Bosca Ceoil startuje

Na irské televizi TG4 se dnes (ve 23 hodin našeho času) představí nový hudební pořad Bosca Ceoil. Už po zhlédnutí upoutávky na Youtube, která úspěšně koluje internetovým prostředím, je jasné, že vydatný příval muziky nás nemine. Hudebníci předvedli skvělý flash mob, o tom není pochyb. [SPOILER] I role securiťáka byla skvěle přidělena.;-) [KONEC SPOILERU]

Před deseti lety...

Je jen několik málo událostí v mém životě, které si dovedu spojit s přesným datem. Dodnes si však pamatuji datum dne, kdy jsem se nadchnul pro irskou muziku. Stalo se to večer 31. 7. 2004 na festivale Lughnasad (tehdy se konala pouze jedna akce s tímto jménem, pořádala jej a stále pořádá CK Kudrna). Zajet si na Lughnasad pro mě znamenalo podniknout cestu ze Vsetína do Brna, kde jsem musel najít spoj k Hradu Veveří. Zní to jednoduše, ale pro někoho, kdo Brno v té době vůbec neznal... Všechno ovšem proběhlo v pohodě. Plavba lodí po Priglu se mi navíc natolik zalíbila, že jsem si ji chtěl co nejdřív zopakovat.
Lákadlem festivalu pro mě byli jednoznačně Dún An Doras. Znal jsem od této kapely pouze dvě nahrávky, které dříve vyšly na kompilaci keltské hudby Bohemian Celtic Feelings (stále ji mám doma uloženou a někdy si s oblibou listuji jejím bookletem, protože se jedná, po obsahové i grafické stránce, o úžasné svědectví tehdejší doby prodchnuté keltskou romantikou). Ani jsem vlastně netušil, že složení "Dorasů" od dob vydání těchto nahrávek prošlo výraznými obměnami v sestavě, čímž se změnil i celkový zvuk kapely. Jak jsem však na festivale zjistil, i v novějším složení dokázala kapela udržet laťku velmi vysoko. Stále patřili ke špičce irské hudby u nás, byť se od jejího tradičního pojetí zvukově posunuli k "nové vlně".
Ve stejný večer se na pódiu vystřídalo mnoho dalších kapel a jednotlivců. Závěrečné vystoupení Českého srdce bylo pak pro mnohé posluchače už spíše nostalgickou vzpomínkou na první polovinu 90. let, dobu největší slávy této kapely (kterou jsem si ovšem já, jakožto ročník '87, nemohl pamatovat). Není žádným překvapením, že to byli především Dún An Doras, kteří mě ten večer zaujali nejvíc. Nedalo mi to a šel jsem si na jejich hudbu zapařit rovnou pod pódium, kde už se shromáždila skupinka posluchačů naladěných na stejnou vlnu. U slečny stojící poblíž jsem měl pocit, že při zpěvu Katky Garcíi málem upadne do tranzu. Já si při poslechu této hudby spokojeně podupával a odrovnal jsem tím tak své boty (trochu se jim propadla pata, což se mi stává nějak podezřele často).
V následujících letech jsem proto využíval skoro každou příležitost, abych mohl poslechnout Dorasy naživo. Jezdil jsem na jejich koncerty do Olomouce, do Valtic, do Brna...
Prostřednictvím kapely Dún An Doras jsem se pak dostával k další kvalitní irské hudbě. K mému rozhodnutí, že se tomuto žánru budu věnovat také aktivně (tedy nejenom jako posluchač), došlo o necelý měsíc později, vlivem jiných okolností. Tím večerem na Hradě Veveří ovšem všechno začalo. Nechce se mi moc věřit, že už je tomu dlouhých deset let...

Online přenos koncertu aneb I kniha může mít svůj "launch"

