pátek 26. dubna 2013

Odešel Bob Brozman

Muzikant a etnomuzikolog, jemuž žádný exotický hudební styl nebyl cizí. Tak by se dalo jen velmi stručně přiblížit osobnost Boba Brozmana. Během své kariéry vystřídal těch stylů opravdu požehnaně, se svou kytarou si potykal s bluess, havajskou, karibskou hudbou... Asi nejbližším nástrojem mu byla steel kytara, ale dokonale ovládal techniky hry na nespočet dalších strunných nástrojů. Působil také jako lektor - pod hlavičkou Homespun video vyšlo mnoho výukových DVD, díky kterým mohli další zájemci po celém světě proniknout do tajů hry na ukulele, havajskou kytaru či steel kytaru.
Před několika lety zabrousil Bob Brozman i do irských vod. Ze spolupráce s Donalem O' Connorem (housle) a Johnem McSherrym (irské dudy, low whistle) vzešlo velmi zajímavé album Six Days in Down. Těžko říct, kam by se jeho hudební tvorba dále ubírala. Zůstane to už nezodpovězenou otázkou. Dle tiskové zprávy uveřejněné na jeho stránkách byl večer 23. 4. nalezen mrtev ve svém domě. Hudební svět tak přišel o dalšího všestranného a talentovaného muzikanta.

Odkazy:

Oficiální web s tiskovou zprávou
článek na Wikipedii

sobota 20. dubna 2013

Shane McAleer dokončuje album!

Dávno tomu, co Shane McAleer opustil veleúspěšnou kapelu Dervish. Po řadě úspěšných alb a nespočtu koncertů po Evropě a Americe se po něm pak na konci 90. let tak nějak slehla zem. Na hudbu nezanevřel. Za jednou věcí však tlustou čáru udělal - skončil s alkoholem. Když se po nějakém čase přesunul do Belfastu, netrvalo dlouho a místní sessions byly bohatší o další hudební stálici. Shaneova hra na housle vzbudila u mnoha milovníků irských houslí zasloužený obdiv. V jeho podání se jigy a reely staly dějištěm bohatých melodických variací, kde i nejznámější oblíbené kousky zněly tak, jako bychom je slyšeli vůbec poprvé.
Při mé nedávné návštěvě Belfastu (o které se tu na blogu snad brzy ještě něco objeví) jsem se dozvěděl velmi příjemnou zprávu - Shane McAleer chystá nové CD. O tom všem už se lze dozvědět více v článku publikovaném v The Fiddler Magazine. Doplním, že od nového alba lze hlavně očekávat návrat k "tradičnímu" zvuku. Uhlazený studiový "celtic sound" z toho rozhodně nebude. Album Long Time, No See bude znamenat návrat ke stylu De Danann či Bothy Bandu. Což je jedině dobře.

