Tož tak...

Nemožné se stalo skutečností - přežil jsem i druhý semestr. Asi jsem měl opravdu štěstí. Sice ne vždy a ne všude, ale v důležitých momentech mi prostě přálo. Doufám (a klepu na dřevo), že tomu bude i nadále, protože ho zatraceně potřebuju. Jsem totiž docela flákač, tak se na něj musím spoléhat.
Na tomto období je nejkrásnější dostatek volného času. A jak jinak si ten čas zpříjemnit, než muzikou. Obětoval jsem pár šustivých bankovek a koupil si kompilaci Farewell to Ireland. Jedná se vysloveně o sběratelskou záležitost (s levnými kompilacemi typu "The Best Of..." s keltskými kříži na obalu nesrovnatelnou) - staré nahrávky irských emigrantů žijících v USA ze 20. a 30. let. Michael Coleman, Paddy Killoran a další... ta jména vzbuzují i mezi dnešními houslisty respekt a úctu. Je zajímavé poslouchat, jak se v té době hrály jigy, reely, hornpipy, mazurky apod., které se dají zaslechnout i na dnešních sessionech. Některé tunes jsou prostě nesmrtelné. A zaujmou natolik, že nezbývá opravdu nic jiného, než se je naučit. Asi se hnedtak od houslí a sluchátek neodlepím... Didlidááá;-)

Rubén Bada - dejte mu housle, bouzouki nebo kytaru... a spadne vám čelist

Na belfastských sessionech jsem měl možnost potkat mnoho skvělých a talentovaných muzikantů. A nejenom těch irských. Jedním ze špiček místní hudební scény byl i chlapík jménem Rubén Bada.
Jak už napovídá jeho exotické jméno, jeho rodný kraj musíme hledat více na jihu. Přesněji na severozápadě pyrenejského poloostrova, v Asturii. Tamější muzikanti mají s těmi irskými leccos společného - respekt k tradicím i velmi energický styl hraní. A samozřejmě hrdost ke své zemi a k jazyku (asturština) - jsou to zkrátka Asturijci a nechtějte vědět, kam dostanete nakopáno, když si troufnete je nazvat "Španělé", ke kterým mají asi podobný vztah jako Irové k Britům nebo Bretonci k Francouzům.
Rubéna jsem znal nejdříve spíš jako houslistu - jeho housle ve skladbě Eita od kapely Corquiéu sršely energií. Pak přišla po letech moje první návštěva Belfastu (červenec 2007). Tam se Rubén objevoval na místních sessionech hlavně s kytarou, se kterou vnesl do irských reelů a jigů tu pravou asturijskou dravost (pozn.: v asturijské muzice lze najít podobnosti k irským rytmům, např. irský reel - saltón nebo jig - muňeira, frázování a doprovod je ovšem odlišný, často mnohem pestřejší a složitější). Jako spousta Asturijců před ním, i on podlehl kouzlu irského bouzouki a naučil se na něj hrát. S tímto nástrojem se objevuje po boku předních belfastských muzikantů (často vystupuje společně s kapelou At First Light nebo s belfastským dudákem Barry Kerrem). Ani na svou rodnou Asturii ovšem nezanevřel - na bouzouki hraje v mladé asturijské kapele DRD.
Sečteno a podtrženo - výborný muzikant-multiinstrumentalista, jaký se hned tak nevidí. Nedávno se objevily na stránkách severoirské BBC jeho dvě sólové skladby. Stojí za poslech:

Snug in a Blanket, O'Farrell's Welcome to Limerick (slip jigs)

Asturian March and Salton

Doporučené odkazy: Rubén Bada na MySpace

Malá tečka za Beltinem

Nevím, jestli pravidlo "to nejlepší nakonec" platí i pro závěrečné vystoupení dua Eoghan O'Reilly a Ondřej V. (čili moje maličkost), ale jedno lze říct určitě: Prostě jsme se snažili:-) Jednalo se čistě o improvizované vystoupení, repertoár jsme seskládali asi 5 minut před začátkem hraní. Eoghan je na tento styl vystupování přece jenom zvyklejší, což se dá usoudit podle hesla "Zkoušejí jen amatéři", které s oblibou razí jeho kapela Bottlewash band. Se mnou to bylo trochu horší, v hlavě mi ještě trochu kutali permoníci původně ukrytí v kelímcích s kvasarem (osobám neznalým specialit jistého jihomoravského pivovaru doporučuji tento pivní skvost ochutnat, je však třeba mít na paměti, že méně je někdy i více), navíc prsty na levé ruce potřebovaly trochu rozhýbat v ranním chladu. I na to došlo, sice až v prvním hraném reelu Nine Points of Roguery, ale snad nikdo nic nepoznal. Další tunes se zahrály bez větších obtíží. Chvílemi jsem měl pocit, že kromě nás dvou tam máme někde i perkusáka, byla to ovšem moje podupávající levá noha, jejíž dupot se přenesl i do mikrofonu. Tehdy jsem pochopil, proč se někteří irští muzikanti při vstupu na pódium zouvají.
Z vystoupení našeho "Adrenalin dua" (jak jsem naše malé uskupení nazval) jsem měl dobrý pocit. Možná jsme mohli už ráno naplánovat, do jakých setů poskládáme naše oblíbené jigy a reely, abychom je pak předvedli i na pódiu. Hráli jsme totiž tak trochu netypicky po jednom "tjúnu" a nenavazovali jsme další. Ale snad bude někdy příležitost to napravit...
Díky Káti, která naše hraní pečlivě zdokumentovala, existuje i pár krátkých videí. Jedno z nich jsem hodil i na YouTube. Myslím, že Cup of Tea byl po ránu docela vhodný tune. Tož indžoj;-)