Přiznám se, že v kontextu vydávání nového díla, ať se jedná o knihu, album či něco jiného, příliš neholduji slovu křest. Možná to má na svědomí můj kolega z kapely, který při jedné kapelní debatě na sousloví křest alba div nezareagoval dvojitým facepalmem kapitána Pickarda. Prý raději debutace... Inu, proč ne. Netřeba v tom hledat nějaké antiklerikální pohnutky. Nahlédnutím do irského hudebního prostředí lze zjistit, že ani Irové svá díla nekřtí. Což už je na pováženou - katolíci, kteří křtí "pouze" lidské jedince? No, zkrátka používají pro událost spojenou s vydáním uměleckého díla výraz launch. Se stim smiřme.
Jeden takový launch, dokonce book launch, se bude konat v pondělí 16. 6. 2014 v belfastskému Red Box Studios. Martin Dowling, houslista a lektor vyučující na School of Creative Arts (jež spadá pod Queen's University Belfast), vydává knihu Traditional Music and Irish Society: Historical Perspektives. Její uvedení se samozřejmě neobejde bez živé irské hudby. Zahraje zde celá plejáda belfastských sessionových hráčů: Jason O'Rourke, Brendan O'Hare, Connor Caldwell, Donal O'Connor, Davy Maguire... Večerem bude provázet Fintan Vallely.
Akci, která začne v 20:30 našeho času, bude možné sledovat online přes Youtube (podle uvedeného času by měl přenos začít ve 20:50, tož uvidíme). Tento book launch bude rozhodně stát za to!

Malé ohlédnutí za "patrickovským" týdnem

Mám pocit, že v případě Brna probíhají oslavy Svatého Patricka už několikátý rok po sobě v zaběhnutých kolejích. Nepovažuji to ovšem za nic moc negativního. Pro naši kapelu spočívá zaběhnutost v tom, že odehrajeme každým rokem (přibližně ve stejný čas) céilí v líšeňském Dělňáku a následující den vneseme trochu té irské hudby do bílovické sokolovny. Letos k sérii svatopatrickovského hraní přibyla i closed (placená) session v příjemném místě zvaném Restaurace Lloyd's. Což mě mimochodem velmi potěšilo - do Lloyd's jsem chodíval už předtím a občas jsem si vduchu říkal: "Tady bychom někdy mohli zahrát." Nuže, doufám, že session na Patricka zase příští rok zopakujeme. Možná pro některé nastala trochu schizofrenní situace - v ten samý večer 17. 3. se hrálo i v Whisky baru Valevil. Ale nemám pocit, že se tím irské hudbě nějak uškodilo, když se sessions konaly ve dvou různých hospodách současně. Kvalitní session může totiž proběhnout i v menším počtu muzikantů. Důležité je, aby byl přítomen schopný session leader. A schopní session leaders nepadají z nebe. Potřebují nejdříve získat nějakým způsobem ostruhy. Ejhle, jaká příležitost to pro ně je...
V Brně se samozřejmě hrálo i jiných hospodách či klubech. Někde zazněly celtic-punkové odrhovačky, takže si mohly hosté zahulákat spolu s kapelou hrající cover verze Flogging Molly či Dropkick Murphys, jinde se zase dostaly ke slovu U2 revivaly. Každý tedy oslavil Patricka tak nějak po svém. Možností pro to bylo v Brně myslím požehnaně. A v dalších městech snad také.

Po roce v Belfastu aneb Je možné nemít stále dost?

"Ne, už fakt stačilo." Pamatuji si, že jsem si tuhle větu řekl během týdne v Belfastu alespoň jednou nebo dvakrát. Bylo toho na mě někdy až příliš - drahé pivo, drahá doprava, déšť několikrát za den (potom mokro všude kolem, ale především v botách, které nestíháte vysušovat), studený vítr, nacpané hospody, kde se musíte prodírat davem... Jenomže stačí jeden krátký moment a nad všemi těmito nepříjemnostmi snadno mávnete rukou. Sednete si ke stolu blízko muzikantů, zaslechnete v jejich podání známé i neznámé jigy a reely... Rázem z vás všechny negativní emoce rychle vyprchají. Stávalo se mi to snad při mé každé návštěvě tohoto města, ale myslím, že letos se ve mne tyto pocity vystřídaly s mnohem větší intenzitou.
Vzpomínat však budu samozřejmě více na ty příjemné momenty, kterých bylo během týdne na severu Irska požehnaně:

Nákupní horečka

Když je venku hnusně a plánované výlety do okolí se odkládají na neurčito, můžete si být jisti jednou věcí - v nákupních centrech neprší a je tam teplo, stejně tak jako v obchodech s hudbou či se suvenýry. Zbývá pak tedy jen doufat, že vám po nákupech zůstane  něco na účtu.
Kromě nákupu oblečení, které se dá v Belfastu sehnat opravdu levně (netřeba si nic idealizovat - jeho cena je přiměřená kvalitě materiálu, ale už tato skutečnost je pro návštěvníka z ČR myslím dostatečným lákadlem) došlo pochopitelně i na hudební CD. Bohužel, oproti minulým rokům se mi letos zdálo, že je v obchodech hodně slabá úroda. V případě nově vydaných alb bude proto asi stále víc a víc potřeba objednávat hudbu po internetu. Časy se mění...

