V tomto případě ovšem rýl a motyka slouží k jinému účelu, než je pochovávání nebohého komára (jak se zpívá v jedné vrbecké písni). Archeologický výzkum v Hrubé Vrbce je totiž v plném proudu. A tak se kope, ryje, zaškrabává, zarovnává profil, fotí, dokumentuje, plaví... dokud vedoucí nezavelí k odchodu.
Večery ve Vrbce jsou také kapitolou samo o sobě. Už radši ani nepočítám, kolikrát jsem plánoval jít dřív spát, abych se druhý den cítil trochu čerstvě. Jenže než se člověk odhodlá říct odmítavé "dneska né", tak už zase sedí u stolu s půllitrem. Následující rána na ploše proto občas bývají ve znamení bolehlavu. Naštěstí není tak zle. Stačí obvykle lopata, motyčka nebo špachtle a nějaký pěkný hluboký objekt (mělké jsou často na dvě věci). Naděje, že se někde hlouběji může nalézat něco opravdu zvláštního, občas dovede odpoutat pozornost od kutajících permoníčků v hlavě. Nezbývá než věřit, že tam dole opravdu něco zajímavého bude. Nejenom to flyšové podloží, se kterým musíme občas hodně zápasit...
Žádné komentáře:
Okomentovat