Irská hudba z "konzervy"

Stává se, že moderátoři festivalů během uvádění kapel občas utrousí nějakou větu, která je svým obsahem trochu zavádějící. Nejedná se o nic moc trestuhodného, protože moderovat větší akci a neustále udržovat pozornost publika, to není rozhodně jednoduchá záležitost. Takže se prostě přihodí, že v proudu své výřečnosti vysloví i něco, nad čím lze kroutit hlavou. Ale věta, kterou jsem nedávno slyšel z úst jednoho moderátora, mě v té hlavě utkvěla až podezřele dlouhou dobu. Vyslovil ji při uvádění kapely, jejíž členové studují konzervatoř. Moderátor zakončil svůj vstup zhruba takto: "... a kdo by měl zahrát irskou hudbu nejlépe, když ne hudebníci z konzervatoře."

Obyčejně bych se nad tímto naivně znějícím výrokem pousmál a brzy bych na něj zapomněl. Jenže není to tak jednoduché. Ta věta by totiž sama o sobě zněla logicky. Potíž je však v tom, že je (pro mnohé možná až překvapivě) od reality dosti vzdálená.

Muzikantů, či rovnou celých kapel, kteří vzešli z prostředí konzervatoří, se v rámci tuzemské "irské" scény vyskytlo mnoho. Až na výjimky (reprezentované např. kapelou Goblin, která je ze tří pětin tvořená muzikantky z konzervatoře), ovšem předvádějí spíše to, jak by irská hudba vypadat neměla. Jaké mohou být tedy nedostatky takového "Irska z konzervy"? 

1.) Noty, papírky, pultíky...

Hned ze začátku zmíním asi největší trapas, který může v irské hudbě nastat. Stačí, aby se na pódiu objevila partička hudebníků a rozložila si před sebe listy s notičkami... Co lze očekávat potom, to asi není třeba zevrubně popisovat. Interpret během hraní zpravidla velmi snadno ztratí veškerý kontakt s publikem (zírá zkrátka většinou do papíru), hudba se rychle stává nudnou záležitostí.
O nutnosti učení se z poslechu jsem na svém blogu už psal. Takže nyní jen ve stručnosti: nešťastník, který se učí jigy a reely z not, snadno riskuje, že nebude schopen melodii dodat to, co je pro irskou hudbu stěžejní - spontánní "vkládání" melodických a rytmických ozdob, vytváření melodických variací atd. Zafixuje si zkrátka melodii tak, jak se jí naučil hrát poprvé, což je samozřejmě špatně - stane se z ní bezduchý kolovrátek. A to je zase voda na mlýn rádoby kritikům, kterým pak všechny ty jigy a reely zní na jedno brdo...

2.) Marš, marš, marš

Bez specifických důrazů, vázání not, používání ozdob apod. to v irské muzice nemůže dopadnout dobře. Vše je tedy potřeba pochytit z lekcí irských houslí nebo z hospodských session.
Pokud někomu tento základní fakt unikne a pustí se svéhlavě do hraní irských tradicionálů, ten udělá šmahem z jigu šestiosminový marš (který se prostě správně "houpat" nebude), z reelu etudu pro cvičení smyků a z irské polky se mu naráz vyklube česká polka v "sekaném" podání.

3.) Čím rychleji, tím víc Irsko aneb Proč se trošku nepředvést...

S dobře vypilovanou (klasickou) technikou roste často i chuť předvádět se. Jigy a reely se pak některým hudebníkům z konzervatoře přímo nabízejí k tomu, aby je přehrávali v závratných tempech. Velmi častým jevem je i postupné zrychlování - v této souvislosti si vždy vzpomenu na video uveřejněné na YouTube, kde hraje "král valčíků" André Rieu s Johnem Sheehanem (jako hostem) asi nejznámější jig The Irish Washerwoman. Výjimečně zde neuvádím odkaz, protože se jedná o neuvěřitelný kýč, který doporučuji ke zhlédnutí opravdu jenom jako odstrašující příklad.
V irské hudbě ke zrychlení tempa pochopitelně dojít může - v rámci změny skladby během instrumentálního setu (tune change) to není až tak neobvyklé. V průběhu hraní jedné skladby je však lepší si to opravdu odpustit. Na sessionech je něco takového považováno za projev hodný hudebního arytmika. Na pódiích si to ovšem někteří odepřít nedokáží. A tak jsme bohužel stále svědky zrychlující se The Irish Washerwoman nebo Drowsy Maggie...

