Kalamitááá!

Na pondělní cestu ze Vsetína do Brna asi jen tak nezapomenu. Světe, div se, budu na ni vzpomínat spíše v dobrém. Opět se sice prokázala všeobecná neschopnost molocha zvaného České dráhy, na druhou stranu mě ovšem příjemně překvapila skutečnost, že ani 6 hodin v nepojízdném vlaku není důvodem k blbé náladě. Být ale v jiné soupravě, uvíznuté někde uprostřed pole (bez elektřiny a možnosti vystoupit ven), zcela jistě bych psal něco úplně odlišného - po celé zemi docházelo k mnohém extrémnějším situacím (reportáže z jiných vlaků připomínají opravdu scénář katastrofického filmu). Seděl jsem v rychlíku, ve kterém stále fungovalo topení... Další jeho výhoda spočívala v tom, že zůstal stát na přerovském nádraží. Kdekdo si mohl vystoupit, projít se po na nástupišti, zakouřit si a pro rozptýlení se třeba sklouznout po čerstvě vzniklém ledu. Někteří odbíhali do nejbližšího supermarketu, aby nakoupili zásoby. Jiní to vzali rovnou do nejbližší pivnice se slovy "Ten vlak do rána nepojede, pudu se aspoň ožrat". Měli pravdu.
Přitom to všechno začalo tak nenápadně. Námraza o sobě sice dala vědět už na Vsetíně, ale jinak se nic zvláštního nedělo. Radši jsem vyšel z domu dřív, abych nemusel spěchat na poslední chvíli a riskovat, že se někde na chodníku natáhnu. Vyplatilo se to.
V Hranicích na Moravě byla situace horší. Rychlík do Brna měl mít podle informační tabule 40 minut zpoždění. Vzhledem k tomu, že jsem měl v 18 hodin hrát na vánočních trzích u Vaňkovky, začala se ve mně probouzet nervozita. Stále jsem se uklidňoval dostatečně velkou časovou rezervou. Když ale číslo 40 přeskočilo rovnou na 80, bylo mi pomalu jasné, že nestíhám. Přehoupnutím na stovku bylo pak dokonáno. Po mém nástupu do zpožděného rychlíku jsem okamžitě vytáhl z kapsy mobil a zavolal kolegům z kapely. Můj první návrh byl, aby se začátek koncertu odehrál beze mne. Pak už jsem nasedl do zpožděného rychlíku.
Zanedlouho jsem dorazil do Přerova. Ještě nikdo tehdy asi netušil, že to bude konečná stanice. Po 20 minutách se vlak nerozjížděl, takže následovala další telefonická komunikace s kapelou. Bylo rozhodnuto koncert zrušit. Ani podmínky v Brně totiž koncertování nepřály - ledová kalamita zasáhla chod věcí prostě všude.
Následujících 5-6 hodin jsem trávil sledováním videí z TG4 (přiznám se - jsem stahující barbar, všechny hudební pořady prostě stahuji, abych je mohl sledovat, když jsem offline), poslechem hudby a občasným procházením po zmrzlém nástupišti. Průvodčí nás občas informovali o tom, že vlastně nikdo nic neví, co se bude dít.
Příroda je zkrátka mocná činitelka. Když se jí zachce, může způsobit kolaps dopravy, někde i vrátit život o pár staletí nazpět. Z přerovského nádraží se stalo hotové město duchů. Jediný náš rychlík do Brna byl "obydlen", všude jinde bylo pusto. Ze zbylých vlaků vystoupili cestující a zamířili rovnou do informačního centra. Ti odvážnější se vydali rovnou do města hledat nocleh. Z našeho vlaku také několik lidí odešlo, většina však zůstala raději v teple. Jak se později ukázalo, neměli jsme žádnou jistotu, na jak dlouho - podle zpráv z dispečinku by se prý v nepojízdném vlaku neměli nacházet žádní cestující. Museli bychom tím pádem opustit vlak a doufat, že se ještě nějak všichni vtěsnáme v informačním centru. Jedné z průvodčí však bylo naprosto jasné, jaké by nastaly reakce cestujících. Hned vzápětí nám proto sdělila, že jakmile se dovolá na dispečink, oznámí jim, že cestující odmítli vystoupit. Vida, šlo to i bez vzpoury a výtržností. :-D
Kolem jedenácté hodiny dorazila nadějná zpráva - autobusy náhradní dopravy už jsou na cestě. Zdaleka ještě nebylo vyhráno. Autobusy jezdily po jednom. Nikdo z řidičů vlastně ani nevěděl, kam má jet. Dozvěděli se to opravdu až za 5 minut dvanáct. Do jednoho z autobusů (byl tuším asi třetí v pořadí) se mi nějak podařilo vecpat. Následovala zdlouhavá jízda po namrzlé silnici, která naštěstí skončila až v cílové stanici Brno.  
Cesta ze Vsetína do Brna mi trvala rekordních 14 hodin. Osobně si myslím, že nemusela trvat tak dlouho. Stačilo, aby někdo zavčas zařídil a koordinoval náhradní autobusovou dopravu. Ta by samozřejmě, po vyhlášení kalamitního stavu, nemohla hnedtak vyjet, aspoň by byla by aspoň připravena. Podle předpovědi počasí bylo jasné, že se do zítřejšího rána nic nezmění. Jenomže ani po pěti hodinách, kdy byla většina vlaků nepojízdných, nikdo z ČD netušil, co dělat, jak postupovat. Nevědomost těch, kteří měli jednat, byla nejspíš tou pravou pohromou pro cestující. Těm, kteří mrznuli ve vlacích mimo stanici, pak opravdu nebylo co závidět...

Nick Drake a pár pěkných vzpomínek s jeho hudbou spojených

Na jednom našem nedávném koncertě se stala zvláštní, nevídaná věc. Seběhlo se to v okamžiku, kdy kolegyně zpěvačka uváděla píseň. V publiku zrovna převládal trochu větší hluk. Nám bylo v té chvíli nějak jedno, že nám nevěnují tolik pozornost. Při hraní totiž zpravidla hladina hluku výrazně poklesla, nebylo tedy zapotřebí tvářit se zahořkle, když to v pauze mezi písněmi občas zahlučelo. Návštěvníci klubu si přece jenom zaplatili vstupné, aby si poslechli živou hudbu, nepřišli kvůli pouhé kulise k rozhovorům u piva, takže jsme to při uvádění písně prostě překousli. Jeden z posluchačů však vstal, otočil se zády k pódiu a důrazným hlasem pronesl k hlučícímu publiku: "Přátelé, slečna zazpívá píseň, mohli byste laskavě zmlknout?!" 

Pamatuji si, že jsem v tu chvíli ani pořádně nevěděl, jak na to zareagovat. Byl jsem příjemně šokován. Zpěvačka vedle mě vyjádřila pár děkovných slov, pak se hrálo dál. Koncert se tehdy velmi vydařil.

Napadlo mě, že mnoho hudebníků by si více zasloužilo zažít popsanou situaci. Bohužel neměli to štěstí. Jejich hudba mohla být skvělá, někdy i přímo geniální, z nějakého důvodu však nepřiměla klubové obecenstvo, aby zvedlo hlavy od stolů a přestalo cinkat sklenicemi.
Nick Drake (19. 6. 1948 - 25. 11. 1974) byl jedním z nich. I on zažil hraní v hlučnějších barech, kde musel bojovat o pozornost publika. Podle našeho středoevropského škatulkování patřil mezi folkové zpěváky - zpíval především vlastní písně a doprovázel je na kytaru (v angloamerickém světě se tito interpreti označují spíše jako singer-songwriters). Kromě toho však hrál také výtečně na piáno či na saxofon. Kytara, se kterou je dnes spojován nejvíce, se paradoxně stala jeho hlavním nástrojem až v sedmnácti, osmnácti letech.

Brzy si vytvořil osobitý styl hraní, vyznačující se technickou precizností a netradičními harmonickými postupy, často využívající možnosti alternativního ladění. Inspirací mu byli Bert Jansch, Davey Graham či američtí bluesmani. Jeho zpěv samotný byl však na hony vzdálen snaze napodobovat americký způsob zpěvu, jak bylo v Anglii běžné u tehdejších interpretů. Podle Ashleyho Hutchingse, zakládajícího člena Fairport Convention, mohla být hudba Nicka Drakea označována jako něco, co je "really english". 

Během své krátké hudební kariéry, kterou ukončila předčasná smrt v roce 1974, stihl vydat tři vynikající alba. Prodejnost těchto desek byla ovšem velmi malá. Chtěl hudbou oslovovat publikum, setkával se však spíše s nezájmem, ne-li přímo s ignorací. Plachý introvert na to reagoval po svém - uzavřel se do sebe, přestával komunikovat s okolním světem a stále častěji nacházel útěchu v drogách. Zemřel v šestadvaceti letech na otravu antridepresivy.

