Odešel Tommy Peoples

Těžko se hledají slova, která by vystihla, jak významnou úlohu sehrál Tommy Peoples ve světě irské hudby. Ještě větší obtíže pak nastávají ve chvíli, kdy je třeba popsat, jaká obrovská ztráta postihla tento svět, když jej Tommy Peoples 3. srpna 2018 navždy opustil.
Hudba Tommyho Peoplese je jako smyčcem napsaná kniha, ke které se čtenář často a rád vrací, aby z ní pokaždé vyčetl něco jiného. Někdy jej mohou oslovit emoce vycházející ze zvuku Peoplesových houslí – jigy bývají naplněné radostí, slow airy melancholií a reely (i přes své velmi svižné tempo) připomínají plachetnici elegantně proplouvající mezi rozbouřenými vlnami. Jindy naprosto uchvacuje svou precizní hrou, nesmírně bohatou na melodické ornamenty a variace, které v instrumentálních setech prýští jako gejzír.
Velké dědictví po sobě zanechal Tommy Peoples též po stránce autorské. Reely jako Green Fields of Glentown či Beautiful Gortree nebývají pověstné svou jednoduchostí – dávají mnohdy zabrat i zkušeným houslistům – přesto se těší velké oblibě a našly si svou cestu i do repertoáru hospodských sessions. Stejně tak si nejedno muzikantské srdce získaly Peoplesem zkomponované jigy. V případě Gráinne's Jigu si dokonce Tommy Peoples musel sám obhájit, že je jeho autorem, jelikož někteří přisuzovali autorství Joe Derraneovi.
Peoplesovy muzikantské schopnosti se staly podnětem pro vznik mýtu, jenž přisuzoval jeho malíčku pravé ruky až nadpřirozenou moc. Tímto malíčkem Tommy Peoples při hře údajně zlehka klepnul do smyčce a docílil tak specifického tripletu. Mýtus vyvrátil a uvedl na pravou míru ve své knize Ó Am go hAm – From Time to Time, kterou vydal v době, kdy již ze zdravotních důvodů nemohl vystupovat ani působit jako hudební lektor.
Diskografie Tommyho Peoplese je nadmíru obsáhlá, její možná co nejúplnější verze se nachází na stránkách Irish Music Review. Peoplesovu nenapodobitelnou hru na housle zaslechneme na prvním albu Bothy Bandu (1975), na společném albu s Mattem Molloyem a Paulem Bradym (1977), vydal také samozřejmě řadu sólových alb a na mnohých pak účinkoval v roli vyhledávaného hosta.
Odešla houslová legenda, která inspirovala nejednu generaci muzikantů a výrazně se zapsala do povědomí všech milovníků irské tradiční hudby.

