Ceol Alainn a konec jedné éry

Začátkem srpna se na blogu Ceol Alainn objevila zpráva, která zcela jistě nepotěšila žádného obdivovatele starých nahrávek irské tradiční hudby. Autor blogu zde oznámil, že už nebude nadále zveřejňovat a nabízet ke stažení vinylová alba ripnutá do formátu mp3. Vinyl ripům tedy odzvonilo.
Důvod tohoto rozhodnutí je jasný - legislativa se na mezinárodním poli ubírá "protipirátským" směrem a pro autora se tak mnohonásobně zvýšilo riziko, že se kvůli materiálu zveřejněném na blogu dostane do křížku s nějakou společností nárokující si autorská práva. Stručně řečeno - bude označen za piráta. V minulosti se už občas drobné zádrhely objevovaly, např. u alb, které plánuje Claddagh Records vydat v reedici na CD. Možnost jejich stažení byla proto brzy zamezena a nezbývalo, než si počkat, až bude reedice prostřednictvím tohoto vydavatelství skutečně ke koupi. Jak už to tak bývá, ti, kteří čekají např. na vydání starého alba Paddy Taylor - The Boy in the Gap, čekají dodnes...
Zpráva na Ceol Alainn je asi definitivní tečkou za érou volně stažitelných vinyl ripů. A že to byla krásná doba! Blogů zaměřujících se na vinyl ripy byla celá řada a orientovaly se na různé žánry. Hudební fajnšmekři se mohli dostat ke spoustě starých alb, mezi kterými se daly nalézt i skutečné rarity. Fandové irské muziky si mohli vychutnávat starou hudbu z Donegalu, ze Sliabh Luachra (nebýt vinyl ripů, těžko bych si v ní zvláště v poslední době našel takové zalíbení), stejně tak i posluchači anglického folku měli možnost dostat se ke kouskům z 60. let od (téměř) zapomenutých interpretů.
Časy se zkrátka mění. Nezbývá než doufat v to, že se v budoucnu občas dočkáme nějaké reedice starého alba. Stejně tak potěší i kompilace starých nahrávek od jednoho interpreta, které byly pořizovány i s větším časovým odstupem, při různých příležitostech (pro fanoušky donegalské muziky je možnost objednat si ze stránek Cairdeas na bhFidiléirí mnoho alb-kompilací). Tyto reedice či kompilace se cenově nijak neliší od alb, které vydávají současní interpreti. Zaplatíme za ně většinou stejně. Jejich součástí však velmi často bývá obsáhlý booklet, který zpravidla poskytuje mnoho zajímavých informací k jednotlivým tunesům. Často obsahuje i životopis interpreta, ze kterého se můžeme dozvědět, jaké životní události a změny měly vliv na jeho repertoár. Takže stojí za to si je koupit.

Tunes, pints, stories...

V pořadech o irské hudbě, vysílaných hlavně na stanici TG4, se často objevují zástupci starší generace muzikantů. Někdy jsou to úplní samouci, v mnoha případech talent a um podědili od svých rodičů, popř. se učili u místních houslistů. Na otázku, v čem je odlišná současná tradiční hudba od té, kterou si pamatují oni, odpovídají zpravidla velmi podobně - dříve hráči nebyli tak technicky vyspělí, jejich tón nebyl zdaleka na takové úrovni, jako je dnes u mladých hráčů. Samozřejmě zmíní i negativa - zanikají tradiční styly,  hráči si příliš melodie upravují po svém (je však pravdou, že konzervativních hráčů, kteří tohle kritizují, není mnoho)... V nedávno vysílaném pořadu Sé Mo Laoch však jeden ze členů legendární houslové dynastie The Campbells přišel ještě s jiným zajímavým postřehem. Mladí muzikanti prý dnes málo mluví o tunesech, které  hrají.

V tu ránu jsem měl nasazeného brouka v hlavě. Uvědomil jsem si, že dřívější přístup k melodiím byl opravdu daleko jiný. A myslím, že nejmarkantnější je to poznat právě v Donegalu, kde houslisté jako Johnny Doherty, Con Cassidy a další, kromě toho že byli uznávanými hudebníky, udržovali ještě jinou tradici - vypravěčství, neboli storytelling. Předtím, než začali hrát melodii, řekli něco o tom, kde vznikla, kdo ji složil, jaká se k ní váže historka... Ze starších nahrávek slyšíme, že v tomto vypravování vynikal nejvíce asi Johnny Doherty. Ale vypravěčská tradice je známá i z jiných koutů Irska.