Trvalo několik desetiletí, než se Drakeova hudba dočkala zaslouženého uznání. I dnes nachází své další obdivovatele, počet jeho fanoušků stále stoupá. Ironií osudu je, že ke zvýšenému zájmu o tohoto talentovaného (svým způsobem nekomerčně založeného) umělce, napomohla v 90. letech věc tak v zásadě komerční - reklama na auto značky Volkswagen. V té době se spoustu lidí začalo zajímat, kdo nazpíval tu pěknou píseň znějící v pozadí.

Osobně si velmi dobře pamatuji moment, kdy jsem poprvé zaslechl hudbu Nicka Drakea. Bylo to na začátku března 2011 v Belfastu. Po návratu ze session v hospodě Duke of York jsme vysedávali s kamarádem v kuchyni v domě na Antrim Road a popíjeli pivko. Hrála nám k tomu hudba Led Zeppelin a nějak přitom došla řeč na rytmus, groove a podobné věci. Po tom, co dohráli Zeppelini, mi kamarád pustil píseň od Drakea - Riverman. Její zvláštní rytmus mne učaroval, byl opravdu záludný. Až později jsem byl schopen napočítat, na kolik je to vlastně dob. Nickův zádumčivý hlas mi též utkvěl v hlavě, stejně tak i krásné aranže smyčců. Riverman se mi pak v duchu neustále přehrával, ať už jsem byl na letišti nebo v obchoďáku. Byla to láska na první poslech. Mohl bych to nazvat paradoxem - zaletěl jsem si do Belfastu naposlouchat něco nového z irské tradiční hudby, nakonec jsem tam ale přičichnul k hudbě s přívlastkem "really english". I to se stává...
Když jsem pak více objevoval Drakeovu hudbu, měl jsem pocit, jako kdybych postupně odkrýval poklad. Předpokládám, že to tak stejně pociťovalo i mnoho dalších hudbymilovných lidí, kteří si k dílu tohoto talentovaného génia našli cestu.

Impulses – derniéra

Hotovo. Zazněly poslední tóny finálového reelu, současně se ozvaly poslední údery hard shoes (ano, fakt současně! :-D), následovala i poslední standing ovation. Než jsem se z toho všeho vůbec vzpamatoval, už jsem seděl v autobuse směrem k Brnu a přes jeho okno pozoroval hustou mlhu, která se rozprostřela po Vysočině. Seběhlo se to všechno příliš rychle. Mám pocit, jako bych to představení nestihl ani pořádně prožít. Že by za to mohl ten energeťák? Dal jsem si jej před hraním vůbec poprvé, takže opravdu netuším, jaké byly jeho skutečné účinky.
Jedno vím jistě - Impulses, díky kterým se to všechno stalo, byly v prostředí irských tanců v ČR něco jako zjevení. Nic podobného se tu předtím neobjevilo. V mnoha směrech nasadily laťku velmi, velmi vysoko: originálními choreografiemi, vtipem, energickým tancem na živou hudbu... Ano, byla to živá hudba k tanci, která mě tehdy nalákala k zapojení do tohoto projektu.
Hraní do tance jsem vždycky považoval za výzvu. Pamatuji si doby, kdy to pro mě nebyla úplně nejpříjemnější záležitost. Po započatém reelovém setu jsem často od tanečníků slýchával, že je to zahrané moc rychle, nebo jindy zase, že je to moc pomalu. Pochopitelně jsem se v těchto situacích necítil úplně nejlíp. Ještě nějakou dobu trvalo, než jsem našel pro tancechtivé jedince přiměřené, konsenzuální (za tímto přívlastkem si stojím:-)) tempo. Stále jsem však vnímal hudbu k tanci jako souboj - hrál jsem a čekal, kdy tancující odpadnou, popř. koho z nás to dřív přestane bavit.
Dnes už se těmto vzpomínkám můžu zasmát. Po letech vystupování je mi jasné, že pokud se na živou hudbu dá tančit (nemyslím tím zrovna pouhé "beltajnové tanečky", ale skutečné taneční kroky k jigům a reelům), znamená to pro muzikanta velké plus. V publiku pak může (bohužel jen čistě teoreticky), i ten nejvíce nahluchlý ignorant a neznalec pochopit, o čem je irská hudba. Mám pocit, že tanec napomáhá odkrývat, odhalovat její podstatu. Určitě to funguje i obráceně.
V hraní do tance jsem postupně nacházel větší a větší oblibu. V Impulses pak probíhalo ještě výraznější prolnutí hudby s tancem. S tanečníky (a především s choreografem Andrejem Mikulkou) jsme našli společnou řeč. Za několik zkoušek jsme vypilovali jazyk srozumitelný oběma stranám. Řeklo se "ještě jedno béčko, ještě jednu osmičku..." a jednoduše jsme to zahráli. Z předchozích zkušeností jsem byl přesvědčen o tom, že vymýšlet strukturu setu pro tanec někde u stolu, bez možnosti zkoušení s tanečníky, je pitomost. Impulses mě v tomto ještě více utvrdily. Při prvních setkáních s Andrejem, které proběhlo v kavárně, jsme proto vybírali především hudbu. V Praze se pak při zkouškách řešil zbytek.
Ujistil jsem se také v tom, že zkoušky nebyly ani pro muzikanty ztrátou času. Napadlo mě to především v okamžiku, kdy měl během závěrečného nacvičování každý z tanečníků zvlášť předvést poslední "osmičku" z úvodního vstupu. Stáli tam v řadě a po jednom začali osmičku odtancovávat. S muzikanty jsme s k nim pohotově přidali. Bez problému jsme zahráli požadovaný počet taktů. Vlastně to po nás Andrej ani nechtěl - to zapojení muzikantů bylo spontánní. Bavilo nás to. Při takových chvílích si představuji, jak nebývale vytočené musely být před pár lety tanečnice ze souboru, který měl vystupovat na živou hudbu jedné nejmenované kapely. Jakmile došlo na společné domlouvání tanečního vstupu, jistý člen toho pofidérního hudebního uskupení pronesl: "No, my to zahrajeme dvakrát a vy si tam něco hopsejte." Ano, i na takovéto idioty bez soudnosti lze u nás narazit. [Vysvětlení pro laiky: Informace, že něco zahrajete 2x, je celkem k ničemu, když neřeknete počet taktů. Jigy a reely mohou být různě dlouhé. Existují např. krátké reely o 16 taktech, velmi časté jsou také reely s 32 takty. Je možné však narazit i na ty, které mají více než 2 či 3 části a počet jejich taktů dosahuje čísla 40, v extrémnějších případech i 80. Tanečníkům a tanečnicím je celkem lhostejno, kolikrát daný tune zahrajete, důležitý je počet taktů, který by měl muzikant znát (nebo jej umět spočítat). V zájmu ochrany vlastního zdraví není rovněž doporučeno v přítomnosti tancujících označovat irské tance jako "hopsání". Netřeba zdůvodňovat, proč tomu tak je - stačí si uvědomit, kolik času a úsilí věnují některé soubory tomu, aby jejich vystupování bylo na dobré úrovni. Malíř by také na větu "Si tam prostě něco čmárej" nereagoval zrovna nadšeně...]
 Během představení Impulses převládalo v choreografiích na živou hudbu jakési zvláštní napětí. Když se po potřebném zkoušení podařilo nasadit dobré tempo, nastávalo příjemné souznění. To napětí ovšem přetrvávalo nadále, muzikant se tam samozřejmě nemohl jenom tak urvat z řetězu. S posledními tóny a s posledním krokem tanečníka / tanečnice ale vše opadlo. A úžasný pocit ze společného vystupování pak stál za to. Byl intenzivnější než po odehraném setu v hudebním klubu (kde se ovšem cítím daleko více uvolněný - všechno má svá pro a proti).
 Nejednalo se pouze o hraní pro tanečníky, které pro muzikanta představovalo výzvu: pohyby po jevišti, přicházení na scénu za tmy na určené značky, sóla, do toho trocha, opravdu jenom trocha, herectví (naštěstí jsme hráli jenom sebe:-)). Bylo potřeba na hodně věcech zamakat.
Ale dost už blábolení o výzvách, makání apod. (sem na blog se to nehodí, patří to spíš do slovníku rapujících chlapců, kteří tvrdě makaj na svý kariéře). Impulses byly také, v neposlední řadě, o zábavě. Až později, po více odehraných zkouškách a představeních, jsem poznal, jaký pozitivní efekt má právě ta zábavná složka projektu. Na choreografie, předtím zhlédnuté už nesčetněkrát, jsem reagoval pobaveně znova a znova. Vysoká míra improvizace zkrátka měla svůj efekt. Nestala se z toho rutinní záležitost. Každé vystoupení bylo v něčem odlišné, vtipy se sice opakovaly, ale nepůsobily provařeně. Humor se celkově vyznačoval nenuceností. Nikdo z pódia nechrlil směrem k publiku křečovitá gesta sdělující něco jako „Teď se musíte zasmát!“.
Impulses ve mně zanechaly velmi příjemné vzpomínky. Na cestách jsme, vlivem vnějších okolností, zažili i pár hodně nepříjemných okamžiků, ale to už tak bývá... Kromě vzpomínek a cenných zkušeností mi zůstalo i pár energeťáků z posledního vystoupení. Až se naskytne příležitost k nějaké pořádné hudebně taneční akci, určitě přijdou vhod.

