Nomád se usadil v Krpoli

Ne, nebudu s nostalgií vzpomínat na minulé 4 měsíce, kdy jsem měl v jednu chvíli klíče od tří privátů, do jednoho z nich se nastěhoval, abych pak za týden zjistil, že se budu muset přestěhovat jinam. Minulým týdnem jsem se zabydlel v jednom panelákovém bytě v Krpoli, takže se stěhováním je doufám na dlouhou dobu konec.
A nemůžu si stěžovat. Internet funguje (neuvěřitelné, po čtyřech měsících píšu na svůj blog ze SVÉHO OSOBNÍHO PC:-)), teplá voda teče, spolubydlící jsou v pohodě. Samozřejmě, má to tu i svoje mouchy - dveře od koupelny nejdou zavřít jen tak lehce (kvůli uvolněným pantům), horší je to s dvířkami od kuchyňské linky. Tam už panty melou z posledního. Ale pouhá hrubá síla v tomto případě naštěstí stačí.
Předpokládám, že další dovybavování privátu nás čeká někdy v únoru. To možná přijde na řadu i ta postel:-) Spaní na matracích nakonec není tak nepohodlné, jak jsem původně předpokládal, ale postel je prostě postel.
Jednu úžasnou věc bych v souvislosti s novým privátem měl zmínit určitě - balkón s úžasným výhledem. Na rozdíl mých dvou spolubydlících jsem nekuřák, chodím tam jen kvůli tomu výhledu. Někdy mám sice pocit, jako bych si chtěl opravdu zapálit a na chvilku se hodit do "úsporného režimu". Jen tak sedět a vychutnávat. I když... napadá mě možná něco lepšího - počkat si na lepší čas a sednout si tam se skleničkou něčeho opravdu dobrého. Vzhledem k zimě, která teď venku panuje, předpokládám, že to bude možná až někdy na jaře. Už se těším na jaro...

Velmi smutná zpráva

Když jsem hrál kdysi na sessionu v Biddy's Baru ve vesnici Glencolumbkille (Co. Donegal), měl jsem tu čest sedět vedle jednoho z nejuznávanějších donegalských houslistů. Tehdy už jsem věděl, kdo je James Byrne, ale na živo jsem jej nepoznal. Není divu, protože jsem jeho tvář se jménem uviděl na TG4 až o rok později. V ten moment to se mnou pořádně škublo. Do háje, říkal jsem si, vždyť jsem hrál s Jamesem Byrnem!
Častokrát mě od té doby sváděla myšlenka sebrat se na chvíli do Irska a pořádně prozkoumat Donegal. A hlavně - navštívit znovu Glencolumbkille a zopakovat si ten nádherný zážitek. Bohužel už je pozdě. Jamese Byrna na sessionu už nikdy nepotkám...
Zprávu o jeho odchodu (zemřel 8. 11. na infarkt, když se vracel ze sessionu domů) se ke mě dostala až dnes, ale i tak by se měla na tomto blogu objevit. Odešla významná osoba donegalské hudby, velmi přívětivý a milý člověk, velký učitel, který své dovednosti předával mnoha mladým houslistům. Nenajde se mnoho tunes, které by nesly jeho jméno, ale James Byrne's slip jig je myslím jedna z nejchutnějších devíti osminových lahůdek. Doufám, že na zítřejší session zazní. John Doherty a Con Cassidy si jej nahoře s Jamesem určitě zahrají...

Odkaz na článek v Donegal Democrat

Ze života nomáda

Když jsem se v srpnu přestěhoval z Majlontu, netušil jsem, že jsem tím nastartoval jedno z nejkočovnějších období mého života. Kdo by to taky mohl tušit, když se všechno ze začátku vyvíjelo příznivě. Ale jenom ze začátku...
Krátce po přestěhování na Merhautku začaly komplikace. Se spolubydlícími jsem sice vycházel v pohodě, potíže ovšem dělala moc úřední - když mě spolubydlící chtěla nahlásit na bytovém úřadě, tak zjistila, že byt můžou obývat akorát dvě osoby. Já byl až ten třetí, takže smůla. Nějakou chvíli to trvalo, než jsem prohledal inzeráty a našel si slušný privát v Maloměřicích. Ano, opět do Majlontu, sice oproti předminulému privátu o zastávku dál, ale nic, co by se nedalo překousnout. Prostě mám slabost k této části Brna. Možná pro tu atmosféru idylické vesničky, kdoví...
Jak se ukázalo, v Majlontě jsem bydlel nakonec asi týden. Mně ani mé spolubydlící se totiž majitel nesvěřil se svým plánem, že chce k sobě do baráku nastěhovat známého. A kde jinde, než... chjo. Naštěstí jsem se to dozvěděl relativně brzo, protože jsem neměl přestěhovaný stůl (stěhování stolu je taková komplikovaná činnost skládající se z rozmontování, přemístění a opětovného smontování velkého kusu nábytku, do které se nikdy nehrnu).
Není divu, že si po tom všem připadám jako nomád. Na druhou stranu pořád lepší nomád, než bezdomovec. Poslední stěhování v tomto roce (doufám) mě čeká na konci listopadu, kdy se stěhuji se svými novými spolubydlícími (od listopadu bydlím v Kr. Poli) do panelákového bytu. Nakonec se na to všichni těšíme, protože si budeme moci po dlouhé době dopřát teplou sprchu (vzhledem k tomu, že se nám na současném privátě porouchala karma, tak teče momentálně akorát studená). Ale my nomádi jsme si už zvykli:-)

