úterý 15. března 2011

Wrecked!

To slovo zaznělo během mého pětidenního pobytu v Belfastu mnohokrát. Možná by se dalo říct, že bylo i slovem nejvíce používaným. Pochopitelně i já jsem „f****n' wrecked“ po tom všem, co jsem tam zažil. Ovšem stejně, jako při mých minulých návštěvách, musím i teď prohlásit, že to stálo za to. Ten obrovský příval muziky, o který se postarala kupa šílených muzikantů, ty nikdy nekončící večery (a po nich težká rána)... a jeden nezapomenutelný gig. Ale popořadě:

Sessions
Psal jsem o nich vždy v superlativech a ani letos tomu nebude jinak. Tentokrát ovšem z trochu jiného pohledu. Po letech intenzivního poslouchání irské muziky (ano, měl jsem a stále mívám chutě si poslechnout něco jiného, ale vždycky se k ITM vrátím) už mám jakžtakž přehled o tom, jak zní „starší“ styly interpretace tradičních tunesů a relativně „novější“ styly hry. Co je ale na belfastských sessionech naprosto úžasné – lze tam najít oboje. Úterní hraní v Madden's by se dalo označit jako „good old stuff“. Housle, Flétny, občas dudy a spoustu tradičních tunesů hraných ve volnějším tempu. Žádný doprovodný nástroj (kromě bodhránu) nebyl přítomen. Ano, připomínalo mi to zvuk, který znám z archivních nahrávek. Samozřejmě bez „nostalgického“ šumu. Hodně tomu napomáhali i flétnisti – dva starší páni do nich foukali opravdu znamenitě, takže vynikl krásný „dřevěný“ zvuk těchto nástrojů. Na sessionech v Garricku zazněly prozměnu skoro neznámé tunesy v podání houslí, fléten, kytary nebo bouzouki. Harmonické postupy kytaristy Ryana McCourta pasovaly do tunesů s až neuvěřitelnou elegancí. Docela mě překvapilo, že na čtvrtečním sessionu v Duke Of York nehrála žádná kytara. Pamatuju si, že tam hrával Brendan Quinn nebo Stevie Dunne. I tak se ovšem hrálo znamenitě, protože především houslisté Donal O' Connor a Martin Dowling přinesly pořádnou porci jigů a reelů. Došlo i na slidy, které bych v Belfastu nečekal vůbec. A už vůbec bych nečekal slidy, které znám:-).
Je velká škoda, že v prosinci skončily sessions v Hercules Baru. Prý tam probíhaly neuvěřitelných 15 let (!). Stačí ovšem jedna výměna majitele a je po tradici. Pro mě osobně byly tamější sessions skoro srdcovou záležitostí. Bylo to místo, kde jsem zažil svoje hudební "poprvé" (dokonce si ještě pamatuju i tunesy, kterými jsem tehdy začal set).
Dobrá zpráva však je, že se jádro sestavy z Herculesu udrželo. Akorát hrává jinde. Přesvědčil jsem se o tom při večerní návštěvě Whites Tavern. Bylo to pro mě více než milé překvapení, když jsem tam uviděl Jasona a Deziho. Zbytek bandy (včetně dvojice houslových es Ruadhrai O' Kane & Shane Mc Aleer) jsem pak potkal po přesunu do Madden's. Nevím už, do kolika se hrálo. Únavu jsem cítil po každé session, ale dobrý pocit z muziky vždycky převládl.
Myslím, že je to ten nejlepší způsob, jak trávit především sobotní večer a noc v Belfastu. Stačí vzít housle, nasednout do taxíku a postupovat po jednotlivých etapách: John Hewitt's → Whites Tavern → Madden's.



Craic
Osobě neznalé irského prostředí by se mohlo zdát, že se v Irsku vyskytují samí feťáci, protože slova craic a crack zní vskutku podobně. Ale jedná se opravdu o craic, který je spojen s hudbou, pitím, kartami (či jinými stolními hrami) a nějakým tím „fanyšmoukem“. Pobýval jsem v místě označovaném některými lidmi jako „Partyhouse“. Majitel tohoto domu se sice občas tváří, že v baráku žádné party nechce, jenže na druhou stranu to bývá ve většině případů on sám, kdo si tam vždycky nějaké přátele dotáhne. Až na jednu výjimku jsem se těchto večírků moc neúčastnil, protože bych si s místními šílenci příliš nepokecal - za střízlivého stavu jim sice jde trochu rozumět (belfastským přízvukem už se pár let prokousávám), po několika pivech a „šmoucích“ je ovšem jakákoliv snaha marná... Navíc jsem tam nepřiletěl kvůli tomu, abych zažil jenom craic. Jsem možná rozmazlený, ale já prostě musím mít ceol & craic;-).