středa 2. ledna 2013

Resty a neaktuality, díl I.: Intenzivní zážitek jménem Bernard's Summer School

Jednou to zase přijít muselo. Už nějakou dobu jsem navštěvoval Bernard's Summer School jenom na pár dní, abych si tam zahrál na místních sessions, pozdravil všechny známé, mrknul na lekci houslí, podíval se na závěrečný večer v Ponci... Abych si uvědomil, že bez pravidelné účasti na lekcích to jaksi není ono.
Aktivní účastník letní školy má totiž k sobě samému (a svým způsobem k celé akci) jakýsi závazek. Měl by se na lekcích něco naučit a výsledek svého snažení předvést na závěrečném večeru. Návštěvníka (nebo jinak také "pasivního účastníka") BSS se něco takového příliš netýká. Může vesele vysedávat na sessionech, popíjet či jinak vychutnávat život až do bílého rána a potom si v klidu vyspávat do odpoledních hodin. Zní to lákavě, jenže... Není to ta letní škola, která je prožitá naplno. Chybí tam ty pocity vnitřního boje, které možná mnoho aktivních účastníků prožívá. Pocity, při kterých se do mysli vkrádají otázky ve stylu "Mám chodit na lekci, když jsem si ani nestihl zopakovat kroky / prstoklady / slova? Stihnu se to naučit tak, aby to v Ponci vypadalo trochu na úrovni? Stihnu se vůbec za ten necelý týden něco naučit?".
Letos jsem si s myšlenkou aktivní účasti na BSS pohrával víc a víc. Dlouho jsem přemýšlel o tom, jaké lekce si zvolit. O houslích jsem neuvažoval. Někteří mí přátelé se tehdy nad tím docela podivovali, inu, těžko se něco takového vysvětluje. V žádném případě bych si nedovolil vyřknout větu typu "Už se nemám dál co učit" (dostal bych se tím do konfliktu s bodem 7 ve svém článku o irských houslích:-)). Skutečnost je složitější a její vysvětlování by přesáhlo rámec celého článku. Ale zpět k lekcím. Vybral jsem si sean-nós dance. Dlouho jsem pak přemítal o tom, jestli jsem přihlášku odeslal v momentu dočasného záchvěvu odvahy, nebo v okamžiku dočasně potlačeného pudu sebezáchovy. Buď jak buď, přihláška byla odeslána a já se pak po dlouhé době ocitnul na letní škole s cílem naučit se něco nového.
Jaká tedy pro mě byla BSS, tentokrát už opravdu "prožitá" od začátku až do konce? Vezmu to popořadě:

Lekce

Popravdě řečeno, sean-nós dance jsem si nevybral náhodou. Když pominu to, že jsem kdysi jako panelákové dítě měl rád step, což se projevovalo hlavně při čekání na výtah do čtvrtého patra (zvuk podrážky narážející do podlahy se po paneláku umí pěkně rozléhat:-)), mé první setkání s sean-nósem proběhlo kdysi v Donegalu, kde tento tanec (o jehož existenci jsem předtím neměl ani tušení), předvedl jeden z účastníků tamější letní školy. Nepamatuji si už, jestli to na mě tehdy nějak více zapůsobilo, ale od té doby jsem měl možnost vidět sean-nós několikrát. A získával si mě čím dál víc. Nemalou mírou tomu přispěla i samotná BSS - vystoupení Gerarda Butlera při jednom závěrečném večeru v Ponci na mě zanechalo silný dojem. Tanec, který tak bezprostředně reaguje na hudbu, to prostě můžu.
Hned v první lekci se ale potvrdily mé počáteční obavy - drtivá většina účastníků lekce byli zkušení tanečníci, úplných začátečníků by se tam dalo napočítat na prstech truhláře v invalidním důchodu. S tím souviselo i tempo výuky. Nestíhal jsem. Kroky jako takové technicky náročné nebyly, horší pro mě bylo zapamatovat si jejich pořadí. A hlavně to všechno přenést do dolních končetin. Na konci třetí lekce mě naštěstí lektorka uklidnila, že už těch dalších kroků nebude tolik přibývat. Její příjmení se mi mimochodem asi navždycky vryje do paměti v podobě, v jaké jej vyslovil moderátor na TG4 – prostě "Bernardóva", to má svoje kouzlo:-). Osobně mi stačily opravdu jenom 3 kroky. A další "osobitý" styl, který mi připomínal skákání nadšené lamy, byl na světě...
Nakonec jsem si to přece jen začal užívat. Když jsme si pak mohli vymyslet vlastní kroky, uvědomil jsem si, že je to vlastně sranda. Není třeba snažit se do muziky vtěsnat co nejvíc kroků. Ale nejdůležitější je si to všechno užít.
Mimoto se mi podařilo během lekcí i zhubnout. Asi není divu, protože v těch riflích a v košili se potilo jedna radost. Nejspíš jsem se moc díval na TG4 - při volbě oblečení jsem se i inspiroval dokumentem o jednom sean nós tanečníkovi:-).