Pláž v Holywoodu

Holywood s jedním "l" a bez přítomnosti celebrit? I na to lze na severu Irska narazit. Lákadlem tohoto Holywoodu byla zcela určitě místní pláž, kde se dalo nasbírat spoustu mušlí, škeblí a jiných drobností (toť pravé suvenýry Made in Ireland). Dalších možností, jak se tam vyblbnout, je nespočet. Zvláště pokud se na pláž vypravíte s lidmi, kteří holdují tanci a pohybu.

Turistická projížďka

V některých částech Belfastu není potřeba se příliš dlouho zdržovat. Ne, že by tam bylo kdovíjak nebezpečno (z hlediska bezpečnosti Belfast nikterak nezaostává za jinými západoevropskými městy), jenom ta místa člověka tak nějak nelákají k delší návštěvě. V těchto případech stačí využít možnost projížďky turistickým busem. Díky tomu bylo možné dostat se i do blízkosti Stormontského parlamentu či ke dvěma výrazným dominantám města - jeřábům Samson a Goliáš. Lze je vidět snad odkudkoliv z Belfastu (podobně jako je jeden velký červený most přes řeku viditelný z každého okna v San Franciscu - alespoň v amerických filmech tomu tak vždycky je).

Sessions, tunes, pints...

Netřeba nic zastírat - Belfast je pro mě stále atraktivním městem především kvůli velkému množství tradičních sessions. Během celého týdne je možné hned v několika hospodách narazit na kvalitní irskou hudbu v podání skvělých muzikantů. Sessionový repertoár bývá v některých hospodách velmi pestrý - vedle klasických jigů a reelů dojde i hornpipy, highlandy, polky i slides. Ano, to vše za jeden večer v jedné hospodě. Stačí si zajít do Errigle Inn.
Kromě pondělka byla na každý večer naplánovaná návštěva session - v sobotu a v neděli v Maddens, v úterý v již zmíněné Errigle Inn, ve středu v Garrick baru, ve čtvrtek v Duke of York a v pátek opět do Maddens...
Bylo více než příjemné po roce potkat většinu známých tváří. Časy se mění, ale sessionové jádro naštěstí zůstává. V Maddens hrává pravidelně houslista Ruadhraí O'Kane a kytarista Ruairí Cunnane. Od minulého roku se rozeběhly sessions v Errigle Inn, které vede Jason O'Rourke na concertinu. Garrick bar tentokrát ovládli svými flétnami Desi Adams a Barry Kerr (a byl to krásný zvuk těchto dřevěných nástrojů!). Navštívili jsme také dudáckou session v jedné z nejstarších belfastských hospod Kelly's Cellars. Slyšet trio dudáků ve složení John McSherry, Francis McIlduff a Paddy O'Hare je nepopsatelný zážitek. Tempo jejich hraní bylo ovšem vražedné a z pozice houslisty jsem pociťoval, že pro další setrvání na této session bych si měl asi ubalit nějaký pořádný "fanyšmouk" a napříště si pouštět před spaním nahrávky Seána Maguira, abych si zvykl na tu šílenou ultra-rychlost. Po přesunu do Duke of York už ale nebylo třeba nic takového řešit - tamější session vedl houslista Donal O'Connor hrající v přiměřeně svižném tempu. Není divu, že jsou čtvrteční sessiony v "Dukovi" tak vyhlášené. Pokaždé, když jsem tam v minulých letech ve stejný čas dorazil, čekal mě příjemně strávený večer s hudbou. Sestavy hrajících muzikantů byly odlišné, ale výsledná hudba stála vždy za to.
Belfastské sessions jsou zkrátka věčnou hudební inspirací.