Gig
Padraig Rynne (concertina) a Sylvain Barou (flétna, občas dudy) spolu hrají ve výborné kapele Guidewires, kterou někteří přezdívají „Bothy Band současnosti“. Zrovna vydávají své druhé CD. Aby té muziky nebylo málo, spojili své síly s osobou rytmicky nejpovolanější – Donalem Lunnym. A odehráli v této sestavě pár (opravdu jenom pár) koncertů, z nichž jeden se konal právě v belfastském kulturním centru An Droichead. Koncert to byl vydařený. Vlastně bych měl natvrdo napsat – byl to nářez největší, protože kombinace Padraigovy concertiny, Sylvainovy příčky podpořené neuvěřitelným rokenrolovým doprovodem Donala Lunnyho na bouzouki nebo kytaru, to vše dohromady zapůsobilo jako vysoce explosivní směs. Během jejich vystoupení zaznělo mnoho skvělých tunesů – kromě tradičních (i čerstvě zkomponovaných) jigů a reelů zahráli i asturijské, bretaňské melodie a skladby v balkánském duchu (balkánský původ některých exotických tunesů je mnohdy těžké odhadnout, protože jak Irové, tak Bretonci či Asturijci tuze rádi komponují v lichých rytmech). Po tomto koncertu jsem se myslím stal ještě větším obdivovatelem Donala Lunnyho. Muzikant, který už od 70. let výrazně ovlivňuje podobu irské tradiční hudby (nedovedu si představit, jak by zněla bez Bothy Bandu, Planxty nebo Coolfinu), ve svých letech odmítá pověsit bouzouki na hřebík a na pódiu hobluje struny s razancí rockera. Únava na něm nebyla skoro znát, a pokud ano, tak to bylo vždy až po odehraném setu (ale po delších setech si mají kolikrát chuť oddychnout i mnohem mladší muzikanti). Jeho vitalita byla opravdu obdivuhodná. Velký potlesk sklidili i předskokani - flétnista Brendan O' Hare a houslista Ruadhrai O' Kane (mimochodem čerstvý otec). Zahráli několik tradičních setů. Ruadhrai se navíc postaral o jeden nádherný dárek pro mě a Tichučka. Věnoval nám poslední set krásných reelů („… for a couple of gentlemen from Czech Republic, Andrew and Tom...“). Mami, tati, letos už nechcu žádné dárky...



Hudba jako setkávání se
Pochopitelně nejlepším prostředím k potkávání dalších lidí jsou sessions. Při čtvrtečním hraní v Duke Of York jsem se seznámil s mnoha muzikanty, které jsem při předchozích návštěvách Belfastu z nějakých důvodů nepotkal. Byla to nezapomenutelná session, nejenom z hudebního hlediska. Stačilo, aby si naproti mě sedla jedna sličná houslistka... Nemusím ani zmiňovat, jakým směrem jsem se při hraní nejčastěji díval (samozřejmě nenápadně;-)). Půvabných houslistek, které umí pořádně hrát ITM (tzn. - nemám na mysli vnadné barbíny s „elektrikama“), je všude málo. V Irsku jakbysmet. Ale výjimky stojí vždycky za to. V tomto případě se navíc jednalo o vícero výjimek najednou. Fotka prozradí víc. A malá nápověda: není to focené v zrcadle...

Počasí
Stálo za... A to jsem si původně myslel, že odlétám do teplejších krajin. Tepleji tam skutečně bylo, v porovnání s předjarními mrazy u nás. Ale vydrželo to možná tak 2 dny. Pak se vše vystřídalo – v pátek dokonce začalo sněžit (viz foto) a já se pak v neděli vrátil do ČR, kde vládlo jarní počasí.
Na druhou stranu - belfastské výkyvy počasí mi jako vždy byly stejně ukradené. Většinu času jsem byl zalezený v hospodě.

