úterý 26. srpna 2008

Malé ohlédnutí za Belfastem

Moje devítidenní návštěva Belfastu je už minulostí. Ale nemyslím tím minulost uzavřenou, naopak. Do toho týdne plného divokých živých sessions se budu neustále vracet, ať už ve vzpomínkách, při poslechu nahrávek nebo při prohlížení fotografií (během září by se některé z nich mohly objevit tady na blogu). Těch jsem pořídil oproti předchozím výletům do Irska asi nejméně, vlastně se není čemu divit - celý týden jsem trčel jenom v Belfastu. Lákalo mě vyrazit ven, navštívit pobřeží, zdržet se na chvíli v Donegalu (který nebyl až tak daleko), ale z mnoha důvodů jsem prostě nemohl. Na druhou stranu jsem si mohl vychutnat session každý večer v některé z místních hospod. A to bylo pro mě nejdůležitější... Didlidááá

středa 20. srpna 2008

Zase v Belfastu a zase po uši v tunesech

Připadá mi to jako boj s větrnými mlýny - můžete se na tento týden plný sessionů v místních hospodách připravit sebevíc, ale vždycky zůstanete nějakou chvíli sedět s nástrojem položeným na stole a posloucháte melodie, které (kromě výjimek) slyšíte snad poprvé v životě. Prostě se v těch tunesech topíte. Můžete jen doufat, že vám někdo z přísedících muzikantů hodí záchranný kruh v podobě nějakého známého tunesu, tak jako to včera udělala Teresa, když na konci setu spustila reel The Contradiction. Tisíceré díky...
Myslím, že belfastské sessions dokážou spolehlivě "vyfackovat" (nehledejte v tom dvojsmysl, mezi písmeny "f" a "c" je opravdu "a":-)) muzikantské ego každému, kdo se cítí ve své domovské zemi jako dokonalý session leader. Můžete to pokládat za potupnou facku, která vás uzemní a přinutí se zamyslet nad tím, proč si dávat tu práci a učit se stále nové a nové tunes, když stejně uslyšíte na dalším sessionu tisíc dalších. Anebo ji pochopíte jako přátelský "proplesking", který vám dají skuteční kamarádi, když vás uvidí ležet uprostřed rušné silnice unaveného z vydařeného večírku (tady na ostrově tomu myslím říkají craic). Doufám, že bude v mém případě platit druhá varianta a po krátké pauze po mém příletu domů si opět poslechnu nahrávky pořízené v Hercules Baru, Whites Tavern, Garrick baru, Duke Of York... Třeba se z nich zase něco nového naučím. A někdy, možná za rok, dva, si je zase tady v Belfastu zahraji s místními úžasnými muzikanty. Pokud v té době nebudou hrát zase úplně něco jiného. Grrr... teda vlastně - Didlidááá;-)

středa 13. srpna 2008

Menší lamentování uprostřed srpna

Asi to není jenom můj pocit, že léto vždycky ubíhá neuvěřitelně rychle. Ale zdá se mi, že letos je to přímo extrém. Nejvíce z toho letního časového koláče mi ukousla archeologická praxe - 5 dní kopání v hlíně, pak víkend a zase nanovo, to se opakuje ještě 2x a než se člověk naděje, zjistí, že je srpen. Tím ovšem nechci říct, že jsem promarnil zbytečně tři týdny svého života. Celé to "systematické" kopání určitě nebyla ztráta času, i když během toho příšerného horka jsem ten pocit měl. Když jsme se prokopali skoro na dno zásobnice, kterou tam vyhloubili zemědělci někdy 3000 let před námi, přišlo docela zklamání, protože kromě kostry krávy (nebo prasete, v tom se zatím nikdo neshodl:-)) a malého množství střepů se tam moc nenašlo. Ale i tak, zajímavá zkušenost. Když nepočítám ty odporné černé pytle naplněné hlínou, kterou jsme odváželi na plavení (o těch se mi ještě bude zdát v těch nejhorších nočních můrách, jak je nakládáme na kolečka a trhají se nám v rukách)
Ještě před praxí jsem se duševně připravoval i na to nejhorší - skončí praxe a mě se archeologie zprotiví natolik, že s ní seknu. Nestalo se tak. Nebýt mého plánovaného výletu do Belfastu, asi bych ještě v tuto dobu kopal. Ale Belfast je Belfast, muzika mě volá a já to volání nemůžu ignorovat. Didlidáááá!

pondělí 11. srpna 2008

Farewell to Maylont

Jestli se mi někdy podaří složit pěkný ponurý slip jig, asi se bude jmenovat stejně. Třeba jsem nedávno zažíval podobné pocity, jako Michael McGoldrick, když se stěhoval z Whalley Range, kdoví. I když tam pobýval asi mnohem déle, než jeden rok. Teď mi nezbývá nic jiného, než říct ono "Farewell" mému (teď už bývalému) privátu.
Takže sbohem, drahý Majlonte, bylo mi tam krásně. Co víc jsem si taky mohl přát - luxusní, kompletně zařízený privát s terasou, s výhledem na maloměřické nádraží a okolní zeleň, naprostý klid všude kolem... Sem tam bylo slyšet brzdící vlaky na nádraží, někdy bylo v horním patře trochu horko, fakulta taky nebyla úplně nejblíž, ale v porovnání se všemi ostatními vymoženostmi ty drobné nevýhody ani nestály za řeč.
To všechno jsem teď v srpnu musel opustit. Co už. Je to vlastně fráze určená přesně pro tyto situace - prostě krátké, stručné a pesimistické "Co už". Můžu doufat, že privát na Merhautce si se spolubydlícími pěkně stylově zařídíme. Koneckonců, na nervy bychom si lézt neměli, nějakou dobu už se známe a měli bychom být na sebe zvyklí.
S jedním můžu být na novém privátě spokojený určitě - mám školu a centrum Brna o něco blíž. A na ten hluk kolemjedoucích aut a šalin si taky třeba časem zvyknu.
Ještě jednou sbohem Majlonte a nashle v září, Merhautko...