pátek 31. prosince 2010

Jaké to je být skoro týden off-line?

Nejednalo se o žádnou sázku nebo hec. Osobně se totiž nepovažuji za internetového závisláka, takže nebylo potřeba nikomu nic dokazovat. Prostě nám nešel doma po Štědrém dni internet. Těžko říct proč, já si myslím svoje - vina padá na toho, kdo se v těch kabelech naposledy hrabal:-).
Původně jsem si myslel, jaké to bude bez internetu peklo. Nakonec ten týden proběhl myslím v pohodě. Sice mě mrzelo, že nemůžu dát konečně do pořádku svůj blog (příspěvky se nějak podezřele shromažďují ve složce "Koncepty" a jejich autor je čím dál tím víc líný dopisovat články do konce a zveřejňovat je), ale to je tak všechno. Když nepočítám občasné nutkání podívat se na e-mail (chovám asi bláhovou naději, že mi tam přijde něco jiného než spam). Abych nezapomněl - po facebooku se mi nestýskalo vůbec...
Po těch šesti dnech bez internetu jsem si vlastně uvědomil jednu krásnou věc. Když člověk na chvíli omezí brouzdání po netu, má najednou překvapivě více času. Tak jsem si po dlouhé době otevřel knihu (a nebyla to doporučená literatura z přednášek), zahrál jsem si na housle. Vlastně se dá i říct, že jsem cvičil. Což se nestává moc často... Asi opravdu neuškodí být někdy off-line.

středa 24. listopadu 2010

Kam zmizel trad?

Muzika, kterou poslouchám (nebo kterou jsem ještě do nedávné doby výhradně poslouchal), se nedá jen tak "naladit" na tuzemském rádiu. Minulou sobotu se rádio Proglas postaralo o výjimku v podobě pořadu "Slyšte, lidé!". Sobotní díl byl věnovaný tzv. keltské hudbě z našich luhů a hájů.
V sobotu jsem měl tak nějak napilno, ale využil jsem možnosti poslechnout si tento díl z archivu. Před přehráním záznamu jsem byl hodně velkým pesimistou. Výhodou pesimisty je však to, že může být příjemně překvapen... Překvapení se opravdu dostavilo. Sice ne moc velké, ale přece jen - většina věcí se dala poslouchat. A něco málo z toho všeho bych si s chutí poslechnul ještě jednou (hlavně zásluhou dvou sester-zpěvaček:-)).
Jedno mě ovšem dost zamrzelo - neuslyšel jsem žádný pořádný irský trad. Žádný instrumentální set, ze kterého by mě ovanula atmosféra ostrovního pubu. V Jedné ukázce sice zazněl set dvou poměrně známých tunesů, úroveň jeho interpretace byla ovšem dost příšerná. Název kapely jako by mi napovídal, co mé uši prožívají. Docela to bolelo...
Podle ukázek z pořadu by měl člověk skoro pocit, že se u nás irský trad nehraje. Naštěstí tomu tak není. Mnoho hudebníků z naší tuzemské "irské" scény se sice pustilo i do jiných stylů, trad ovšem zůstává nadále. Chuť zahrát si nebo poslechnout tuto muziku totiž nemůže jednoduše zajít, zmizet. Už z toho důvodu, že bych musel změnit název svého blogu:-).

sobota 30. října 2010

Grrrr!

Těšil jsem na to docela dlouho, vlastně od té doby, kdy došlo ke změně na letní čas. Nechci se moc opakovat, ale pro připomenutí - na SELČ neboli středoevropský letní čas si odmítám zvykat, protože si myslím, že je to prostě zhovadilost, přesněji řečeno - úplně zbytečný byrokratický přežitek. Rozhodl jsem se jej proto bojkotovat a na hodinkách jsem nechal klasický SEČ. Pochopitelně jsem si tu jednu hodinu v duchu vždycky přičetl, takže nešlo o úplný bojkot. Jinak bych chodil všude o hodinu pozdě. Možná by to vyučující na přednáškách nějak vydýchali, kdoví, ale s cestováním by to bylo horší... ledaže bych jezdil ECéčkama, u kterých se dá i hodinové zpoždění předpokládat.
Dnes v noci měl skončit můj bojkot letního času. Těšil jsem se na ten pocit, že se mi podařilo udržet si na hodinkách SEČ až do dne, kdy začne zase platit. Jenže... Hodinky se zastavily. Stalo se to v 01:58:23 (čili těsně před třetí hodinou letního času). Samozřejmě jsem si toho všiml až ráno. Za normálních okolností by mě to nijak nevyvedlo z míry. Vybitá baterie, no a co. Jenže když je to v den před návratem do SEČ? To dokáže pokazit den...

sobota 23. října 2010

Reportáž z rosického "Saundčeku"