Ceolchuairt a Nömadak Tx - s hudbou za poznáním...

Poslední dobou jsem měl to štěstí a dvakrát narazil na zajímavé hudební dokumenty. Hned na úvod bych chtěl upřesnit, že se budu v tomto příspěvku věnovat trochu jiným pořadům/dokumentům, než na jaké jsme v našich končinách zvyklí. Takže nebudou žádní šediví staříci, kteří vzpomínají na léta, kdy svou muzikou dokázali uvést do varu nejeden hudební klub (a později velkou halu), nebude ani vzpomínka na rozevlátého bohéma, který kvůli svému bouřlivému životu odešel tak nějak předčasně. Řeč bude o současných hudebnících z Irska a Baskicka, o kterých mnozí z nás předtím ani neslyšeli. A hlavně o muzice. Co je ovšem na těchto pořadech vůbec nejdůležitější - muzikanti zde nehrají tu svou hudbu (popř. hudbou jejich regionu), ale cestují po světě a poznávají muziku jiných exotických zemí (čili vlastně "road movie music dokumenty"). Toto poznávání často ještě okoření i jamem s tamějšími muzikanty. Hudba pak odhalí svůj další rozměr, který si jinak asi málokdo uvědomí - stává se nástrojem komunikace, dorozumívání s jinými lidmi a poznávání jejich světa.
První takový hudební "road movie" pořad mi nedávno pustil kamarád v Belfastu. Skupinka irských muzikantů v něm navštívila Indii, kde se setkali se Zakirem Husseinem, mistrem hraní na tabla. Nakonec jsem zjistil, že se jedná přímo o celou sérii s "muzikanty na cestách". Takže jsem o víkendu neváhal, a po rychlém proklikání tuzemských televizních kanálů (co kdybych tam někdy našel přece jenom něco zajímavého) usedl opět za obrazovku počítače... A nestačil se divit, jak úžasným způsobem se dá posluchačům přiblížit tradiční hudba jiných zemí. K mému překvapení se tyto pořady dají v poměrně slušné kvalitě přehrát přímo ze stránek irské televize TG4 (po kliknutí na odkaz "web tv"). Pro nás neirsky mluvící je orientace v pořadech zprvu tvrdým oříškem, nicméně po rozluštění významu slova Ceol (=hudba) stačí prostě na toto slovo kliknout a zobrazí se nabídka hudebních pořadů. Výběr mají opravdu rozsáhlý, série Ceolchuairt obsahuje už 6 dílů! Samozřejmě doporučuji i ostatní pořady této stanice, o kterých jsem se zmiňoval už dříve (Geantraí apod.)
K dalšímu, tentokrát pro změnu hudebnímu filmu jsem se dostal dnes, a to čistě náhodou. Náhodou se přetáhla dnešní přednáška o půl hodiny, náhodou jsem se rozhodl, že se projdu po městě, kde (jak jinak náhodou) potkám na "Čáře" svého kubánského kamaráda Dairela, který šel náhodou na film o baskických muzikantech. Tuto shodu (nejspíš opravdu neexistujících) náhod jsem využil a zašel si s Dairelem na film Nomádi Tx (Nömadak TX). Ze začátku jsem neočekával nic zvláštního - dva Baskové si v úvodu filmu vyrobí 4 dřevěné desky, do kterých vzápětí buší paličkami. Jedná se o txalapartu, tradiční baskický nástroj. Na čtyři kusy dřeva (popř. i více) se však dá zahrát překvapivě mnoho a v rukou dvou mladých hráčů se z txalaparty stávají magická ústa promlouvající hlasem samotné Matky přírody. Dva muzikanti se rozhodnou udělat to, o čem mnozí jiní pouze sní v představách - procestovat s nástrojem neznámé kraje a poznávat hudbu jiných národů. A jak se na Basky sluší a patří, zajímají se národy, jejichž tradice sahají hluboko do vzdálené minulosti. Kam se tedy vydají? Do Indie, polárních oblastí, přes Saharskou poušť, do Mongolska... Při té příležitosti neváhali mladí hudebníci (a zároveň výrobci těchto nástrojů) sáhnout i po jiném druhu materiálu. Vždyť kdo říká, že zvuk vydává pouze dřevo? Co třeba txalaparta z kamene? A co z ledu? Souznění txalaparty s indickým sitárem, černošskými zpěvy, nebo s hrdelním zpěvem mongolských nomádů, to vše dokazuje, jak může muzika sbližovat jednotlivé národy, vzdálené od sebe mnohdy stovky kilometrů. Fascinující je ještě jedna skutečnost - nechybělo málo a txalaparta mohla upadnout v zapomnění. V 60. letech na ni údajně hráli v Baskicku pouze čtyři lidé. Kdo by tehdy mohl tušit, že se stane oblíbeným nástrojem mladé generace a že jej dva hudební šílenci představí domorodcům z různých koutů světa?

