Čas na resty

Nastal čas se konečně vrátit zpět k blogu a trochu jej aktualizovat. Od posledního příspěvku uběhly více než 4 měsíce. Za tu dobu se událo hodně věcí. Samozřejmě, ne o všech bych chtěl na tomto blogu psát. Ale záležitostem hudebního rázu se věnovat určitě budu, mám je ještě jakžtakž v čerstvé paměti. Takže je opravdu načase jim věnovat několik řádků. Jde se na věc...

Ceol Alainn a konec jedné éry

Začátkem srpna se na blogu Ceol Alainn objevila zpráva, která zcela jistě nepotěšila žádného obdivovatele starých nahrávek irské tradiční hudby. Autor blogu zde oznámil, že už nebude nadále zveřejňovat a nabízet ke stažení vinylová alba ripnutá do formátu mp3. Vinyl ripům tedy odzvonilo.
Důvod tohoto rozhodnutí je jasný - legislativa se na mezinárodním poli ubírá "protipirátským" směrem a pro autora se tak mnohonásobně zvýšilo riziko, že se kvůli materiálu zveřejněném na blogu dostane do křížku s nějakou společností nárokující si autorská práva. Stručně řečeno - bude označen za piráta. V minulosti se už občas drobné zádrhely objevovaly, např. u alb, které plánuje Claddagh Records vydat v reedici na CD. Možnost jejich stažení byla proto brzy zamezena a nezbývalo, než si počkat, až bude reedice prostřednictvím tohoto vydavatelství skutečně ke koupi. Jak už to tak bývá, ti, kteří čekají např. na vydání starého alba Paddy Taylor - The Boy in the Gap, čekají dodnes...
Zpráva na Ceol Alainn je asi definitivní tečkou za érou volně stažitelných vinyl ripů. A že to byla krásná doba! Blogů zaměřujících se na vinyl ripy byla celá řada a orientovaly se na různé žánry. Hudební fajnšmekři se mohli dostat ke spoustě starých alb, mezi kterými se daly nalézt i skutečné rarity. Fandové irské muziky si mohli vychutnávat starou hudbu z Donegalu, ze Sliabh Luachra (nebýt vinyl ripů, těžko bych si v ní zvláště v poslední době našel takové zalíbení), stejně tak i posluchači anglického folku měli možnost dostat se ke kouskům z 60. let od (téměř) zapomenutých interpretů.
Časy se zkrátka mění. Nezbývá než doufat v to, že se v budoucnu občas dočkáme nějaké reedice starého alba. Stejně tak potěší i kompilace starých nahrávek od jednoho interpreta, které byly pořizovány i s větším časovým odstupem, při různých příležitostech (pro fanoušky donegalské muziky je možnost objednat si ze stránek Cairdeas na bhFidiléirí mnoho alb-kompilací). Tyto reedice či kompilace se cenově nijak neliší od alb, které vydávají současní interpreti. Zaplatíme za ně většinou stejně. Jejich součástí však velmi často bývá obsáhlý booklet, který zpravidla poskytuje mnoho zajímavých informací k jednotlivým tunesům. Často obsahuje i životopis interpreta, ze kterého se můžeme dozvědět, jaké životní události a změny měly vliv na jeho repertoár. Takže stojí za to si je koupit.

Tunes, pints, stories...

V pořadech o irské hudbě, vysílaných hlavně na stanici TG4, se často objevují zástupci starší generace muzikantů. Někdy jsou to úplní samouci, v mnoha případech talent a um podědili od svých rodičů, popř. se učili u místních houslistů. Na otázku, v čem je odlišná současná tradiční hudba od té, kterou si pamatují oni, odpovídají zpravidla velmi podobně - dříve hráči nebyli tak technicky vyspělí, jejich tón nebyl zdaleka na takové úrovni, jako je dnes u mladých hráčů. Samozřejmě zmíní i negativa - zanikají tradiční styly,  hráči si příliš melodie upravují po svém (je však pravdou, že konzervativních hráčů, kteří tohle kritizují, není mnoho)... V nedávno vysílaném pořadu Sé Mo Laoch však jeden ze členů legendární houslové dynastie The Campbells přišel ještě s jiným zajímavým postřehem. Mladí muzikanti prý dnes málo mluví o tunesech, které  hrají.