Nově otevřené Zámecké kulturní centrum Rosice se stalo v pátečních večerních hodinách dějištěm svérázné akce s krycím názvem "MusicDanceJamSession". Zasvěcení pochopitelně vědí, že se jednalo o jednu z prvních neoficiálních zvukových zkoušek těchto prostor. Na zvukovou zkoušku však mnohdy nedorazí ani učinkující ("Pojď Karle, musíme zvučit."), proto bylo zapotřebí i krycího názvu, aby se aspoň někdo dostavil.
Vzhledem ke kvalitě prostorů (hlavně, co se týče akustiky) a převládajícímu počtu nástrojů s hlasitějším volume (dudy, dudy, dudy...), nebylo zapotřebí ozvučení. Tato skutečnost výrazně ovlivnila rozpočet akce. Ušetřilo se totiž za zvukaře, protože zvukař, který by dobrovolně zvučil dvoje dudy, housle a perkuse, to je něco jako yetti - nikdo ho neviděl.
Nechyběla zde ani "zahraniční" návštěva. V průběhu akce se zčistajasna objevil v sálu představitel řecké menšiny na Moravě. Soudě podle jeho obleku, mohlo se jednat i o předvoj významnější delegace, která se však vlivem nejasných okolností "zapomněla" někde na cestě.
Program pokračoval v duchu orientálních melodií dua loutna - buben. Hudba tohoto dua posloužila jako podklad k choreografii dvoučlenného tanečního ansámblu. Závěr programu byl ve znamení moravských gajd a houslí, popř. malého cimbálku. Akce se tentokrát výrazně neprotáhla ani přes půlnoc, protože již po jedenácté hodině se polovina tanečního ansámblu nacházela ve značně podroušeném stavu. Pro jednu z tanečnic to mohl být mnohem intenzivnější zážitek, když místo dvou hudebníků viděla hned šestičlennou kapelu, brzy se však dostavily problémy s chůzí. Korunu všemu nakonec nasadila malá závada na kostýmu - jeho vrchní část vypověděla poslušnost a hrozilo odhalení intimnějších partií (pozn.: pro účely toho druhu tance, během něhož dochází k postupnému odhalování tanečnice, není kulturní centrum zatím plně vyhovující, především kvůli nedostatkům technického rázu - absence tyče na pódiu apod.).
Krátký referát na téma "Rozdíly dudáckých píšťal západního a východního okruhu Evropy" se proto přesunul na následující den. Po jeho přednesení organizátorem akce Ondřejem T. byl posluchač (shodou okolností autor tohoto textu) schopen snadno rozeznat jednotlivé píšťaly. Pravda, k určení bulharské příslušnosti píšťaly postačil malý nápis v cyrilici... Tak jako tak to byl úspěch po nezdarech workshopu hry na gadulku na akci zvané MHFST.

neděle 17. října 2010

Dopáleno jest!

Atmosféru v pálenici je těžké popisovat. Musí se to prostě prožít. Takže nechám pro tentokrát víc promluvit fotky:





středa 13. října 2010

Aničko, tiše závidím:-)

Do Belfastu se chystám asi už od léta. Přesněji řečeno, mé plánování týdenního výletu na sever Irska se vlastně skládá ze dvou fází - v první fázi si naplánuji datum odletu a návratu, ve druhé to pak přesunuji na další možné termíny. Bohužel je to tak, týdenní výlet do Belfastu nemůžu považovat za "neodkladnou" záležitost, protože se nakonec vždycky objeví na obzoru nějaká tuzemská akce, kterou nechci propásnout. A občas se ozvou i nějaké povinnosti. Takže nakonec budu rád, když se v belfastských pubech objevím někdy v listopadu. Jedno je totiž jisté - jednou se tam zase ukázat musím. Jinak mi moje podvědomí udělá z každého snu exkurz po belfastských sešnách...
Belfast asi bežného turistu ničím moc nenadchne - zelené kopečky a útesy na západním pobřeží jsou přece jenom větším lákadlem než ne zrovna nejčistší ulice s mnohdy podivnými murals, které připomínají jejich hořkou minulost. Na druhou stranu je třeba říct, že toto město po kulturní stránce neuvěřitelně ožívá. Takže každý milovník irské kultury (jazyk, hudba, tanec) si tam přijde na své...
Jednou z osob, o kterých si nedovolím ani setinu sekundy zapochybovat, že by se v Belfastu jaksepatří "nevyřádili", je i Anička z Olomouce. Její deník doporučuji navštívit, takže jej přidávám i do bočního panelu k doporučeným blogům. O tom, kdo to je, co studuje, jak se do Belfastu dostala a co všehno jí tam zaujalo, se čtenář dozví právě tam.
A já můžu jen doufat, že se mi podaří booknout na listopad nějaké levné letenky...

neděle 3. října 2010

Jedna příjemná zpráva

Když jsem ráno brouzdal po stránkách hudebního vydavatelství Indies (celým názvem Indies Happy Trails), moji pozornosti nemohla uniknout zpráva o chystaném CD projektu Garcia - 30.10. vydají v pořadí druhé album Before Dawn.
Zveřejněný tracklist vypadá velmi slibně. Podobně jako jejich debutové Woven Ways bude obsahovat mnoho tradičních i převzatých písní (nejenom z oblasti Irska, Skotska či Anglie - nově se objeví také něco z Garcíina španělského repertoáru). Ani na autorské skladby nebude nouze, osobně doufám, že se na albu objeví i nějaký instrumentální klenot ve stylu Via / Happy Man Burrito.
Je myslím na co se těšit. K minulému albu Woven ways mám velmi kladný vztah. Hodně tomu přispěly i okolnosti, za jakých jsem si album koupil - bylo to totiž ve stejný den, kdy jsem se dostal na vysokou. Muzika do tehdejší atmosféry začínajícího léta úžasně zapasovala. Ještě když jsem šel v pozdních nočních hodinách ze steak baru přes Lužánky a měl vypito větší množství černých kozlíků, tak mi v uších zněla píseň Níl 'Na Lá. Zajímavé je, že jsem tehdy ani neměl ponětí, o čem se v té písni zpívá... nějak mi to prostě sedlo do uší:-).
Dost bylo ale nostalgie. Věřím, že díky této hudbě bude období nastupující zimy o něco snesitelnější. A potěší tak, jak se jim to kdysi podařilo na začátku "pomaturitního" léta:-).


Odkazy:

Info o albu Before Dawn

Garcia na Myspace

pondělí 30. srpna 2010

"Je to takové obyčejné sídliště..."

