Nick Drake a pár pěkných vzpomínek s jeho hudbou spojených

Na jednom našem nedávném koncertě se stala zvláštní, nevídaná věc. Seběhlo se to v okamžiku, kdy kolegyně zpěvačka uváděla píseň. V publiku zrovna převládal trochu větší hluk. Nám bylo v té chvíli nějak jedno, že nám nevěnují tolik pozornost. Při hraní totiž zpravidla hladina hluku výrazně poklesla, nebylo tedy zapotřebí tvářit se zahořkle, když to v pauze mezi písněmi občas zahlučelo. Návštěvníci klubu si přece jenom zaplatili vstupné, aby si poslechli živou hudbu, nepřišli kvůli pouhé kulise k rozhovorům u piva, takže jsme to při uvádění písně prostě překousli. Jeden z posluchačů však vstal, otočil se zády k pódiu a důrazným hlasem pronesl k hlučícímu publiku: "Přátelé, slečna zazpívá píseň, mohli byste laskavě zmlknout?!" 

Pamatuji si, že jsem v tu chvíli ani pořádně nevěděl, jak na to zareagovat. Byl jsem příjemně šokován. Zpěvačka vedle mě vyjádřila pár děkovných slov, pak se hrálo dál. Koncert se tehdy velmi vydařil.

Napadlo mě, že mnoho hudebníků by si více zasloužilo zažít popsanou situaci. Bohužel neměli to štěstí. Jejich hudba mohla být skvělá, někdy i přímo geniální, z nějakého důvodu však nepřiměla klubové obecenstvo, aby zvedlo hlavy od stolů a přestalo cinkat sklenicemi.
Nick Drake (19. 6. 1948 - 25. 11. 1974) byl jedním z nich. I on zažil hraní v hlučnějších barech, kde musel bojovat o pozornost publika. Podle našeho středoevropského škatulkování patřil mezi folkové zpěváky - zpíval především vlastní písně a doprovázel je na kytaru (v angloamerickém světě se tito interpreti označují spíše jako singer-songwriters). Kromě toho však hrál také výtečně na piáno či na saxofon. Kytara, se kterou je dnes spojován nejvíce, se paradoxně stala jeho hlavním nástrojem až v sedmnácti, osmnácti letech.

Brzy si vytvořil osobitý styl hraní, vyznačující se technickou precizností a netradičními harmonickými postupy, často využívající možnosti alternativního ladění. Inspirací mu byli Bert Jansch, Davey Graham či američtí bluesmani. Jeho zpěv samotný byl však na hony vzdálen snaze napodobovat americký způsob zpěvu, jak bylo v Anglii běžné u tehdejších interpretů. Podle Ashleyho Hutchingse, zakládajícího člena Fairport Convention, mohla být hudba Nicka Drakea označována jako něco, co je "really english". 

Během své krátké hudební kariéry, kterou ukončila předčasná smrt v roce 1974, stihl vydat tři vynikající alba. Prodejnost těchto desek byla ovšem velmi malá. Chtěl hudbou oslovovat publikum, setkával se však spíše s nezájmem, ne-li přímo s ignorací. Plachý introvert na to reagoval po svém - uzavřel se do sebe, přestával komunikovat s okolním světem a stále častěji nacházel útěchu v drogách. Zemřel v šestadvaceti letech na otravu antridepresivy.

Trvalo několik desetiletí, než se Drakeova hudba dočkala zaslouženého uznání. I dnes nachází své další obdivovatele, počet jeho fanoušků stále stoupá. Ironií osudu je, že ke zvýšenému zájmu o tohoto talentovaného (svým způsobem nekomerčně založeného) umělce, napomohla v 90. letech věc tak v zásadě komerční - reklama na auto značky Volkswagen. V té době se spoustu lidí začalo zajímat, kdo nazpíval tu pěknou píseň znějící v pozadí.

Osobně si velmi dobře pamatuji moment, kdy jsem poprvé zaslechl hudbu Nicka Drakea. Bylo to na začátku března 2011 v Belfastu. Po návratu ze session v hospodě Duke of York jsme vysedávali s kamarádem v kuchyni v domě na Antrim Road a popíjeli pivko. Hrála nám k tomu hudba Led Zeppelin a nějak přitom došla řeč na rytmus, groove a podobné věci. Po tom, co dohráli Zeppelini, mi kamarád pustil píseň od Drakea - Riverman. Její zvláštní rytmus mne učaroval, byl opravdu záludný. Až později jsem byl schopen napočítat, na kolik je to vlastně dob. Nickův zádumčivý hlas mi též utkvěl v hlavě, stejně tak i krásné aranže smyčců. Riverman se mi pak v duchu neustále přehrával, ať už jsem byl na letišti nebo v obchoďáku. Byla to láska na první poslech. Mohl bych to nazvat paradoxem - zaletěl jsem si do Belfastu naposlouchat něco nového z irské tradiční hudby, nakonec jsem tam ale přičichnul k hudbě s přívlastkem "really english". I to se stává...
Když jsem pak více objevoval Drakeovu hudbu, měl jsem pocit, jako kdybych postupně odkrýval poklad. Předpokládám, že to tak stejně pociťovalo i mnoho dalších hudbymilovných lidí, kteří si k dílu tohoto talentovaného génia našli cestu.