pondělí 10. března 2008

Seznamte se - Falls Road

Jak už jsem jednou psal, Belfast jako takový není nijak zajímavé město. Pár historických budov z viktoriánského období (z červených cihel, jak jinak), kostelíky dvou znesvářených náboženských vyznání, pár hranatých betonových krabic z let sedmdesátých, napodobenina londýnského Big Benu a dublinského Spire, nově vybudované okolí přístavu (kde byl mj. zkonstruován Titanik), spoustu obchodních domů, nevkusně oblékané ženské atd. Ale pro podrobné informace o Belfastu doporučuji přečíst si článek ve Wikipedii nebo nahlédnout do turistického průvodce.

Mnohem více však vypovídají o historii Belfastu jeho okrajové části, lépe řečeno ghetta. A nemyslím tím historii příliš vzdálenou, vždyť i současná podoba těchto míst je ovlivněna hlavně tím, co se tu odehrávalo v letech 1968 - 1998. Většina místních obyvatel by na toto období, kterému tam nikdo neřekne jinak než "Troubles", nejraději zapomněla. Jenže, paradoxně právě památky z doby Troubles mohou být i důvodem návštěvy zahraničních turistů.

Já osobně jsem navštívil Belfast kvůli jiným důvodům, především kvůli irské tradiční hudbě. Ale i tak mě zvědavost přiměla porozhlédnout se po místech, kde se v dřívějších dobách ozývala střelba a výbuchy. A nemusel jsem chodit daleko - bydlel jsem u kamaráda na Falls Road, v "tvrdém" jádru irského nacionalismu.
Ta "irskost" je tu cítit na každém kroku - dvojjazyčné nápisy ulic (tak jako v Irské republice), cedule s nápisy: RSF (Republican Sinn Fein), "Brits out, not sell out", malby na zdech domů ("murals") s irskou tématikou. Jestli existuje něco, co je společné oběma znepřáteleným stranám, tak je to právě záliba v tomto druhu pouličního umění. V námětech se však od sebe významně liší. Loyalistickým murals se budu věnovat v příspěvku o návštěvě Shankill road. Ve stručnosti o těch pro-irsky orientovaných murals:

Jejich častým tématem je propagace politických hnutí za lidská práva (nejvíce jich je na "Solidarity Wall" podél hlavní silnice). Odkazují např. na abolicionistická hnutí v USA (mural Fredericka Douglasse), vyjadřují sympatie k separatistickým organizacím v zahraničí (Baskicko - ETA, Katalánsko, Palestina), kritizují expanzivní politiku velmocí (v současnosti hlavně USA). Dalším významným námětem jsou pocty osobnostem irské kultury a sportu (houslista Sean McGuire, fotbalista George Best). Neméně početné jsou murals s historickými tématy (např. období hladomoru, velikonoční povstání). Nechybí ani malby připomínající období Troubles - hladovkáři (vězni, kteří drželi protestní hladovku za získání statutu politického vězně, z nichž nejvýznamnějším "mučedníkem" byl Bobby Sands), oběti sektářského násilí atd.






Po několika dnech strávených na tomto místě na nás atmosféra Falls Road rozhodně nepůsobila nepřátelsky, spíš naopak. Sever ostrova je totiž plný paradoxů - Britové jsou zde mnohem "britštější" než třeba v Anglii a Irové kolikrát zase "irštější" než na jihu. A tvrdili nám to dokonce i oni sami - v Madden's Baru jsme se dali do řeči se starší dámou, která tvrdila, že sice bydlí v Dublinu, ale za irskou kulturou jezdí sem. Její přísedící (čirou náhodou učitel irštiny) k tomu vtipně dodal: "V Belfastu je nyní mnohem větší zájem o irský jazyk a muziku. Díky Britům, kteří nám to tady dlouhá léta upírali."

čtvrtek 6. března 2008

Tak jsem se zase vrátil...