Irská tradiční hudba pod tíhou mýtů

"Mezi interprety je rozšířeno mnoho polopravd, omylů a mýtů o irské tradiční hudbě. Bohužel někteří se jimi řídí…" Ano, troufl jsem si zneužít úvodní věty z televizního pořadu šířícího osvětu v rámci silniční dopravy. Prostě mi to nedalo. :-)
Správně bych měl vlastně uvést, že mýty, polopravdy a omyly jsou hojně rozšířeny hlavně mezi posluchačstvem, ale myslím, že v prvé řadě je potřeba zaměřit se především na interpreta. Ten bývá totiž často zdrojem samotného problému, protože mnoho mýtů či zjevných nepravd vytváří a šíří přímo z pódia. Publiku je pak předáván falešný obraz o irské tradiční hudbě.
V tomto příspěvku se proto zaměřím na nejčastější mýty a omyly, na které jsem v rámci našeho malého středoevropského rybníčku narazil.

1. Irská hudba = keltská hudba = hudba starých Keltů
Pokud navštívíte v Irsku hospodu, kde hraje živá hudba, a prohlásíte u muzikantského stolu, že máte rádi „celtic music“, můžete pravděpodobně očekávat pobavené reakce. Muzikanti samozřejmě ocení, když je o jejich hudbu zájem, ale slovo „celtic“ jim prostě zavání Hollywoodem, obchodní značkou. Dobře se prodává. V hospodě je to ovšem tak nějak jedno, protože jigs & reels přitáhnou posluchače i bez této nálepky.
Označení „celtic“ má svou logiku. Pokud je tímto termínem myšlena „hudba keltských regionů“, tedy Irska, Skotska, Bretaně, Galície, Asturie (…), tak není třeba pochybovat o jeho nepatřičnosti. Je naprosto jasné a zřejmé, že tyto oblasti Keltové obývali.
Stopy po Keltech lze najít samozřejmě také u nás. Některé tuzemské kapely si ovšem tuto skutečnost vyložily po svém. Navlékly se do pseudohistorických kostýmů, vytáhly zobcovky, příčné flétny, pořídily bodhrány, přibraly z nejbližší ZUŠky houslisty / houslistky, vygooglily si noty k Morrison’s jigu a hurá, šlo se navazovat na dávnou keltskou kulturu. Výsledky tohoto "navázání" lze pak najít na Youtube:


Po zhlédnutí tohoto videa (a jemu podobných) snad všichni pochopí, proč se pojmu „keltská hudba“ v našem středoevropském kontextu vyhýbám jak čert kříži. Hraju prostě irskou hudbu, irish trad, irtrad, celým názvem irish traditional music (ITM). Její kořeny lze vysledovat do minulosti (přes novověk až  do středověku...), určitě by mě ovšem nenapadlo spojovat ji se starověkými Kelty. S podobným uvažováním bychom totiž mohli třeba moravskou cimbálovku označit za "slovanskou" či "velkomoravskou" hudbu.
 Na hospodských sessions uslyšíme nejčastěji irskou hudbu v podobě, která vykrystalizovala teprve v 70. letech 20. století (hlavně co se týče doprovodu alternativně laděné kytary a irského bouzouki). Ubírá to něco na její atraktivitě?

2. Stačí si sehnat noty…
O tom, že se irský styl hraní na housle (a na jakýkoliv nástroj) nedá pochytit z not, jsem už několikrát psal, ale opakování je matka moudrosti. Naneštěstí stále narážím na kapely, které si hru bez civění do pultů s notami snad ani nedovedou představit. ZUŠka se na jednotlivých hráčích až příliš negativně podepsala… Interpretace jigů a reelů z podání „čtenářů“ zní neuvěřitelně škrobeně. Je to hudba bez výraznějšího nápadu a bez jakékoliv spontánnosti, čímž jsou popřeny základní principy ITM a celkově tradiční (či lidové) hudby vůbec.
Předtím, než se hudbu hrající jedinec chopí nástroje a začne se pokoušet o irský trad, měl by mít vše dobře „naposloucháno“ (jinými slovy – je zapotřebí státi se "sluchařem"). Neobejde se také bez znalostí a vědomostí, co a kde hledat. Na počátku všeho musí být pak samotný zájem o tuto hudbu. S přístupem „už jsem hrál klasiku, folk, country a teď si dám Irsko, jdu sehnat noty…“ se to dá dotáhnout možná tak akorát mezi zástupy odstrašujících příkladů.

3. Irská session = jam session
Hrát tunesy (jigy, reely, hornpipy…) a jamovat, to je opravdu rozdíl. V případě jamu je základním principem hry improvizace na stanovené hudební téma. Irští hudebníci improvizují často a rádi, mnohem větší důležitost však kladou na to, aby byla jimi hraná melodie snadno identifikovatelná ostatními, kteří se pak mohou do setu zapojit. Proto bývá také dodržováno nepsané pravidlo, podle něhož se napoprvé hraje tune v „elementárnější“ podobě, tedy bez výrazných melodických variací. Při prvním a druhém opakování jsou pak tyto variace vítaným zpestřením setu, každý si pak melodii přizpůsobuje dle svého gusta. Což má ovšem stále daleko od přístupu „budu si hrát své sólo“. Kouzlo irské session spočívá v tom, že můžeme slyšet pět houslistů (flétnistů, dudáků…) sedících vedle sebe, jak hrají stejnou melodii, přitom u každého z nich uslyšíme drobné „odchylky“ – někdo hraje ornamenty v jiných (méně očekávatelných) místech, někdo se rozhodne hrát na chvíli ve spodní oktávě… Houslisté tomu vlastně nevědomky napomáhají i po vizuální stránce – jejich pohyby smyčcem nepůsobí jako celek nijak synchronizovaně (les smyčců v orchestru vykonávajících stejné spořádané pohyby to rozhodně není). Přesto, nebo spíš právě proto, zní session tak skvěle – stejná melodie, stabilní rytmus podpořený dupáním, ale drobné „vyhrávky“ jednotlivých hráčů jsou teprve tím, co hudbu správně okoření. To je tedy session tradiční irské hudby, neboli irská session. Nikoliv jam session, jam či jamování. Mimochodem, vyslovuje se to „sešn“ a ne „sejšn“!

4. ITM je lidová hudba a nevztahují se k ní autorská práva
Tento mýtus je u nás hojně rozšířen. Na jeho základě se někteří interpreti bezostyšně osmělují vytvářet plagiáty – písně i instrumentální sety pak předkládají tuzemskému publiku v aranžích, které pochází od zahraničních kapel. Ano, aranže, to je to, oč tu běží…
Na tradicionál se autorská práva skutečně nevztahují. Jinak je tomu ovšem s aranžemi. Ty vznikají na kapelních zkouškách, v hlavách muzikantů (často ve chvílích, kdy to dotyčný očekává nejmíň:-)). Jsou jakýmsi rukopisem té či oné kapely. Žádný jig, reel, žádná píseň se sama od sebe nezaranžovala. Harmonický doprovod musel někdo vymyslet, stejně tak i mezihry v písních. Obšlehnout píseň či instrumentální set i s aranží a vydat jej na CD, kde je v bookletu uvedeno akorát „irská lidová“ (aranž asi stvořil Japonec Samo Seto), to je u nás pro jisté kapely bohužel zaběhnutý způsob "tvorby".

Seznamte se: originál... (arr. Capercaillie)	a česky otextovaný plagiát

5. Moderní podobou irské tradiční hudby je celtic-rock, celtic-punk…
„Já mám rád takovou tu moderní irskou hudbu, když jsou tam bicí a baskytara…“ (věta pak pokračuje vyjmenováváním celtic-punkových kapel). Snad každý z mých hudebních kolegů si musel podobný výrok někdy vyslechnout. Inu, méně náročným posluchačům u nás stačí ke spokojenosti deset piv a uhulákaný Irish Rover z pódia (resp. jeho 171. verze v podání skákajících panáků v kiltech), ti náročnější si pak najdou na Youtube ukázky zajímavých fúzí ITM a rocku, které vznikly v posledních letech v Irsku. Irsko-americké projekty, jako např. The Olllam nebo Notify,  jsou myslím dobrým příkladem moderně znějící fúze s irskými kořeny, kde se nenásilně snoubí irská melodika s post-rockem. Škoda jen, že o této hudbě nemají středoevropští posluchači skoro ani ponětí...