Není gig jako gig

Když jsem ve čtvrtek večer odcházel z Duke of York a loučil se s muzikanty, sdělil mi Donal O'Connor, že příští den bude mít "gig" v Whites Tavern. Tomu slovu jsem nevěnoval příliš pozornost, protože jako gig označují místní hudebníci každé placené hraní,  takže se může jednat o běžnou session. Měl jsem tedy proto v plánu v pátek večer nahlédnout do této hospody (mimochodem je také jedna z nejstarších v Belfastu), na chvíli si tam zahrát a potom se odebrat do Maddens. Ale vše nakonec dopadlo jinak.
Stačilo vejít do malého sálu v druhém patře Whites tavern, kde se na jednom konci nacházelo pódium a na druhém bar. O tom, že má tato hospoda dvě patra, jsem možná předtím slyšel, ale nikdy jsem horní patro nenavštívil. Prošli jsme kolem pódia, kde zrovna probíhala zvuková zkouška, a obsadili stůl v jeho bezprostřední blízkosti. Na pódiu se zrovna chystala čtveřice muzikantů ve složení: Donal O'Connor (housle, klávesy), Emma Sweeney (housle), Barry Kerr (kytara, bouzouki) a Eamon Murray (bodhrán).
Nevěřil jsem svým očím. Slyšet pohromadě tři vynikající belfastké muzikanty (z nichž každý hrává v jiných kapelách a projektech) na nazvučeném koncertě? A zadarmo? Dámy a pánové, to jsem opravdu nečekal... Ještě větším překvapením pro mě byla přítomnost mladé houslistky Emmy Sweeney. Hudební kariéru této talentované slečny z Manchesteru sleduji již dlouho - poprvé jsem ji uslyšel hrát na rádiu RTÉ v pořadu Céilí house před mnoha lety. Minulý rok v srpnu jsem potkal na festivale Keltský Kruh v Budyni nad Ohří houslistku, která byla její žačkou. Myslím, že jsem tehdy během rozhoru s ní vyslovil přání poslechnout si někdy Emmu Sweeney naživo... Vyplnilo se. A nejen to. Nakonec jsem si s celou muzikantskou čtveřicí zahrál jeden set. Byl to večer plný překvapení, na který budu ještě dlouho vzpomínat.

Na závěr by se asi slušelo zodpovědět otázku, kterou jsem uvedl v názvu tohoto příspěvku. Je možné nemít stále dost? Z důvodů, které jsem uvedl v přechozích odstavcích, nelze dlouho otálet s odpovědí - v případě Belfastu to opravdu možné je.

Polka z militantního marše?

Součástí tradičního repertoáru různých zemí se stávaly i melodie, které venkovští hudebníci naposlouchali od pochodujících vojenských kapel. Nejinak tomu bylo v Irsku. Z historických důvodů se (soudě i podle množství dostupných nahrávek) více těchto melodií udrželo v severní části ostrova. Také na jihu Irska však nelze vyloučit, že původ některých melodií je spjat s vojenskými pochody. Na tyto skladby lze narazit např. při listování starými sbírkami (v dnešní době digitalizace bych měl napsat spíš "při proklikávání se"). Některé melodie ukryté ve sbírkách mohou být i dnešním interpretům povědomé. Zde je jedna z nich:

Ano, jak trochu napovídá odkaz na jinou sbírku vlevo dole, tuto melodii zná většina současných muzikantů jako polku pod názvem The Britches Full of Stitches. Řekl by někdo do této rozjásané polky, že byla původně vojenským pochodem? Zaryté pacifisty to asi nepotěší, naopak militantně založené osoby budou mít nepochybně radost. Nic to ovšem nemění na faktu, že je to velmi oblíbená polka, melodicky nenáročná a snadno zapamatovatelná, tudíž se ji rychle učí i začínající hráči. Hudebním fajnšmekrům doporučuji poslechnout si tuto polku v podání Kevina Burka a Mícheála Ó Domhnailla. Je to prostě nářez.

Carlos Núñez na Concert Window aneb Trocha Galície po ránu

V klubu Freight & Salvage Coffeehouse (Berkeley, California) se uskuteční v 5 hodin ráno našeho času koncert fenomenálního galicijského dudáka Carlose Núñeze, který bude možné opět sledovat online přes Concert Window.

Carlos Núñez patří spolu se Susanou Seivane k největším propagátorům hry na tradiční dudy gaita gallega. V Núñezově virtuózním podání se gaita stává doslova rockovým nástrojem, schopným během krátké chvíle uvést publikum do varu. Dovede však upoutat i podmanivými melodiemi pomalých airů využitím dalších nástrojů - low whistlu či zobcové flétny (hru na tento nástroj přímo i vystudoval). Podaří se přes Concert Window zachytit atmosféru Núñezova koncertu? Pronikavý tón gaity, který mě osobně ovšem přijde o něco "jemnější" než zvuk skotských dud, se dá asi naplno vychutnat jedině naživo. I tak bude myslím online koncert této dudácké hvězdy stát za to.

Odkazy:

Carlos Núñez na Concert Window

Carlos Núñez - oficiální stránky