Poličkou se prohnalo dudácké tornádo jménem Ross & Ali

Přiznám se, že jsem ještě před necelým půlrokem o Colour Meeting Festivalu v Poličce nevěděl. Upozornil mě na něj až kolega z kapely, který zachytil zprávu o vystoupení dvou dudáckých hvězd právě na této akci.
Jména Ross Ainslie a Ali Hutton nejsou pro fanoušky skotské hudby žádnou neznámou. Oba jsou aktivními muzikanty už od dětských let a mají za sebou bohatý výčet projektů, v nichž zanechali nesmazatelnou (a hlavně nepřeslechnutelnou) dudáckou stopu. V této souvislosti nelze nezmínit, že Ross Ainslie nehrál v České republice poprvé – v červenci 2007 vystoupil jako host s kapelou Salsa Celtica na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Od té doby uplynulo v řece Clyde mnoho vody a Ross začal stále častěji vystupovat jako sólový hráč. Spojil síly také s jinými dudáky, nejčastěji s Jarlathem Hendersonem z Irska a v poslední době zejména s Alim Huttonem, dalším skotským talentem. Právě s ním a ještě s kytaristou Sorrenem MacLeanem zahráli v sobotu 14. 7. 2018 na Colour Meeting v Poličce.
Posluchači byli zlákáni hrou Rosse a Aliho už během zvukové zkoušky. Po ní následovalo velmi trapné uvedení moderátorem, takže jsme bohužel nebyli ušetřeni pokusu o vtip, který se zakládal na asociaci spojenou se slovem "dudy" (naštěstí těmto prostoduchým rádoby srandičkám v zahraničí nikdo nerozumí, protože výrazy pipes, gajta ad. opravdu žádné takové asociace nevyvolávají). Následný strhující výkon dvou talentovaných dudáků nenechal publikum v klidovém stavu, takže se brzy pod pódium nahrnul dav lidí lačnících po tanci (postupně tam tedy docházelo nejčastěji k improvizovanému vykopávání nohou ve stylu tzv. Beltine dance stylu nebo k pohybovaným aktivitám, pro které by asi nejlépe seděl výraz ezo-aerobik). Ross & Ali excelovali také ve hře na low whistles, jimiž učarovali posluchače při pomalejších skladbách, nebyla nouze ani o Lucy Farr’s barndance či o set začínající waltzem. Písní přispěl do repertoáru také kytarista Sorren MacLean. Na závěr jejich vystoupení nemohlo přijít nic jiného než energií nadopovaný reel Pressed for Time připomínající dudáckou legendu Gordona Duncana. Velká škoda, že můj celkový skvělý dojem z vystoupení kazila občasná přítomnost většího počtu kuřáků, kteří (nejenom) cigaretovým kouřem bezohledně obtěžovali okolí. Hlavně kvůli marihuanovému smradu byl v některých místech kousek od pódia vzduch skoro nedýchatelný.
V Poličce se díky Rossovi a Alimu představily skotské dudy se vší parádou a zaujaly pozornost i těch, kteří si tento nástroj doteď spojovali především s vojenskými marši či s exhibujícími českými dudáky v kiltech přehrávajícími Holku modrookou nebo Kdyby byl Bavorov. Slyšet moderní skotskou hudbu v ČR je zkrátka úžasný zážitek, na který se nezapomíná.

Odešel gajdoš Vladislav Zogata

Považuji za ostudné, že se zpráva o úmrtí významné osobnosti hrčavských gajd snad nikde na veřejnosti neobjevila (nebýt SMS od mého dlouholetého spoluhráče, který má kořeny na Jablunkovsku, stěží by se ke mně vůbec dostala). Marně bych hledal nějakou zmínku také na sociálních sítích v okruhu příznivců folklorního hnutí. Doufám, že alespoň v regionálních denících Těšínska nebo Třinecka věnovali či teprve věnují tomuto gajdošovi s velkým G pár řádků připomínajících jeho zásluhy za rozvíjení a udržování dudácké tradice na Těšínsku.
O Vladislavu Zogatovi pojednává čtyřdílná série příspěvků na stránkách gajdy.cz. Pro lepší orientaci (stránky nejsou příliš udržované a aktualizované) uvádím též odkazy na jednotlivé díly: I, II, III, IV. V roce 2007 byl při příležitosti stého výročí narození jeho otce Pavla Zogaty věnován slezské gajdošské tradici díl pořadu Folklorika, který je možné přehrát na stránkách České televize. S ohledem na tyto odkazy asi není třeba se zde na blogu obsáhle rozepisovat o jeho celoživotním přínosu v oblasti popularizace a výroby hrčavských (jihotěšínských) gajd  – učinili tak již mnozí přede mnou. Uctít památku dudáckého velikána lze asi nejlépe při poslechu jeho hudby. Videí na Youtube je, v případě V. Zogaty, bohužel velmi poskrovnu. I tato skutečnost jako by dokreslovala celkově skromnou atmosféru, která doprovází mistrův odchod do gajdošského nebe.

Return to Ommadawn – skutečný návrat k Ommadawnu, nebo jen pouhý závan nostalgie?

