This is How we Fly - lekce levitace se čtyřmi mágy

Tak jako každý uživatel internetu se musím i já dívat denně na facebook a přesvědčovat se, že je tam kulové. Občas se ale objeví nějaká výjimka. Ta včerejší, kterou nasdílel z YouTube na svůj profil hudebník a lektor Michel Sikiotakis, prostě stojí za to. Posuďte sami:

This is How we Fly je projekt, který lze označit za fúzi všeho možného - irská hudba, skandinávská hudba, jazz, experimentální hudba... Samozřejmě, v první chvíli asi každého napadne, že z takového mixu nemůže vzejít nic smysluplného. Ale tady to funguje skvěle. Melodie hardangerských houslí, hluboké, syté tóny altového saxofonu či basového klarinetu, perkuse, do toho všeho improvizovaný step ("percussive dance"), který komunikuje s nástroji jako rovný s rovnými. Ano, zákonitě se z toho musí zatočit hlava. Pocit vznášení je však přece jenom daleko silnější.
Caoimhín Ó Raghallaigh, mimojiné uznávaný interpret tradičního Sliabh Luachra stylu, se spolu s dalšími hudebníky vydal cestou, která vede napříč žánry a styly. Co ovšem dělá z This is How we Fly výjimečný projekt, je způsob, jakým je spojena hudba s tancem. Tanečník Nic Gareiss originálním způsobem kombinuje irský step, americké clogging styly, anglický clog-dancing... Z jeho pohybů a kroků je cítit až neuvěřitelná taneční kreativita, přesnost a smysl pro improvizaci. Celkové uvolnění a lehkost, jakou to vše provádí, opravdu hraničí až s levitací. Slova jako dril nebo dřina tady nějak nesedí. Prostě vás ani nenapadnou...
Po přehrání všech videí projektu TiHwF se mi do mysli vrátilo jisté slovo, které se rozšířilo v létě 2009 na Bernard's Summer School pro označení provázanosti mezi hudbou a tancem (která se z mnoha důvodů často vytrácí). Kdo tam tehdy byl, tuší, o co jde, zbytku populace tohle slovo moc neřekne. Je to zkrátka o "bagru". V případě TiHwF mám pocit, že začal někdo "bagrovat" s několikanásobně větší lžící. Navíc úplně jinak, než to dělali předchůdci.
Dá se ovšem proti tomu něco namítat? Těžko. Spíš nás tato trojice excelentních muzikantů s tanečníkem donutí bedlivě poslouchat či nevěřícně zírat. A vznášet se.

Odkazy:
This is How we Fly - oficiální stránky
This is How we Fly na YouTube

Je opravdu divné, když Češi hrají irskou muziku?

Mě osobně to vůbec divné nepřipadá. Ale občas se najdou nějací rýpalové, kteří ze sebe chtějí za každou cenu dělat chytráky a přijdou s takovým postřehem, že je to vlastně strašně divná věc. Takže lidi hrající u nás irskou muziku bez kapky irské krve jsou snad největší exoti nebo co...

Naposledy jsem měl možnost slyšet něco takového na české verzi Balcony TV, která funguje jako kanál na Youtube. Do jednoho dílu byla pozvána kapela hrající autorskou hudbu v irském duchu (zkrátka netradiční Irsko). Styl, jakým to zahráli, mě osobně nezaujal, tím však nechci pochybovat o jejich muzikantských kvalitách. Hrát bezpochyby umí a hrají dobře.

Co mě však zarazilo, byly řeči, které pronesl bodhránista při rozhovoru s moderátorkou. Myšlenka, proč se rozhodli pro tento styl, byla podle něj postavena na skutečnosti, že jim prý "přišlo hrozně divný, když Češi hrajou irskou muziku. Je to stejný, jak kdyby hrála cimbálovka někde v Dublinu." Hmm... nebo bych měl vlastně napsat: WTF?! Mám takový pocit, že někdo míchá hrušky s jabkama. Jistě, hudba je jenom jedna, ale dávat do souvislosti muziku, jejíž značnou část tvoří instrumentální skladby s tou, která je založená na zpívaných písních, to je hodně ujeté - v případě zpěvu je nutné brát v potaz jazykovou bariéru. U skladeb je to "pouze" otázka důrazů, frázování, zdobení...

Během svých návštěv Irska jsem potkal mnoho lidí, kteří tam zavítali, stejně jako já, odjinud. Ale bez problému se na sessionu připojili k místním muzikantům, zahráli jigy a reely s takovou jistotou, že hudebně naprosto zapadli. Byli to Italové, Australani...

Na druhou stranu, sami Irové holdují cizokrajným stylům hudby, protože mnoho muzikantů tam hraje třeba bluegrass. Z geografického, trochu i historického hlediska je to pochopitelné. Co je ovšem zajímavější - rádi se nechávají ovlivňovat také Balkánem (o balkánské hudbě mají často daleko lepší přehled než většina Čechů). Proč zrovna Balkán? Pro Iry je zkrátka přitažlivý - liché rytmy, bohaté melodie...

Vrátím se zpět k tomu podivnému rozhovoru. Bodhránista totiž perlil i v dalších větách: "...začali jsme ji [muziku] dělat tak, jak to tady umíme - trochu jazzu, trochu gipsy jazzu...". Aha, takže když Češi hrají Irsko, je to "hrozně divný", ale když se pouští do gipsy jazzu, je to naprosto v pořádku. Takový typický český styl, jen co je pravda.