Seznamte se - Falls Road

Jak už jsem jednou psal, Belfast jako takový není nijak zajímavé město. Pár historických budov z viktoriánského období (z červených cihel, jak jinak), kostelíky dvou znesvářených náboženských vyznání, pár hranatých betonových krabic z let sedmdesátých, napodobenina londýnského Big Benu a dublinského Spire, nově vybudované okolí přístavu (kde byl mj. zkonstruován Titanik), spoustu obchodních domů, nevkusně oblékané ženské atd. Ale pro podrobné informace o Belfastu doporučuji přečíst si článek ve Wikipedii nebo nahlédnout do turistického průvodce.

Mnohem více však vypovídají o historii Belfastu jeho okrajové části, lépe řečeno ghetta. A nemyslím tím historii příliš vzdálenou, vždyť i současná podoba těchto míst je ovlivněna hlavně tím, co se tu odehrávalo v letech 1968 - 1998. Většina místních obyvatel by na toto období, kterému tam nikdo neřekne jinak než "Troubles", nejraději zapomněla. Jenže, paradoxně právě památky z doby Troubles mohou být i důvodem návštěvy zahraničních turistů.

Já osobně jsem navštívil Belfast kvůli jiným důvodům, především kvůli irské tradiční hudbě. Ale i tak mě zvědavost přiměla porozhlédnout se po místech, kde se v dřívějších dobách ozývala střelba a výbuchy. A nemusel jsem chodit daleko - bydlel jsem u kamaráda na Falls Road, v "tvrdém" jádru irského nacionalismu.
Ta "irskost" je tu cítit na každém kroku - dvojjazyčné nápisy ulic (tak jako v Irské republice), cedule s nápisy: RSF (Republican Sinn Fein), "Brits out, not sell out", malby na zdech domů ("murals") s irskou tématikou. Jestli existuje něco, co je společné oběma znepřáteleným stranám, tak je to právě záliba v tomto druhu pouličního umění. V námětech se však od sebe významně liší. Loyalistickým murals se budu věnovat v příspěvku o návštěvě Shankill road. Ve stručnosti o těch pro-irsky orientovaných murals:

Jejich častým tématem je propagace politických hnutí za lidská práva (nejvíce jich je na "Solidarity Wall" podél hlavní silnice). Odkazují např. na abolicionistická hnutí v USA (mural Fredericka Douglasse), vyjadřují sympatie k separatistickým organizacím v zahraničí (Baskicko - ETA, Katalánsko, Palestina), kritizují expanzivní politiku velmocí (v současnosti hlavně USA). Dalším významným námětem jsou pocty osobnostem irské kultury a sportu (houslista Sean McGuire, fotbalista George Best). Neméně početné jsou murals s historickými tématy (např. období hladomoru, velikonoční povstání). Nechybí ani malby připomínající období Troubles - hladovkáři (vězni, kteří drželi protestní hladovku za získání statutu politického vězně, z nichž nejvýznamnějším "mučedníkem" byl Bobby Sands), oběti sektářského násilí atd.






Po několika dnech strávených na tomto místě na nás atmosféra Falls Road rozhodně nepůsobila nepřátelsky, spíš naopak. Sever ostrova je totiž plný paradoxů - Britové jsou zde mnohem "britštější" než třeba v Anglii a Irové kolikrát zase "irštější" než na jihu. A tvrdili nám to dokonce i oni sami - v Madden's Baru jsme se dali do řeči se starší dámou, která tvrdila, že sice bydlí v Dublinu, ale za irskou kulturou jezdí sem. Její přísedící (čirou náhodou učitel irštiny) k tomu vtipně dodal: "V Belfastu je nyní mnohem větší zájem o irský jazyk a muziku. Díky Britům, kteří nám to tady dlouhá léta upírali."