21

Budu si na tohle číslo muset zvyknout. Už to není bouřlivých a převratných 18, napínavých a ještě převratnějších 19 (jó, maturita), ani kulatých 20. Je to 21. Možná se jedná o šťastné číslo, když obsahuje rovnou tři sedmičky. Ale nikdy jsem tomu nevěřil. Je to prostě jenom číslo.
Ani o oslavě moc neuvažuju. Vlastně není skoro co slavit, když stárnu. A myslím si, že každý den se dá najít spoustu jiných (možná i lepších) důvodů k oslavě. Jeden mě zrovna napadá - stačí se podívat na tento link. Prostě pravidelná session v Brně. Snil jsem o něčem takovém hodně dlouho, takže jsem si tímto vlastně nadělil pěkný dárek. Ale nebylo by to možné bez těch, kteří jsou nedílnou součástí každé session (spoluhráči, posluchači, příjemná obsluha)... Jim patří můj velký dík!

Altan na TG4!

Po čase jsem opět zabrousil na stránky irské televize TG4 a co nevidím:
Saturday, 20:10 - Altan - 21 Bliain ag CeolA gala concert to celebrate Altan's 21st birthday. Paul Brady, Mary Black and many more guests join them in their celebration of the best of music and song. Presented by Dáithí Ó Sé.
Co dodat, zítřejší večer rozhodně věnuji tomuto programu, protože pro Altany a donegalskou muziku všeobecně mám slabost. Navíc si ani nepamatuju, kdy byl naposledy na TG4 pořad s irskou hudbou, očividně si dali v létě pauzu:-)

The Best Of Belfast

Na atmosféru belfastských hospod vzpomínám docela často. Zvláště při sezení v zakouřených hospodách, kde kvůli hlasitým reproduktorům neuslyším ani vlastního slova. Já vím, nemusím tam chodit, ale když jde o setkání s bývalými spolužáky z gymplu, nechci trhat partu. Tak jsme seděli, popíjeli a vzpomínali (kromě jiného) na nejpěknější zážitky letošního léta. V rámci možností samozřejmě, protože ne všechno se podařilo v tom randálu zachytit uchem. Navíc nikdo z nás neměl po ruce fotky, takže to chtělo hodně fantazie. I když ta po několika vypitých pivech často pracuje na plné obrátky, ne vždy se to vyplácí... Bohužel se to pozná většinou až druhý den. Ale dost o alkoholu, je na čase vzpomínat. Jak jinak, než na týden v Belfastu a jak jinak, než s fotkami:-)

Sobotní Hercules Bar se vzácnou návštěvou
V Hercules Baru to každou sobotu žije. Tentokrát sestavu místních muzikantů (Ruadhraí O'Kane, Jason O'Rourke, Desi Adams, Stevie Dunne...) obohatil host z Derry, houslista Brendan Hendry. Tento starší, plešatějící chlapík je na Severu uznávaným mistrem, jeho styl hraní je unikátní svou energickou svižností, bohatými variacemi a také pro něj typickými "skoky" z jigu do reelu (pro laiky: změna rytmu z 6/8 na 4/4). Ani po skoro třech hodinách hraní nejevily jeho hbité prsty sebemenší náznak únavy. Chvílemi se zdálo, jakoby měl celou session pod palcem on. What a guy!:-)

Teresa je pořád kočka
Za ten rok se z blonďaté, celkem nenápadné houslistky stala sličná hnědovláska s proklatě sexy zásobou tradičních tunes. Ptáte se, co je na těch tunes tak sexy? Zajděte si v úterý do Duke Of York a uvi..., pardon, hlavně uslyšíte. Ruku na srdce - pěkných houslistek v Irsku moc nepotkáte, takže je třeba využít každé příležitosti. Teresa je ještě k tomu vynikající houslistka. Svým hraním i zevnějškem zaručeně upoutá pozornost každého návštěvníka této belfastské hospůdky. A nemusí hrát ani s obráceným smyčcem, jako na snímku:-)

Darragh a jeho dudy
Darragh Murphy je jedním z nejtalentovanějších belfastských muzikantů mladé generace. Když jsem jej viděl poprvé v Whites Tavern (léto 2007), hrál chvíli na dudy, pak na whistle a zbytek sessionu odehrál na banjo. Letos v srpnu jsem jej viděl a slyšel pouze s loketními dudami. Ty jsou mimochodem jeho hlavním nástrojem. A bylo to opravdu znát - předvedl smršť excelentně zahraných jigů a reelů, kterých měl snad nevyčerpatelnou zásobu. Nedávno jsem se na jeho profilu na Myspace dozvěděl i něco víc o jeho hudebních aktivitách - s dudami prorazil i do světově taneční show Riverdance. Za zmínku stojí i projekt Pigeon Top, na kterém spolupracuje s houslistou Shanem McAleerem (ex Dervish), Kevinem Sweenem (kytara, zpěv) a Ryanem O'Donnellem (banjo a kytara). Asi vím, čí album si koupím při další návštěvě Belfastu.