Sessions

Bez nich si jde letní školu jen stěží představit. Za ten týden se sešnilo opravdu intenzivně. Pamatuju si, že poslední tunes zazněly kolikrát až při ranním světle. Nezůstávalo nás tam mnoho, z pochopitelných důvodů. Nezáviděl jsem těm, kteří pak museli ráno vstávat na lekce. Opravdu to neměli jednoduché...
Melodických nástrojů bylo na BSS zastoupeno v hojném počtu. Zatím nebyl repertoár zúčastněných hráčů moc obsáhlý, což je ovšem pouze dočasný stav. Stěží bych uvěřil tomu, že by někdo vynaložil finance a čas, aby se účastnil letní školy, a po jejím uplynutí by na nástroj nesáhl a neučil se další tunes. Takže je myslím docela namístě se těšit, jaké tunes vytáhnou účastníci lekcí příště.
I přes (zatím) omezený repertoár zazněly na sessionech moc pěkné klenoty – finneganovský Marga's Moment (byť mohl být, z mého pohledu, zahrán spíše ke konci session, kdy je komornější atmosféra) nebo Lost in the Loop od Liz Carroll, to svědčí o nebývale vytříbeném hudebním vkusu. Časy, kdy si každý střihnul jeden tune, který ostatní neznali a vrcholem session bylo vyřádit se u John Ryan's polky, jsou naštěstí dávno tatam. Pro ty, co si nepamatují večery s John Ryan's polkou připomínám, že její melodie je supervlezlá a rytmus ještě vlezlejší, takže její typické „Dang dang!“, tedy začátek taktů, který každý s vervou sobě vlastní akcentoval, se každému ozývalo v hlavě ještě následující den.
Velkou radost jsem měl také z kytaristů. Je to totiž velmi potěšující skutečnost – i přesto, že se kytara na letní škole nevyučovala, mnoho lidí ji na BSS vzalo. Ba co víc, úroveň doprovázení některých kytaristů byla více než dobrá. Hlavně pomalejší tunesy jsem si při hraní s kytaristy velmi užíval, protože když jsem uslyšel nějaký vymazlený finger-picking (neznám český ekvivalent k tomuto termínu), stal se z toho pro mě velmi příjemný zážitek.
Sessions mimo školní budovu mě osobně přímo nenadchly, ale jejich atmoška stála taky za to. Co si budeme nalhávat – ideální místo, kam se vtěsná tolik hudebníků, tanečníků, ale zároveň je zde  možné hudbu dobře slyšet (a ještě, aby se na ni dalo tancovat), vlastně ani neexistuje. Spoustu věcí se dá samozřejmě překousnout. Hlavně to, že po každém setu odehraném v tanečním tempu jste zpocení jako po vytrvalém ranním běhání a musíte nutně na čerstvý vzduch. V pivnici Kamýk to opravdu jinak nešlo.  
Závěrečná session U Čertíka, která vlastně pak pokračovala ještě v budově školy, byla milým rozloučením s BSS. Nestíhající obsluha na to měla asi jiný názor, nicméně příště už snad budou vědět, co (resp. kolik lidí) mají očekávat...
Nevím už, kolik těch sessions během týdne proběhlo. V paměti mi utkvěla hlavně piping session, která se konala těsně potom, co dorazili i účinkující z ceilí na Novodvorské. Škoda, že trvala tak krátce. Byla však velmi intenzivní, hlavně co se týče zvuku dud:-).