Když začátkem prosince minulého roku oznámil Mike Oldfield, že dokončuje nové album Return to Ommadawn, vlna nadšení mezi jeho fanoušky na sebe nenechala dlouho čekat.
Jak už název alba napovídá, Return to Ommadawn má být návratem k prvním albům ze 70. let, především k samotnému Ommadawnu. Netřeba zastírat, že bych zůstal stát stranou vlně nadšeného očekávání. Jeho alba ze 70. let považuji za úžasná, dosud nepřekonaná díla, pokaždé, když si je poslechnu, objevuji v nich něco nového. Ommadawn není výjimkou. Bohužel netrvalo dlouho a mé nadšení z možného návratu k těmto albům vystřídala značná nedůvěra. Zvláště po poslechu krátkého sestřihu z Return to Ommadawn, který zazněl v pořadu ‎Sean Allison‎a na BBC 2.
Úvodní tóny Return to Ommadawn začaly slibně. Jakmile však došlo na úryvek z finále první části, zapůsobilo to na mě jako studená sprcha. Až později jsem si přečetl v jenom z nedávných rozhovorů, že Oldfield nahrával všechny nástroje sám, bez přizvání hostů. V případě Tubular Bells tento přístup může fungovat, u Ommadawnu však rozhodně ne. O divokém bubnování jihoafrického souboru Jabula (tak, jak tomu bylo v originále, koneckonců i na albu Amarok) jsem si mohl nechat zdát, o nových vokálech Clodagh Simonds zrovnat tak – mistr použil její vokály z původního Ommadawnu, akorát je zde nahrál pozpátku. Od nového alba bych prostě očekával mnohé, jenom ne takovou lacinou recyklaci, která by se skoro dala považovat za hudební trolling. Finále první části graduje vůbec trochu nuceně, opět selhává v porovnání se starým dobrým Ommadawnem, kde postupná gradace se vší přirozeností dokázala v závěru Part I uvolnit obrovské kvantum energie, umocněné výkřiky Oldfieldovy elektické kytary (dodnes z toho zvuku mrazí). Ta sice v RtO nakonec rovněž zazní, společně s výrazným doprovodem akustické kytary, její melodická linka však postrádá hlubší nápad, spíše jen tak přešlapuje na místě.
Po poslechu úryvku na BBC 2 jsem byl tedy vůči novému albu mnohem skeptičtější. Setrval bych v tomto postoji i do dnešních dnů, nebýt nedávné příležitosti k audio ochutnávce druhé sklady RtO, Part II. Stojí totiž opravdu za poslech, i přesto, že je také původnímu Ommadawnu na míle vzdálená – depresivní či melancholické pasáže bychom zde hledali s velkými obtížemi, protože RtO je oproti svému předchůdci o poznání pozitivnější. Roztomilou, až dětinskou naivitou některých melodických motivů připomíná mnoho předešlých Oldfieldových počinů a není to vůbec na škodu. V závěrečné pasáži pak upoutá chytlavá melodie ne nepodobná galicijským muñeirám. Použití krátého úryvku z On Horseback je vtipnou perlou před finálním vrcholem Part II a hodnotu celé skladby rozhodně nesnižuje. Oproti recyklovaným vokálům Clodagh Simonds nenabývá posluchač dojmu, že se Oldfield snaží z původní stopy vytřískat co nejvíc nových motivů.
Druhou část RtO bych si s chutí poslechl znovu a na tu první raději zapomněl. Přečetl jsem si pochopitelně i reakce ostatních fanoušků na nové dílo. Setkal jsem se zajímavým názorem, že "název Return to Ommadawn udělá albu spíše medvědí službu" (od uživatele corwin78 na diskuzním fóru Tubular World). S tím nelze než souhlasit. O skutečný návrat k Ommadawnu se nejedná, možná jen o jeho zdánlivou iluzi. Není nutné připomínat, že fanoušky snad nejvíce obdivované album Amarok vzniklo kdysi právě z Oldfieldovy myšlenky navázat na Ommadawn. Při jeho nahrávání se koneckonců sešla i stejná sestava muzikantů, včetně zpěvačky Clodagh Simonds, bubenického souboru Jabula i dudáka Paddyho Moloneyho. Sice z toho nevznikl Ommadawn II, ale Oldfieldova snaha vydat se ještě alternativnější a (v dobrém slova smyslu) šílenější cestou v podobě Amaroku slavila úspěch právě u skalních fanoušků. Return to Ommadawn na zmíněná alba svou dokonalostí nenavazuje, pouze se za nimi ohlíží jako nostalgická vzpomínka. Ke špatnému hudebnímu počinu má daleko, k dokonalosti mu však také něco schází.