Uvnitř Conway Millu
Conway Mill je rozsáhlá budova, která slouží mnoha účelům, hlavně těm kulturním (pořádají se zde workshopy, výstavy, sídlí zde rádio Féilte atd.). Při jeho minulé návštěvě jsme vešli do místní dílny a přistihli mistra přímo při práci - uvnitř zrovna lakoval bodhrány (irské bubny) Eamon Maguire, uznávaný výrobce těchto nástrojů. Letos jsem jej bohužel v dílně nezastihl. Měl prý návštěvu z USA, takže s největší pravděpodobností se svými americkými kamarády někde oslavoval.
Čirou náhodou jsem ovšem narazil na dva malé caparty, kteří zrovna otevřeli boční vrata od budovy. A ti mě ochotně provedli po vnitřních prostorách Conway Mill, takže jsem si všechno prohlédl zevnitř. Je to opravdu zvláštní budova. Mnohem prostornější, než by se zdálo z venku.

Čtvrteční session v Duke Of York
Na Session v Duke Of York se mi povedlo dostat až letos. Předtím mi vždycky z nějakého důvodu unikla. V srpnu jsem to napravil a vyrazil ve čtvrtek jedné z nejútulnějších belfastských hospod. Myslím, že to byla jedna z nejlepších session v Belfastu, sešlo se tu opravdu mnoho muzikantů. Mnohé z nich jsem poznal už na předchozích akcích, takže jsem se mezi nimi cítil jako doma (až na ten jejich nesrozumitelný belfastský přízvuk:-). Nebyla nouze ani o posily odjinud - s houslemi dorazila Frances z Manchesteru.

V Cúlturlannu vše při starém
Tyhle dva mladé mladé muzikanty potkám pokaždé, když si zajdu v sobotu v poledne do Cúlturlannu, kulturního centra na Falls Road. A vždycky najdeme a zahrajeme nějaký společný tune. Nebo si o nich alespoň pokecáme:-). Je to vlastně taková příjemná rozcvička před večerní session v Hercules Baru. Přestávky mezi hraním využívám k návštěvě obchůdku se suvenýry a s CD, který se nachází na druhé straně sálu. Lovely place... Občas bývají v Cultúrlannu i koncerty nebo workshopy. Akorát zrovna v týdnu, když jsem navštívil Belfast, se nic nekonalo. A následující týden tam hrála Teáda, tomu se říká zákon schválnosti.

"Spoon fella" v Herculesu
Lžičkaři rozhodně nejsou těmi nejvítanějšími návštěvníky sessionů. Stačí si přečíst tuto básničku a je jasné, proč. Možná jsou na tom hůře, než bodhránisti, protože na bodhrán se dá vyloudit spoustu různých zvuků (jiná hloubka, jiná intenzita), kdežto na lžičky? Klap, klap, klap...

"Spoon fella", který vlítnul do sessionu v Hercu, byl ovšem svérázný chlapík a hlavně zábavný (asi to mu zachránilo kůži:-)). Říkal o sobě, že kdysi hrál jazz, tak mu muzikanti zahráli pro radost When The Saints... Podle toho, jak se tvářil, mu jejich hraní dodávalo nepopsatelný pocit štěstí. Třešinkou na dortu se stal závěrečný set, při kterém chlapi vstávali ze židlí a hráli ve stoje. Takový "odvaz" se na irských sessions hned tak nevidí...

Tož to byl týden v Belfastu. Pro Středoevropana hodně studený a deštivý týden. Ale koho to vlastně zajímalo, když sedíte každý večer v hospodě, tak si toho třeba ani nevšimnete;-)

Malé ohlédnutí za Belfastem

Moje devítidenní návštěva Belfastu je už minulostí. Ale nemyslím tím minulost uzavřenou, naopak. Do toho týdne plného divokých živých sessions se budu neustále vracet, ať už ve vzpomínkách, při poslechu nahrávek nebo při prohlížení fotografií (během září by se některé z nich mohly objevit tady na blogu). Těch jsem pořídil oproti předchozím výletům do Irska asi nejméně, vlastně se není čemu divit - celý týden jsem trčel jenom v Belfastu. Lákalo mě vyrazit ven, navštívit pobřeží, zdržet se na chvíli v Donegalu (který nebyl až tak daleko), ale z mnoha důvodů jsem prostě nemohl. Na druhou stranu jsem si mohl vychutnat session každý večer v některé z místních hospod. A to bylo pro mě nejdůležitější... Didlidááá

