"Je to takové obyčejné sídliště..."

Zaznělo prý při komisi z úst jedné archeologické kapacity. Nebyl jsem zrovna u toho, ani si vlastně nedovedu představit, jak bych na něco takového zareagoval. Jestli bych vyvalil nechápavě oči nebo bych naopak jenom souhlasně přitakával (vždyť páni docenti mají vždycky pravdu žejo).
Když jsme pak ještě několik dní po komisi kopali, po každém zajímavém nálezu (a že jich bylo) si na tu větu o obyčejném sídlišti někdo vzpomněl. Áno, áno, jedná se o obyčejné germánské sídliště, s obyčejnými nálezy... v obyčejném kraji s obyčejnou zachovalou tradicí. Celý výzkum byl tak obyčejný, že o něm ještě pár řádků ve svém blogu určitě věnuju;-).

Ej netreba aptéky, treba rýla, motyky...

V tomto případě ovšem rýl a motyka slouží k jinému účelu, než je pochovávání nebohého komára (jak se zpívá v jedné vrbecké písni). Archeologický výzkum v Hrubé Vrbce je totiž v plném proudu. A tak se kope, ryje, zaškrabává, zarovnává profil, fotí, dokumentuje, plaví... dokud vedoucí nezavelí k odchodu.
Večery ve Vrbce jsou také kapitolou samo o sobě. Už radši ani nepočítám, kolikrát jsem plánoval jít dřív spát, abych se druhý den cítil trochu čerstvě. Jenže než se člověk odhodlá říct odmítavé "dneska né", tak už zase sedí u stolu s půllitrem. Následující rána na ploše proto občas bývají ve znamení bolehlavu. Naštěstí není tak zle. Stačí obvykle lopata, motyčka nebo špachtle a nějaký pěkný hluboký objekt (mělké jsou často na dvě věci). Naděje, že se někde hlouběji může nalézat něco opravdu zvláštního, občas dovede odpoutat pozornost od kutajících permoníčků v hlavě. Nezbývá než věřit, že tam dole opravdu něco zajímavého bude. Nejenom to flyšové podloží, se kterým musíme občas hodně zápasit...