Třešinkou na dortu byl výrok "hrajeme Irsko, ale ryze autorskou muziku. Nehrajeme žádný tradiční ťjúny tisíckrát ohraný". Od bodhránisty to prostě sedí:-). Ten si těch tunesů za život asi užil dost... Zajímavé, že takto nejčastěji mluví jedinci (a teď nemám na mysli bodhránisty), kteří těch tradičních jigů a reelů umí zahrát pramálo. Jistě, pokud se někdo cítí políben múzou, ať veselé skládá další tunesy. Ale v případě, že nemáte zvládnutý alespoň základní sessionový repertoár, snadno můžete "objevovat Ameriku" - nově složený kousek bude připomínat slepenec těch předchozích, které jsou podle některých "tisíckrát ohrané".

Skoro bych chtěl napsat, že už asi vím, proč o bodhránistech koluje tolik vtipů. Ale nebylo by vhodné házet všechny do jednoho pytle. Tímto příspěvkem chci říct jediné - kdo má rád irskou muziku, ať ji poslouchá. Kdo ji má ještě radši (že u ní nechce jenom tak sedět), ať se jí naučí tancovat nebo zahrát na nástroj hudební. Kdo si svůj vztah k irské muzice potřebuje nějak racionálně vysvětlit, může lehko narazit - hledat kvůli tomu ve své DNA keltské geny je nesmysl. V hudbě je vůbec otázka typu PROČ? tak trochu nesmyslná. Ale dá se na ní jednoduše odpovědět: "Protože mě to baví." Na takové odpovědi myslím nic divného není.

At First Light - Idir

Dokáže kapela po mnoha letech úspěšného koncertování stále překvapovat? V případě belfastských At First Light a jejich debutového alba Idir nepřichází jakákoliv záporná odpověď v úvahu. Trio McSherry, O'Connor a McIlduff to prostě umí nejen na pódiu...

Označení "debutové" je pro Idir, jakožto dílo At First Light, tak trochu matoucí - značka At First Light se poprvé objevila v podobě společného projektu dudáka Johna McSherryho a flétnisty Michaela McGoldricka. Stejnojmenné album vydané v roce 2001 sklízelo jednu nadšenou recenzi za druhou. Pro nadcházející sérií koncertů se k projektu připojili Donal O'Connor (housle) a Paul McSherry (kytara). Jádro budoucí skupiny At First Light bylo na světě. Po odchodu Michaela McGoldricka se součástí kapely stal další z belfastských muzikantů, dudák a bodhránista Francis McIlduff. Jako host se po jejich boku objevil i bouzoukista Ruben Bada z Asturie, který tehdy pobýval v Belfastu.

V roce 2006 představili Donal O' Connor a John McSherry album Tripswitch. I o tomto zdařilém počinu se dá částečně mluvit jako o díle At First Light - sestava muzikantů, které si duo k nahrávání přizvalo, je vlastně stejná - Francis McIlduff, Paul McSherry, Ruben Bada...

V čem se nové Idir odlišuje od předchozích alb? Odpovědí je už vlastně jeho název - "Idir" znamená v irštině "mezi". Myslí se tím hudební spolupráce mezi současnými členy At First Light (tria McSherry - O'Connor - McIlduff) i spolupráce s hostujícími muzikanty. Nejčerstvějším přírůstkem v sestavě hostů je mladičká Ciara McCrickard, zpěvačka a houslistka. Její dívčí hlas zazní v písních Aird Uí Chuain (The Quiet Land of Erin) a Courting is a Pleasure. Je to tak, At First Light rozšířili repertoár o písně. Není třeba dodávat, že si s nimi umí aranžérsky poradit na výbornou - až éterickou lehkost dodává písním piano Donala O'Connora. McIlduffův bodhrán vnáší do první písně nebývalou rytmickou eleganci a McSherryho píšťala v sólech zní skoro až mysticky, ovšem bez sebemenší podbízivosti.

Část skladeb na Idir tvoří pochopitelně i kousky, kterými po mnoho let přiváděli návštěvníky festivalů do irské nirvány. Mimochodem, šanci poslechnout si At First Light naživo dostali také středoevropští posluchači - kapela koncertovala v roce 2005 na Slovensku a o rok později zahrála v ČR. Kdo navštívil jedno z jejich vystoupení, určitě nezapomene na zeppelinovsky zakončený Bethan's Dance. Ani ten neztrácí ve studiové verzi na energii a tak je možné vychutnat si duo irských dud (ne náhodou připomínající kvílející kytary) přímo v teple domova.

Z dalších autorských skladeb se na albu objevila čerstvě složená instrumentálka Ar Thóir an Donn. Zkomponoval ji Donal O'Connor, inspirován příběhem ze staré irské legendy Táin Bó Cúailnge. Pomalá melodie kytarového podkladu, doprovázející svižný reel, je krásnou ukázkou toho, jak lze originálně pojmout reelový doprovod. Výsledkem je dokonalá harmonická i rytmická symbióza houslí a kytary.

Jak se na Iry sluší a patří, došlo i na hudební výlety ke keltským sousedům. Vlastně už první skladba je malou návštěvou Bretaně. Z Asturie si vypůjčili El Garrotín od tamějších legend Llan De Cubel, kterým navázali na pozdně renesanční tanec La Volta. Takže ani výlety do historie nejsou At First Light cizí.

Albem Idir dokázali McSherry, O'Connor a McIlduff, že po letech intenzivního hraní neztrácí nápady a inspiraci. Navázali na úspěšnou sérii vynikajících alb, započatou prvním At First Light z r. 2001. Mluvit v dnešní době o moderní irské hudbě a nezmínit přitom belfastskou scénu, kterou tato trojice talentovaných muzikantů prezentuje, to by bylo vskutku trestuhodné...