Zase v Belfastu a zase po uši v tunesech

Připadá mi to jako boj s větrnými mlýny - můžete se na tento týden plný sessionů v místních hospodách připravit sebevíc, ale vždycky zůstanete nějakou chvíli sedět s nástrojem položeným na stole a posloucháte melodie, které (kromě výjimek) slyšíte snad poprvé v životě. Prostě se v těch tunesech topíte. Můžete jen doufat, že vám někdo z přísedících muzikantů hodí záchranný kruh v podobě nějakého známého tunesu, tak jako to včera udělala Teresa, když na konci setu spustila reel The Contradiction. Tisíceré díky...
Myslím, že belfastské sessions dokážou spolehlivě "vyfackovat" (nehledejte v tom dvojsmysl, mezi písmeny "f" a "c" je opravdu "a":-)) muzikantské ego každému, kdo se cítí ve své domovské zemi jako dokonalý session leader. Můžete to pokládat za potupnou facku, která vás uzemní a přinutí se zamyslet nad tím, proč si dávat tu práci a učit se stále nové a nové tunes, když stejně uslyšíte na dalším sessionu tisíc dalších. Anebo ji pochopíte jako přátelský "proplesking", který vám dají skuteční kamarádi, když vás uvidí ležet uprostřed rušné silnice unaveného z vydařeného večírku (tady na ostrově tomu myslím říkají craic). Doufám, že bude v mém případě platit druhá varianta a po krátké pauze po mém příletu domů si opět poslechnu nahrávky pořízené v Hercules Baru, Whites Tavern, Garrick baru, Duke Of York... Třeba se z nich zase něco nového naučím. A někdy, možná za rok, dva, si je zase tady v Belfastu zahraji s místními úžasnými muzikanty. Pokud v té době nebudou hrát zase úplně něco jiného. Grrr... teda vlastně - Didlidááá;-)

Menší lamentování uprostřed srpna

Asi to není jenom můj pocit, že léto vždycky ubíhá neuvěřitelně rychle. Ale zdá se mi, že letos je to přímo extrém. Nejvíce z toho letního časového koláče mi ukousla archeologická praxe - 5 dní kopání v hlíně, pak víkend a zase nanovo, to se opakuje ještě 2x a než se člověk naděje, zjistí, že je srpen. Tím ovšem nechci říct, že jsem promarnil zbytečně tři týdny svého života. Celé to "systematické" kopání určitě nebyla ztráta času, i když během toho příšerného horka jsem ten pocit měl. Když jsme se prokopali skoro na dno zásobnice, kterou tam vyhloubili zemědělci někdy 3000 let před námi, přišlo docela zklamání, protože kromě kostry krávy (nebo prasete, v tom se zatím nikdo neshodl:-)) a malého množství střepů se tam moc nenašlo. Ale i tak, zajímavá zkušenost. Když nepočítám ty odporné černé pytle naplněné hlínou, kterou jsme odváželi na plavení (o těch se mi ještě bude zdát v těch nejhorších nočních můrách, jak je nakládáme na kolečka a trhají se nám v rukách)
Ještě před praxí jsem se duševně připravoval i na to nejhorší - skončí praxe a mě se archeologie zprotiví natolik, že s ní seknu. Nestalo se tak. Nebýt mého plánovaného výletu do Belfastu, asi bych ještě v tuto dobu kopal. Ale Belfast je Belfast, muzika mě volá a já to volání nemůžu ignorovat. Didlidáááá!

Farewell to Maylont

Jestli se mi někdy podaří složit pěkný ponurý slip jig, asi se bude jmenovat stejně. Třeba jsem nedávno zažíval podobné pocity, jako Michael McGoldrick, když se stěhoval z Whalley Range, kdoví. I když tam pobýval asi mnohem déle, než jeden rok. Teď mi nezbývá nic jiného, než říct ono "Farewell" mému (teď už bývalému) privátu.
Takže sbohem, drahý Majlonte, bylo mi tam krásně. Co víc jsem si taky mohl přát - luxusní, kompletně zařízený privát s terasou, s výhledem na maloměřické nádraží a okolní zeleň, naprostý klid všude kolem... Sem tam bylo slyšet brzdící vlaky na nádraží, někdy bylo v horním patře trochu horko, fakulta taky nebyla úplně nejblíž, ale v porovnání se všemi ostatními vymoženostmi ty drobné nevýhody ani nestály za řeč.
To všechno jsem teď v srpnu musel opustit. Co už. Je to vlastně fráze určená přesně pro tyto situace - prostě krátké, stručné a pesimistické "Co už". Můžu doufat, že privát na Merhautce si se spolubydlícími pěkně stylově zařídíme. Koneckonců, na nervy bychom si lézt neměli, nějakou dobu už se známe a měli bychom být na sebe zvyklí.
S jedním můžu být na novém privátě spokojený určitě - mám školu a centrum Brna o něco blíž. A na ten hluk kolemjedoucích aut a šalin si taky třeba časem zvyknu.
Ještě jednou sbohem Majlonte a nashle v září, Merhautko...

Tož tak...

Nemožné se stalo skutečností - přežil jsem i druhý semestr. Asi jsem měl opravdu štěstí. Sice ne vždy a ne všude, ale v důležitých momentech mi prostě přálo. Doufám (a klepu na dřevo), že tomu bude i nadále, protože ho zatraceně potřebuju. Jsem totiž docela flákač, tak se na něj musím spoléhat.
Na tomto období je nejkrásnější dostatek volného času. A jak jinak si ten čas zpříjemnit, než muzikou. Obětoval jsem pár šustivých bankovek a koupil si kompilaci Farewell to Ireland. Jedná se vysloveně o sběratelskou záležitost (s levnými kompilacemi typu "The Best Of..." s keltskými kříži na obalu nesrovnatelnou) - staré nahrávky irských emigrantů žijících v USA ze 20. a 30. let. Michael Coleman, Paddy Killoran a další... ta jména vzbuzují i mezi dnešními houslisty respekt a úctu. Je zajímavé poslouchat, jak se v té době hrály jigy, reely, hornpipy, mazurky apod., které se dají zaslechnout i na dnešních sessionech. Některé tunes jsou prostě nesmrtelné. A zaujmou natolik, že nezbývá opravdu nic jiného, než se je naučit. Asi se hnedtak od houslí a sluchátek neodlepím... Didlidááá;-)

