Zase v Belfastu a zase po uši v tunesech

Připadá mi to jako boj s větrnými mlýny - můžete se na tento týden plný sessionů v místních hospodách připravit sebevíc, ale vždycky zůstanete nějakou chvíli sedět s nástrojem položeným na stole a posloucháte melodie, které (kromě výjimek) slyšíte snad poprvé v životě. Prostě se v těch tunesech topíte. Můžete jen doufat, že vám někdo z přísedících muzikantů hodí záchranný kruh v podobě nějakého známého tunesu, tak jako to včera udělala Teresa, když na konci setu spustila reel The Contradiction. Tisíceré díky...
Myslím, že belfastské sessions dokážou spolehlivě "vyfackovat" (nehledejte v tom dvojsmysl, mezi písmeny "f" a "c" je opravdu "a":-)) muzikantské ego každému, kdo se cítí ve své domovské zemi jako dokonalý session leader. Můžete to pokládat za potupnou facku, která vás uzemní a přinutí se zamyslet nad tím, proč si dávat tu práci a učit se stále nové a nové tunes, když stejně uslyšíte na dalším sessionu tisíc dalších. Anebo ji pochopíte jako přátelský "proplesking", který vám dají skuteční kamarádi, když vás uvidí ležet uprostřed rušné silnice unaveného z vydařeného večírku (tady na ostrově tomu myslím říkají craic). Doufám, že bude v mém případě platit druhá varianta a po krátké pauze po mém příletu domů si opět poslechnu nahrávky pořízené v Hercules Baru, Whites Tavern, Garrick baru, Duke Of York... Třeba se z nich zase něco nového naučím. A někdy, možná za rok, dva, si je zase tady v Belfastu zahraji s místními úžasnými muzikanty. Pokud v té době nebudou hrát zase úplně něco jiného. Grrr... teda vlastně - Didlidááá;-)

Menší lamentování uprostřed srpna

Asi to není jenom můj pocit, že léto vždycky ubíhá neuvěřitelně rychle. Ale zdá se mi, že letos je to přímo extrém. Nejvíce z toho letního časového koláče mi ukousla archeologická praxe - 5 dní kopání v hlíně, pak víkend a zase nanovo, to se opakuje ještě 2x a než se člověk naděje, zjistí, že je srpen. Tím ovšem nechci říct, že jsem promarnil zbytečně tři týdny svého života. Celé to "systematické" kopání určitě nebyla ztráta času, i když během toho příšerného horka jsem ten pocit měl. Když jsme se prokopali skoro na dno zásobnice, kterou tam vyhloubili zemědělci někdy 3000 let před námi, přišlo docela zklamání, protože kromě kostry krávy (nebo prasete, v tom se zatím nikdo neshodl:-)) a malého množství střepů se tam moc nenašlo. Ale i tak, zajímavá zkušenost. Když nepočítám ty odporné černé pytle naplněné hlínou, kterou jsme odváželi na plavení (o těch se mi ještě bude zdát v těch nejhorších nočních můrách, jak je nakládáme na kolečka a trhají se nám v rukách)
Ještě před praxí jsem se duševně připravoval i na to nejhorší - skončí praxe a mě se archeologie zprotiví natolik, že s ní seknu. Nestalo se tak. Nebýt mého plánovaného výletu do Belfastu, asi bych ještě v tuto dobu kopal. Ale Belfast je Belfast, muzika mě volá a já to volání nemůžu ignorovat. Didlidáááá!

