flies (s Radvanem Markusem jako hostem), opravdu poslouchali. Nedá se to samozřejmě říct o každém přítomném (vždycky přijde na tyto akce víc lidí na pivo, než na muziku), ale bohatě stačí, když nám přijde někdo po vystoupení říct, že se mu to naše "klasické" (tradiční) Irsko líbilo.
Původně jsem byl totiž hodně skeptický, co se týče hraní irské hudby na severní Moravě a ve Slezsku. Nečekal jsem u publika, které je zvyklé hlavně na folk & country (popř. české pokusy o Irsko ve stylu um-ca um-ca), nijak výrazně kladnou odezvu. O to příjemnější je pak zjištění, že může být všechno jinak a irská muzika zafunguje na některé akci jako ta správná exotika, kterou tam neslyší každý den.
Naše další hraní na severu se bude konat někdy ke konci července. Do té doby můžu promýšlet trasu tak, abych nemusel absolvovat tolik přestupů. I když - moje poslední cesta domů přes 5 osobáků stála za to. Kdo si nasedne do motoráku a projede se trasou Frenštát -> Valmez, pochopí proč. Je to prostě krásná divočina:-).