Obal Return to Ommadawn [zdroj: profil alba na Amazonu]

Fergal Scahill přináší každý den jeden tune

Leden bývá obdobím plnění či neplnění (neboli "zmírňování") novoročních předsevzetí. Ta mohou mít různou podobu, od "klasických", spojených hlavně s dodržováním francouzské diety germeanie [žerméně], až po ta velmi netradiční, originální, nápaditá. Irský houslista Fergal Scahill přišel s předsevzetím, jež bezpochyby spadá do druhé kategorie – každý den na svém facebookovém profilu uveřejní video, kde zahraje jeden tune. Celkově se tedy odběratelé (termín follower mi zatím k srdci nepřirostl) facebookové stránky Fergal Scahill Music nebo Youtube kanálu theirishfiddler mohou těšit na 365 videí s jigem, reelem, hornpipem aj. Pro aktivní hráče ITM je to skvělá inspirace pro rozšíření vlastního repertoáru. A pro Scahilla možná šance zapsat se mezi rekordmany... Nebo se už někdo o podobnou výzvu pokusil?

Jaký byl Saint Patrick's marathon

Pamatuji si na dobu, kdy jsme s přáteli pořádali "svatopatrickovskou" oslavu v prostorném bytě v přízemí. Byla to tak trochu komorní akce. Se zelenou jsme to myslím moc nepřeháněli, Guinnessů jsme při tom taky moc nevypili (dodnes mi prostě Guinness v lahvi až tak moc nechutná a točený si dávám pouze v Irsku), velký guinnessácký klobouk taky nikomu nechyběl... Spíš jsme se snažili zpříjemnit si večer irskou hudbou a irským jídlem. Ochutnávka colcannonu, soda breadu za zvuků alb Lúnasy, Dave Sheridana a jiných interpretů, potom případná session, ke spokojenosti všech myslím bohatě stačila.

V průběhu let se podoba St. Patrick's Day, kterých jsem se účastnil, postupně měnila: akce na bytě vystřídaly neoficiální sessions v hospodě (domluvené a zorganizované, jak jinak, za pět minut dvanáct:-)), pak přišly na řadu oficiální sessions, později koncerty, popř. céilí - tancovačky, větší koncerty, festivaly atd... Pro někoho, kdo chtěl už od prvního ročníku na vysoké hrát v kapele s irským repertoárem, je tento vývoj skoro ideální, ale má samozřejmě i své stinné stránky - přes všechny možné odehráné akce (= kšefty) během týdne kolem 17. 3. nelze nepoznamenat, že atmoška dřívějších "komorních" Patricků měla své nenapodobitelné kouzlo, které s těmito neoficiálními akcemi vzalo taky za své. Ale tak to prostě chodí.

S kapelou jsme letos měli ve 3. březnovém týdnu napilno víc než kdy jindy. Jízda v zajetých kolejích se, oproti některým předchozím rokům, nekonala - pouze dva večery ve znamení St. Patrick's Day navázaly na předchozí ročníky. Nově jsme vystupovali ve výborné jihlavské restauraci a mé chuťové buňky mi napovídají, že na jejich skvělé pivo a speciality večerního menu budu vzpomínat ještě dlouho. K příjemnému zážitku přispěla i výborná, velmi ochotná obsluha. Naproti tomu mě pár dní nato nemile překvapila jistá restaurace v Brně, ve které jsme hrávali i v dřívějších letech. Došlo tam nedávno k výměně majitelů a netrvalo bohužel dlouho, abychom zjistili, že se jednalo o změnu k horšímu. Jeho nervózní pobízení kapely k tomu, aby se přemísťovala z jednoho konce hospody na druhý, k dobré atmosféře nepřidalo. Korunu tomu všemu nasadil v momentě, kdy poslal obsluhu za naší kapelou se vzkazem, že bychom měli okamžitě začít hrát, ve chvíli, kdy kytarista měnil prasklou strunu. Výměna struny trvala (a zpravidla trvá) pár minut. Pokud bychom hráli někde na pódiu, řešíme situaci písní ve stylu a capella. Ale v hospodě, při hraní u stolu a bez nazvučení je prostě nejjednodušším řešením počkat. Nového majiteli naštěstí tohle prudění pak omrzelo a zbytek večera trávil popíjením se svými kumpány u baru. Vlastně se nejednalo o jenom tak nějaké decentní popíjení, protože kolem desáté hodiny už byl solidně našrot a nebyl schopen ani artikulované řeči. Nuže, za ta léta hraní po hospodách jsem tyto situace, kdy majitel (popř. provozní) měl víc promile, než zákazníci, zažil vícekrát. A většinou to znamenalo začátek konce, nebo se přinejmenším jednalo o předzvěst brzké výměny majitelů. Nemyslím si prostě, že je to pro hospodu to pravé ořechové, ale to není moje starost. Mně bylo především víc než jasné, že už tam příští rok s kapelou hrát nebudeme.