Kde je groove?
O rituálu zvaném „hledání groovu“ (lepší název mě nenapadl) jsem od Tichučka slyšel několikrát. Ale nikdy jsem netušil, že budu mít to štěstí a absolvuji jej taky. O co se vlastně jedná?
Dlouhou dobu jsem si myslel, že pan domácí, u kterého Tichučko bydlí, je spíše ateista (snad všechno tomu nasvědčovalo). Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že to není úplně pravda. Vyznává totiž groove. Groove musí být přítomen ve všem, co má být hodno obdivu. Jakmile něco nemá groove, nemá ani cenu kvůli tomu mačkat tlačítko „Play“.
Není nikde pevně stanoveno, jak tento groove uctívat. Nejčastěji se to provádí v pozdních nočních hodinách. Osoba vyznávající groove jej musí nejprve nalézt pomocí úderů dlaní do kuchyňské linky (z jiných zdrojů mám, že i údery do stehen). A neustále jej udržovat. To vše za zvuku posvátní liturgické hudby v podání kapely Led Zeppelin...
Uctívání groovu nevyžaduje žádnou askezi, rovněž při něm nejsou zakazovány žádné omamné látky. Spíš naopak...

Co na závěr?
Netřeba se nadále rozepisovat, protože jsem vlastně vše shrnul už v úvodu. Ještě dlouhou dobu po příletu jsem byl totálně wrecked. Na druhou stranu, už na úterní kapelní zkoušce (i při pátečním patrickovském hraní) jsem zjistil, jak mě ty belfastské sessiony pěkně „nakopnuly“. Samozřejmě tahle maratónová rozcvička před hraním na svatopatrickovských akcích nebyla jediným důvodem mé cesty. Bylo jich mnohem více - páteční gig, nákupy CD, lekce, setkání se s přáteli...
Chtěl bych poděkovat všem „f****n' nuts“ (možná to zní překvapivě, ale toto označení má tam na severu spíše pozitivní zabarvení), kteří se přímo či nepřímo postarali o to, abych se tam cítil jako... hmm... jako v jednom pravém, velkém, nefalšovaném, hudebním blázinci... Didlideeee!

středa 2. února 2011

Pár novinek

Leden proběhl překvapivě v pohodě. Zkoušky hotové na první termíny (to v minulosti nebylo úplnou samozřejmostí), v kapele jsme taky myslím udělali kus práce. Vlastně jsme udělali dobře, že jsme během zkouškového nepřestali s pravidelným hraním. Hrací pauza se mi nikdy neosvědčila a ani mi nepomohla víc se soustředit na učení.
Kromě toho se událo pár věcí, které se více či méně týkají i tohoto blogu (popř. toho, co se zde v budoucnu objeví):
1.) Po letech brněnského sessionování bylo načase dát sbohem stránkám Ceol Down South. Už zkrátka neplnily svou úlohu. Domlouvání dalších sessions se přesunulo na facebook a CDS tím pádem ztratily svůj smysl existence. Není to v žádném případě důvod k truchlení. Alespoň v mém případě ne, protože jsem si stránky archivoval, takže se na ně můžu kdykoliv v návalu nostalgie podívat:-). Stejně se tomu vlastně divím, že ty stránky vydržely tak dlouho. Jejich tvorba (stejně tak jako vymýšlení názvu, který nebyl až tak originální) mi zabrala možná pár dní, zkušenému tvůrci webových stránek by to trvalo nejspíš pár hodin. Svému účelu ovšem sloužily dobře, takže nebylo potřeba jejich dalšího rozšiřování. Jejich jednoduchost byla myslím předností. Plánoval jsem sice kdysi přidání fotogalerie, nikdy jsem to však nerealizoval. Nakonec je dobře, že došlo k tak plynulému přesunu na facebook. Sociální síť tak slouží dobře nejenom ke špehování lidí a psaní / čtení mnohdy podivných statusů nebo označování osob na fotkách, ale k mnohem užitečnějším věcem, mezi které domlouvání dalších session bezpochyby patří...
2.) Opět napravuji to, co jsem nestihl minulý rok. Ve dnech 8.3. - 13.3. se konečně objevím v Belfastu. Minulý rok z toho tak nějak sešlo. Jednou nebyl čas, pak zase peníze... Musel jsem proto využít vzácný moment, kdy je obojího ještě jakž takž dostatek. Termín mé návštěvy rázovitého severu Irska jsem si nezvolil náhodou - Koncert tria Donal Lunny, Padraig Rynne, Sylvain Barou je myslím sám o sobě dostatečným lákadlem. Zbylé dny budu vymetat obchody s muzikou a po večerech navštěvovat sessions. Neznám lepší způsob, jak se pořádně rozehrát před blížícím se svatopatrickovským hraním:-).
+ 3.) Trochu jsem si pohrál s blogem. Štítky se opět vrátily, přibylo kouzelné facebookovské tlačítko apod... Snad k něčemu bude.