Zaznělo prý při komisi z úst jedné archeologické kapacity. Nebyl jsem zrovna u toho, ani si vlastně nedovedu představit, jak bych na něco takového zareagoval. Jestli bych vyvalil nechápavě oči nebo bych naopak jenom souhlasně přitakával (vždyť páni docenti mají vždycky pravdu žejo).
Když jsme pak ještě několik dní po komisi kopali, po každém zajímavém nálezu (a že jich bylo) si na tu větu o obyčejném sídlišti někdo vzpomněl. Áno, áno, jedná se o obyčejné germánské sídliště, s obyčejnými nálezy... v obyčejném kraji s obyčejnou zachovalou tradicí. Celý výzkum byl tak obyčejný, že o něm ještě pár řádků ve svém blogu určitě věnuju;-).

pátek 6. srpna 2010

Ej netreba aptéky, treba rýla, motyky...

V tomto případě ovšem rýl a motyka slouží k jinému účelu, než je pochovávání nebohého komára (jak se zpívá v jedné vrbecké písni). Archeologický výzkum v Hrubé Vrbce je totiž v plném proudu. A tak se kope, ryje, zaškrabává, zarovnává profil, fotí, dokumentuje, plaví... dokud vedoucí nezavelí k odchodu.
Večery ve Vrbce jsou také kapitolou samo o sobě. Už radši ani nepočítám, kolikrát jsem plánoval jít dřív spát, abych se druhý den cítil trochu čerstvě. Jenže než se člověk odhodlá říct odmítavé "dneska né", tak už zase sedí u stolu s půllitrem. Následující rána na ploše proto občas bývají ve znamení bolehlavu. Naštěstí není tak zle. Stačí obvykle lopata, motyčka nebo špachtle a nějaký pěkný hluboký objekt (mělké jsou často na dvě věci). Naděje, že se někde hlouběji může nalézat něco opravdu zvláštního, občas dovede odpoutat pozornost od kutajících permoníčků v hlavě. Nezbývá než věřit, že tam dole opravdu něco zajímavého bude. Nejenom to flyšové podloží, se kterým musíme občas hodně zápasit...

pondělí 19. července 2010

Týden pauza a pak z5 k lopatě

Můj původní plán na léto byl celkem jasný - zakopat si co nejvíc (na archeologii to patří k těm zábavnějším činnostem:-)) a ve volném čase se věnovat muzice. S kopáním to celkem šlo, domluvil jsem si praxi v Mikulčicích, zaházel jsem si tam s lopatou, vyvezl něco koleček (= táčky, fúrik...), zlikvidoval pár komárů (párkrát se mi to dokonce povedlo ještě předtím, než mě stihli štípnout)... S hraním to bylo horší. Housle jsem si, jako vždy, vzal s sebou, jenže v tom příšerném pařáku se prostě hrát moc nedalo. Už dlouho jsem se při hraní irských tunes tak nezapotil. Tentokrát nebylo třeba ani svižnějšího tempa.
Na začátku tohoto týdne jsem měl začít kopat na výzkumu v Hrubé Vrbce. Nestalo se tak, protože na poli ještě nesklidili obilí a výzkum se tak o týden posunul. Možná je to tak dobře - moje mírně spálená záda se do té doby stihnou trochu oloupat. A snad i ty prsty na hmatníku trochu rozhýbu:-). Na konci měsíce se bude hrát zase na severu...

pondělí 5. července 2010

Reportáž z 1. Mezinárodního hudebního festivalu Sousedské Tolerance


Začalo léto a jak už to v tomto období bývá, s hudebními festivaly se doslova roztrhl pytel. Nejinak tomu je i v oblasti world music, která už dávno není spojována s městským prostředím (jakožto s místem střetávání vlivů), ale proniká stále více na venkov. Tam se často setkává s nepochopením a odmítavými postoji místních. Tomuto problému zatím nebyla věnována žádná hudebně-sociologicko-psychologická studie, takže dosud není možné s jistotou říct, co přesně vadí místním na zvuku neladících a hlučících lidových nástrojů. Mezinárodní Hudební Festival Sousedské Tolerance (MHFST) konaný v Rosicích u Brna byla první velkou akcí svého druhu (v oblasti world-music), která se zaměřila přímo na sousedy jako na cílovou skupinu. Hlavní organizátor festivalu O. Tryhuk připravil velmi pestrý program, který začal v odpoledních hodinách blokem workshopů. Účast na workshopu nebyla nijak závratná, celkový počet zájemců o hru na gadulku a buben se vyšplhal na 2. Zatímco účastník "gadulkového" workshopu nebyl schopen po intenzivním kurzu vyloudit z nástroje jediný tón, u bubnu přinesla výuka své ovoce, takže absolvent rychlokurzu ještě po jeho skončení do bubnu dál vesele mlátil. Zpestřením programu byl i workshop s bičem, který lze díky soundtracku k Tenkrát na Západě považovat za hudební nástroj. Následovalo vystoupení dua gajdy - buben, které muselo být bohužel ukončeno po intervenci jednoho ze sousedů. Vystoupení mezinárodního projektu DíkyBohuUnplugged (ČR-Kuba-Řecko) už ovšem proběhlo bez jakýchkoliv vnějších zásahů, takže si všichni zúčastnění mohli vychutnat souhru píšťal (všeho druhu), malého cimbálku, houslí a mnoha strunných nástrojů balkánské provenience. Hudebníci hráli pěkně "od podlahy" a míru (ne)ladění by jim mohla závidět kdejaká vesnická dechovka. 1. ročník MHFST tak dospěl ke svému zdárnému konci. Iritabilita sousedů bydlících v blízkosti hlavního organizátora byla úspěšně otestována.