Rubén Bada - dejte mu housle, bouzouki nebo kytaru... a spadne vám čelist

Na belfastských sessionech jsem měl možnost potkat mnoho skvělých a talentovaných muzikantů. A nejenom těch irských. Jedním ze špiček místní hudební scény byl i chlapík jménem Rubén Bada.
Jak už napovídá jeho exotické jméno, jeho rodný kraj musíme hledat více na jihu. Přesněji na severozápadě pyrenejského poloostrova, v Asturii. Tamější muzikanti mají s těmi irskými leccos společného - respekt k tradicím i velmi energický styl hraní. A samozřejmě hrdost ke své zemi a k jazyku (asturština) - jsou to zkrátka Asturijci a nechtějte vědět, kam dostanete nakopáno, když si troufnete je nazvat "Španělé", ke kterým mají asi podobný vztah jako Irové k Britům nebo Bretonci k Francouzům.
Rubéna jsem znal nejdříve spíš jako houslistu - jeho housle ve skladbě Eita od kapely Corquiéu sršely energií. Pak přišla po letech moje první návštěva Belfastu (červenec 2007). Tam se Rubén objevoval na místních sessionech hlavně s kytarou, se kterou vnesl do irských reelů a jigů tu pravou asturijskou dravost (pozn.: v asturijské muzice lze najít podobnosti k irským rytmům, např. irský reel - saltón nebo jig - muňeira, frázování a doprovod je ovšem odlišný, často mnohem pestřejší a složitější). Jako spousta Asturijců před ním, i on podlehl kouzlu irského bouzouki a naučil se na něj hrát. S tímto nástrojem se objevuje po boku předních belfastských muzikantů (často vystupuje společně s kapelou At First Light nebo s belfastským dudákem Barry Kerrem). Ani na svou rodnou Asturii ovšem nezanevřel - na bouzouki hraje v mladé asturijské kapele DRD.
Sečteno a podtrženo - výborný muzikant-multiinstrumentalista, jaký se hned tak nevidí. Nedávno se objevily na stránkách severoirské BBC jeho dvě sólové skladby. Stojí za poslech:

Snug in a Blanket, O'Farrell's Welcome to Limerick (slip jigs)

Asturian March and Salton

Doporučené odkazy: Rubén Bada na MySpace

Malá tečka za Beltinem

Nevím, jestli pravidlo "to nejlepší nakonec" platí i pro závěrečné vystoupení dua Eoghan O'Reilly a Ondřej V. (čili moje maličkost), ale jedno lze říct určitě: Prostě jsme se snažili:-) Jednalo se čistě o improvizované vystoupení, repertoár jsme seskládali asi 5 minut před začátkem hraní. Eoghan je na tento styl vystupování přece jenom zvyklejší, což se dá usoudit podle hesla "Zkoušejí jen amatéři", které s oblibou razí jeho kapela Bottlewash band. Se mnou to bylo trochu horší, v hlavě mi ještě trochu kutali permoníci původně ukrytí v kelímcích s kvasarem (osobám neznalým specialit jistého jihomoravského pivovaru doporučuji tento pivní skvost ochutnat, je však třeba mít na paměti, že méně je někdy i více), navíc prsty na levé ruce potřebovaly trochu rozhýbat v ranním chladu. I na to došlo, sice až v prvním hraném reelu Nine Points of Roguery, ale snad nikdo nic nepoznal. Další tunes se zahrály bez větších obtíží. Chvílemi jsem měl pocit, že kromě nás dvou tam máme někde i perkusáka, byla to ovšem moje podupávající levá noha, jejíž dupot se přenesl i do mikrofonu. Tehdy jsem pochopil, proč se někteří irští muzikanti při vstupu na pódium zouvají.
Z vystoupení našeho "Adrenalin dua" (jak jsem naše malé uskupení nazval) jsem měl dobrý pocit. Možná jsme mohli už ráno naplánovat, do jakých setů poskládáme naše oblíbené jigy a reely, abychom je pak předvedli i na pódiu. Hráli jsme totiž tak trochu netypicky po jednom "tjúnu" a nenavazovali jsme další. Ale snad bude někdy příležitost to napravit...
Díky Káti, která naše hraní pečlivě zdokumentovala, existuje i pár krátkých videí. Jedno z nich jsem hodil i na YouTube. Myslím, že Cup of Tea byl po ránu docela vhodný tune. Tož indžoj;-)

Ceolchuairt a Nömadak Tx - s hudbou za poznáním...