Přímá souvislost celtic-punku s ITM mi tak nějak uniká. Na Wikipedii se sice lze dočíst, že se jedná o "punk rock mixed with traditional Celtic music" (což už trochu zavádějící - autor měl spíš uvést "traditional irish and scottish music", protože o tom, jak vypadala "traditional celtic music", nevíme z dochovaných pramenů skoro nic), ale při pečlivějším poslechu mnoha kapel tohoto žánru nezbývá než konstatovat, že z tradičního Irska tam moc nezůstalo. U celtic-punkových klasiků The Pogues jsou irské kořeny zřetelné, u jejich následovníků nebo napodobovatelů v USA (i v Evropě) už o něco méně.
Housle, whistle nebo harmonika v těchto kapelách pouze dobarvují celkový zvuk, dojde-li na sóla, v souladu s principy žánru uslyšíme pouze jednoduché melodie písní bez výraznějších variací (a nejčastěji bez typické irské ornamentace). Podáno nekorektně - tyto nástroje víceméně dělají křoví, hlavní slovo má zpěv a rytmika. Což je v přímém rozporu s tím, co známe z prostředí ITM: dominující melodické nástroje, důraz na ornamentaci, bohaté melodické variace... Pokud by se tedy opravdu jednalo o moderní podobu ITM, tak bychom jí asi brzo museli strojit funus.
[Pozn.: následující odstavec přímo s "demytizací" ITM nesouvisí, tipů na zajímavou hudbu ovšem není nikdy dost, takže si to neodpustím, muhehe...] Osobně mi přijde daleko pozoruhodnější prolnutí tradiční muziky s punkem v sousedních oblastech - ve Skotsku a na Cape Bretonu, který s Irskem "sousedí" přes oceán. Kdo nezná jméno levorukého houslového rebela  Ashleyho MacIsaaca (podle zpráv z posledních let je však jeho "bouřlivý" životní styl již minulostí), přichází o hodně. V oblasti Cape Bretonu ovšem můžeme narazit na další a další interprety podobného ražení, chce to ovšem hledat... Pořádně nadupanou fúzi, kde nechybí bicí, přináší také skotští The Treacherous Orchestra. Hudba tohoto kalibru bude ovšem v našich krajích ještě dlouho naživo nedostupná, protože tu stále (snad už více než 10 let) stačí ke všeobecné spokojenosti posluchačstva Scotland the Brave s bicíma. Tož snad někdy...

To je tedy 5 asi nejčastějších mýtů, se kterými jsem se u nás setkal. Může jich být samozřejmě i více. Ale doufám, že kvůli tomu nebude nutné psát seriál na pokračování.

Bosca Ceoil startuje

Na irské televizi TG4 se dnes (ve 23 hodin našeho času) představí nový hudební pořad Bosca Ceoil. Už po zhlédnutí upoutávky na Youtube, která úspěšně koluje internetovým prostředím, je jasné, že vydatný příval muziky nás nemine. Hudebníci předvedli skvělý flash mob, o tom není pochyb. [SPOILER] I role securiťáka byla skvěle přidělena.;-) [KONEC SPOILERU]

Před deseti lety...

Je jen několik málo událostí v mém životě, které si dovedu spojit s přesným datem. Dodnes si však pamatuji datum dne, kdy jsem se nadchnul pro irskou muziku. Stalo se to večer 31. 7. 2004 na festivale Lughnasad (tehdy se konala pouze jedna akce s tímto jménem, pořádala jej a stále pořádá CK Kudrna). Zajet si na Lughnasad pro mě znamenalo podniknout cestu ze Vsetína do Brna, kde jsem musel najít spoj k Hradu Veveří. Zní to jednoduše, ale pro někoho, kdo Brno v té době vůbec neznal... Všechno ovšem proběhlo v pohodě. Plavba lodí po Priglu se mi navíc natolik zalíbila, že jsem si ji chtěl co nejdřív zopakovat.
Lákadlem festivalu pro mě byli jednoznačně Dún An Doras. Znal jsem od této kapely pouze dvě nahrávky, které dříve vyšly na kompilaci keltské hudby Bohemian Celtic Feelings (stále ji mám doma uloženou a někdy si s oblibou listuji jejím bookletem, protože se jedná, po obsahové i grafické stránce, o úžasné svědectví tehdejší doby prodchnuté keltskou romantikou). Ani jsem vlastně netušil, že složení "Dorasů" od dob vydání těchto nahrávek prošlo výraznými obměnami v sestavě, čímž se změnil i celkový zvuk kapely. Jak jsem však na festivale zjistil, i v novějším složení dokázala kapela udržet laťku velmi vysoko. Stále patřili ke špičce irské hudby u nás, byť se od jejího tradičního pojetí zvukově posunuli k "nové vlně".
Ve stejný večer se na pódiu vystřídalo mnoho dalších kapel a jednotlivců. Závěrečné vystoupení Českého srdce bylo pak pro mnohé posluchače už spíše nostalgickou vzpomínkou na první polovinu 90. let, dobu největší slávy této kapely (kterou jsem si ovšem já, jakožto ročník '87, nemohl pamatovat). Není žádným překvapením, že to byli především Dún An Doras, kteří mě ten večer zaujali nejvíc. Nedalo mi to a šel jsem si na jejich hudbu zapařit rovnou pod pódium, kde už se shromáždila skupinka posluchačů naladěných na stejnou vlnu. U slečny stojící poblíž jsem měl pocit, že při zpěvu Katky Garcíi málem upadne do tranzu. Já si při poslechu této hudby spokojeně podupával a odrovnal jsem tím tak své boty (trochu se jim propadla pata, což se mi stává nějak podezřele často).
V následujících letech jsem proto využíval skoro každou příležitost, abych mohl poslechnout Dorasy naživo. Jezdil jsem na jejich koncerty do Olomouce, do Valtic, do Brna...
Prostřednictvím kapely Dún An Doras jsem se pak dostával k další kvalitní irské hudbě. K mému rozhodnutí, že se tomuto žánru budu věnovat také aktivně (tedy nejenom jako posluchač), došlo o necelý měsíc později, vlivem jiných okolností. Tím večerem na Hradě Veveří ovšem všechno začalo. Nechce se mi moc věřit, že už je tomu dlouhých deset let...

Online přenos koncertu aneb I kniha může mít svůj "launch"

Přiznám se, že v kontextu vydávání nového díla, ať se jedná o knihu, album či něco jiného, příliš neholduji slovu křest. Možná to má na svědomí můj kolega z kapely, který při jedné kapelní debatě na sousloví křest alba div nezareagoval dvojitým facepalmem kapitána Pickarda. Prý raději debutace... Inu, proč ne. Netřeba v tom hledat nějaké antiklerikální pohnutky. Nahlédnutím do irského hudebního prostředí lze zjistit, že ani Irové svá díla nekřtí. Což už je na pováženou - katolíci, kteří křtí "pouze" lidské jedince? No, zkrátka používají pro událost spojenou s vydáním uměleckého díla výraz launch. Se stim smiřme.
Jeden takový launch, dokonce book launch, se bude konat v pondělí 16. 6. 2014 v belfastskému Red Box Studios. Martin Dowling, houslista a lektor vyučující na School of Creative Arts (jež spadá pod Queen's University Belfast), vydává knihu Traditional Music and Irish Society: Historical Perspektives. Její uvedení se samozřejmě neobejde bez živé irské hudby. Zahraje zde celá plejáda belfastských sessionových hráčů: Jason O'Rourke, Brendan O'Hare, Connor Caldwell, Donal O'Connor, Davy Maguire... Večerem bude provázet Fintan Vallely.
Akci, která začne v 20:30 našeho času, bude možné sledovat online přes Youtube (podle uvedeného času by měl přenos začít ve 20:50, tož uvidíme). Tento book launch bude rozhodně stát za to!