V tu ránu jsem měl nasazeného brouka v hlavě. Uvědomil jsem si, že dřívější přístup k melodiím byl opravdu daleko jiný. A myslím, že nejmarkantnější je to poznat právě v Donegalu, kde houslisté jako Johnny Doherty, Con Cassidy a další, kromě toho že byli uznávanými hudebníky, udržovali ještě jinou tradici - vypravěčství, neboli storytelling. Předtím, než začali hrát melodii, řekli něco o tom, kde vznikla, kdo ji složil, jaká se k ní váže historka... Ze starších nahrávek slyšíme, že v tomto vypravování vynikal nejvíce asi Johnny Doherty. Ale vypravěčská tradice je známá i z jiných koutů Irska.

Přemýšlel jsem, jak by u nás vypadala taková tradiční irská session, o které mluvil Jimmy Campbell. Session, na které by se více mluvilo o tunesech. Nebylo by to tedy pouhé "Tohle jsem se naučil z alba od X, ten další, co jsem hrál, je z alba Y" nebo "Tohle jsem se naučil v Cavanu, tohle v Belfastu". A přiznám se - nedovedu si to v našich středoevropských podmínkách příliš představit. Nenacházíme se u zdroje této hudby (když nepočítám archivy, které jsou přístupné online) a tak se většinu věcí učíme právě z cédéček nebo ze sessions. 

Napadla mě ovšem jiná představa - jak by to vypadalo během koncertu, kdy stojíte s kapelou na pódiu a navíc ke kusé informaci typu "Zahrajeme vám set reelů" by se od vás mohli posluchači navíc dozvědět, že "první reel hrál houslista X Y, který jezdil do hospody traktorem, druhý reel hrál dudák, který při hraní dupal tak, že i pinty s Guinnessem skákaly na stole do rytmu...". Chce to samozřejmě trochu vypravěčského talentu, místy i špetku (přiměřeného) fabulování. Možná si potom z vystoupení mnoho lidí zapamatuje právě tyto komentáře. Ti pozornější si možná zapamatují i tu melodii :-). Kdoví... Můj první lektor irských houslí mi kdysi říkal, že tuzemské posluchače moc nezajímá, co říká osoba na pódiu při uvádění dalšího setu či písničky. Takže by se možná jednalo jen o zbytečnou námahu, mluvení do větru apod.
Je však pravdou, že na zahraničních koncertech věnují irští interpreti vždy pár slov o tunesech, které se chystají zahrát. S oblibou si pouštím hlavně záznamy koncertů s Kevinem Burkem. Nejen kvůli tomu, že se jedná o živoucí legendu irských houslí a jeho elegantní jiskrný tón mám rád už od dob jeho účinkování v Bothy Bandu. V dnešní době hraje mimochodem hlavně sólově, bez jakéhokoliv dalšího doprovodného nástroje. Což zasluhuje velký obdiv. Umí ale především vyprávět o tunesech v takovém stylu, že se publikum vždy pobaví. Ze záznamu z jeho koncertu jsem se dozvěděl mnoho vtipných zajímavostí o jiných hudebních velikánech: o Martinu Byrnesovi, jehož plnovous dosahoval takové délky, že si jej musel před hraním vždy srolovat nahoru, o Terrance "Cuz" Teehanovi, který byl velitelem požárníků a každého Ira shánějícího v Chicagu práci nasměrovával na požární stanici se slovy "Jdi a řekni tam, že jsi můj bratranec" (od toho přezdívka Cuz), o Ed Reavym a jeho tunesech, které zkomponoval a během 15-20 minut byly považovány za tradiční (takže nemusel absolvovat klasickou čekací lhůtu 65 let:-))... Když tohle uslyšíte, už ani v roli naprostého laika nemůžete mít pocit, že posloucháte "anonymní", nic neříkající melodie. V každé z nich je přece jenom otisk autorova stylu, vypráví něco i o autorovi samotném.
Na sessionech při hraní Maid Of Mount Cisco si často představuji, jak mohlo vypadat prostředí, ve kterém vznikl tento skvělý reel. Někde jsem se dočetl, že když jej Paddy Killoran někdy během 20. a začátku 30. let složil, neměl pro něj název. Až do doby, kdy před něj obsluha baru postavila pivko. Ano, obsluhovala dívka a odehrálo se to v Mount Cisco, části New Yorku. Na thesession.org nalezneme pochopitelně spoustu jiných teorií o vzniku toho názvu. Tak už to prostě chodí:-).
Doby, kdy byl součástí irské tradiční hudby storytelling, jsou už samozřejmě minulostí. Ale v krátkosti se zmínit o autorovi tunesu, nebo o interpretovi, který jej s oblibou hrál, to myslím jedině prospěje. Tunes & stories mají stále něco do sebe...

Sylvain Barou - debutové album

Od mimořádně talentovaného bretonského flétnisty (ovládajícího také hru na biniou kozh, irské loketní dudy a různé exotické druhy fléten) se dá očekávat mnoho. Na klasickou porci bretonských ridée, gavott nebo irských jigů a reelů však zapomeňme. Jeho debut se ubírá jinou cestou, než na jakou jsme zvyklí hlavně od irských flétnistů. Byť je Sylvain Barou v Irsku jako doma, pravidelně koncertuje se skupinou Guidewires, v triu s Donalem Lunnym, Paddraigem Rynnem (oba uslyšíme na tomto albu) nebo v dalších sestavách. Z debutového alba však zjistíme, že jeho muzikantský záběr je daleko širší. A přesahuje i kontinenty. 

Irských či bretonských melodií se na albu dočkáme také, ale spíše v podobě drobných kousků doplňujících jednu velkou pestrou mozaiku. Nejedná se ovšem o kousky nevýrazné – především reelové sety se díky své razanci vryjí posluchačům na dlouhou dobu do paměti. Bretonské Ridees nás zase velmi snadno přesvědčí, že jim to v jazzovém hávu sluší. Jedno je tedy jisté - tradiční Irsko ani Bretaň z toho nebude...

Seznam hostujících hudebníků skutečně napovídá, že se jeho debut ponese v duchu pořádné world music. A není to vůbec na škodu! Sylvain Barou prostě patří k ostříleným muzikantům, kteří dovedou šikovně proplouvat mezi hudebními styly a od každého si vypůjčit jen to nejlepší. Rafinovaně spojuje rytmickou dravost irské a asturijské hudby, syrovost Bretaně i melodickou komplikovanost orientálních melodií... K tomu všemu ještě přistupuje s jazzovou svobodomyslností. Jeho divoká sóla vás mohou zkrátka nečekaně katapultovat takřka kdykoliv a kdekoliv v průběhu skladby – uprostřed reelového setu, v balkánském horu (kde jeho flétna zní skutečně skoro jako bulharský kaval), v afghánské melodii...

Sylvain Barou dokázal nalézt cestu tam, kde by si mnozí nadšení hudebníci vylámali zuby. V jeho hudbě není místo pro zdvořilé oťukávání a plytké melodické pochlebování cizím exotickým stylům. Vrhá se do nich střemhlav a proniká jimi až na dřeň. Přes všechny tyto průniky však jeho debutové album postrádá jakoukoliv stylovou nevyváženost – nic nepřebývá, každý nástroj má svůj prostor. V aranžích nezaniká ani rukopis hostujících hudebníků, takže v irském The Windy setu (který skutečně vyniká prudkostí uragánu) zřetelně uslyšíme nezaměnitelný bodhrán a bouzouki Donala Lunnyho, concertinu Paddraiga Rynnea... V JD's reels prozměnu jiskří energická kytara Johna Doyla.