čtvrtek 1. července 2010

Jak se mi zalíbilo na severu

To sobotní ráno bylo hodně podivné. Počasí mizerné, vlaková spojení ještě mizernější (tříhodinová cesta vlakem s pěti přestupy + náhradní autobusová doprava z Frýdku jako bonus).
Jeden z osobáků byl přímo narvaný k prasknutí. Plným vlakem jezdím do Brna během semestru poměrně pravidelně, ale tohle bylo moc i na mě. Asi se v jedné vesnici cestou na Frýdlant konalo něco velkého, že tam musel jet opravdu každý. Tísnil jsem se s futrálem s houslemi až někde u dveří. A ještě jsem nervózně pokukoval po hodinkách, protože jsem si nebyl vůbec jistý, jestli pak stihnu přestoupit ve Valmezu na EC. Prostě dost důvodů k tomu, abych měl blbé nálady na rozdávání. Ale...
Nějak to nešlo. Koutky úst se mi pořád otáčely směrem nahoru. Měl jsem po tom všem pořád dobrý pocit a bral jsem to s úsměvem (za mých dětských let byl tento typ úsměvu obvykle počastován rčením "usmívá se jako měsíček na hnoji"... dodnes jsem přesně nepochopil, proč zrovna na hnoji, ale strýc google možná na něco časem přijde)
K dobré náladě stačilo opravdu málo - zahrát si den předtím na jedné akci v Návsí (nebo Nawsie, ať jsem politicky korektní) u Jablunkova. Nebylo to naše první hraní v tomto kraji. A jak to tak vypadá, ani poslední. Což je jedině dobře. Čím víc tam totiž hrajeme, tím víc mám ten kraj radši.
Lidé jsou tam příjemní, pohostinní (kalíšek, sem, kalíšek tam, klasika:-)). V dnešní době bych řekl, že se jedná spíš o vzácnost. Navíc slyšet rozhovor, během kterého se střídá čeština s goralským dialektem, je zážitek sám o sobě. Co mě ovšem nejvíc potěšilo - místní tu naši irskou muziku, kterou jsme tam zahráli s Eoghanovou kapelou Ceol Flies (s Radvanem Markusem jako hostem), opravdu poslouchali. Nedá se to samozřejmě říct o každém přítomném (vždycky přijde na tyto akce víc lidí na pivo, než na muziku), ale bohatě stačí, když nám přijde někdo po vystoupení říct, že se mu to naše "klasické" (tradiční) Irsko líbilo.
Původně jsem byl totiž hodně skeptický, co se týče hraní irské hudby na severní Moravě a ve Slezsku. Nečekal jsem u publika, které je zvyklé hlavně na folk & country (popř. české pokusy o Irsko ve stylu um-ca um-ca), nijak výrazně kladnou odezvu. O to příjemnější je pak zjištění, že může být všechno jinak a irská muzika zafunguje na některé akci jako ta správná exotika, kterou tam neslyší každý den.
Naše další hraní na severu se bude konat někdy ke konci července. Do té doby můžu promýšlet trasu tak, abych nemusel absolvovat tolik přestupů. I když - moje poslední cesta domů přes 5 osobáků stála za to. Kdo si nasedne do motoráku a projede se trasou Frenštát -> Valmez, pochopí proč. Je to prostě krásná divočina:-).

středa 12. května 2010

Hmm...

Poslední dobou mám pocit, že píšu stále pomaleji. Ne, že bych blogování nevěnoval tolik času, co dříve (vyjde to zhruba nastejno), ale mám pocit, že s psaním víc a víc zápasím. A co je horší - ani nevím, z jaké příčiny se to děje. Jestli to ovšem půjde dál tímto tempem, zmůžu se za chvíli možná tak na psaní statusů na facebooku. Kdo mě má v přátelích, ví, že se tomu vyhýbám jak čert kříži:-).
Naštěstí je pořád o čem psát. Do té doby, než mi začne zkouškové, se snad ještě na blogu něco objeví. A jestli ne, tak to nebude první ani poslední odmlka:-).

úterý 11. května 2010

Pro ty, kterým zkratka BSS nic neříka


Osobně pochybuji, že by na můj blog zabrousila nějaká osoba, která nikdy v životě neslyšela o akci s názvem Bernard's Summer School. Ale náhoda je blbec. Takže pro jistotu: BSS (dříve LŠIT, neboli Letní škola irských tanců) je týdenní akce, kde si na své přijdou všichni zájemci o irskou kulturu, ať už se jedná o tanec, hudbu, irský jazyk apod. Koná se každý rok v předposledním srpnovém týdnu v Praze. Pro více informací doporučuji zamířit přímo na stránky BSS.
Jelikož i já patřím mezi šťastlivce, kteří se právě na této letní škole kdysi naučili základům a principům irské muziky (což se mi pak hodilo např. v Belfastu, kde mě po prvním odehraném setu nezastřelili), hodí se, abych umístil na svůj blog taky nějaký odkaz na Bernard's Summer School. Takže si každý jistě všimne, že se pod sekcí Doporučené blogy na pravém postranním panelu objevilo klikatelné logo BSS. Kdo má zájem, určitě si klikne.