Malé ohlédnutí za "patrickovským" týdnem

Mám pocit, že v případě Brna probíhají oslavy Svatého Patricka už několikátý rok po sobě v zaběhnutých kolejích. Nepovažuji to ovšem za nic moc negativního. Pro naši kapelu spočívá zaběhnutost v tom, že odehrajeme každým rokem (přibližně ve stejný čas) céilí v líšeňském Dělňáku a následující den vneseme trochu té irské hudby do bílovické sokolovny. Letos k sérii svatopatrickovského hraní přibyla i closed (placená) session v příjemném místě zvaném Restaurace Lloyd's. Což mě mimochodem velmi potěšilo - do Lloyd's jsem chodíval už předtím a občas jsem si vduchu říkal: "Tady bychom někdy mohli zahrát." Nuže, doufám, že session na Patricka zase příští rok zopakujeme. Možná pro některé nastala trochu schizofrenní situace - v ten samý večer 17. 3. se hrálo i v Whisky baru Valevil. Ale nemám pocit, že se tím irské hudbě nějak uškodilo, když se sessions konaly ve dvou různých hospodách současně. Kvalitní session může totiž proběhnout i v menším počtu muzikantů. Důležité je, aby byl přítomen schopný session leader. A schopní session leaders nepadají z nebe. Potřebují nejdříve získat nějakým způsobem ostruhy. Ejhle, jaká příležitost to pro ně je...
V Brně se samozřejmě hrálo i jiných hospodách či klubech. Někde zazněly celtic-punkové odrhovačky, takže si mohly hosté zahulákat spolu s kapelou hrající cover verze Flogging Molly či Dropkick Murphys, jinde se zase dostaly ke slovu U2 revivaly. Každý tedy oslavil Patricka tak nějak po svém. Možností pro to bylo v Brně myslím požehnaně. A v dalších městech snad také.

Po roce v Belfastu aneb Je možné nemít stále dost?

"Ne, už fakt stačilo." Pamatuji si, že jsem si tuhle větu řekl během týdne v Belfastu alespoň jednou nebo dvakrát. Bylo toho na mě někdy až příliš - drahé pivo, drahá doprava, déšť několikrát za den (potom mokro všude kolem, ale především v botách, které nestíháte vysušovat), studený vítr, nacpané hospody, kde se musíte prodírat davem... Jenomže stačí jeden krátký moment a nad všemi těmito nepříjemnostmi snadno mávnete rukou. Sednete si ke stolu blízko muzikantů, zaslechnete v jejich podání známé i neznámé jigy a reely... Rázem z vás všechny negativní emoce rychle vyprchají. Stávalo se mi to snad při mé každé návštěvě tohoto města, ale myslím, že letos se ve mne tyto pocity vystřídaly s mnohem větší intenzitou.
Vzpomínat však budu samozřejmě více na ty příjemné momenty, kterých bylo během týdne na severu Irska požehnaně:

Nákupní horečka

Když je venku hnusně a plánované výlety do okolí se odkládají na neurčito, můžete si být jisti jednou věcí - v nákupních centrech neprší a je tam teplo, stejně tak jako v obchodech s hudbou či se suvenýry. Zbývá pak tedy jen doufat, že vám po nákupech zůstane  něco na účtu.
Kromě nákupu oblečení, které se dá v Belfastu sehnat opravdu levně (netřeba si nic idealizovat - jeho cena je přiměřená kvalitě materiálu, ale už tato skutečnost je pro návštěvníka z ČR myslím dostatečným lákadlem) došlo pochopitelně i na hudební CD. Bohužel, oproti minulým rokům se mi letos zdálo, že je v obchodech hodně slabá úroda. V případě nově vydaných alb bude proto asi stále víc a víc potřeba objednávat hudbu po internetu. Časy se mění...

Pláž v Holywoodu

Holywood s jedním "l" a bez přítomnosti celebrit? I na to lze na severu Irska narazit. Lákadlem tohoto Holywoodu byla zcela určitě místní pláž, kde se dalo nasbírat spoustu mušlí, škeblí a jiných drobností (toť pravé suvenýry Made in Ireland). Dalších možností, jak se tam vyblbnout, je nespočet. Zvláště pokud se na pláž vypravíte s lidmi, kteří holdují tanci a pohybu.

Turistická projížďka

V některých částech Belfastu není potřeba se příliš dlouho zdržovat. Ne, že by tam bylo kdovíjak nebezpečno (z hlediska bezpečnosti Belfast nikterak nezaostává za jinými západoevropskými městy), jenom ta místa člověka tak nějak nelákají k delší návštěvě. V těchto případech stačí využít možnost projížďky turistickým busem. Díky tomu bylo možné dostat se i do blízkosti Stormontského parlamentu či ke dvěma výrazným dominantám města - jeřábům Samson a Goliáš. Lze je vidět snad odkudkoliv z Belfastu (podobně jako je jeden velký červený most přes řeku viditelný z každého okna v San Franciscu - alespoň v amerických filmech tomu tak vždycky je).

Sessions, tunes, pints...

Netřeba nic zastírat - Belfast je pro mě stále atraktivním městem především kvůli velkému množství tradičních sessions. Během celého týdne je možné hned v několika hospodách narazit na kvalitní irskou hudbu v podání skvělých muzikantů. Sessionový repertoár bývá v některých hospodách velmi pestrý - vedle klasických jigů a reelů dojde i hornpipy, highlandy, polky i slides. Ano, to vše za jeden večer v jedné hospodě. Stačí si zajít do Errigle Inn.
Kromě pondělka byla na každý večer naplánovaná návštěva session - v sobotu a v neděli v Maddens, v úterý v již zmíněné Errigle Inn, ve středu v Garrick baru, ve čtvrtek v Duke of York a v pátek opět do Maddens...
Bylo více než příjemné po roce potkat většinu známých tváří. Časy se mění, ale sessionové jádro naštěstí zůstává. V Maddens hrává pravidelně houslista Ruadhraí O'Kane a kytarista Ruairí Cunnane. Od minulého roku se rozeběhly sessions v Errigle Inn, které vede Jason O'Rourke na concertinu. Garrick bar tentokrát ovládli svými flétnami Desi Adams a Barry Kerr (a byl to krásný zvuk těchto dřevěných nástrojů!). Navštívili jsme také dudáckou session v jedné z nejstarších belfastských hospod Kelly's Cellars. Slyšet trio dudáků ve složení John McSherry, Francis McIlduff a Paddy O'Hare je nepopsatelný zážitek. Tempo jejich hraní bylo ovšem vražedné a z pozice houslisty jsem pociťoval, že pro další setrvání na této session bych si měl asi ubalit nějaký pořádný "fanyšmouk" a napříště si pouštět před spaním nahrávky Seána Maguira, abych si zvykl na tu šílenou ultra-rychlost. Po přesunu do Duke of York už ale nebylo třeba nic takového řešit - tamější session vedl houslista Donal O'Connor hrající v přiměřeně svižném tempu. Není divu, že jsou čtvrteční sessiony v "Dukovi" tak vyhlášené. Pokaždé, když jsem tam v minulých letech ve stejný čas dorazil, čekal mě příjemně strávený večer s hudbou. Sestavy hrajících muzikantů byly odlišné, ale výsledná hudba stála vždy za to.
Belfastské sessions jsou zkrátka věčnou hudební inspirací.

Není gig jako gig

Když jsem ve čtvrtek večer odcházel z Duke of York a loučil se s muzikanty, sdělil mi Donal O'Connor, že příští den bude mít "gig" v Whites Tavern. Tomu slovu jsem nevěnoval příliš pozornost, protože jako gig označují místní hudebníci každé placené hraní,  takže se může jednat o běžnou session. Měl jsem tedy proto v plánu v pátek večer nahlédnout do této hospody (mimochodem je také jedna z nejstarších v Belfastu), na chvíli si tam zahrát a potom se odebrat do Maddens. Ale vše nakonec dopadlo jinak.
Stačilo vejít do malého sálu v druhém patře Whites tavern, kde se na jednom konci nacházelo pódium a na druhém bar. O tom, že má tato hospoda dvě patra, jsem možná předtím slyšel, ale nikdy jsem horní patro nenavštívil. Prošli jsme kolem pódia, kde zrovna probíhala zvuková zkouška, a obsadili stůl v jeho bezprostřední blízkosti. Na pódiu se zrovna chystala čtveřice muzikantů ve složení: Donal O'Connor (housle, klávesy), Emma Sweeney (housle), Barry Kerr (kytara, bouzouki) a Eamon Murray (bodhrán).
Nevěřil jsem svým očím. Slyšet pohromadě tři vynikající belfastké muzikanty (z nichž každý hrává v jiných kapelách a projektech) na nazvučeném koncertě? A zadarmo? Dámy a pánové, to jsem opravdu nečekal... Ještě větším překvapením pro mě byla přítomnost mladé houslistky Emmy Sweeney. Hudební kariéru této talentované slečny z Manchesteru sleduji již dlouho - poprvé jsem ji uslyšel hrát na rádiu RTÉ v pořadu Céilí house před mnoha lety. Minulý rok v srpnu jsem potkal na festivale Keltský Kruh v Budyni nad Ohří houslistku, která byla její žačkou. Myslím, že jsem tehdy během rozhoru s ní vyslovil přání poslechnout si někdy Emmu Sweeney naživo... Vyplnilo se. A nejen to. Nakonec jsem si s celou muzikantskou čtveřicí zahrál jeden set. Byl to večer plný překvapení, na který budu ještě dlouho vzpomínat.