Od dob McGoldrickových alb, z nichž největší hudební revoluci způsobilo výborné Fused, se dřevěná příčná flétna ve světě fúzí nadobro zabydlela. A s tím, chtě nechtě, vyvstal i pocit, že už není moc co objevovat – za ty roky už přece jenom tato flétna v kombinaci s elektronické beaty či doprovody na tabla zvolna ztrácela na počáteční atraktivitě. A přicházet s něčím novým, neotřelým bylo tak stále těžší a těžší. Jak se s tím vypořádal Sylvain Barou? Více než znamenitě. Především však svým debutem zajistil nebývalý příval world music. Takový, jaký se dnes ani v Bretani, Irsku či Asturii jen tak nevidí.

Co řekl Mahavishnu

Poslední dobou často jezdívám za svými hudebními kolegy zkoušet na privát na Lesnou. Kromě toho, že tam můžeme hrát dlouho do večera ve sklepních prostorách domu, v malé místnosti hned vedle prádelny (aniž bychom tím někoho rušili), je v prostředním patře prostorná kuchyně, která je netradičně vybavena i starým gramofonem. Jak už to tak bývá, nachází se u něj bedna s vinylovými deskami. Těmi jsem se stihl samozřejmě pořádně prohrabat už při první návštěvě.
Kromě mnoha jiných vinylů se mi podařilo vylovit i Apocalypse od Mahavishnu Orchestra. Osobně mám od Mahavishnu radši spíš předchozí alba, nahrané starou sestavou (McLaughlin-Goodman-Cobham-Hammer-Laird). Mou největší srdcovkou je asi o něco mladší projekt - Shakti, kde kytarista John "Mahavishnu" McLaughlin začal spolupracovat s indickými muzikanty.
Ale zpět k albu Apocalypse. Jak jsem si všiml ze zadní strany obalu, album vyšlo i u nás, bylo tedy opatřené českou verzí bookletu. Autorem textu k této verzi není nikdo jiný než Petr Dorůžka, přední hudební publicista, jehož vědomosti v oblasti rockové muziky a hlavně world music jsou více než obdivuhodné (dokonce i Jiří Černý na svých přednáškách občas uvádí u některých hudebníků, že je u nás zná snad jen Petr Dorůžka:-)).    
V textu, který popisuje dosavadní kariéru Johna McLaughlina, mě zaujal hlavně úryvek z rozhovoru s touto kytarovou legendou. Tady je:

"Znamená to především práci - studovat všechny možné hudební kultury. Na zemi je tolik hudby, a lidé o ní ani nevědí. A s tím bych chtěl v blízké budoucnosti něco udělat. Vybrat kousek z té palety a ukázat ho lidem. Všichni by měli znát hudbu cizích kultur stejně dobře jako velké umělce své vlasti, měli by poslouchat bulharský folklór i rockovou skupinu z Chicaga. Pro muzikanta je obojí důležité. Mladý hudebník by měl být otevřený všem podnětům, které přicházejí od těch vyspělejších."

K tomu není moc co dodat. Jeho slova by se měla zarámovat, vystavit apod. A měla by být na očích i rýpalům a hnidopichům, kteří nemají nic lepšího na práci, než se mnohých muzikantů rádoby zasvěceně vyptávat, proč zrovna oni hrají hudbu stylu X, z kraje Y a nehrají třeba hudbu z kraje Z (dosadí si každý sám, dle svých zkušenosti).
Rozhovor proběhl někdy v 70. letech. Od té doby se jeho diskografie výrazně rozrostla a z množství  hudebních stylů, se kterými si potykal (flamenco, indická hudba...), je nadmíru jasné, že to, co tehdy prohlásil, myslel vážně. A poctivě se tím řídí i nadále...

Ceol ón Chartlann - Ulster Television odkrývá své poklady

Materiálům s irskou tradiční hudbou, které pořídila Ulster Television (UTV), bylo věnováno pár dílů pořadu Siar an Bóthar. Ale očividně to byl pouze nepatrný zlomek toho, co obsahují její archivy. Nově je tedy hudebním pokladům UTV věnován celý pořad na stanici TG4!

Jak už odhaluje celý název pořadu, tedy "Ceol ón Chartlann le Paul Brady", průvodcem po archivních klenotech je známý kytarista a zpěvák, jehož hlas (a kytarový doprovod k instrumentálním setům) zazněl na přelomových albech irské tradiční hudby. První díl opravdu ukázal to nejlepší ze severní části ostrova - videozáznamy s Séanem Maguirem, Cathalem Haydenem, Boys of the Lough a předevší starý záznam s belfastskými legendami, klanem McPeake. Na co se můžeme těšit v příštím díle? Dermot Byrne, Dervish... Vypadá to tedy na velmi kvalitní sérii archivních záznamů. Pořad je vysílán v neděli ve 23:00 (našeho času) na TG4.

Jak na irské housle?

Tak jsem začal učit. Svým způsobem jsem k tomu přišel jak slepý k houslím - prostě mi kolega z kapely poslal kontakty na slečnu z Irska, se kterou se dal do řeči na poslední session... že prý se jí mám ozvat kvůli lekci houslí.

Samozřejmě jsem si nebyl jistý, jestli patřím mezi osoby, které, kromě toho, že se něčemu naučí, dokážou to "něco" i předat dál. Ale považoval jsem to za příležitost zkusit něco nového.

Nebudu napínat, lekce dopadla myslím dobře. Jestli můj styl výuky přinese nějaké ovoce, to se samozřejmě pozná až za delší čas. Moje vnitřní přesvědčení mi však říká, že je to na dobré cestě...

Ale o tom jsem vlastně přímo psát nechtěl. Poslední dobou nacházím na internetových fórech víc příspěvků, ve kterých se objevují dotazy na irské melodie, písně apod. A jejími autory jsou často houslisté. Jsem rád, že je o tento druh hudby zájem, takže na dotazy odpovídám ochotně. Odpovědi jsou samozřejmě vždy ve stejném stylu, takže abych se nemusel tolikrát opakovat, rozhodl jsem se napsat pár rad ohledně irských houslí přímo sem na můj blog. A případným dalším zájemcům poslat link, který je přesměruje sem.
Jak tedy nejlépe na irské housle?

1.) Bez not aneb poslech nad zlato

Už můj první učitel irské hudby zdůrazňoval, že nejdůležitější je poslouchat, poslouchat, poslouchat... čili hrát bez čtení z not. Od doby mých prvních lekcí jsem proto noty zavrhl a dnes vím, proč jsem udělal dobře. Tím nechci říct, že jsou noty jako takové dílem samotného pána pekelného - v některých situacích dokáží vyřešit spoustu problémů. Zahrát jig nebo reel z not je ovšem pro začátečníka nemožné a způsobí to spíš komplikace než užitek. 

Poslech je zkrátka nad zlato - líp se učí to, co mě baví poslouchat, není to myslím žádná převratná novinka. V dnešní době je mnohem snadnější dostat se k irské muzice než dříve. Ceny alb předních irských interpretů už za ty roky šly dolů, mnozí z nich vydávají pod vlastní značkou a nejsou tedy nevolníky velkých nahrávacích společností. Peníze za album, které se dá snadno objednat přes internet, jdou proto přímo jim (až na to DPH pochopitelně)... A stojí za to podporovat umělce:-). Takže jde už jenom o to si svého oblíbeného interpreta najít.

Dalším zdrojem spousty kvalitní irské muziky je bezesporu Youtube a další služby umožňující přehrávání videa. Nehledě na možnost sledovat online vysílání irských televizí, např. TG4, RTÉ...