Farewell to Maylont

Jestli se mi někdy podaří složit pěkný ponurý slip jig, asi se bude jmenovat stejně. Třeba jsem nedávno zažíval podobné pocity, jako Michael McGoldrick, když se stěhoval z Whalley Range, kdoví. I když tam pobýval asi mnohem déle, než jeden rok. Teď mi nezbývá nic jiného, než říct ono "Farewell" mému (teď už bývalému) privátu.
Takže sbohem, drahý Majlonte, bylo mi tam krásně. Co víc jsem si taky mohl přát - luxusní, kompletně zařízený privát s terasou, s výhledem na maloměřické nádraží a okolní zeleň, naprostý klid všude kolem... Sem tam bylo slyšet brzdící vlaky na nádraží, někdy bylo v horním patře trochu horko, fakulta taky nebyla úplně nejblíž, ale v porovnání se všemi ostatními vymoženostmi ty drobné nevýhody ani nestály za řeč.
To všechno jsem teď v srpnu musel opustit. Co už. Je to vlastně fráze určená přesně pro tyto situace - prostě krátké, stručné a pesimistické "Co už". Můžu doufat, že privát na Merhautce si se spolubydlícími pěkně stylově zařídíme. Koneckonců, na nervy bychom si lézt neměli, nějakou dobu už se známe a měli bychom být na sebe zvyklí.
S jedním můžu být na novém privátě spokojený určitě - mám školu a centrum Brna o něco blíž. A na ten hluk kolemjedoucích aut a šalin si taky třeba časem zvyknu.
Ještě jednou sbohem Majlonte a nashle v září, Merhautko...

Tož tak...

Nemožné se stalo skutečností - přežil jsem i druhý semestr. Asi jsem měl opravdu štěstí. Sice ne vždy a ne všude, ale v důležitých momentech mi prostě přálo. Doufám (a klepu na dřevo), že tomu bude i nadále, protože ho zatraceně potřebuju. Jsem totiž docela flákač, tak se na něj musím spoléhat.
Na tomto období je nejkrásnější dostatek volného času. A jak jinak si ten čas zpříjemnit, než muzikou. Obětoval jsem pár šustivých bankovek a koupil si kompilaci Farewell to Ireland. Jedná se vysloveně o sběratelskou záležitost (s levnými kompilacemi typu "The Best Of..." s keltskými kříži na obalu nesrovnatelnou) - staré nahrávky irských emigrantů žijících v USA ze 20. a 30. let. Michael Coleman, Paddy Killoran a další... ta jména vzbuzují i mezi dnešními houslisty respekt a úctu. Je zajímavé poslouchat, jak se v té době hrály jigy, reely, hornpipy, mazurky apod., které se dají zaslechnout i na dnešních sessionech. Některé tunes jsou prostě nesmrtelné. A zaujmou natolik, že nezbývá opravdu nic jiného, než se je naučit. Asi se hnedtak od houslí a sluchátek neodlepím... Didlidááá;-)

Rubén Bada - dejte mu housle, bouzouki nebo kytaru... a spadne vám čelist

Na belfastských sessionech jsem měl možnost potkat mnoho skvělých a talentovaných muzikantů. A nejenom těch irských. Jedním ze špiček místní hudební scény byl i chlapík jménem Rubén Bada.
Jak už napovídá jeho exotické jméno, jeho rodný kraj musíme hledat více na jihu. Přesněji na severozápadě pyrenejského poloostrova, v Asturii. Tamější muzikanti mají s těmi irskými leccos společného - respekt k tradicím i velmi energický styl hraní. A samozřejmě hrdost ke své zemi a k jazyku (asturština) - jsou to zkrátka Asturijci a nechtějte vědět, kam dostanete nakopáno, když si troufnete je nazvat "Španělé", ke kterým mají asi podobný vztah jako Irové k Britům nebo Bretonci k Francouzům.
Rubéna jsem znal nejdříve spíš jako houslistu - jeho housle ve skladbě Eita od kapely Corquiéu sršely energií. Pak přišla po letech moje první návštěva Belfastu (červenec 2007). Tam se Rubén objevoval na místních sessionech hlavně s kytarou, se kterou vnesl do irských reelů a jigů tu pravou asturijskou dravost (pozn.: v asturijské muzice lze najít podobnosti k irským rytmům, např. irský reel - saltón nebo jig - muňeira, frázování a doprovod je ovšem odlišný, často mnohem pestřejší a složitější). Jako spousta Asturijců před ním, i on podlehl kouzlu irského bouzouki a naučil se na něj hrát. S tímto nástrojem se objevuje po boku předních belfastských muzikantů (často vystupuje společně s kapelou At First Light nebo s belfastským dudákem Barry Kerrem). Ani na svou rodnou Asturii ovšem nezanevřel - na bouzouki hraje v mladé asturijské kapele DRD.
Sečteno a podtrženo - výborný muzikant-multiinstrumentalista, jaký se hned tak nevidí. Nedávno se objevily na stránkách severoirské BBC jeho dvě sólové skladby. Stojí za poslech:

Snug in a Blanket, O'Farrell's Welcome to Limerick (slip jigs)

Asturian March and Salton

Doporučené odkazy: Rubén Bada na MySpace

Malá tečka za Beltinem

Nevím, jestli pravidlo "to nejlepší nakonec" platí i pro závěrečné vystoupení dua Eoghan O'Reilly a Ondřej V. (čili moje maličkost), ale jedno lze říct určitě: Prostě jsme se snažili:-) Jednalo se čistě o improvizované vystoupení, repertoár jsme seskládali asi 5 minut před začátkem hraní. Eoghan je na tento styl vystupování přece jenom zvyklejší, což se dá usoudit podle hesla "Zkoušejí jen amatéři", které s oblibou razí jeho kapela Bottlewash band. Se mnou to bylo trochu horší, v hlavě mi ještě trochu kutali permoníci původně ukrytí v kelímcích s kvasarem (osobám neznalým specialit jistého jihomoravského pivovaru doporučuji tento pivní skvost ochutnat, je však třeba mít na paměti, že méně je někdy i více), navíc prsty na levé ruce potřebovaly trochu rozhýbat v ranním chladu. I na to došlo, sice až v prvním hraném reelu Nine Points of Roguery, ale snad nikdo nic nepoznal. Další tunes se zahrály bez větších obtíží. Chvílemi jsem měl pocit, že kromě nás dvou tam máme někde i perkusáka, byla to ovšem moje podupávající levá noha, jejíž dupot se přenesl i do mikrofonu. Tehdy jsem pochopil, proč se někteří irští muzikanti při vstupu na pódium zouvají.
Z vystoupení našeho "Adrenalin dua" (jak jsem naše malé uskupení nazval) jsem měl dobrý pocit. Možná jsme mohli už ráno naplánovat, do jakých setů poskládáme naše oblíbené jigy a reely, abychom je pak předvedli i na pódiu. Hráli jsme totiž tak trochu netypicky po jednom "tjúnu" a nenavazovali jsme další. Ale snad bude někdy příležitost to napravit...
Díky Káti, která naše hraní pečlivě zdokumentovala, existuje i pár krátkých videí. Jedno z nich jsem hodil i na YouTube. Myslím, že Cup of Tea byl po ránu docela vhodný tune. Tož indžoj;-)

Ceolchuairt a Nömadak Tx - s hudbou za poznáním...