Na závěr by se asi slušelo zodpovědět otázku, kterou jsem uvedl v názvu tohoto příspěvku. Je možné nemít stále dost? Z důvodů, které jsem uvedl v přechozích odstavcích, nelze dlouho otálet s odpovědí - v případě Belfastu to opravdu možné je.

Polka z militantního marše?

Součástí tradičního repertoáru různých zemí se stávaly i melodie, které venkovští hudebníci naposlouchali od pochodujících vojenských kapel. Nejinak tomu bylo v Irsku. Z historických důvodů se (soudě i podle množství dostupných nahrávek) více těchto melodií udrželo v severní části ostrova. Také na jihu Irska však nelze vyloučit, že původ některých melodií je spjat s vojenskými pochody. Na tyto skladby lze narazit např. při listování starými sbírkami (v dnešní době digitalizace bych měl napsat spíš "při proklikávání se"). Některé melodie ukryté ve sbírkách mohou být i dnešním interpretům povědomé. Zde je jedna z nich:

Ano, jak trochu napovídá odkaz na jinou sbírku vlevo dole, tuto melodii zná většina současných muzikantů jako polku pod názvem The Britches Full of Stitches. Řekl by někdo do této rozjásané polky, že byla původně vojenským pochodem? Zaryté pacifisty to asi nepotěší, naopak militantně založené osoby budou mít nepochybně radost. Nic to ovšem nemění na faktu, že je to velmi oblíbená polka, melodicky nenáročná a snadno zapamatovatelná, tudíž se ji rychle učí i začínající hráči. Hudebním fajnšmekrům doporučuji poslechnout si tuto polku v podání Kevina Burka a Mícheála Ó Domhnailla. Je to prostě nářez.

Carlos Núñez na Concert Window aneb Trocha Galície po ránu

V klubu Freight & Salvage Coffeehouse (Berkeley, California) se uskuteční v 5 hodin ráno našeho času koncert fenomenálního galicijského dudáka Carlose Núñeze, který bude možné opět sledovat online přes Concert Window.

Carlos Núñez patří spolu se Susanou Seivane k největším propagátorům hry na tradiční dudy gaita gallega. V Núñezově virtuózním podání se gaita stává doslova rockovým nástrojem, schopným během krátké chvíle uvést publikum do varu. Dovede však upoutat i podmanivými melodiemi pomalých airů využitím dalších nástrojů - low whistlu či zobcové flétny (hru na tento nástroj přímo i vystudoval). Podaří se přes Concert Window zachytit atmosféru Núñezova koncertu? Pronikavý tón gaity, který mě osobně ovšem přijde o něco "jemnější" než zvuk skotských dud, se dá asi naplno vychutnat jedině naživo. I tak bude myslím online koncert této dudácké hvězdy stát za to.

Odkazy:

Carlos Núñez na Concert Window

Carlos Núñez - oficiální stránky

Cenu BBC Radio 2 Folk Awards - Musician of the Year získal Aidan O'Rourke

Skotský houslista Aidan O'Rourke je poslední dobou znám především učinkováním v postflookovském projektu Kan, kde dokazuje snad nemožné - hbitě, pohotově a s pořádnou dávkou hudební empatie si jeho housle rozumí s virtuozní píšťalou Briana Finnegana. Působil však také v seskupení Blazin' Fiddles či v triu Lau, jejichž progresivní dravou skotskou muziku mohli před několika lety obdivovat i návštěvníci Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou.
Aidan O'Rourke nahrál již také 3 sólová alba, z nichž poslední Hotline spatřilo světlo světa před měsícem. Není proto překvapením, že byl v anketě BBC Radio 2 Folk Awards nominován v kategorii Musician of the Year. A nakonec v této kategorii i zvítězil.
O tomto talentovaném muzikantovi rozhodně ještě uslyšíme.

Odkazy:

Kompletní seznam výherců BBC Radio 2 Folk Awards

Aidan O'Rourke - oficiální stránky

Seamus Begley a Steve Cooney živě přes Concert Window

O možnosti sledovat přenos koncertů ze zahraničí (převážně z USA, ale i odjinud) přes službu Concert Window jsem se už na blogu zmínil v jednom z předchozích příspěvků. Dnes večer v 9 hodin se naskýtá jedinečná příležitost poslechnout si v rámci koncertního cyklu "Tunes in the Church" hudbu dvou muzikantských es - Seamuse Begleyho (knoflíkový akordeon, zpěv) a Steva Cooneyho (kytara). Koncert se uskuteční v St. Nichola's Church v Galway. Jak se na hraní tradiční irské hudby v kostele sluší a patří, přítomen bude i kněz - na příčnou flétnu jako host zahraje reverend Gary Hastings, zpěvem seán nos obohatí večer Saileog Ní Cheannabháin.

Odkazy:

Přímý přenos z Concert Window
Stránky koncertního cyklu Tunes in the Church

Seán Potts (1930 - 2014)

Smutný měsíc ve znamení odchodů hudebních velikánů bohužel neskončil - dnes zemřel Seán Potts, znamenitý hráč na whistle z Dublinu. Seán vešel ve známost již učinkováním v souboru Ceoltoirí Chualann, který založil jeden z největších inovátorů irské tradiční hudby Seán Ó Riada. Z členů Ceoltoirí Chualann později sestavil Paddy Moloney slavnou kapelu The Chieftains, se kterou Seán Potts vystupoval dlouhých 17 let. Roku 2010 obdržel cenu TG4 Gradam Saoil (v angl. verzi The Lifetime Achievement Award) za celoživotní přínos tradiční hudbě. Jeho odchod znamená další velkou ztrátu pro irský hudební svět.

Co přinesou Společné světy Jana Hrubého a Seána Barryho?

Přiznám se, že jsem původně uvažoval o jiném názvu tohoto příspěvku: "Album, kterého se trochu bojím", což by bylo v mírném kontrastu s textem, který jsem věnoval novince Bezobratrů. Ale myslím, že není třeba už v začátcích probouzet pesimistické nálady. Kdoví, možná se nakonec i u tohoto alba dočkáme příjemného překvapení. Zatím to tak však bohužel nevypadá...
O novém albu Společné světy, na kterém spolupracoval český houslista Jan Hrubý s harfenistou Seánem Barrym, jsem se dozvěděl z článku na stránkách Folktime. Zprvu mě ta zpráva naplnila pocitem očekávání - přece jenom, spolupráce legendy rockových houslí s ostrovním harfenistou, z toho může vzejít leccos zajímavého. Zanedlouho se však dostavilo vystřízlivění. Hlavně v momentě, kdy jsem si prohlédl seznam skladeb a na stránkách vydavatelství Supraphon přehrál všechny krátké úryvky alba.
Album se skládá celkem ze tří disků. Na prvním z nich nalezneme nejznámější české a moravské písně v úpravách Jana Hrubého. Kamenem úrazu je už výběr písní. V době, kdy mnozí interpreti sahají spíše po méně známých perlách z písňového repertoáru, který dále zpracovávají ve svých osobitých aranžích (např. Jitka Šuranská na svém CD Nězachoď slunečko), mi přijde přítomnost písně Když jsem šel z Hradišťa na novém albu, i přes její nápaditou interpretaci, jako pouštění se na tenký led, ne-li přímo jako pokus o hudební sebevraždu. To samé lze vztáhnout na další písně - Teče voda, teče, Ach synku, synku... Hrubého neotřelé nápady snad mohly vyniknout daleko více v jiných, ne tolik oposlouchaných písních. Proč si Hrubý nepřizval ke spolupráci na této části alba hudebníky, kteří mají blíže k české či moravské lidové hudbě?
Další slabinou nahrávek je jejich celkový zvuk. Hrubý jakožto studiový hráč se pochopitelně nebrání používání syntezátorů. Dává jim však příliš mnoho prostoru, beze snahy je jakkoliv ukočírovat. Ve výsledku zní všechny nástroje rozplizle, utopené  v syntezátorové omáčce. Všudypřítomný nepřirozený reverb pak ve výsledku činí nahrávky naprosto neposlouchatelné.
O něco příznivěji vyznívá druhý disk, ve kterém Jan Hrubý a Seán Barry představují netradičně podané skladby a písně z ostrovního repertoáru. I zde je však otázkou, proč museli sáhnout zrovna po Carrickfergus, Star of County Down a dalších písních, kterými krmí hulákající Paddy s kytarou zahraniční turisty  v dublinských hospodách. Na druhou stranu, aranže některých písní či instrumentálek opravdu srší skvělými nápady. Vtipně skloubit hornpipe s Dvořákovou humoreskou, s touto myšlenkou mohli v duchu koketovat mnozí sessionoví muzikanti u nás. Uskutečnil ji nyní Hrubý s poctivostí sobě vlastní, zároveň i s elegantní jazzovou hravostí, takže výsledek (skladba Hornpipe) opravdu stojí za poslech. V úvodu skladby Morrison's (nazvané v tracklistu Morrisone, o šotkových aktivitách se však zmíním ještě později) zaujmou opět Hrubého jazzové housle, které dostatečně navnadí ucho posluchače, aby toužebně očekával  další smršť hudebních nápadů. Neuběhne však ani 15 sekund a dostavuje se studená sprcha v podobě Morrison's jigu hraného na zobcovku! Inu, vypadá to, že na rehabilitaci této jinak pěkné melodie si budeme muset ještě pár desetiletí počkat. Nebo se o ní začne mluvit až v souvislosti s koncem světa, podobně jako o Líšňácích (konec světa nastane, až budou všichni Líšňáci zpět v Líšni a až se v ČR přestane prznit Morrison's jig staccatovou hrou na zobcovku)?
Píseň Carrickfergus upoutá především aranžemi smyčců, které do skladby vnášejí nádech klasické hudby. Jenom kdyby ten vokál nebyl tolik utopený v už zmiňovaném reverbu. Studiové album opravdu nemusí znít jak z kostela...
Skutečným překvapením alba se tak může stát pouze třetí disk, obsahující Hrubého melodram Král Lávra.
Celkově na mě Společné světy působí spíše smutným dojmem jakéhosi pohřebiště skvělých a originálních nápadů. Šotek (nebo snad leprechaun?), který se jaksepatří vyřádil v názvech skladeb, tomu všemu nakonec dodává ještě mírně sarkastickou korunku: Morrisone, Cidhche Mhath Leibh...
Nelze se zbavit pocitu, že tohle album mělo přijít na svět před cca 15 lety, když bylo spoustu písní a instrumentálních skladeb aktuálních. Tudíž si je mohl posluchač srovnat s tím, jak se s nimi tehdy vypořádali jiní interpreti. Album by nepochybně svou nápaditostí, podpořenou navíc excelentním houslovým projevem Hrubého, vyniklo nad ostatními.
Co lze říci o albu nyní, v rámci současného hudebního světa? Po poslechu všech ukázek alba mě bohužel připadá, že milovníkům irské hudby (i obdivovatelům fúzí v žánru world music) přináší Spojené světy poněkud hořké hudební sousto.

Album, na které se těším

Když jsem před několika lety zašel do brněnského klubu Leitnerka na koncert kapely Bezobratři, zrovna vydávali album Bezobav. Moc jsem toho o Bezobratrech nevěděl, snad jen, že hrají moravsko-slovenskou world music. Tomuto žánru se u nás příliš mnoho interpretů nevěnovalo. Pokud se našla nějaká kapela čerpající z tradičních kořenů, tak v její tvorbě přetrvávaly spíše folk-rockové manýry, world music (tehdy reprezentovaná více snad jen v "kočkovském" pojetí, popř. v Pavlicových setkáních s exotickými interprety na platformě klasické hudby) byla v našem prostoru spíše marginální záležitostí.

Z koncertu Bezobratrů jsem tehdy odcházel s radostným "objevným" pocitem - slyšel jsem něco nového, neotřelého. Ta hudba zněla jako odkaz z dávných dob, nebyla však zahleděná či zakonzerovaná v minulosti, ale čerstvá a svěží. Jejich album Bezobav sklidilo zanedlouho pochvalné recenze, obdrželo žánrového Anděla v kategorii World music (a že měli tehdy silnou konkurenci v podobě alba Before Dawn od projektu Garcia!). O Bezobratrech se začalo více mluvit, psát... Prorazili i na pódia zahraničních festivalů.

Skoro se mi až nechce věřit, že od těch událostí spojených s albem Bezobav uplynou již 4 roky. Za tu dobu prošla kapela výraznou proměnou, hlavně co se týče nástrojového obsazení. Z hlediska repertoáru se posunula více k vlastní tvorbě. Jaký je tedy výsledek této proměny? Odpověď zní: Desátý den v trní. Takový je totiž název jejich čerstvě vydaného alba. 

Odkazy: 

Profil alba na stránkách vydavatelství Indies Scope
Oficiální stránky kapely

Zemřel Finbarr Dwyer

Mezi irskými muzikanty se šíří smutná zpráva - včera v ranních hodinách ve věku 67 let odešel Finbarr Dwyer, další z velikánů tradiční hudby. Finbarr nejvíce proslul jako hráč na knoflíkový akordeon, hrál však také na kytaru i na housle (jak uvádí Kevin Burke). Je také autorem mnoha reelů, jež se staly běžnou součástí tradičního ostrovního repertoáru, ať už se jedná např. The Beare Island, The Holly Bush či mnohé další reely nesoucí jméno Finbarr Dwyer's. Za tyto kompozice obdržel, společně se svým bratrem Johnem, cenu Gradam an Chumadóra (v angl. verzi Traditional Composer of the Year Award) pro rok 2010, kterou uděluje irská stanice TG4.

Místem jeho posledního odpočinku bude Castletownbere, Finbarrovo rodné městečko v hrabství Cork na jihozápadě Irska.

Kdo letos obdrží ceny Gradam Ceoil?

Každým rokem uděluje irská stanice TG4 ceny Gradam Ceoil, které poputují do rukou interpretů tradiční hudby. Držitelé cen pro letošní rok 2014 jsou již vyhlášeni. Jejich jména si lze přečíst na stránkách TG4 - Gradam Ceoil.

Seznamu jmen vévodí belfastský flétnista a dudák Harry Bradley, o kterém jsem psal na svém blogu nedávno. Slavnostní předání cen proběhne v dubnu. Bude samozřejmě vysíláno i živě na TG4, takže by si jej fanoušci irské tradiční hudby rozhodně neměli nechat ujít. Už z toho důvodu, že na udílení Gradam Ceoil zahrají nejenom držitelé těchto cen - o hudební překvapení určitě nebude nouze.

Odešel Pete Seeger

Zpráva o smrti legendy amerického folku obletěla celý svět. Na sociálních sítích je sdílena i s odkazy na jeho tvorbu, ze které si mnozí pamatují hlavně ony nesmrtelné písně, balady, protestsongy... V tomto příspěvku bych ovšem rád připomenul Peta Seegera i v jiných souvislostech.
Název mého blogu zní Trad's Not Dead. O platnosti tohoto hesla nemám důvod pochybovat, protože tradiční hudba (nebo hudba z tradic vycházející), stále žije. Zní samozřejmě jinak než dříve, její stálé proměňování (či vyvíjení se) je naprosto přirozený proces. Nemalou zásluhu na zachování "Tradu" má i Pete Seeger.
Také on se, jako spolupracovník Alana Lomaxe, účastnil terénních výzkumů za účelem zachycení písňového a instrumentálního repertoáru různých zemí. Přesto, že Pete Seeger soustředil svou pozornost především na americký venkov, který byl pro něj nepochybně největší inspirací pro jeho písně, nevynechal ani návštěvu irského ostrova.
Zde se setkal s další hudební legendou - s potulným donegalským houslistou Johnnym Dohertym. Video, na kterém je toto setkání zvěčněno, bylo natočeno v karavanu stojícího někde v Carricku. Pete Seeger zde figuruje v roli tazatele a v některých skladbách doprovází Dohertyho na pětistrunné banjo.



K těmto videům myslím není třeba dalších komentářů. Třebaže to na první pohled nevypadá (v centru dění je na nahrávce pochopitelně Johnny Doherty), jedná se o setkání dvou, dnes již nežijících, muzikantských legend. RIP Pete Seeger...

Už jsem s tím možná trochu aj trapný ale...

Prostě si nemůžu pomoct. Do Belfastu se často vracím ve vzpomínkách, ve snech, myslím na něj snad více, než je zdrávo. Takže je zapotřebí se tam vrátit na chvíli i fyzicky. Nezdržím se na severu nijak moc dlouho, ale necelý týden mi zkrátka bude muset stačit na to, abych navštívil a pozdravil všechny přátele, zahrál si po hospodách (i na jednom céilí), navštívil zajímavá místa, nakoupil kvalitní muziku, vypil pár guinnessů... První týden v březnu si zkrátka nedovedu představit lépe. Kdo by taky odolal lákadlům jako "tunes, pints, craic..."? Asi by se někteří našli, ale já mezi ně rozhodně nepatřím.