4.) Našlo by se toho víc...

Zvláštní kapitolou je u některých interpretů snaha nahrazovat ornamenty typické pro irskou hudbu, které si ještě neosvojili, těmi, které jsou jim z nějakého důvodu bližší. Místo rollu (obalu) slýchávám u flétny prazvláštní kombinaci staccata a nátrylu. Houslisté jsou kapitolou sama o sobě. Často nebývají schopni vymanit se z područí klasického vibrata a používají jej při tvorbě každého delšího tónu. Za zmínku stojí i jejich fascinace smykováním od žabky, což pak zpravidla vyústí ve spiccatové "odrážení".
Něco podobného je sice možné uvidět / uslyšet i u irských houslistů, např. u Paula Bradleyho, Maeve Donnelly a dalších. Rozdíl je však v tom, že k takovým fíglům přistupují jako k "prvku překvapení" - někdy jej zahrají, někdy ne. A nefixují se proto k jednomu taktu, kde by to samé stále dokola opakovali jako zaseknutí roboti.

Je situace až tak zoufalá?

Stačí trochu nahlédnout do irských vod, kde lze jednoduše zjistit, že mezi hraním klasické a irské tradiční hudby nemusí existovat vůbec žádný antagonismus. Dámy jako Máiréad Nesbitt, Zoë Conway, Nollaig Casey jsou toho důkazem, protože zahrají spolehlivě irský trad i klasickou skladbu. Dovedou prostě "přepínat" mezi styly. V některých muzikantských rodech je udržována tradice jak irské lidové hudby, tak i hudby klasické, např. v případě Crehanů (rod pocházející z hrabství Clare, nyní působící v Dublinu). Lidově řečeno, v tomto případě je opravdu možné sedět jednou zadnicí na dvou židlích. 

V naší malé Poblacht na Seice je samozřejmě situace komplikovanější. Irskou hudbu se u nás od útlého věku nemohl učit nikdo, takže všichni houslisté začínali na klasice. A nebylo to rozhodně na škodu, protože tento způsob (nejdřív klasická výuka, poté přesedlání na Irsko) se už dávno rozmohl i na zeleném ostrově. Ať už měl někdo hudební základ z "pouhé" lidušky nebo z konzervatoře, irský styl hraní se museli učit všichni, pokud se chtěli opravdu vydat cestou jigů a reelů. Proto představa, že absolvent konzervatoře je výjimkou, už se dále nemusí nic učit a měl by být schopen zahrát všechno od reelového setu, přes čardáš, až po banátskou dzsamparu, je i přes své nemalé rozšíření mezi laickými posluchači pouhopouhým mýtem. Konzervatorista by měl k tomu mít více než dobré předpoklady, protože umí využívat svůj nástroj naplno (hlavně co se týče zmíněné techniky). Někteří z nich skutečně věnují svůj čas a píli tomu, aby si irský styl hraní osvojili, jiným však stačí, že umí co nejrychleji zahrát Morrison's jig či Drowsy Maggie. Tanečníci si na to nezatancují, ale laické publikum tu efektní melodickou smršť zbaštit může, takže proč se snažit...

Hudba je jenom jedna, ale možností, jak k ní přistupovat, je mnoho. Pro někoho je zálibou, pro jiné spíše vášní, pro některé možnost přivýdělku. A je na posluchači, aby si vybral, který tento přístup interpretů se mu zamlouvá nejvíce.