Poslední dobou jsem měl to štěstí a dvakrát narazil na zajímavé hudební dokumenty. Hned na úvod bych chtěl upřesnit, že se budu v tomto příspěvku věnovat trochu jiným pořadům/dokumentům, než na jaké jsme v našich končinách zvyklí. Takže nebudou žádní šediví staříci, kteří vzpomínají na léta, kdy svou muzikou dokázali uvést do varu nejeden hudební klub (a později velkou halu), nebude ani vzpomínka na rozevlátého bohéma, který kvůli svému bouřlivému životu odešel tak nějak předčasně. Řeč bude o současných hudebnících z Irska a Baskicka, o kterých mnozí z nás předtím ani neslyšeli. A hlavně o muzice. Co je ovšem na těchto pořadech vůbec nejdůležitější - muzikanti zde nehrají tu svou hudbu (popř. hudbou jejich regionu), ale cestují po světě a poznávají muziku jiných exotických zemí (čili vlastně "road movie music dokumenty"). Toto poznávání často ještě okoření i jamem s tamějšími muzikanty. Hudba pak odhalí svůj další rozměr, který si jinak asi málokdo uvědomí - stává se nástrojem komunikace, dorozumívání s jinými lidmi a poznávání jejich světa.
První takový hudební "road movie" pořad mi nedávno pustil kamarád v Belfastu. Skupinka irských muzikantů v něm navštívila Indii, kde se setkali se Zakirem Husseinem, mistrem hraní na tabla. Nakonec jsem zjistil, že se jedná přímo o celou sérii s "muzikanty na cestách". Takže jsem o víkendu neváhal, a po rychlém proklikání tuzemských televizních kanálů (co kdybych tam někdy našel přece jenom něco zajímavého) usedl opět za obrazovku počítače... A nestačil se divit, jak úžasným způsobem se dá posluchačům přiblížit tradiční hudba jiných zemí. K mému překvapení se tyto pořady dají v poměrně slušné kvalitě přehrát přímo ze stránek irské televize TG4 (po kliknutí na odkaz "web tv"). Pro nás neirsky mluvící je orientace v pořadech zprvu tvrdým oříškem, nicméně po rozluštění významu slova Ceol (=hudba) stačí prostě na toto slovo kliknout a zobrazí se nabídka hudebních pořadů. Výběr mají opravdu rozsáhlý, série Ceolchuairt obsahuje už 6 dílů! Samozřejmě doporučuji i ostatní pořady této stanice, o kterých jsem se zmiňoval už dříve (Geantraí apod.)
K dalšímu, tentokrát pro změnu hudebnímu filmu jsem se dostal dnes, a to čistě náhodou. Náhodou se přetáhla dnešní přednáška o půl hodiny, náhodou jsem se rozhodl, že se projdu po městě, kde (jak jinak náhodou) potkám na "Čáře" svého kubánského kamaráda Dairela, který šel náhodou na film o baskických muzikantech. Tuto shodu (nejspíš opravdu neexistujících) náhod jsem využil a zašel si s Dairelem na film Nomádi Tx (Nömadak TX). Ze začátku jsem neočekával nic zvláštního - dva Baskové si v úvodu filmu vyrobí 4 dřevěné desky, do kterých vzápětí buší paličkami. Jedná se o txalapartu, tradiční baskický nástroj. Na čtyři kusy dřeva (popř. i více) se však dá zahrát překvapivě mnoho a v rukou dvou mladých hráčů se z txalaparty stávají magická ústa promlouvající hlasem samotné Matky přírody. Dva muzikanti se rozhodnou udělat to, o čem mnozí jiní pouze sní v představách - procestovat s nástrojem neznámé kraje a poznávat hudbu jiných národů. A jak se na Basky sluší a patří, zajímají se národy, jejichž tradice sahají hluboko do vzdálené minulosti. Kam se tedy vydají? Do Indie, polárních oblastí, přes Saharskou poušť, do Mongolska... Při té příležitosti neváhali mladí hudebníci (a zároveň výrobci těchto nástrojů) sáhnout i po jiném druhu materiálu. Vždyť kdo říká, že zvuk vydává pouze dřevo? Co třeba txalaparta z kamene? A co z ledu? Souznění txalaparty s indickým sitárem, černošskými zpěvy, nebo s hrdelním zpěvem mongolských nomádů, to vše dokazuje, jak může muzika sbližovat jednotlivé národy, vzdálené od sebe mnohdy stovky kilometrů. Fascinující je ještě jedna skutečnost - nechybělo málo a txalaparta mohla upadnout v zapomnění. V 60. letech na ni údajně hráli v Baskicku pouze čtyři lidé. Kdo by tehdy mohl tušit, že se stane oblíbeným nástrojem mladé generace a že jej dva hudební šílenci představí domorodcům z různých koutů světa?