Poslední dobou jsem měl to štěstí a dvakrát narazil na zajímavé hudební dokumenty. Hned na úvod bych chtěl upřesnit, že se budu v tomto příspěvku věnovat trochu jiným pořadům/dokumentům, než na jaké jsme v našich končinách zvyklí. Takže nebudou žádní šediví staříci, kteří vzpomínají na léta, kdy svou muzikou dokázali uvést do varu nejeden hudební klub (a později velkou halu), nebude ani vzpomínka na rozevlátého bohéma, který kvůli svému bouřlivému životu odešel tak nějak předčasně. Řeč bude o současných hudebnících z Irska a Baskicka, o kterých mnozí z nás předtím ani neslyšeli. A hlavně o muzice. Co je ovšem na těchto pořadech vůbec nejdůležitější - muzikanti zde nehrají tu svou hudbu (popř. hudbou jejich regionu), ale cestují po světě a poznávají muziku jiných exotických zemí (čili vlastně "road movie music dokumenty"). Toto poznávání často ještě okoření i jamem s tamějšími muzikanty. Hudba pak odhalí svůj další rozměr, který si jinak asi málokdo uvědomí - stává se nástrojem komunikace, dorozumívání s jinými lidmi a poznávání jejich světa.
První takový hudební "road movie" pořad mi nedávno pustil kamarád v Belfastu. Skupinka irských muzikantů v něm navštívila Indii, kde se setkali se Zakirem Husseinem, mistrem hraní na tabla. Nakonec jsem zjistil, že se jedná přímo o celou sérii s "muzikanty na cestách". Takže jsem o víkendu neváhal, a po rychlém proklikání tuzemských televizních kanálů (co kdybych tam někdy našel přece jenom něco zajímavého) usedl opět za obrazovku počítače... A nestačil se divit, jak úžasným způsobem se dá posluchačům přiblížit tradiční hudba jiných zemí. K mému překvapení se tyto pořady dají v poměrně slušné kvalitě přehrát přímo ze stránek irské televize TG4 (po kliknutí na odkaz "web tv"). Pro nás neirsky mluvící je orientace v pořadech zprvu tvrdým oříškem, nicméně po rozluštění významu slova Ceol (=hudba) stačí prostě na toto slovo kliknout a zobrazí se nabídka hudebních pořadů. Výběr mají opravdu rozsáhlý, série Ceolchuairt obsahuje už 6 dílů! Samozřejmě doporučuji i ostatní pořady této stanice, o kterých jsem se zmiňoval už dříve (Geantraí apod.)
K dalšímu, tentokrát pro změnu hudebnímu filmu jsem se dostal dnes, a to čistě náhodou. Náhodou se přetáhla dnešní přednáška o půl hodiny, náhodou jsem se rozhodl, že se projdu po městě, kde (jak jinak náhodou) potkám na "Čáře" svého kubánského kamaráda Dairela, který šel náhodou na film o baskických muzikantech. Tuto shodu (nejspíš opravdu neexistujících) náhod jsem využil a zašel si s Dairelem na film Nomádi Tx (Nömadak TX). Ze začátku jsem neočekával nic zvláštního - dva Baskové si v úvodu filmu vyrobí 4 dřevěné desky, do kterých vzápětí buší paličkami. Jedná se o txalapartu, tradiční baskický nástroj. Na čtyři kusy dřeva (popř. i více) se však dá zahrát překvapivě mnoho a v rukou dvou mladých hráčů se z txalaparty stávají magická ústa promlouvající hlasem samotné Matky přírody. Dva muzikanti se rozhodnou udělat to, o čem mnozí jiní pouze sní v představách - procestovat s nástrojem neznámé kraje a poznávat hudbu jiných národů. A jak se na Basky sluší a patří, zajímají se národy, jejichž tradice sahají hluboko do vzdálené minulosti. Kam se tedy vydají? Do Indie, polárních oblastí, přes Saharskou poušť, do Mongolska... Při té příležitosti neváhali mladí hudebníci (a zároveň výrobci těchto nástrojů) sáhnout i po jiném druhu materiálu. Vždyť kdo říká, že zvuk vydává pouze dřevo? Co třeba txalaparta z kamene? A co z ledu? Souznění txalaparty s indickým sitárem, černošskými zpěvy, nebo s hrdelním zpěvem mongolských nomádů, to vše dokazuje, jak může muzika sbližovat jednotlivé národy, vzdálené od sebe mnohdy stovky kilometrů. Fascinující je ještě jedna skutečnost - nechybělo málo a txalaparta mohla upadnout v zapomnění. V 60. letech na ni údajně hráli v Baskicku pouze čtyři lidé. Kdo by tehdy mohl tušit, že se stane oblíbeným nástrojem mladé generace a že jej dva hudební šílenci představí domorodcům z různých koutů světa?

Seznamte se - Falls Road

Jak už jsem jednou psal, Belfast jako takový není nijak zajímavé město. Pár historických budov z viktoriánského období (z červených cihel, jak jinak), kostelíky dvou znesvářených náboženských vyznání, pár hranatých betonových krabic z let sedmdesátých, napodobenina londýnského Big Benu a dublinského Spire, nově vybudované okolí přístavu (kde byl mj. zkonstruován Titanik), spoustu obchodních domů, nevkusně oblékané ženské atd. Ale pro podrobné informace o Belfastu doporučuji přečíst si článek ve Wikipedii nebo nahlédnout do turistického průvodce.

Mnohem více však vypovídají o historii Belfastu jeho okrajové části, lépe řečeno ghetta. A nemyslím tím historii příliš vzdálenou, vždyť i současná podoba těchto míst je ovlivněna hlavně tím, co se tu odehrávalo v letech 1968 - 1998. Většina místních obyvatel by na toto období, kterému tam nikdo neřekne jinak než "Troubles", nejraději zapomněla. Jenže, paradoxně právě památky z doby Troubles mohou být i důvodem návštěvy zahraničních turistů.