V druhé polovině týdne jsme pak absolvovali šňůru koncertů po Polsku. Než se vyjadřovat zvlášť ke každému jednotlivému vystoupení, bude lepší asi stručně napsat, že to byl celkově pořádný záhul. Neustálé přejíždění z místa na místo (a to jsme skoro nevytáhli paty z Varšavy), přičemž každá trasa byla snad delší než 100 km, do toho spánkový deficit, který jsme trochu srovnali až v sobotu před posledním vystoupením... Mám nemalé podezření, že chtěli polští organizátoři této šňůry otestovat, co všechno vlastně vydržíme. V Polsku na nás ovšem čekalo také několik příjemných překvapení. Jedním z nich byla úroveň tanečních souborů, které se nebály tancování na živou hudbu a jistotu v krocích předvedly v hromadných a capellových choreografiích. Velmi mě potěšily také více než kladné reakce mnoha lidí (a především organizátorů) na naše vystoupení. V divadle Rampa se mi hrálo naprosto skvěle, takže jsem rád za to, že jsem nebyl sám takto pozitivně naladěný. V neposlední řadě pak potěšila značka piva, které bylo na čepu ve foyer. Me gustaba muchísimo!

V červnu si výlet do Polska zopakujeme. Nečeká nás tam šňůra, ale pouze jedno vystoupení. I tak budou určitě kvůli tomu probíhat intenzivní přípravy. Nuže, nakonec jsem rád, že je v dubnu těch koncertů o dost méně. Je zapotřebí trochu klidu k načerpání nových sil...

Gradam Ceoil 2016 už dnes na TG4

Každoroční udílení cen Gradam Ceoil je pro irskou hudbu velkou událostí. Letos putuje hlavní cena do rukou houslisty, jehož jméno je spjato s legendární kapelou Bothy Band. Kevin Burke, rodák z Londýna, je v současnosti jedním z nejvýznamnějších irských houslistů hrajících ve Sligo stylu. Jeho hudební kariéra je nadmíru bohatá - stejně jako ostatní členové Bothy Bandu ani on nepověsil po rozpadu této superkapely hraní na hřebík a pokračoval v hudebním dobrodružství jako člen kapely Patrick Street, v duu s kytaristou a zpěvákem Mícheálem Ó Domhnaillem, či v mezinárodním projektu Celtic Fiddle Festival (nelze také opomíjet jeho koncerty, na kterých vystupoval jako sólový hráč)... Dalšími oceněnými jsou Órlaith McAuliffe (kategorie Ceoltóir Óg - Young Musician), Arty McGlynn (Gradam Saoil - Hall of Fame), vydavatelství Gael Linn (Gradam 1916) atd.

Dnes večer ve 22:30 našeho času bude možné sledovat Gradam Ceoil 2016 online na adrese http://www.tg4.ie/en/live/home. Následně se pořad objeví pravděpodobně v archivu TG4, kde jej bude možné ještě po několik týdnů zlédnout. Netřeba zdůrazňovat, že milovníci irské tradiční hudby by si tuto událost neměli nechat ujít!