Ponec

Nakonec přijde na řadu Ponec, kde budou poslední zbytky energie vynaloženy pro to, aby vystoupení vypadalo na úrovni. Já osobně jsem mlel z posledního a určitě jsem nebyl sám. Hraní na sessionech do ranních hodin si samozřejmě vybralo svou daň v podobě únavy a pocitu vyčerpání. Už ve čtvrtek ve mně ten pocit začal převládat. Ale jakmile jsme večer s Pájou začali nacvičovat hudbu k setové choreografii souboru Sona Sól, rázem to ze mě spadlo. Dohromady se nám povedlo v tělocvičně vytvořit dobrou atmošku, myslím, že jsme si to užili.
Nechal jsem se zlanařit i k hraní pro ceilí tance, takže jsem měl opravdu o zábavu postaráno. V tomto případě už jsem ale netušil, kdy mám vlastně ukončit set, tak jsem během představení celou dobu sledoval Aničku Novosadovou a čekal na signál.
Ani letos jsem neváhal zajít v divadle na bar, kam tradičně chodím dobíjet baterie. V minulých letech jsem s muzikanty chodil i do Pivovarského klubu, ale v posledních letech jsem si to raději odpustil. Přece jenom, nechtěl jsem zmeškat poslední zkoušku před vystoupením. I letos se mi to ovšem tak trochu povedlo (trefím už někdy konečně jednou z Florence do Ponce napoprvé, abych mohl všechno bez problému nazkoušet???!!!) A tak byla ceilí choroška nazkoušena bez živé hudby. Alespoň na ten bar jsem si stihl včas zajít. K mému velkému zklamání tam však, oproti předchozímu roku, neměli cider. Zvolil jsem tedy cuba libre. Na lačno to sice nebyl úplně nejlepší nápad, dokázalo mě to však aspoň trochu nakopnout. Jedna věc naštěstí zůstala trochu při starém – slečna za barem zůstala věrná kombinaci zelené a černé barvy. Už to sice nebylo tričko s černými puntíky na zeleném podkladu, ale s černými a zelenými proužky.
Zpět k tématu - v Ponci velmi prospělo nechat otevřené zadní venkovní dveře. Dýchat čerstvý vzduch před vystoupením i po něm, to je víc než prospěšné tělu i mysli:-).
Program z Ponce jsem samozřejmě viděl jenom velmi útržkovitě. Velmi na mě zapůsobila a capella choreografie Andreje Mikulky, o které jsem si místy skoro myslel, že se při jejím vytváření nechal Andrej inspiroval Konnakolem (perkusivním jazykem používaným v jihoindické hudbě, viz článek na Wikipedii). Ale prý ne, což je možná ještě zajímavější:-). Ani toto vystoupení jsem vlastně skoro neviděl, spíše jsem na něj nakukoval ze zákulisí. Inu, už se těším na DVD. Zjistím, o co všechno jsem přišel.
Co se týče vystoupení hudebníků, nedá mi to nezavzpomínat na předchozí ročníky. Tehdy jsem si při poslechu toho velkého orchestru, který v Ponci hrál, říkal něco jako "Tak, teď ještě harfu a může to být velmi důstojný Tribute to Ceoltóirí Chualann..." Letos to tedy bylo i s harfou. A myslím, že se to povedlo. Seán Ó Riada by měl nepochybně radost...
Abych nezapomněl, velmi jsem přivítal nazvučení muzikantů, když obstarávali živou hudbu k tanci. Byla to jedna z věcí, která mi scházela v předchozích letech.

Co na závěr?

Je těžké zmínit se o všem, co se za ten týden na BSS odehrálo. Z fotografií od jiných účastníků jsem se také dozvěděl, že ani tato akce nezůstala stranou aktivitám hnutí Occupy. Avšak Occupy Summer School nemělo příliš dlouhého trvání, neboť hlavní iniciátor akce nevydržel setrvávat na jednom místě a dal raději přednost činnostem, při kterých mohl lépe využít hurlingovou pálku.
Jaká tedy byla BSS? Soudě podle spánkového deficitu, který přetrvával ještě mnoho dní po jejím skončení, bych řekl, že se jednalo o velmi intenzivně prožitý týden. Sessions, lekce, popíjení v přátelské atmosféře... Bude na co vzpomínat.

čtvrtek 27. prosince 2012

Čas na resty

Nastal čas se konečně vrátit zpět k blogu a trochu jej aktualizovat. Od posledního příspěvku uběhly více než 4 měsíce. Za tu dobu se událo hodně věcí. Samozřejmě, ne o všech bych chtěl na tomto blogu psát. Ale záležitostem hudebního rázu se věnovat určitě budu, mám je ještě jakžtakž v čerstvé paměti. Takže je opravdu načase jim věnovat několik řádků. Jde se na věc...