Já osobně jsem navštívil Belfast kvůli jiným důvodům, především kvůli irské tradiční hudbě. Ale i tak mě zvědavost přiměla porozhlédnout se po místech, kde se v dřívějších dobách ozývala střelba a výbuchy. A nemusel jsem chodit daleko - bydlel jsem u kamaráda na Falls Road, v "tvrdém" jádru irského nacionalismu.
Ta "irskost" je tu cítit na každém kroku - dvojjazyčné nápisy ulic (tak jako v Irské republice), cedule s nápisy: RSF (Republican Sinn Fein), "Brits out, not sell out", malby na zdech domů ("murals") s irskou tématikou. Jestli existuje něco, co je společné oběma znepřáteleným stranám, tak je to právě záliba v tomto druhu pouličního umění. V námětech se však od sebe významně liší. Loyalistickým murals se budu věnovat v příspěvku o návštěvě Shankill road. Ve stručnosti o těch pro-irsky orientovaných murals:

Jejich častým tématem je propagace politických hnutí za lidská práva (nejvíce jich je na "Solidarity Wall" podél hlavní silnice). Odkazují např. na abolicionistická hnutí v USA (mural Fredericka Douglasse), vyjadřují sympatie k separatistickým organizacím v zahraničí (Baskicko - ETA, Katalánsko, Palestina), kritizují expanzivní politiku velmocí (v současnosti hlavně USA). Dalším významným námětem jsou pocty osobnostem irské kultury a sportu (houslista Sean McGuire, fotbalista George Best). Neméně početné jsou murals s historickými tématy (např. období hladomoru, velikonoční povstání). Nechybí ani malby připomínající období Troubles - hladovkáři (vězni, kteří drželi protestní hladovku za získání statutu politického vězně, z nichž nejvýznamnějším "mučedníkem" byl Bobby Sands), oběti sektářského násilí atd.






Po několika dnech strávených na tomto místě na nás atmosféra Falls Road rozhodně nepůsobila nepřátelsky, spíš naopak. Sever ostrova je totiž plný paradoxů - Britové jsou zde mnohem "britštější" než třeba v Anglii a Irové kolikrát zase "irštější" než na jihu. A tvrdili nám to dokonce i oni sami - v Madden's Baru jsme se dali do řeči se starší dámou, která tvrdila, že sice bydlí v Dublinu, ale za irskou kulturou jezdí sem. Její přísedící (čirou náhodou učitel irštiny) k tomu vtipně dodal: "V Belfastu je nyní mnohem větší zájem o irský jazyk a muziku. Díky Britům, kteří nám to tady dlouhá léta upírali."

Tak jsem se zase vrátil...

Je to zvláštní pocit - týden v Irsku uběhl nepředstavitelně rychle, přitom vzpomínek se nashromáždilo tolik, že jejich vtěsnání do pouhých sedmi dní se zdá až nemožné. Setkání se zajímavými lidmi, nevšední hudební zážitky, nějaké ty příhody navrch... O tom všem snad brzy něco napíšu, protože témat na psaní je více než hodně. Ať už to byla návštěva Conway Mill, procházka po Shankill road, několik úžasných sessions (z nichž o té v Madden´s už jsem psal v předchozím příspěvku) a další.
Chce to "jen" projet a protřídit pořízené fotky, při té příležitosti si trochu oživit paměť a samozřejmě nějaký čas (nebo chuť) na napsání smysluplného příspěvku. Ale třeba to bude už brzy...

Opět v Belfastu aneb konečně pořádné didlidááá po půl roce...

