úterý 11. února 2014

Co přinesou Společné světy Jana Hrubého a Seána Barryho?

Přiznám se, že jsem původně uvažoval o jiném názvu tohoto příspěvku: "Album, kterého se trochu bojím", což by bylo v mírném kontrastu s textem, který jsem věnoval novince Bezobratrů. Ale myslím, že není třeba už v začátcích probouzet pesimistické nálady. Kdoví, možná se nakonec i u tohoto alba dočkáme příjemného překvapení. Zatím to tak však bohužel nevypadá...
O novém albu Společné světy, na kterém spolupracoval český houslista Jan Hrubý s harfenistou Seánem Barrym, jsem se dozvěděl z článku na stránkách Folktime. Zprvu mě ta zpráva naplnila pocitem očekávání - přece jenom, spolupráce legendy rockových houslí s ostrovním harfenistou, z toho může vzejít leccos zajímavého. Zanedlouho se však dostavilo vystřízlivění. Hlavně v momentě, kdy jsem si prohlédl seznam skladeb a na stránkách vydavatelství Supraphon přehrál všechny krátké úryvky alba.
Album se skládá celkem ze tří disků. Na prvním z nich nalezneme nejznámější české a moravské písně v úpravách Jana Hrubého. Kamenem úrazu je už výběr písní. V době, kdy mnozí interpreti sahají spíše po méně známých perlách z písňového repertoáru, který dále zpracovávají ve svých osobitých aranžích (např. Jitka Šuranská na svém CD Nězachoď slunečko), mi přijde přítomnost písně Když jsem šel z Hradišťa na novém albu, i přes její nápaditou interpretaci, jako pouštění se na tenký led, ne-li přímo jako pokus o hudební sebevraždu. To samé lze vztáhnout na další písně - Teče voda, teče, Ach synku, synku... Hrubého neotřelé nápady snad mohly vyniknout daleko více v jiných, ne tolik oposlouchaných písních. Proč si Hrubý nepřizval ke spolupráci na této části alba hudebníky, kteří mají blíže k české či moravské lidové hudbě?
Další slabinou nahrávek je jejich celkový zvuk. Hrubý jakožto studiový hráč se pochopitelně nebrání používání syntezátorů. Dává jim však příliš mnoho prostoru, beze snahy je jakkoliv ukočírovat. Ve výsledku zní všechny nástroje rozplizle, utopené  v syntezátorové omáčce. Všudypřítomný nepřirozený reverb pak ve výsledku činí nahrávky naprosto neposlouchatelné.
O něco příznivěji vyznívá druhý disk, ve kterém Jan Hrubý a Seán Barry představují netradičně podané skladby a písně z ostrovního repertoáru. I zde je však otázkou, proč museli sáhnout zrovna po Carrickfergus, Star of County Down a dalších písních, kterými krmí hulákající Paddy s kytarou zahraniční turisty  v dublinských hospodách. Na druhou stranu, aranže některých písní či instrumentálek opravdu srší skvělými nápady. Vtipně skloubit hornpipe s Dvořákovou humoreskou, s touto myšlenkou mohli v duchu koketovat mnozí sessionoví muzikanti u nás. Uskutečnil ji nyní Hrubý s poctivostí sobě vlastní, zároveň i s elegantní jazzovou hravostí, takže výsledek (skladba Hornpipe) opravdu stojí za poslech. V úvodu skladby Morrison's (nazvané v tracklistu Morrisone, o šotkových aktivitách se však zmíním ještě později) zaujmou opět Hrubého jazzové housle, které dostatečně navnadí ucho posluchače, aby toužebně očekával  další smršť hudebních nápadů. Neuběhne však ani 15 sekund a dostavuje se studená sprcha v podobě Morrison's jigu hraného na zobcovku! Inu, vypadá to, že na rehabilitaci této jinak pěkné melodie si budeme muset ještě pár desetiletí počkat. Nebo se o ní začne mluvit až v souvislosti s koncem světa, podobně jako o Líšňácích (konec světa nastane, až budou všichni Líšňáci zpět v Líšni a až se v ČR přestane prznit Morrison's jig staccatovou hrou na zobcovku)?
Píseň Carrickfergus upoutá především aranžemi smyčců, které do skladby vnášejí nádech klasické hudby. Jenom kdyby ten vokál nebyl tolik utopený v už zmiňovaném reverbu. Studiové album opravdu nemusí znít jak z kostela...
Skutečným překvapením alba se tak může stát pouze třetí disk, obsahující Hrubého melodram Král Lávra.
Celkově na mě Společné světy působí spíše smutným dojmem jakéhosi pohřebiště skvělých a originálních nápadů. Šotek (nebo snad leprechaun?), který se jaksepatří vyřádil v názvech skladeb, tomu všemu nakonec dodává ještě mírně sarkastickou korunku: Morrisone, Cidhche Mhath Leibh...
Nelze se zbavit pocitu, že tohle album mělo přijít na svět před cca 15 lety, když bylo spoustu písní a instrumentálních skladeb aktuálních. Tudíž si je mohl posluchač srovnat s tím, jak se s nimi tehdy vypořádali jiní interpreti. Album by nepochybně svou nápaditostí, podpořenou navíc excelentním houslovým projevem Hrubého, vyniklo nad ostatními.
Co lze říci o albu nyní, v rámci současného hudebního světa? Po poslechu všech ukázek alba mě bohužel připadá, že milovníkům irské hudby (i obdivovatelům fúzí v žánru world music) přináší Spojené světy poněkud hořké hudební sousto.

Žádné komentáře:

Okomentovat