Tak jsem se zase vrátil...

Je to zvláštní pocit - týden v Irsku uběhl nepředstavitelně rychle, přitom vzpomínek se nashromáždilo tolik, že jejich vtěsnání do pouhých sedmi dní se zdá až nemožné. Setkání se zajímavými lidmi, nevšední hudební zážitky, nějaké ty příhody navrch... O tom všem snad brzy něco napíšu, protože témat na psaní je více než hodně. Ať už to byla návštěva Conway Mill, procházka po Shankill road, několik úžasných sessions (z nichž o té v Madden´s už jsem psal v předchozím příspěvku) a další.
Chce to "jen" projet a protřídit pořízené fotky, při té příležitosti si trochu oživit paměť a samozřejmě nějaký čas (nebo chuť) na napsání smysluplného příspěvku. Ale třeba to bude už brzy...

Opět v Belfastu aneb konečně pořádné didlidááá po půl roce...

Asi se budu muset ještě hodně dlouho štípat do ruky, než si úplně uvědomím tu nádhernou skutečnost - jsem zase v Belfastu, druhém největším irském městě po Dublinu (v Irské republice je druhé největší město Cork, ale řeknete-li to tady nějakému zarytému republikánovi, tak dostanete, lidově řečeno, do držky ;-). Dva až tři dny strávené v Dublinu mi svým způsobem stačily - prošli jsme se po městě, prohlédli památky, nakoupili CD a dali si jednoho hodně drahého "gynysa". Ale jedna věc mi tam samozřejmě chyběla. Byla to živá irská tradiční muzika, lépe řečeno session. Navštívili jsme sice jednu malou hospodu s živou kapelou, ale ta "atmoška" nebyla úplně pravá - banjista, harmonikář a kytarista u stolu zaplněného mikrofony, předem domluvené pořadí tjúnů (nebo co to tam měli v těch papírech), až příliš decentní ticho kolem... Prostě taková typická "closed session". Možná úplně "closed" nebyla, protože se na konci přidal jeden kytarista, nicméně k těm živelných sessionům na Severu to mělo ještě daleko. Ale i v Dublinu se dají určitě najít kvalitní sessiony, bohužel s dopravou k těmto místům je to horší. Z tohoto důvodu jsme nenavštívili ani puby, které nám doporučil kamarád Ciaran, hráč na banjo - The Cobblestone a Hughes' Bar. Obě hospody byly bohužel příliš vzdálené od místa, kde jsme byli ubytovaní. Tak snad někdy příště...
Hromadná doprava je svou složitostí a nepřehledností asi tím největším mínusem irské metropole. Nejjistějším dopravním prostředkem je tram..., pardon, šalina. Autobus je určen jen pro ty nejvíce trpělivé jedince, kteří se musí navíc vyznat v množstvích různých, navzájem si konkurujících, dopravních společností.
Takže není divu, že je náš nejhorší zážitek z Dublinu spojený právě s dopravou. Ani dnes (tj. po 3 dnech) nevím, jestli autobus, který měl jet každých dvacet minut, na onu zastávku, ten den vůbec dorazil. Jisté je, že jsme tam čekali dobrou hodinu a pak jsme raději šli na šalinu. A pak nás čekala ještě cesta se zavazadly přes centrum Dublinu. Samozřejmě v době, kdy jsou ulice nejrušnější. Ale nějakým zázrakem se nám podařilo nakonec dojít až na autobusové nádraží.
Cesta bus(eireann)em do Belfastu už naštěstí problěhla bez komplikací (Pozn.: Bus Eireann je irská dopravní společnost, jejichž autobusy jsou o něco luxusnější než většina těch našich středoevropských. To se dá možná tvrdit skoro o každé dopravní společnosti v Irsku, ale bus(eireann)y bývají vybaveny i kamerou v přední části busu, takže můžeme pak uvnitř na televizoru sledovat to, co se děje na silnici před námi. Což je vlastně i výhoda pro řidiče - cestující pak nabudou dojmu, že za případné zdržení nemůže on, ale ten "eejit", popř. celá řada "eejitů" před nimi.)
Cestování po Belfastu bývá zpravidla jednodušší - Autobusů jezdí málo, spíš se využívá taxislužeb, které naštěstí nebývají předražené. I když čekání na taxi v tom vichru, který obzvlášť v této době nabývá na síle, není taky nic příjemného. Ale hlavní je, že se dostaneme tam, kam potřebujeme... Hercules Bar, Madden´s Bar, Whites Tavern. No, o tom někdy příště...