neděle 7. prosince 2014

Kalamitááá!

Na pondělní cestu ze Vsetína do Brna asi jen tak nezapomenu. Světe, div se, budu na ni vzpomínat spíše v dobrém. Opět se sice prokázala všeobecná neschopnost molocha zvaného České dráhy, na druhou stranu mě ovšem příjemně překvapila skutečnost, že ani 6 hodin v nepojízdném vlaku není důvodem k blbé náladě. Být ale v jiné soupravě, uvíznuté někde uprostřed pole (bez elektřiny a možnosti vystoupit ven), zcela jistě bych psal něco úplně odlišného - po celé zemi docházelo k mnohém extrémnějším situacím (reportáže z jiných vlaků připomínají opravdu scénář katastrofického filmu). Seděl jsem v rychlíku, ve kterém stále fungovalo topení... Další jeho výhoda spočívala v tom, že zůstal stát na přerovském nádraží. Kdekdo si mohl vystoupit, projít se po na nástupišti, zakouřit si a pro rozptýlení se třeba sklouznout po čerstvě vzniklém ledu. Někteří odbíhali do nejbližšího supermarketu, aby nakoupili zásoby. Jiní to vzali rovnou do nejbližší pivnice se slovy "Ten vlak do rána nepojede, pudu se aspoň ožrat". Měli pravdu.
Přitom to všechno začalo tak nenápadně. Námraza o sobě sice dala vědět už na Vsetíně, ale jinak se nic zvláštního nedělo. Radši jsem vyšel z domu dřív, abych nemusel spěchat na poslední chvíli a riskovat, že se někde na chodníku natáhnu. Vyplatilo se to.
V Hranicích na Moravě byla situace horší. Rychlík do Brna měl mít podle informační tabule 40 minut zpoždění. Vzhledem k tomu, že jsem měl v 18 hodin hrát na vánočních trzích u Vaňkovky, začala se ve mně probouzet nervozita. Stále jsem se uklidňoval dostatečně velkou časovou rezervou. Když ale číslo 40 přeskočilo rovnou na 80, bylo mi pomalu jasné, že nestíhám. Přehoupnutím na stovku bylo pak dokonáno. Po mém nástupu do zpožděného rychlíku jsem okamžitě vytáhl z kapsy mobil a zavolal kolegům z kapely. Můj první návrh byl, aby se začátek koncertu odehrál beze mne. Pak už jsem nasedl do zpožděného rychlíku.
Zanedlouho jsem dorazil do Přerova. Ještě nikdo tehdy asi netušil, že to bude konečná stanice. Po 20 minutách se vlak nerozjížděl, takže následovala další telefonická komunikace s kapelou. Bylo rozhodnuto koncert zrušit. Ani podmínky v Brně totiž koncertování nepřály - ledová kalamita zasáhla chod věcí prostě všude.
Následujících 5-6 hodin jsem trávil sledováním videí z TG4 (přiznám se - jsem stahující barbar, všechny hudební pořady prostě stahuji, abych je mohl sledovat, když jsem offline), poslechem hudby a občasným procházením po zmrzlém nástupišti. Průvodčí nás občas informovali o tom, že vlastně nikdo nic neví, co se bude dít.
Příroda je zkrátka mocná činitelka. Když se jí zachce, může způsobit kolaps dopravy, někde i vrátit život o pár staletí nazpět. Z přerovského nádraží se stalo hotové město duchů. Jediný náš rychlík do Brna byl "obydlen", všude jinde bylo pusto. Ze zbylých vlaků vystoupili cestující a zamířili rovnou do informačního centra. Ti odvážnější se vydali rovnou do města hledat nocleh. Z našeho vlaku také několik lidí odešlo, většina však zůstala raději v teple. Jak se později ukázalo, neměli jsme žádnou jistotu, na jak dlouho - podle zpráv z dispečinku by se prý v nepojízdném vlaku neměli nacházet žádní cestující. Museli bychom tím pádem opustit vlak a doufat, že se ještě nějak všichni vtěsnáme v informačním centru. Jedné z průvodčí však bylo naprosto jasné, jaké by nastaly reakce cestujících. Hned vzápětí nám proto sdělila, že jakmile se dovolá na dispečink, oznámí jim, že cestující odmítli vystoupit. Vida, šlo to i bez vzpoury a výtržností. :-D
Kolem jedenácté hodiny dorazila nadějná zpráva - autobusy náhradní dopravy už jsou na cestě. Zdaleka ještě nebylo vyhráno. Autobusy jezdily po jednom. Nikdo z řidičů vlastně ani nevěděl, kam má jet. Dozvěděli se to opravdu až za 5 minut dvanáct. Do jednoho z autobusů (byl tuším asi třetí v pořadí) se mi nějak podařilo vecpat. Následovala zdlouhavá jízda po namrzlé silnici, která naštěstí skončila až v cílové stanici Brno.  
Cesta ze Vsetína do Brna mi trvala rekordních 14 hodin. Osobně si myslím, že nemusela trvat tak dlouho. Stačilo, aby někdo zavčas zařídil a koordinoval náhradní autobusovou dopravu. Ta by samozřejmě, po vyhlášení kalamitního stavu, nemohla hnedtak vyjet, aspoň by byla by aspoň připravena. Podle předpovědi počasí bylo jasné, že se do zítřejšího rána nic nezmění. Jenomže ani po pěti hodinách, kdy byla většina vlaků nepojízdných, nikdo z ČD netušil, co dělat, jak postupovat. Nevědomost těch, kteří měli jednat, byla nejspíš tou pravou pohromou pro cestující. Těm, kteří mrznuli ve vlacích mimo stanici, pak opravdu nebylo co závidět...