neděle 30. ledna 2011

Gig a ranní procházka po Mikulově

Přijeli jsme, zahráli si v místním irish pubu, popili, zalehli... a druhý jsme se (hned po vystřízlivění, nebo alespoň v mém případě tomu tak bylo) prošli tímto pěkným jihomoravským městečkem. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem byl v Mikulově naposledy. Tuším že v létě 2008. Za zimního mrazu ovšem vypadá úplně jinak. Klidněji. Uličky skoro liduprázdné, ani vidu ani slechu po turistech (ti byli v tu dobu snad ještě zalezlí v hotelech:-)) a do toho všeho ta nádherná mrazivá atmosféra. Musím přiznat, že občas tu zimu mám rád. Je totiž hodně fotogenická...



Defrost byl nutný

Na konci zkouškového je více než nutné provést pořádnou debordelizaci. Letos se prvním kandidátem na úklid stal mrazák, po něm pochopitelně došla na řadu lednice. Těžko říct, kde se nacházely větší poklady. Mrazák rozhodně stál za to (pro fanoušky arktické archeologie to musí být ale teprve zážitek!), lednice však ukrývala mnohem nechutnější překvapení - dva pravé, nefalšované pukavce. Poslední dobou jsem se vrátil k focení všeho možného, takže i v případě pukavců bylo vše náležitě zdokumentováno. V mém vlastním zájmu však zveřejňuji pouze fotky z mrazáku (nerad bych přišel o už tak malý počet čtenářů tohoto blogu). Navíc, fotka pukavce nemůže zaznamenat ono nepříjemné aroma, takže by to nemělo ten "správný" efekt. Poslední snímek mrazáku znázorňuje rozdíl před a po rozmrazení. Obleva to byla myslím znamenitá...



čtvrtek 20. ledna 2011

Zase kosa aneb dost bylo výstřelků

Tentokrát proti návratu zimy a mrazu vůbec nic nenamítám. Je leden, tak má být prostě zima. Samozřejmě bych lhal, kdybych tvrdil, že mi nezvykle teplé počasí v předchozích týdnech nevyhovovalo. Žádný mráz, teploty pěkně nad nulou... a bez sněhu jsem se (ostatně jako vždy) obešel. Jenže v sobotu 15.1. už to došlo do extrému. Pravé aprílové počasí, chvíli slunce, chvíli déšť (který mi až moc připomínal májový deštík). A aby toho nebylo málo, objevila se duha!
Nejsem kronikář ani meteorolog, takže nemám o podivných výkyvech počasí v průběhu staletí žádný přehled. Ale v lednových dnech bych čekal cokoliv, jen ne duhu. Příroda si prostě umí vystřelit. Shodou okolností jsem měl po ruce fotomašinku, tak jsem si ten výstřelek i vyfotil. Nemusí padat z nebe kameny, ryby, žáby a jiná havěť. Duha v lednu je myslím úlet sám o sobě...


úterý 11. ledna 2011

Chtělo to něco "nového"

Uplynou tři roky od doby, kdy jsem založil svůj blog. Dodnes nechápu, co mě k tomu přesně vedlo. O mých vyjadřovacích schopnostech jsem neměl nikdy valné mínění, o své "psací" morálce jakbysmet. Čím dál víc si myslím, že ten nápad vznikl pod náporem adrenalinu - bylo (stejně jako je i teď) zkouškové, které se na člověku projevuje častým střídáním nálad a stavů: od počáteční snaživosti, optimismus, pak k postupnému vyčerpávání, skepsi, až k totální rezignaci a pasivitě... a do toho zmíněný adrenalin, který nutí občas dělat divné věci:-).
Předchozí příspěvek o albu Fidil 3 jsem měl rozpracovaný docela dlouho. Neustále jsem jej promazával, přepisoval, opravoval, doplňoval. A vůbec - byla to pěkná fuška. Psaní o hudbě není jednoduchá záležitost, proto obdivuji každého, kdo je schopný napsat smysluplnou recenzi o zajímavém albu a jeho slova přesvědčí čtenáře natolik, že si jméno interpreta či jeho alba najde alespoň na Youtube. Bohužel, stále více zjišťuji, že se o irské muzice u nás píše málo. Přesněji řečeno - skoro vůbec. Autoři, kteří se jí dříve věnovali, v dnešní době píšou o interpretech a jejich albech z jiných, vzdálenějších koutů světa. Že by irská muzika už nebyla tak atraktivní?
Je pravdou, že má ITM (pro osoby této zkratky neznalé: Irish Traditional Music) už má svá nejdynamičtější období nejspíš za sebou. Která hudba jinde ve světě, vycházející přímo z tradičního stylu hraní, se může pochlubit takovým dynamickým vývojem? Napadá mě pár zemí, ale jejich počet by se dal ukázat na prstech jedné ruky.
Pořád si ovšem myslím, že se v ITM ještě může objevit album, která přinese něco nového a (nejen tím) posluchače příjemně překvapí. Pro několik alb z minulého roku to platí určitě. Třeba o nich něco časem taky napíšu...