neděle 26. srpna 2012

Ceol Alainn a konec jedné éry

Začátkem srpna se na blogu Ceol Alainn objevila zpráva, která zcela jistě nepotěšila žádného obdivovatele starých nahrávek irské tradiční hudby. Autor blogu zde oznámil, že už nebude nadále zveřejňovat a nabízet ke stažení vinylová alba ripnutá do formátu mp3. Vinyl ripům tedy odzvonilo.
Důvod tohoto rozhodnutí je jasný - legislativa se na mezinárodním poli ubírá "protipirátským" směrem a pro autora se tak mnohonásobně zvýšilo riziko, že se kvůli materiálu zveřejněném na blogu dostane do křížku s nějakou společností nárokující si autorská práva. Stručně řečeno - bude označen za piráta. V minulosti se už občas drobné zádrhely objevovaly, např. u alb, které plánuje Claddagh Records vydat v reedici na CD. Možnost jejich stažení byla proto brzy zamezena a nezbývalo, než si počkat, až bude reedice prostřednictvím tohoto vydavatelství skutečně ke koupi. Jak už to tak bývá, ti, kteří čekají např. na vydání starého alba Paddy Taylor - The Boy in the Gap, čekají dodnes...
Zpráva na Ceol Alainn je asi definitivní tečkou za érou volně stažitelných vinyl ripů. A že to byla krásná doba! Blogů zaměřujících se na vinyl ripy byla celá řada a orientovaly se na různé žánry. Hudební fajnšmekři se mohli dostat ke spoustě starých alb, mezi kterými se daly nalézt i skutečné rarity. Fandové irské muziky si mohli vychutnávat starou hudbu z Donegalu, ze Sliabh Luachra (nebýt vinyl ripů, těžko bych si v ní zvláště v poslední době našel takové zalíbení), stejně tak i posluchači anglického folku měli možnost dostat se ke kouskům z 60. let od (téměř) zapomenutých interpretů.
Časy se zkrátka mění. Nezbývá než doufat v to, že se v budoucnu občas dočkáme nějaké reedice starého alba. Stejně tak potěší i kompilace starých nahrávek od jednoho interpreta, které byly pořizovány i s větším časovým odstupem, při různých příležitostech (pro fanoušky donegalské muziky je možnost objednat si ze stránek Cairdeas na bhFidiléirí mnoho alb-kompilací). Tyto reedice či kompilace se cenově nijak neliší od alb, které vydávají současní interpreti. Zaplatíme za ně většinou stejně. Jejich součástí však velmi často bývá obsáhlý booklet, který zpravidla poskytuje mnoho zajímavých informací k jednotlivým tunesům. Často obsahuje i životopis interpreta, ze kterého se můžeme dozvědět, jaké životní události a změny měly vliv na jeho repertoár. Takže stojí za to si je koupit.

středa 1. srpna 2012

Tunes, pints, stories...

