Asi se budu muset ještě hodně dlouho štípat do ruky, než si úplně uvědomím tu nádhernou skutečnost - jsem zase v Belfastu, druhém největším irském městě po Dublinu (v Irské republice je druhé největší město Cork, ale řeknete-li to tady nějakému zarytému republikánovi, tak dostanete, lidově řečeno, do držky ;-). Dva až tři dny strávené v Dublinu mi svým způsobem stačily - prošli jsme se po městě, prohlédli památky, nakoupili CD a dali si jednoho hodně drahého "gynysa". Ale jedna věc mi tam samozřejmě chyběla. Byla to živá irská tradiční muzika, lépe řečeno session. Navštívili jsme sice jednu malou hospodu s živou kapelou, ale ta "atmoška" nebyla úplně pravá - banjista, harmonikář a kytarista u stolu zaplněného mikrofony, předem domluvené pořadí tjúnů (nebo co to tam měli v těch papírech), až příliš decentní ticho kolem... Prostě taková typická "closed session". Možná úplně "closed" nebyla, protože se na konci přidal jeden kytarista, nicméně k těm živelných sessionům na Severu to mělo ještě daleko. Ale i v Dublinu se dají určitě najít kvalitní sessiony, bohužel s dopravou k těmto místům je to horší. Z tohoto důvodu jsme nenavštívili ani puby, které nám doporučil kamarád Ciaran, hráč na banjo - The Cobblestone a Hughes' Bar. Obě hospody byly bohužel příliš vzdálené od místa, kde jsme byli ubytovaní. Tak snad někdy příště...
Hromadná doprava je svou složitostí a nepřehledností asi tím největším mínusem irské metropole. Nejjistějším dopravním prostředkem je tram..., pardon, šalina. Autobus je určen jen pro ty nejvíce trpělivé jedince, kteří se musí navíc vyznat v množstvích různých, navzájem si konkurujících, dopravních společností.
Takže není divu, že je náš nejhorší zážitek z Dublinu spojený právě s dopravou. Ani dnes (tj. po 3 dnech) nevím, jestli autobus, který měl jet každých dvacet minut, na onu zastávku, ten den vůbec dorazil. Jisté je, že jsme tam čekali dobrou hodinu a pak jsme raději šli na šalinu. A pak nás čekala ještě cesta se zavazadly přes centrum Dublinu. Samozřejmě v době, kdy jsou ulice nejrušnější. Ale nějakým zázrakem se nám podařilo nakonec dojít až na autobusové nádraží.
Cesta bus(eireann)em do Belfastu už naštěstí problěhla bez komplikací (Pozn.: Bus Eireann je irská dopravní společnost, jejichž autobusy jsou o něco luxusnější než většina těch našich středoevropských. To se dá možná tvrdit skoro o každé dopravní společnosti v Irsku, ale bus(eireann)y bývají vybaveny i kamerou v přední části busu, takže můžeme pak uvnitř na televizoru sledovat to, co se děje na silnici před námi. Což je vlastně i výhoda pro řidiče - cestující pak nabudou dojmu, že za případné zdržení nemůže on, ale ten "eejit", popř. celá řada "eejitů" před nimi.)
Cestování po Belfastu bývá zpravidla jednodušší - Autobusů jezdí málo, spíš se využívá taxislužeb, které naštěstí nebývají předražené. I když čekání na taxi v tom vichru, který obzvlášť v této době nabývá na síle, není taky nic příjemného. Ale hlavní je, že se dostaneme tam, kam potřebujeme... Hercules Bar, Madden´s Bar, Whites Tavern. No, o tom někdy příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat