pátek 27. července 2012

Sylvain Barou - debutové album


Od mimořádně talentovaného bretonského flétnisty (ovládajícího také hru na biniou kozh, irské loketní dudy a různé exotické druhy fléten) se dá očekávat mnoho. Na klasickou porci bretonských ridée, gavott nebo irských jigů a reelů však zapomeňme. Jeho debut se ubírá jinou cestou, než na jakou jsme zvyklí hlavně od irských flétnistů. Byť je Sylvain Barou v Irsku jako doma, pravidelně koncertuje se skupinou Guidewires, v triu s Donalem Lunnym, Paddraigem Rynnem (oba uslyšíme na tomto albu) nebo v dalších sestavách. Z debutového alba však zjistíme, že jeho muzikantský záběr je daleko širší. A přesahuje i kontinenty. 
Irských či bretonských melodií se na albu dočkáme také, ale spíše v podobě drobných kousků doplňujících jednu velkou pestrou mozaiku. Nejedná se ovšem o kousky nevýrazné – především reelové sety se díky své razanci vryjí posluchačům na dlouhou dobu do paměti. Bretonské Ridees nás zase velmi snadno přesvědčí, že jim to v jazzovém hávu sluší. Jedno je tedy jisté - tradiční Irsko ani Bretaň z toho nebude...
Seznam hostujících hudebníků skutečně napovídá, že se jeho debut ponese v duchu pořádné world music. A není to vůbec na škodu! Sylvain Barou prostě patří k ostříleným muzikantům, kteří dovedou šikovně proplouvat mezi hudebními styly a od každého si vypůjčit jen to nejlepší. Rafinovaně spojuje rytmickou dravost irské a asturijské hudby, syrovost Bretaně i melodickou komplikovanost orientálních melodií... K tomu všemu ještě přistupuje s jazzovou svobodomyslností. Jeho divoká sóla vás mohou zkrátka nečekaně katapultovat takřka kdykoliv a kdekoliv v průběhu skladby – uprostřed reelového setu, v balkánském horu (kde jeho flétna zní skutečně skoro jako bulharský kaval), v afghánské melodii...
Sylvain Barou dokázal nalézt cestu tam, kde by si mnozí nadšení hudebníci vylámali zuby. V jeho hudbě není místo pro zdvořilé oťukávání a plytké melodické pochlebování cizím exotickým stylům. Vrhá se do nich střemhlav a proniká jimi až na dřeň. Přes všechny tyto průniky však jeho debutové album postrádá jakoukoliv stylovou nevyváženost – nic nepřebývá, každý nástroj má svůj prostor. V aranžích nezaniká ani rukopis hostujících hudebníků, takže v irském The Windy setu (který skutečně vyniká prudkostí uragánu) zřetelně uslyšíme nezaměnitelný bodhrán a bouzouki Donala Lunnyho, concertinu Paddraiga Rynnea... V JD's reels prozměnu jiskří energická kytara Johna Doyla.
Od dob McGoldrickových alb, z nichž největší hudební revoluci způsobilo výborné Fused, se dřevěná příčná flétna ve světě fúzí nadobro zabydlela. A s tím, chtě nechtě, vyvstal i pocit, že už není moc co objevovat – za ty roky už přece jenom tato flétna v kombinaci s elektronické beaty či doprovody na tabla zvolna ztrácela na počáteční atraktivitě. A přicházet s něčím novým, neotřelým bylo tak stále těžší a těžší. Jak se s tím vypořádal Sylvain Barou? Více než znamenitě. Především však svým debutem zajistil nebývalý příval world music. Takový, jaký se dnes ani v Bretani, Irsku či Asturii jen tak nevidí.