Harry Bradley vydává "prvomájové" album

Více důrazů, méně ornamentů, i celkový zvuk flétny trochu připomínající parní stroj... Tento styl hry můžeme slyšet hlavně po belfastských hospodách, ale i v hrabstvích Derry, Fermanagh, či více na jihu. Belfast se však stal, vlivem mnoha okolností, jakousi Mekkou tohoto tradičního stylu.
"Severní" styl nemá za hranicemi Irska zdaleka tolik příznivců jako moderní interpretace tunesů v podání Michaela McGoldricka a dalších. Myslím si ovšem, že rozhodně není na škodu věnovat trochu více pozornosti hráčům spadajícím do této "škatulky". Přece jenom, zvuk jejich nástrojů má své zvláštní kouzlo. Co je však asi nejdůležitější - má neuvěřitelnou intenzitu. Koneckonců také díky ní je možno skutečně odkrýt všechny přednosti dřevěného nástroje, nad nímž kdysi hráči klasické hudby přechodem ke kovové příčce definitivně zanevřeli (čímž byly dřevěným flétnám otevřeny dveře do světa tradiční hudby - klasičtí hudebníci se jich zbavovali ve velkém a prodávali je za pakatel, staly se tedy finančně dostupným nástrojem pro muzikanty věnující se tomu podivnému "diddleydeeování")

Harry Bradley je jedním z belfastských flétnistů, kteří neskrývají svůj obdiv ke starým nahrávkám a ke starému zvuku. Jeho novinka The First of May byla, stejně jako předchozí alba, zhotovena dle osvědčeného receptu - syrové tóny flétny, občas v duetu s jiným melodickým nástrojem (není výjimkou ani další flétna), bez složitějších aranží. Dalších nástrojů není potřeba, protože pouhá výrazná flétna upoutá veškerou pozornost. Před ní prostě není úniku, stejně tak jako před pocitem, že vám zvuk flétny proráží skrze uši větší díru do hlavy...

Název The First of May přísluší jednomu z hornpipů obsažených na albu. "Prvomájovému" stylu odpovídá i obal CD, jeho grafické provedení ovšem zasluhuje uznání - přesto, že mu vévodí jistý symbol (který tam na severu chápou trochu jinak než u nás), je zhotoven velmi vkusně. Záměna alba s cédéčkem uloženým v Levných knihách ve stojanu s "nostalgickými" nahrávkami tedy nehrozí. Budiž grafikovi připočteno k dobru také střídmé využití červené barvy (použita pouze u názvu alba, to stačí). Sečteno a podtrženo: mírně kontroverzní, ale jinak zdařilý a pěkný obal. Těším se, až si poslechnu i ten obsah.

Odkazy: 

Harry Bradley - The First of May (profil alba na cdbaby.com)

Šel kolem Brouk Pytlík...

Z prosincového hraní na brněnských vánočních trzích mi v hlavě neutkvěly nějaké výrazné vzpomínky. S lidmi z kapely jsem se potkal u backstage, uvnitř jsme se rozehráli, na pódiu nazvučili a hurá na to. Samozřejmě nám byla při hraní trochu kosa, ale znát to na nás trochu bylo možná jen při úvodním setu (prsty prostě tuhnou :-)). Lidí na Svoboďáku se sice nesešlo tolik, co např. v polovině prosince (hráli jsme 2.12.), od koncertu pro skalní fanoušky to mělo však také daleko - neznámých tváří jsem v publiku zahlédl požehnaně. Přítomni byli i tanečníci, kteří si na naši hudbu neváhali střihnout nějaké to céilí, bez ohledu na nízké teploty. S o to větší chutí jsme podávali jigy a reely k tanci. Po konci našeho vystoupení se nám podařilo prodat něco kolem deseti CD. Podobně jsme si počínali i na Zelňáku. Měl jsem z těchto dvou koncertů dobrý pocit. Asi bych se k nim ani v paměti příliš neměl potřebu vracet, jenže...
Kolega z kapely mi včera poslal odkaz na jistý blog. A tam jsem se dočetl následující:

Vzhledem k tomu, kolik kapel na vánočních trzích hrálo, neměl jsem 100% jistotu, že se příspěvek týká přímo nás. Ale ze zvědavosti jsem se proklikal facebookovým profilem autora blogu. Z jeho statusu (uveřejněném v den našeho vystoupení) mi pak už bylo vše naprosto jasné:

  

Nuže, první kritika naší hudby je na světě. Jde se na panáka! :-) Neřadím se mezi uražené křiklouny reagující větou "A cos dokázal ty, že máš odvahu kritizovat?!", na druhou stranu, mávnout nad tím rukou se mi taky nechce. Hudební kritiky občas čtu, někdy s nimi souhlasím, někdy méně, ale rozhodně je (z drtivé většiny) nepovažuji za dílo zamindrákovaných jedinců. Napsat kvalitní kritiku je totiž opravdu umění. Vyžaduje to především znalost v daném žánru, schopnost vystihnout nedostatky i přednosti díla apod. V tomto případě je samozřejmě jasné, že autor neměl v úmyslu psát něco takového. Jedná se o status na facebooku a o krátký příspěvek na blogu, nic víc. Jenže je to zkrátka i tak blábol hodný hudby neznalého jedince. Proč mu zde tedy věnuji tolik řádků?

Odpověď možná překvapí - autorem blábolu je totiž erudovaný kritik, který dlouhodobě píše recenze o vážné hudbě, o opeře, sleduje i brněnskou divadelní scénu. Na jeho blogu se to hudebními příspěvky a tipy na zajímavou hudbu (včetně rozhovorů s interprety) jenom hemží.

Publikováním výše zmíněného příspěvku se ovšem tato osoba nevědomky pasovala do role Brouka Pytlíka. Přece jenom, označit někoho za "imitátora irské folkové kapely" je možné tehdy, kdy má dotyčný o irské hudbě skutečně nějaké vědomosti. O tom lze ovšem silně pochybovat. Jinak bychom si nepřečetli u kapely s dominujícím ženským vokálem, že má daleko k The Dubliners. Ano, to skutečně má. Ale asi to bude tím, že se o nějaké stylové přiblížení k Dubliners vůbec nepokoušíme, pane Pytlíku. Pokud bychom měli něco takového v úmyslu, tak si naordinujeme na každý den minimálně whiskey a změníme repertoár směrem k pijáckým písničkám. 

Problém bude nejspíš v tom, že autor blábolu o jinou irskou kapelu uchem nezavadil. Žádný Bothy Band, Planxty, Dervish, Lúnasa, Gráda, Guidewires... Dubliners (reprezentující "hospodskou" podobu irské hudby) mu z nějakého důvodu stačí. Svou neznalost předvedl Brouk Pytlík i v posledním odstavci: jména interpretů v nahrávce, na kterou odkazuje, "odpapouškoval" z přiloženého youtube videa, čili se stejnými chybami. U čárek nad samohláskami (po irsku fada) to není nic moc trestuhodného, ovšem kiksy ve jménech (Matt Malloy, Paddy Clackin) už o něčí neznalosti svědčí dost. Matt Molloy je mimochodem člen The Chieftains, což asi Brouku Pytlíkovi také nic moc neříká. Pak se ovšem nelze divit, že mu irská hudba v našem podání zní jako indické rágy... Chce to prostě poslouchat, poslouchat, poslouchat a shánět si informace o tomto žánru. Anebo by možná nebylo úplně od věci poučit se ze známého českého přísloví "Ševče, drž se svého kopyta". Mít opravdu blbý den a narazit náhodou někde na soudobou vážnou hudbu, která mi v ten moment zrovna nesedne do ucha, asi bych vyplodil něco podobného. Pokud by tedy ve mně převládalo sebevědomí všeznalého, ke všemu se vyjadřujícího kritika. 

Místo toho budu ovšem raději psát na svůj blog o hudbě, která je mi blízká, a koncertovat s kapelou. My zoufalci to asi ani jinak neumíme. ;-)

Co přinese čtrnáctka na konci?

Rok 2014 začal tak trochu zvláštně. Rozhodně ne lednově. Nepamatuji si začátek nového roku bez náznaku zimy, bez sněhu, celkově mám takový pocit, že jsem ani moc neprožíval změnu letopočtu. I když, silvestrovský večírek se spoluhráči z kapely a s našimi polovičkami, to byla příjemná a vydařená akce... Někteří se z ní vzpamatovávali asi celý následující den.

Začátek ledna mi připadal až neuvěřitelně ospalý. Celodenní mlha (a tím pádem nedostatek slunečního světla) prostě udělá svoje. Takže není divu, že se pro mou náladu hodilo označení "kopr" víc než kdy jindy. Samozřejmě to není ten důvod, proč se na mém blogu neobjevilo žádné PFko. :-) Někdy se tu třeba objeví, ale k jeho vytvoření mi zatím vždy scházel nápad. Tož snad v daleké budoucnosti...

Co se týče tohoto roku, nemám odvahu se pouštět do nějakých předpovědí. Stále se držím toho, že je lepší být příjemně překvapeným pesimistou než hořce zklamaným optimistou. Mile rád bych však setrvával v tom, čemu jsem se věnoval i v předchozím roce (či ještě déle). Stav zvaný kopr už naštěstí dávno vyprchal, přece jenom, s něčím takovým jsem předevčírem na konzultace jít opravdu nemohl. Zrovna se naopak cítím pozitivně nakopnut. Doufám, že to nějakou dobu vydrží. A doufám, že to bude znát i na tomto blogu.