Je to zvláštní pocit - týden v Irsku uběhl nepředstavitelně rychle, přitom vzpomínek se nashromáždilo tolik, že jejich vtěsnání do pouhých sedmi dní se zdá až nemožné. Setkání se zajímavými lidmi, nevšední hudební zážitky, nějaké ty příhody navrch... O tom všem snad brzy něco napíšu, protože témat na psaní je více než hodně. Ať už to byla návštěva Conway Mill, procházka po Shankill road, několik úžasných sessions (z nichž o té v Madden´s už jsem psal v předchozím příspěvku) a další.
Chce to "jen" projet a protřídit pořízené fotky, při té příležitosti si trochu oživit paměť a samozřejmě nějaký čas (nebo chuť) na napsání smysluplného příspěvku. Ale třeba to bude už brzy...

neděle 2. března 2008

Opět v Belfastu aneb konečně pořádné didlidááá po půl roce...

Asi se budu muset ještě hodně dlouho štípat do ruky, než si úplně uvědomím tu nádhernou skutečnost - jsem zase v Belfastu, druhém největším irském městě po Dublinu (v Irské republice je druhé největší město Cork, ale řeknete-li to tady nějakému zarytému republikánovi, tak dostanete, lidově řečeno, do držky ;-). Dva až tři dny strávené v Dublinu mi svým způsobem stačily - prošli jsme se po městě, prohlédli památky, nakoupili CD a dali si jednoho hodně drahého "gynysa". Ale jedna věc mi tam samozřejmě chyběla. Byla to živá irská tradiční muzika, lépe řečeno session. Navštívili jsme sice jednu malou hospodu s živou kapelou, ale ta "atmoška" nebyla úplně pravá - banjista, harmonikář a kytarista u stolu zaplněného mikrofony, předem domluvené pořadí tjúnů (nebo co to tam měli v těch papírech), až příliš decentní ticho kolem... Prostě taková typická "closed session". Možná úplně "closed" nebyla, protože se na konci přidal jeden kytarista, nicméně k těm živelných sessionům na Severu to mělo ještě daleko. Ale i v Dublinu se dají určitě najít kvalitní sessiony, bohužel s dopravou k těmto místům je to horší. Z tohoto důvodu jsme nenavštívili ani puby, které nám doporučil kamarád Ciaran, hráč na banjo - The Cobblestone a Hughes' Bar. Obě hospody byly bohužel příliš vzdálené od místa, kde jsme byli ubytovaní. Tak snad někdy příště...
Hromadná doprava je svou složitostí a nepřehledností asi tím největším mínusem irské metropole. Nejjistějším dopravním prostředkem je tram..., pardon, šalina. Autobus je určen jen pro ty nejvíce trpělivé jedince, kteří se musí navíc vyznat v množstvích různých, navzájem si konkurujících, dopravních společností.
Takže není divu, že je náš nejhorší zážitek z Dublinu spojený právě s dopravou. Ani dnes (tj. po 3 dnech) nevím, jestli autobus, který měl jet každých dvacet minut, na onu zastávku, ten den vůbec dorazil. Jisté je, že jsme tam čekali dobrou hodinu a pak jsme raději šli na šalinu. A pak nás čekala ještě cesta se zavazadly přes centrum Dublinu. Samozřejmě v době, kdy jsou ulice nejrušnější. Ale nějakým zázrakem se nám podařilo nakonec dojít až na autobusové nádraží.
Cesta bus(eireann)em do Belfastu už naštěstí problěhla bez komplikací (Pozn.: Bus Eireann je irská dopravní společnost, jejichž autobusy jsou o něco luxusnější než většina těch našich středoevropských. To se dá možná tvrdit skoro o každé dopravní společnosti v Irsku, ale bus(eireann)y bývají vybaveny i kamerou v přední části busu, takže můžeme pak uvnitř na televizoru sledovat to, co se děje na silnici před námi. Což je vlastně i výhoda pro řidiče - cestující pak nabudou dojmu, že za případné zdržení nemůže on, ale ten "eejit", popř. celá řada "eejitů" před nimi.)
Cestování po Belfastu bývá zpravidla jednodušší - Autobusů jezdí málo, spíš se využívá taxislužeb, které naštěstí nebývají předražené. I když čekání na taxi v tom vichru, který obzvlášť v této době nabývá na síle, není taky nic příjemného. Ale hlavní je, že se dostaneme tam, kam potřebujeme... Hercules Bar, Madden´s Bar, Whites Tavern. No, o tom někdy příště...