V pořadech o irské hudbě, vysílaných hlavně na stanici TG4, se často objevují zástupci starší generace muzikantů. Někdy jsou to úplní samouci, v mnoha případech talent a um podědili od svých rodičů, popř. se učili u místních houslistů. Na otázku, v čem je odlišná současná tradiční hudba od té, kterou si pamatují oni, odpovídají zpravidla velmi podobně - dříve hráči nebyli tak technicky vyspělí, jejich tón nebyl zdaleka na takové úrovni, jako je dnes u mladých hráčů. Samozřejmě zmíní i negativa - zanikají tradiční styly,  hráči si příliš melodie upravují po svém (je však pravdou, že konzervativních hráčů, kteří tohle kritizují, není mnoho)... V nedávno vysílaném pořadu Sé Mo Laoch však jeden ze členů legendární houslové dynastie The Campbells přišel ještě s jiným zajímavým postřehem. Mladí muzikanti prý dnes málo mluví o tunesech, které  hrají.
V tu ránu jsem měl nasazeného brouka v hlavě. Uvědomil jsem si, že dřívější přístup k melodiím byl opravdu daleko jiný. A myslím, že nejmarkantnější je to poznat právě v Donegalu, kde houslisté jako Johnny Doherty, Con Cassidy a další, kromě toho že byli uznávanými hudebníky, udržovali ještě jinou tradici - vypravěčství, neboli storytelling. Předtím, než začali hrát melodii, řekli něco o tom, kde vznikla, kdo ji složil, jaká se k ní váže historka... Ze starších nahrávek slyšíme, že v tomto vypravování vynikal nejvíce asi Johnny Doherty. Ale vypravěčská tradice je známá i z jiných koutů Irska.
Přemýšlel jsem, jak by u nás vypadala taková tradiční irská session, o které mluvil Jimmy Campbell. Session, na které by se více mluvilo o tunesech. Nebylo by to tedy pouhé "Tohle jsem se naučil z alba od X, ten další, co jsem hrál, je z alba Y" nebo "Tohle jsem se naučil v Cavanu, tohle v Belfastu". A přiznám se - nedovedu si to v našich středoevropských podmínkách příliš představit. Nenacházíme se u zdroje této hudby (když nepočítám archivy, které jsou přístupné online) a tak se většinu věcí učíme právě z cédéček nebo ze sessions. 
Napadla mě ovšem jiná představa - jak by to vypadalo během koncertu, kdy stojíte s kapelou na pódiu a navíc ke kusé informaci typu "Zahrajeme vám set reelů" by se od vás mohli posluchači navíc dozvědět, že "první reel hrál houslista X Y, který jezdil do hospody traktorem, druhý reel hrál dudák, který při hraní dupal tak, že i pinty s Guinnessem skákaly na stole do rytmu...". Chce to samozřejmě trochu vypravěčského talentu, místy i špetku (přiměřeného) fabulování. Možná si potom z vystoupení mnoho lidí zapamatuje právě tyto komentáře. Ti pozornější si možná zapamatují i tu melodii :-). Kdoví... Můj první lektor irských houslí mi kdysi říkal, že tuzemské posluchače moc nezajímá, co říká osoba na pódiu při uvádění dalšího setu či písničky. Takže by se možná jednalo jen o zbytečnou námahu, mluvení do větru apod.
Je však pravdou, že na zahraničních koncertech věnují irští interpreti vždy pár slov o tunesech, které se chystají zahrát. S oblibou si pouštím hlavně záznamy koncertů s Kevinem Burkem. Nejen kvůli tomu, že se jedná o živoucí legendu irských houslí a jeho elegantní jiskrný tón mám rád už od dob jeho účinkování v Bothy Bandu. V dnešní době hraje mimochodem hlavně sólově, bez jakéhokoliv dalšího doprovodného nástroje. Což zasluhuje velký obdiv. Umí ale především vyprávět o tunesech v takovém stylu, že se publikum vždy pobaví. Ze záznamu z jeho koncertu jsem se dozvěděl mnoho vtipných zajímavostí o jiných hudebních velikánech: o Martinu Byrnesovi, jehož plnovous dosahoval takové délky, že si jej musel před hraním vždy srolovat nahoru, o Terrance "Cuz" Teehanovi, který byl velitelem požárníků a každého Ira shánějícího v Chicagu práci nasměrovával na požární stanici se slovy "Jdi a řekni tam, že jsi můj bratranec" (od toho přezdívka Cuz), o Ed Reavym a jeho tunesech, které zkomponoval a během 15-20 minut byly považovány za tradiční (takže nemusel absolvovat klasickou čekací lhůtu 65 let:-))... Když tohle uslyšíte, už ani v roli naprostého laika nemůžete mít pocit, že posloucháte "anonymní", nic neříkající melodie. V každé z nich je přece jenom otisk autorova stylu, vypráví něco i o autorovi samotném.
Na sessionech při hraní Maid Of Mount Cisco si často představuji, jak mohlo vypadat prostředí, ve kterém vznikl tento skvělý reel. Někde jsem se dočetl, že když jej Paddy Killoran někdy během 20. a začátku 30. let složil, neměl pro něj název. Až do doby, kdy před něj obsluha baru postavila pivko. Ano, obsluhovala dívka a odehrálo se to v Mount Cisco, části New Yorku. Na thesession.org nalezneme pochopitelně spoustu jiných teorií o vzniku toho názvu. Tak už to prostě chodí:-).
Doby, kdy byl součástí irské tradiční hudby storytelling, jsou už samozřejmě minulostí. Ale v krátkosti se zmínit o autorovi tunesu, nebo o interpretovi, který jej s oblibou hrál, to myslím jedině prospěje. Tunes & stories mají stále něco do sebe...

pátek 27. července 2012

Sylvain Barou - debutové album


Od mimořádně talentovaného bretonského flétnisty (ovládajícího také hru na biniou kozh, irské loketní dudy a různé exotické druhy fléten) se dá očekávat mnoho. Na klasickou porci bretonských ridée, gavott nebo irských jigů a reelů však zapomeňme. Jeho debut se ubírá jinou cestou, než na jakou jsme zvyklí hlavně od irských flétnistů. Byť je Sylvain Barou v Irsku jako doma, pravidelně koncertuje se skupinou Guidewires, v triu s Donalem Lunnym, Paddraigem Rynnem (oba uslyšíme na tomto albu) nebo v dalších sestavách. Z debutového alba však zjistíme, že jeho muzikantský záběr je daleko širší. A přesahuje i kontinenty. 
Irských či bretonských melodií se na albu dočkáme také, ale spíše v podobě drobných kousků doplňujících jednu velkou pestrou mozaiku. Nejedná se ovšem o kousky nevýrazné – především reelové sety se díky své razanci vryjí posluchačům na dlouhou dobu do paměti. Bretonské Ridees nás zase velmi snadno přesvědčí, že jim to v jazzovém hávu sluší. Jedno je tedy jisté - tradiční Irsko ani Bretaň z toho nebude...
Seznam hostujících hudebníků skutečně napovídá, že se jeho debut ponese v duchu pořádné world music. A není to vůbec na škodu! Sylvain Barou prostě patří k ostříleným muzikantům, kteří dovedou šikovně proplouvat mezi hudebními styly a od každého si vypůjčit jen to nejlepší. Rafinovaně spojuje rytmickou dravost irské a asturijské hudby, syrovost Bretaně i melodickou komplikovanost orientálních melodií... K tomu všemu ještě přistupuje s jazzovou svobodomyslností. Jeho divoká sóla vás mohou zkrátka nečekaně katapultovat takřka kdykoliv a kdekoliv v průběhu skladby – uprostřed reelového setu, v balkánském horu (kde jeho flétna zní skutečně skoro jako bulharský kaval), v afghánské melodii...
Sylvain Barou dokázal nalézt cestu tam, kde by si mnozí nadšení hudebníci vylámali zuby. V jeho hudbě není místo pro zdvořilé oťukávání a plytké melodické pochlebování cizím exotickým stylům. Vrhá se do nich střemhlav a proniká jimi až na dřeň. Přes všechny tyto průniky však jeho debutové album postrádá jakoukoliv stylovou nevyváženost – nic nepřebývá, každý nástroj má svůj prostor. V aranžích nezaniká ani rukopis hostujících hudebníků, takže v irském The Windy setu (který skutečně vyniká prudkostí uragánu) zřetelně uslyšíme nezaměnitelný bodhrán a bouzouki Donala Lunnyho, concertinu Paddraiga Rynnea... V JD's reels prozměnu jiskří energická kytara Johna Doyla.
Od dob McGoldrickových alb, z nichž největší hudební revoluci způsobilo výborné Fused, se dřevěná příčná flétna ve světě fúzí nadobro zabydlela. A s tím, chtě nechtě, vyvstal i pocit, že už není moc co objevovat – za ty roky už přece jenom tato flétna v kombinaci s elektronické beaty či doprovody na tabla zvolna ztrácela na počáteční atraktivitě. A přicházet s něčím novým, neotřelým bylo tak stále těžší a těžší. Jak se s tím vypořádal Sylvain Barou? Více než znamenitě. Především však svým debutem zajistil nebývalý příval world music. Takový, jaký se dnes ani v Bretani, Irsku či Asturii jen tak nevidí.