2.) Pomalu a s metronomem 

Najdeme-li si svůj oblíbený jig nebo reel, který se chceme naučit, narazíme většinou na stejný problém - skladba je zahrána v rychlém tempu. Je třeba si ji zpomalit, abychom ji dokázali vstřebat se všemi detaily. Z programů, které jsou schopny zpomalovat rychlost přehrávání, aniž by došlo ke zkreslení zvuku, se dá použít klasický Windows Media Player. V případě jiných programů (Winamp apod.) se dá k těmto sehnat plugin typu Chronotron, ten je ovšem placený.
Jakmile se melodii naučíme nazpaměť, není třeba spěchat a začít ji hned hrát v běžném (svižném) tempu. Hraní s metronomem je v začátcích nutnost, nebo spíš nutné zlo:-). Ani v pozdějších obdobích hudebního rozvíjení se a zdokonalování není na škodu.
Mimochodem je třeba také nabourat u nás poměrně rozšířený mýtus (který houslisté některých kapel úspěšně rozšiřují) - podstata irských houslí NENÍ v rychlosti hraní! Jigy a reely se dají zahrát jak rychle, tak i v poměrně pomalém tempu. Pokud jim dáte to, co jim patří (důrazy na správnou dobu, ornamentaci), může mít také pomalu zahraná melodie pěknou jiskru.

3.) Zajít na session

Pokud se v blízkosti vašeho bydliště konají sessions tradiční irské hudby (ve větších městech je samozřejmě i větší šance, že tam nějakou skupinku irofilních muzikantů najdete), je dobré tam pravidelně chodit a vstřebávat jejich atmosféru. Pokud se mezi hrajícími najde i houslista, z jehož hry cítíte, že má s irskou hudbou nějaké zkušenosti, neváhejte s ním prohodit pár slov o tom, co vás u irských houslí zajímá.

4.) Pár lekcí prospěje

Z poslechu irských houslistů se dá pochytit mnoho, ale pochopitelně ne vše. Pro naučení "pokročilejší" ornamentace (roll, triplet) je z mého pohledu lepší vyhledat si lektora, než se učit tyto ozdoby sám a chybně. Případné chyby se přece jenom odnaučují lépe, když se podchytí v začátku...
Pokud máte za sebou klasickou výuku houslí (stručně řečeno - mučili vás v lidušce:-)), nemusíte nutně potřebovat nějakého ostříleného pedagoga. Bohatě stačí někdo, kdo se irským houslím několik let intenzivně věnuje (tedy nehraje je jenom jako "bokovku"), byl v Irsku (hrál na tamějších sessionech), sám absolvoval nějakou lekci apod. V Praze probíhají lekce irských houslí v rámci Bernard's Irish Music School a letní školy Bernard's Summer School.

5.) Zajímat se, číst...

Tak jako každá lidová hudba, i ta irská má své houslové legendy. Hrát "Irsko" a neznát jména jako Michael Coleman, Andy McGann, popř. současné mistry - Tommy Peoples, Kevin Burke, by bylo nanejvýš ostudné. Stejně tak je dobré vědět, že existují nějaké regionální styly.
Důležitým zdrojem informací mohou být pořady vysílané na irských televizích RTÉ, TG4 - Siar an Bóthar (na RTÉ vysílané v anglické verzi Come West Along the Road), Geantraí, Caúintí Ceoil, Ceird an cheoil...

6.) Uvolnit se

Zezačátku to jde velmi těžce, když se musíte soustředit všechno to smykování, ornamentaci, melodii apod. Až si to vše osvojíte, je načase si tu hudbu začít užívat. Nejvíc to jde na sessionech, kdy si sednete ke stolu, zahrajete, popijete:-). A jde to občas i na pódiu...
K celkovému uvolnění přispívá bezpochyby i podupávání do rytmu. To je jedna z věcí, která je pro irskou hudbu typická. Na ZUŠce by vás za neměli rádi, dříve by vás za to i seřvali (a v ještě dřívějších dobách byste dostali výprask smyčcem...). Takže si to užívejte:-).

7.) Co dál? 

Poněvadž nemám rád sudá čísla, musím přidat ještě tento bod. Pokud se dostanete do fáze, kdy máte pocit, že už toho umíte dost, nezbývá než zaletět si do Irska. A zjistíte, kolik toho ještě neumíte:-). Můžete tam létat každým rokem a vždycky zaslechnete něco nového... Pořád je prostě co objevovat.

Tož tak. Všem, kteří mají v úmyslu proniknout do světa irských houslí, přeju hodně štěstí.