neděle 2. května 2010

Příjemné letovické překvapení

Musím přiznat, že se hraní na oficiálních oslavách keltských svátků snažím spíše vyhýbat. Mám k tomu dobrý důvod - věnuji se irské muzice, u které slovo "celtic" znamená spíš pejorativní, komerční nálepku. A souvislost tohoto hudebního stylu se starými Kelty mi nějak víc a víc uniká. Irská hudba, pokud je dobře zahraná, se prostě bez toho všeho může směle obejít.
Oslava Beltainu v letovickém archeoaskanzenu Isarno je v tomto případě výjimkou. Za prvé se tam vždycky rád potkám s lidmi, kteří keltskou vesnici přes rok udržují v chodu (znám je pěkných pár let, ale nevidím se s nima každý den) a za druhé - tady jsem si kdysi poprvé zahrál s Eoghanem. Od té doby spolu hráváme docela pravidelně, ať už v improvizovaných sestavách, nebo v kapele se stálejším složením (viz archiv blogu - květen 2008). Dá se říct, že sestava, se kterou jsme tu noc hráli v Isarnu, byla asi něco mezi:-).
Letos už to bylo o něčem jiném. Žádné popíjení kvasaru a medoviny, hraní v hospodě... V programu jsme byli předposlední, tak jsem se radši krotil (obvykle mi po kvasarech bývá všechno jedno, což by asi ničemu neprospělo). Čas před vystoupením jsme využili k rychlému přehrání našeho repertoáru. Jako zkušebna nám dobře posloužilo parkoviště, kde nebyla ani noha. Díky tomu opadla ta největší nervozita a následující chvíle na pódiu byly o něco příjemnější.
Těžko říct, jak se hrálo ostatním muzikantům, ale já osobně jsem měl z hraní dobrý pocit. Velkou mírou k tomu přispěli i zvukaři, kteří předvedli skvělou práci. Vzhledem k časovému skluzu programu jsme nakonec nepřidávali a přenechali pódium kapele Marw. O to víc času zbylo na menší závěrečné zpestření programu - v sestavě Eoghan, já a muzikanti z Marw jsme si zahráli jeden reelový a jeden jigový set. Nevím, jaké slovo bych měl použít, abych popsal atmosféru pódiové session... Byla to prostě prča:-). Nestává se to každý den.
Přálo nám překvapivě i počasí, protože hydrometeory se Isarnu vyhýbaly až do pozdních nočních hodin. Pořádná sprcha přišla teprve později, po konci programu. Tomu jsem naštěstí unikl díky zvukařům, kteří mě svezli autem do Brna. Nejen za to jim patří můj dík. Dostal jsem se tak do postele o pár hodin dřív a mohl si tak dopřát delší spánek. Po vydařené akci se spí jedna radost...

středa 21. dubna 2010

Tož tak...

Sopečný prach se vznáší na Evropou, letadla nelétají a na internetu už o tom koluje celá řada vtípků. Nějak jsem tomu v předchozích dnech moc nevěnoval pozornost, dokud se ve statusu jednoho irského kamaráda na facebooku nezačala objevovat hesla typu: "Ash wednesday" apod. Přiznám se, měl jsem hodně dlouhé vedení a málem jsem začal Iry podezírat, že mají zpomalený kalendář. Až při čtení aktuálních zpráv mě to teprve docvaklo...
To je tak, když se den co den zabývám muzikou a dalšími věcmi, které s ní souvisí, až přestávám vnímat dění kolem. V dalších dnech tomu asi taky nebude jinak. Není to nic, na co bych si měl stěžovat, protože po něčem takovém jsem docela dlouho toužil - více času s houslemi pod bradou a se smyčcem. Prostě didlideee;-)

čtvrtek 1. dubna 2010

Lorg Lunny finišuje

Jestli jsem to správně pochopil, série na TG4 s názvem Lorg Lunny dospěla tento týden ke konci. Kapela, kterou sestavil z mladých nadějných muzikantů veterán Donal Lunny a která nese jméno Cirrus, poprvé vystoupila na pódiu. Čirou náhodou se tento gig konal v belfastské Empire Music Hall, takže se mi povedlo zahlédnout při záběrech do publika pár známých tváří.
Osobně si myslím, že se další nástup superkapely typu Coolfin nekoná. Donal Lunny se jako lovec talentů nejednou osvědčil (ani v tomto případě myslím nezklamal), ale "fresh new sound" to zkrátka není. Ten se nedá vytvořit jen tak, za pár týdnů nebo měsíců, na objednávku Donala Lunnyho nebo kohokoli jiného. Ani Lunnym navržené perkuse nemají až tak unikátní zvuk, i když, co si budeme namlouvat, do irské tradiční muziky sednou rozhodně víc než klasické bicí.
Nu což, reality show to byla pěkná, navíc byla ještě pořád o hudbě (to už nebývá úplně samozřejmostí). Muzikanti svůj nelehký úkol zvládli výborně, při vytváření setů nešetřili nápady, výběr tunesů se taky osvědčil. Duet liltujícího flétnisty za doprovodu bodhranu skvěle pobavil. Jediné, co mě trochu zklamalo, byl slip jig Farewell to Whaley Range, který zněl místy nachlup stejně, jako by jej zahrál Michael McGoldrick.
Co bude dál s kapelou Cirrus, to ví možná jen sám Donal Lunny. Udržet dohromady takovouto sestavu (její členové hrají třeba i v jiných kapelách) nebude dvakrát lehké...

neděle 28. března 2010

Grrr!