Přemýšlel jsem, jak by u nás vypadala taková tradiční irská session, o které mluvil Jimmy Campbell. Session, na které by se více mluvilo o tunesech. Nebylo by to tedy pouhé "Tohle jsem se naučil z alba od X, ten další, co jsem hrál, je z alba Y" nebo "Tohle jsem se naučil v Cavanu, tohle v Belfastu". A přiznám se - nedovedu si to v našich středoevropských podmínkách příliš představit. Nenacházíme se u zdroje této hudby (když nepočítám archivy, které jsou přístupné online) a tak se většinu věcí učíme právě z cédéček nebo ze sessions. 

Napadla mě ovšem jiná představa - jak by to vypadalo během koncertu, kdy stojíte s kapelou na pódiu a navíc ke kusé informaci typu "Zahrajeme vám set reelů" by se od vás mohli posluchači navíc dozvědět, že "první reel hrál houslista X Y, který jezdil do hospody traktorem, druhý reel hrál dudák, který při hraní dupal tak, že i pinty s Guinnessem skákaly na stole do rytmu...". Chce to samozřejmě trochu vypravěčského talentu, místy i špetku (přiměřeného) fabulování. Možná si potom z vystoupení mnoho lidí zapamatuje právě tyto komentáře. Ti pozornější si možná zapamatují i tu melodii :-). Kdoví... Můj první lektor irských houslí mi kdysi říkal, že tuzemské posluchače moc nezajímá, co říká osoba na pódiu při uvádění dalšího setu či písničky. Takže by se možná jednalo jen o zbytečnou námahu, mluvení do větru apod.
Je však pravdou, že na zahraničních koncertech věnují irští interpreti vždy pár slov o tunesech, které se chystají zahrát. S oblibou si pouštím hlavně záznamy koncertů s Kevinem Burkem. Nejen kvůli tomu, že se jedná o živoucí legendu irských houslí a jeho elegantní jiskrný tón mám rád už od dob jeho účinkování v Bothy Bandu. V dnešní době hraje mimochodem hlavně sólově, bez jakéhokoliv dalšího doprovodného nástroje. Což zasluhuje velký obdiv. Umí ale především vyprávět o tunesech v takovém stylu, že se publikum vždy pobaví. Ze záznamu z jeho koncertu jsem se dozvěděl mnoho vtipných zajímavostí o jiných hudebních velikánech: o Martinu Byrnesovi, jehož plnovous dosahoval takové délky, že si jej musel před hraním vždy srolovat nahoru, o Terrance "Cuz" Teehanovi, který byl velitelem požárníků a každého Ira shánějícího v Chicagu práci nasměrovával na požární stanici se slovy "Jdi a řekni tam, že jsi můj bratranec" (od toho přezdívka Cuz), o Ed Reavym a jeho tunesech, které zkomponoval a během 15-20 minut byly považovány za tradiční (takže nemusel absolvovat klasickou čekací lhůtu 65 let:-))... Když tohle uslyšíte, už ani v roli naprostého laika nemůžete mít pocit, že posloucháte "anonymní", nic neříkající melodie. V každé z nich je přece jenom otisk autorova stylu, vypráví něco i o autorovi samotném.
Na sessionech při hraní Maid Of Mount Cisco si často představuji, jak mohlo vypadat prostředí, ve kterém vznikl tento skvělý reel. Někde jsem se dočetl, že když jej Paddy Killoran někdy během 20. a začátku 30. let složil, neměl pro něj název. Až do doby, kdy před něj obsluha baru postavila pivko. Ano, obsluhovala dívka a odehrálo se to v Mount Cisco, části New Yorku. Na thesession.org nalezneme pochopitelně spoustu jiných teorií o vzniku toho názvu. Tak už to prostě chodí:-).
Doby, kdy byl součástí irské tradiční hudby storytelling, jsou už samozřejmě minulostí. Ale v krátkosti se zmínit o autorovi tunesu, nebo o interpretovi, který jej s oblibou hrál, to myslím jedině prospěje. Tunes & stories mají stále něco do sebe...