Fidil 3 – Víc houslí, víc muziky

Když před několika lety spojili síly Ciaran Ó Maonaigh a Aidan O'Donnell, první album s názvem Fidil bylo zanedlouho na světě. Asi každý Irskem nasycený posluchač musel tehdy na chvíli zpozornět. Donegalské housle už sice dávno nebyly neznámým pojmem, vždyť kdo by neznal Altan... Jenže tihle mladí muzikanti je představili v jiném světle. Tradičněji i s velkou porcí nových nápadů zároveň. Že to nejde? Stačí si poslechnout Fidil, na kterém Ó Maonaigh s O'Donnellem představují donegalskou hudbu ve vší syrovosti a zemitosti. A v nástrojové sestavě pro Donegal příznačné - dvoje housle.
V roce 2009 rožšířili Fidil svou sestavu o další nástroj. Světe, div se, byly to také housle – k duu se připojil Damien McGeehan. V tomto obsazení nahráli právě album Fidil 3.
Při listování bookletem Fidil 3 si nelze nevšimnout věty: „Jediný nástrojem, který byl použit při nahrávání tohoto alba, jsou housle“, která přesně vystihuje podstatu celého projektu. Žádný bodhrán, bouzouki, kytara, jenom housle. Donegal je skutečně krajem houslistů, byť o jiné nástroje tam není nouze. Tradiční styl hraní, při kterém jeden z houslistů hraje melodii o oktávu níž (reversing) a dodává tak hře hutný basový zvuk, se na albu objeví mnohokrát.
Podobně jako u předchozího alba se Fidil zaměřují výhradně na tradiční melodie, čemuž se nelze moc divit – Donegal ještě zdaleka nevydal všechno hudební bohatství, takže (oproti většině jiných krajů Irska) je stále možné uslyšet i mnoho neznámých melodií, které se často předávájí z generace na generaci mezi muzikantskými rody. Jedním z významných rodů jsou právě i Ó Maonaigh, v jejichž tradici více než úspěšně pokračuje Ciaran Ó Maonaigh (dědeček Pronsias byl uznávaným houslistou, teta Mairéad Ní Mhaonaigh působí v kapele Altan). Na albu se proto objevují i perly z jejich "rodinného" repertoáru.
Fidil 3 nabízí na svém CD melodie a rytmy typické pro Donegal, tedy nejen „klasické“ jigs & reels, ale i highlands, barndances, germans, hornpipes, waltzes... zajímavou třešinkou je v tomto smyslu The Hunt of the Hound and the Hare – set houslových melodií (Descriptive Piece), který „popisuje“ (vypráví) děj, v tomto případě hon na nebohého zajíce.
Trio Ó Maonaigh, O' Donnell, McGeehan ovšem nemá nic společného s puristy slepě zahleděnými do tradice, což na albu dokazují mnoha fígly převzatými např. z klasické hudby. Pizziccato už použili Ó Maonaigh s O'Donnellem na předchozím albu, po příchodu třetího houslisty McGeehana je ale využíváno naplno. Harmonické dovednosti houslistů proměňují každou zdánlivě jednoduchou tradiční melodii v opravdový majstrštyk. Jako příklad nelze nezmínit hornpipe Francie Dearg's, se kterým si trojice houslistů pohrála vskutku mistrovsky, takže při poslechu podmanivé melodie a jejího flažoletového doprovodu posluchače nenapadne snad jiné slovo, než "nádhera".
Fidil 3 svým albem dokázali přenést staré hudební klenoty do žhavé současnosti. Jejich jiskřící smyčce udržují donegalský styl tam, kam po staletí patří - dál od jihu Irska, blíž ke Skotsku a k severské hudbě, i ke kanadskému Cape Breton stylu. Ano, tam všude jsou housle dominantním nástrojem (se znatelnými dudáckými vlivy). Ó Maonaigh, O' Donnell a McGeehan to zkrátka vzali za správný konec a předvedli, jak vypadá tradiční houslová hudba na začátku 21. století.

Odkazy: Oficiální stránky Fidil 3