Tak jsem zjistil, že mi někdo ukradl během spaní jednu hodinu. A nejenom mě. Přijít na pachatele bude v dnešní době trochu problém. Kdysi dávno v tom měl prsty císařpán, pak Áda s knírkem, pokračovali v tom bodří soudruzi... Bohužel se tato rozmařilost vrtat do přírodou daného (nebo od přírody spočítaného) SEČ udržuje i nadále. Takže tu najednou máme zase Kyjevský čas, u nás přezdívaný SELČ. Budeme mít několik měsíců více světla, abychom se pak na podzim při návratu ze SELČ na SEČ mohli propadnout do ještě větší tmy. Tomu říkám výhra...
Pamatuju si, že jsem ještě docela nedávno přechod na letní čas tak trochu ignoroval. Nebo jsem byl jenom líný přetáčet si hodinky a přenastavovat si mobil? I to je možné:-). Raději jsem ke každému nezměněnému časovému údaji jednu hodinu v duchu připočítal. Tato lenost nebo tvrdohlavost mi občas pomohla udržet SEČ na hodinkách poměrně dlouhou dobu, třebaže jsem to nikdy nedotáhl až do konce. Že bych se o bojkot SELČ pokusil znovu? Budu o tom ještě přemýšlet...

středa 24. března 2010

Nové CD kapely Lúnasa!

Letos to vypadá na hotovou úrodu, co se týče nových alb od ostřílených hudebních veteránů. Ani Lúnasa, stálice irské muziky, není výjimkou - 6.4. se objeví na pultech jejich nové CD "La Núa" (=new day).
Od jejich posledního alba s názvem Sé uplynuly bezmála 4 roky. Za tu dobu vydali kompilaci The Story So Far..., kde skladbami ze všech předchozích alb (včetně nově nahraného Last Pint - Aibreann a setu Morning Nightcap) mapují úspěšnou jedenáctiletou kariéru kapely. Spolupracovali také na projektu The Leitrim Equation, který představuje hudební scénu hrabství Leitrim v severozápadním Irsku.
Co se dá očekávat od nového alba? Jejich rockové nasazení 90. let vzalo za své asi už odchodem dudáka Johna McSherryho, kytara Paula Meehana zní taktéž mnohem méně úderněji, než u jeho předchůdce Donogha Hennessyho... Přesto jejich předchozí album Sé nepostrádalo kouzlo a nešetřilo akustickou pohodou. Došlo samozřejmě i na svižnější kousky, ale Lúnasa jako by našla svůj manévrovací prostor mezi pomalejšími tempy. A zvolnit někdy není na škodu. Alespoň v případě Lúnasy se to vyplácí. Uvidíme, jakou cestou se vydá "La Núa"...

Odkazy:


Oficiální stránky
Lúnasa na MySpace (obsahuje jednu ukázku z nového alba)

pondělí 22. března 2010

A je po Patrickovi...

Muzika dohrála, dopily se poslední škopky, z lustrů se sundaly zelené a oranžové krepáky, ze stěn zmizely trojlístky a všichni tak nějak časem (v průběhu dalšího dne, někdy i později) vystřízlivěli. Oslavy Sv. Patricka, probíhající na různých místech skoro celý týden, jsou u konce. Těžko říct, jestli bohužel nebo bohudík, protože po jistých akcích bych se asi stěží odvážil říct něco v tom smyslu, že něco takového bych mohl dělat každý den. Ne, nemohl... Přiznávám se - po páteční session v HZK (udělal jsem si malý výlet do Prahy) jsem měl opravdu dost.
Přitom to začalo docela nevině. Přijel jsem do Prahy, po výstupu z metra se sešel s Markem Polednou a společně jsme vyrazili na session do James Joyce Irish pubu. Nikdo z nás nečekal kdovíjaké tunesové orgie - kapela To go bog é z Cavanu hrála v Praze poslední den, tak jsme byli připraveni i na to, že dohrají svůj gig (to krátké, ale stručné slovo se mi líbí čím dál víc:-)) a půjdou si po poctivě propařeném týdnu konečně odpočinout.
V James Joyce nebylo nijak narváno, bez problému jsme přisedli k muzikantskému stolu, pozdravil jsem Fánu dudáka a seznámil se postupně s cavanskými muzikanty. Únava už byla na některých sice znát (hlasivky to prostě schytají), ale hudba jako taková neskomírala, hrálo se pěkně svižně... Něco začali hrát cavanští, něco přišlo i od nás, zahráli jsme si myslím všichni. Když už se session chýlila ke konci, snad každý z nás doufal, že se bude pokračovat v HZK. Chlapi z Cavanu se dalším tunesům naštěstí vůbec nebránili.
Nějak se mi podařilo procpat ven z pubu (překvapivě to šlo a ven jsem se dostal se vším, co jsem měl s sebou uvnitř, tzn. housle + taška s karimatkou, spacákem, foťákem...). Pak už jsem jenom čekal, jak se situace vyvrbí. Za několik minut došlo na přesun - naskládali jsme se do dvou taxíků, projeli se noční Prahou a dojeli k cíli, který značila "pivní" cedule Černá hora. Nevím, jak ostatní, ale já osobně jsem si jízdu taxíkem užíval (kdoví jestli budu mít někdy možnost se takhle projet po Praze:-). A vůbec - dýchla na mě belfastská atmoška...


Jakmile celá taxíková výprava dorazila do HZK, bylo zřejmé, že se schyluje k další živelné session. Pestré nástrojové obsazení tomu taky napomáhalo - box, dudy, bouzouki, banjo flétny (min 2x), housle, bodhrány, kytary i trochu exotičtější cajon. Netřeba popisovat průběh celé session. Ve zkratce: tune, beer, tune, beer, tune, beer... a ke konci beer, tune, beer, tune (slow air:-)). Neobešlo se to bez návštěvy policejní hlídky, která nás naštěstí jen upozornila, že máme zavřít okna. Asi už bylo hodně pozdě... Občas se zdálo, že hraní pomalu končí, ale vždycky se našel nějaký aktivista a spustil další lavinu tunesů. Nejčastěji to byl někdo z cavanských muzikantů. Ti Irové jsou prostě blázni:-).
Hospodu jsme (překvapivě) opouštěli při plném denním světle... Já jsem se cítil jako zombie, celé moje tělo fungovalo v úsporném režimu. V devět jsem skočil na vlak a jel na další akci. Naštěstí jsem tam dorazil brzo, takže bylo poměrně hodně času, který jsem využil jak jinak než k odpočinku... Samozřejmě to zdaleka nestačilo, páteční HZK jsem pak dospával ještě pěkných pár dní.
Musím řict, že taková session mi dlouho chyběla. A taky doufám, že se s muzikanty z Cavanu zase potkám... pokud možno přímo v Co. Cavan:-).

pátek 19. března 2010

Tune pro dnešek jako stvořený

Ale doufám, že se netýká jenom tohoto dne. Už by to snad mohlo vydržet...
X: 1
T: ???
M: 6/8
L: 1/8
R: jig
K: Dmaj
def edc|dAF BGE|DFA AFA|dgf ecA|
d2f edc|dAF GFE|DED AFA|B2c d3:|
|:~f3 afd|~g3 bge|fdf afd|c3 efg|
fef afd|~g3 bge|fga eag|fdc d3:|
Schválně neuvádím název jigu. Třeba si někdo ze čtenářů dá tu práci a najde jej sám:-). Anebo jej může samozřejmě identifikovat hned po prvním zahrání. Nejedná se totiž o nic komplikovaného. Ale kdo hledání názvů podle abc úryvku nikdy nezkusil, neví, o kolik zábavy přichází;-).
Kdyby se nikdo nenašel, tak to tam prostě za měsíc doplním sám... Didlideee!

úterý 9. března 2010

A zas je tu kosa:-(

Tak jsem před několika dny plánoval, jak se o víkendu půjdu někam projít, začvachtat boty v tajícím sněhu, poslechnout si první jarní cvrlikání... A ejhle! Teploty zase v mínusu, začal znovu padat i ten bílý neřád. Takže jsem byl (překvapivě) zalezlý doma. Na druhou stranu mi zbylo mnoho času na to, abych si udělal pořádek v tunesech - naučit se ty, na které si už nějaký čas brousím zuby a oprášit ty, které mám někde uložené v paměti. Blíží se totiž Sv. Patrick, což znamená, že každý tune může přijít vhod.
Letošní Saint Paddy's bude už konečně trochu "oficiálnější". Po tomhle jsem mimochodem už minulý rok docela toužil. S kapelou Ceol Flies (jedná se o nový projekt Eoghana O' Reillyho) zahrajeme v Karviné, plus nějaký soukromý kšeftík, možná nějaká ta session. Stihnu si snad poslechnout i své kolegy z jiných kapel.
Do Patricka by se ale mohlo venku trochu oteplit. A více té zelené by taky neuškodilo... Myslím samozřejmě barvu okolní přírody, ne barvu něčeho, co by mě mohlo při delším pobytu na čerstvém vzduchu zahřát. Vzhledem k tomu, jak jsem poslední dobou "vyšel ze cviku" (nepočítám nutnou prevenci v podobě vitamínu S), asi bych z toho brzo zezelenal já...

pátek 5. března 2010

TG4 v novém a s Donalem Lunnym

Hudební pořady na irské televizi TG4 sleduji pravidelně už nějaký ten pátek. Je to koneckonců jedna z mála stanic, kde vám po kliknutí na tlačítko play z oficiálních stránek nevyskočí hláška "Not available in your area".
Před pár dny jsem se dočkal příjemného překvapení - TG4 zlepšila kvalitu online vysílání. Žádné roztahané pixely (při zobrazení na celou plochu to prostě nebylo ideální), průměrný zvuk... Obraz je nyní krásně čistý (pro fullscreen přímo stvořený), zvuk se myslím taky změnil k lepšímu. Trochu rozpačitě působí rozdělení záznamů v archivu - každý hudební pořad je "rozseknutý" na dvě samostatné části. U online vysílání je totiž pořad (zhruba v polovině) přerušen reklamním vstupem. Archivovaný záznam je už ovšem skoro bez reklam...
Od února se objevil na TG4 i nový pořad - Lorg Lunny. Jak název napovídá, pořadem provází Donal Lunny, jeden z největších inovátorů irské hudby (osobně bych jej zařadil hned vedle Seana O' Riady). Stál u zrodu takových kapel, jako byl rockovou energií nabitý Bothy Band, bohatými melodickými linkami sršící Planxty, folk-rockově či jazzově orientované Moving Hearts nebo hvězdně obsazený Coolfin. Jak tak vidno, Donal neřekl v irské muzice poslední slovo a chystá nový hudební projekt. Cestuje po všech částech zeleného ostrova a vyhledává mladé talentované muzikanty do své další superskupiny. Rádce ve výběru talentů mu dělají známá hudební esa - Steve Cooney, Liz Doherty, Niall Vallely... Součástí projektu je i vynálezání perkusního nástroje, který má být "ušit" přímo na míru irské muzice. K tomu je samozřejmě potřeba spolupráce s předními výrobci nástrojů, Donal proto navštěvuje Seamuse O' Kanea. Seamusem vynalezený systém ladění (buben se ladí utahováním jediného šroubu) přijde určitě Donalovi vhod...
O pořadu se nedávno bouřlivě debatovalo na stránkách Thesession.org. Někteří účastníci diskuze neskrývali skepsi a zpochybňovali Lunnyho snažení přinést do irské tradiční muziky "fresh sound"... Potřebuje vůbec ITM čerstvý zvuk?
Je pravdou, že přívlastek fresh se dá přiřknout mnoha současným irským projektům. Stačí si poslechnout třeba Guidewires, Beogu... Může tedy přijít Donal Lunny s něčím novým, co doposud nikdo neslyšel? Kdoví... Necháme se překvapit.