Asi se budu muset ještě hodně dlouho štípat do ruky, než si úplně uvědomím tu nádhernou skutečnost - jsem zase v Belfastu, druhém největším irském městě po Dublinu (v Irské republice je druhé největší město Cork, ale řeknete-li to tady nějakému zarytému republikánovi, tak dostanete, lidově řečeno, do držky ;-). Dva až tři dny strávené v Dublinu mi svým způsobem stačily - prošli jsme se po městě, prohlédli památky, nakoupili CD a dali si jednoho hodně drahého "gynysa". Ale jedna věc mi tam samozřejmě chyběla. Byla to živá irská tradiční muzika, lépe řečeno session. Navštívili jsme sice jednu malou hospodu s živou kapelou, ale ta "atmoška" nebyla úplně pravá - banjista, harmonikář a kytarista u stolu zaplněného mikrofony, předem domluvené pořadí tjúnů (nebo co to tam měli v těch papírech), až příliš decentní ticho kolem... Prostě taková typická "closed session". Možná úplně "closed" nebyla, protože se na konci přidal jeden kytarista, nicméně k těm živelných sessionům na Severu to mělo ještě daleko. Ale i v Dublinu se dají určitě najít kvalitní sessiony, bohužel s dopravou k těmto místům je to horší. Z tohoto důvodu jsme nenavštívili ani puby, které nám doporučil kamarád Ciaran, hráč na banjo - The Cobblestone a Hughes' Bar. Obě hospody byly bohužel příliš vzdálené od místa, kde jsme byli ubytovaní. Tak snad někdy příště...
Hromadná doprava je svou složitostí a nepřehledností asi tím největším mínusem irské metropole. Nejjistějším dopravním prostředkem je tram..., pardon, šalina. Autobus je určen jen pro ty nejvíce trpělivé jedince, kteří se musí navíc vyznat v množstvích různých, navzájem si konkurujících, dopravních společností.
Takže není divu, že je náš nejhorší zážitek z Dublinu spojený právě s dopravou. Ani dnes (tj. po 3 dnech) nevím, jestli autobus, který měl jet každých dvacet minut, na onu zastávku, ten den vůbec dorazil. Jisté je, že jsme tam čekali dobrou hodinu a pak jsme raději šli na šalinu. A pak nás čekala ještě cesta se zavazadly přes centrum Dublinu. Samozřejmě v době, kdy jsou ulice nejrušnější. Ale nějakým zázrakem se nám podařilo nakonec dojít až na autobusové nádraží.
Cesta bus(eireann)em do Belfastu už naštěstí problěhla bez komplikací (Pozn.: Bus Eireann je irská dopravní společnost, jejichž autobusy jsou o něco luxusnější než většina těch našich středoevropských. To se dá možná tvrdit skoro o každé dopravní společnosti v Irsku, ale bus(eireann)y bývají vybaveny i kamerou v přední části busu, takže můžeme pak uvnitř na televizoru sledovat to, co se děje na silnici před námi. Což je vlastně i výhoda pro řidiče - cestující pak nabudou dojmu, že za případné zdržení nemůže on, ale ten "eejit", popř. celá řada "eejitů" před nimi.)
Cestování po Belfastu bývá zpravidla jednodušší - Autobusů jezdí málo, spíš se využívá taxislužeb, které naštěstí nebývají předražené. I když čekání na taxi v tom vichru, který obzvlášť v této době nabývá na síle, není taky nic příjemného. Ale hlavní je, že se dostaneme tam, kam potřebujeme... Hercules Bar, Madden´s Bar, Whites Tavern. No, o tom někdy příště...

Nová videa na stránkách Kerrywhistles

Internetový obchod na www.kerrywhistles.com je určen hlavně pro hráče na whistle, kterým už nevyhovuje píšťalka za 3 eura z obchodu se suvenýry. Stránky ovšem ocení i ostatní zájemci o irskou muziku, protože jejich majitel Phil Hardy je taktéž velkým hudebním nadšencem. Navíc se s mnoha slavnými hudebníky zná osobně (vždyť na jeho whistles a low whistles předvádějí svůj um takoví hráči, jako Michael McGoldrick, John McSherry, Sean Smyth...)
Pozornosti si zaslouží také oddíl oddíl Cinema, kde si může každý zaregistrovaný uživatel (zaryté odpůrce zdlouhavých registračních procesů můžu uklidnit - stačí jen napsat svou emailovou adresu) přehrát video s vystoupením mnoha irských kapel. Co všechno již tato zásobárna živé muziky obsahuje? Několik vystoupení Flooku, Lúnasy, Michaela McGoldricka, Míse a mnoho dalšího. V poslední době přibyla řada nových (aktuálních) koncertů...
A jentak mimochodem, videa se nemusí pouze přehrávat, dají se i stáhnout... A není to nic obtížného. Ale pšššššt!;-)
Každopádně Philu Hardymu se sluší poděkovat.

Thank u Phil!

Pořady o irské tradiční muzice a kde je hledat

V posledních letech se na irských televizích (RTÉ, BBC - Northern Ireland, TG4...) objevilo mnoho nových pořadů zaměřených na irskou tradiční hudbu. Pro nás, obyvatele střední Evropy, je důležité hlavně to, že je můžeme sledovat on-line přímo z našeho domova. Tady jsou 3 z nich, které rozhodně stojí za zhlédnutí:

• The Full Set: Pořad na RTÉ. v 6 dílech se představují dvojice takových muzikantů, jako Paddy Glackin & Liam O'Flynn, Dezi Donnelly & Michael McGoldrick, Mairéad Ní Mhaonaigh & Dermot Byrne. V popisu jednotlivých dílů je v několika odstavcích shrnuta i dosavadní hudební kariréra každého interpreta.

• The Raw Bar Remix: Další pořad od RTÉ, kterým provází houslista Dermot McLaughlin. Oproti The Full Set není tRBR vázán k jednomu místu - v každém díle máme možnost poslechnout si irské hudebníky z různých koutů světa (Irsko, Anglie, USA...), často za doprovodu McLaughlinových houslí.

• Blas Ceoil: pořad na severoirské BBC. V deseti epizodách se objeví mnoho slavných kapel (britsko-irský Flook, At First Light z Belfastu, skotští Capercaillie...) zpěváků (Eamon McElholm) i sessionových hráčů (Brian Hendry, Ruadhrai O'Kane, Desi Adams, Cathal Hayden...).

• Za zmínku stojí i pořady televize TG4. Doporučuju hlavně Geantraí, mnoho dílů je nyní uveřejněných na YouTube. Zájemci o irské housle určitě ocení pořad Canúintí Ceoil
  

Takže přeju příjemnou podívanou!

Zkouška! Raz, dva, tři...

Dnešním dnem spouštím tento blog. Co by se zde mohlo v dalších dnech (měsících) objevit? Něco o mě, o hudbě a s ní souvisejícíh událostech (sessiony, sessiony a zase sessiony:-), fotky z cest po severu Irska a další...