čtvrtek 18. února 2010

Výjimečně dobré zprávy

Není jich nikdy dost, takže proč se trochu nerozepsat o tom, co se v poslední době událo. Novinky jsou to pozitivní a těch bývá většinou poskrovnu... Tož popořadě:

1.) Povedlo se mi opět prolézt zkouškovým. Schválně používám slovo prolézt, protože o nějakém elegantním proplouvání asi nemůže být řeč. I když, na druhou stranu, dávat zápočty na první termíny u mě předtím nebylo samozřejmostí. Tentokrát se to ovšem dařilo. Je vidět, že když někomu hoří koudel u ehm, zadní částí těla, může ho to dohnat i k lepším výkonům.
Tím pádem mám teď víc času na muziku a další věci, které musely v předchozích týdnech jaksi stranou. Jo, blogování mám taky na mysli:-).

2.) Se sessionama to nakonec nevypadá tak beznadějně, jak jsem se ke konci minulého roku domníval. Spíš naopak. Může se hráti vesele dál, protože brněnský klub Jolanda je znovu otevřený. I nová obsluha nešetří vstřícností, takže session každý čtvrtek (pokud se tam občas nebude konat něco jiného) opět probíhá...

3.) Dobré zprávy přichází i z kraje, kde doormani dávají dobrou noc (nebo hermeticky uzavřou hospodu, aby se mohlo pokračovat dál:-)). 5. února spatřilo světlo světa CD Live at Maddens.
Belfastský Maddens Bar asi netřeba představovat. Už dávno není jenom součást magického trojúhelníku (spolu s "Hercem" a "Kelly's"), troufám si říci, že je jeho hlavním vrcholem. Živou irskou muzikou každý večer 7 dní v týdnu se nemůže pochlubit úplně každá hospoda. A to ani v Irsku. Není proto divu, že když dojde na nahrávání CD (jeho produkce se ujal houslista a člen At First Light Donal O' Connor), je z čeho vybírat - na CD uslyšíme pestrou směsici hudebníků, hrajících i zpívajících, kteří se pravidelně stavují do Maddens na nějaké ty tunes & pints (aby mohli druhý den psát na facebooku, že jsou "wrecked" a bolí je hlava:-)).
U belfastské scény je potřeba se ještě na chvíli zdržet. V sobotu 6. března vyjde album jednoho z nejuznávanějších irských hráčů na irské dudy a low whistle - Johna McSherryho. I v tomto případě je na co se těšit. Vždyť hudební projekty, se kterými měl McSherry co do činění, se už v době svého vzniku považovaly za klenoty irské hudby. A jsou jimi dodnes - Lúnasa (přesněji období v jejich počátcích), Lunnyho úspěšný Coolfin, rodinný band Tamalin, At First Light nebo akustická bomba Tripswitch... Žádný z těchto počinů nezůstal bez kladné odezvy. Tentokrát se ovšem jedná o Johnovo ryze sólové album a ponese název "Soma".
Stranou nezůstal ani McSherryho někdejší spoluhráč z Lúnasy a At First Light, flétnista Michael McGoldrick. Na Festivalu Celtic Connections v Glasgow představil v lednu svoje v pořadí čtvrté album. Po názvech z prostředí elektrických drátů, pojistek (a kdoví čeho všeho ještě) zvolil McGoldrick prozměnu něco mnohem "přírodnějšího" - CD nese název Aurora. Posluchačům bývalého východního bloku se sice s největší pravděpodobností vybaví trochu jiná Aurora, než ta na obloze, ale co na tom. Nebo si snad chtěl flétnista z Manchesteru opravdu vystřelit?:-)

Vypadá to, že letošek bude ve znamení hudebních novinek. Snad se něco nového urodí i v našich skromných středoevropských poměrech. Nebylo by to rozhodně na škodu...

Malá změna kabátu

Ani se mi moc nechce věřit, že od založení blogu uběhlo pár let. Vlastně ani nevím, proč jsem se do něčeho takového kdysi pustil... Seděl jsem tehdy u pc v podkrovním bytě v Maloměřicích, bylo zrovna zkouškové. A nenapadlo mě nic bláznivějšího, než si udělat vlastní blog. Asi jsem potřeboval ventilovat stres, kdo ví. Každopádně jsem nakonec u blogování zůstal. Nic převratného to nebylo, ale většinou jsem se k psaní příspěvku nějak dokopal. Došlo pochopitelně i na odmlky, z nichž ta poslední byla asi zároveň nejdelší. Ne, že by v té podzimní době nebylo o čem psát. Spíš jsem přemýšlel, co dál udělat s blogem. Přece jenom - za dva roky jeho fungování se lecos změnilo, ale blog sám o sobě zůstal stejný. Prostě ustrnul. Chtěl jsem provést nějakou větší změnu... vzhledu, názvu, možná i obsahu.
Ale jak už to na konci roku bývá, nastal předvánoční čas, do toho zápočtový týden, potom vánoce, zkouškové... A k blogu jsem se dostal až nyní k únoru.
Co se tedy nakonec změnilo? Blog trochu ztmavnul, jeho název je jiný (sice paradoxně není kratší a srozumitelnější, ale ještě mnohem delší. Původní záměr totiž byl obsadit doménu tnd.blogspot.com, ale někdo mě očividně předběhl). A co se týče obsahu, tak... to kdybych věděl, o čem všem to bude:-). Ale jak název napovídá, tradiční muziky se bude týkat určitě. Možná nejenom té irské. Prostě TRAD'S NOT DEAD, muhehe...