Belfastské "highlights"

Tak si tu sedím u PC (tentokrát už ne v podkrovní místnosti řadového domu na jistém zeleném ostrově, ale na privátě v Brně), poslouchám nahrávky z belfastských session a třídím fotky. Není jich naštěstí tolik, vlastně se mi zdá, že při letošní návštěvě tohoto svérázného města jsem fotil podstatně míň. Čím to? Možná tím, že jsem tam byl už počtvrté, takže moje turistické choutky k focení čehokoliv, co u nás ve střední Evropě nemáme (pro Iry a jim podobné jsme stejně pořád Východoevropani:-)), už byly dávno ukojeny při předchozích návštěvách. Navíc se mi v sobotu vybila baterie do Nikonu a nebyl vůbec čas ji dát někde do nabíječky a zapojit do šťávy.
Tady je pár zvěčněných momentů z příjemně stráveného týdne:

1.) Park u Antrim Road
V severní části Belfastu jsem byl vůbec poprvé. Vzhledem k tomu, že se tam nacházelo naše dočasné útočiště (dům jistého dudáka jménem John:-)), nebylo od věci nasměřovat první vycházku právě do okolí Antrim Road a pěkně se tam porozhlédnout, zvolit si pár orientačních bodů atd... John nám doporučil mrknout se do parku, který je hned za rohem ulice. Prý je tam jezírko a pěkná příroda. Tak jsme neváhali a zašli se podívat na trochu zeleně, předtím, než se vrhneme více do hloubi velkoměsta (které oplývá více viktoriánskou červenou). Vypadalo to na hotovou oázu klidu. Nebylo nouze ani o zvířátka - ve vzduchu plachtili racci (kupodivu nebyly tolik hluční) občas přiletělo pár divokých hus, vodu okupovali kachny a poblíž vysedávaly labutě (ten svinčík kolem nich na fotce není sníh, ale jejich peří:-)).
Všechno to ptactvo se vzápětí podařilo vyplašit dvěma psíkům. Nemohli odolat (nepomohlo ani volání jejich paničky) a rozběhli se za vším, co mělo peří. Jak už to u psů bývá, neváhali kvůli kachnám skočit ani do místní studené vody. Moc dlouho se tam nezdrželi a vyrazili zpátky na břeh, kde ještě několik minut pobíhali. Občas zamířili i směrem k nám, naštěstí je nenapadlo otřepat mokrou srst v naší blízkosti...

2.) Pár nových murrals

O pouličním umění Belfastu jsem myslím už několikrát psal. Ani tentokrát mi to nedalo a nafotil jsem pár pěkně zmalovaných zdí. Mám pocit, že při každé návštěvě ulsterské metropole je co fotit, protože murrals se rok od roku mění (nebo některé mizí a jiné se objevují). Když jsme projížděli kolem Solidarity Wall na Falls Road, všiml jsem si, že na ní přibylo pár nových maleb. Náměty pochopitelně zůstaly podobné, akorát už to bylo bez "Dabljů" Bushe a místo Fidela se tam pro změnu objevil Che. Tomu se říká změna. Jiné murrals se objevily i v okolí městského hřbitova.

3.) Johnův barák

Oproti minulému roku, kdy jsem pobýval v domě na Falls Road, je to vskutku jiná třída. Tichučko se před nějakým časem přestěhoval k Johnovi a dobře udělal. Pěkný, udržovaný dům, se spoustou (asi) staršího, dřevěného nábytku. A staré dřevo má prostě šmrnc. Obývák je ještě k tomu vybaven dvěma užitečnými pohovkami (v modré se obvykle válí John, jenže v den pořízení této fotky byl zrovna v Dublinu:-)) . Občas jsem se pokoušel pustit si telku a přepnout na nějaký smysluplný program, ale po několika minutách jsem to vzdal. Mám pocit, že čím víc čudlů má obrazovka s dvěma ovladači dohromady (a čím víc programů), tím líp pro místní obyvatele. Ještě že se aspoň v kuchyňce dalo narazit na něco, co se prostě zmáčklo a běželo to. Když nepočítám spínač u zásuvky, tomu se člověk nevyhne a cvaká s ním x krát denně jako eejit.
Toustovač v kuchyni se mi rychle zalíbil. Poznal jsem už spoustu toustovačů, ale žádný neupoutal moji pozornost, jako tento. Ne, neměl žádnou další funkci, žádný zabudovaný USB mp3 přehrávač (i když - nedělám si iluze, v dnešní době USB otvíráků na pivo je to jen otázkou času). Na irském ostrově je to nepostradatelný přístroj. A tento typ byl o něco fotogeničtější, než ostatní. Nebyl tolik překrytý plechem a umožnil tím nahlédnout více do svého rozžhaveného nitra. Je libo trochu pekla? Muhehe... Vlastně chci říct: "Dáte si někdo křupavý, propečený toast?"

4.) Koncerty
Openhouse festival měl opravdu pestrý program. Nenechali jsme si ujít trio Brendan Hendry, Brendan Mulholland & Paul McSherry, kapely Mórga, Guidewires... chystali jsme se ještě na Tribute to Bothy Band (zajímavý to projekt, kde hudebníci jako John McSherry, Michael McGoldrick, Karan Casey, Alan Burke atd. vzdávají holt starým dobrým Bothies), ale bylo beznadějně vyprodáno. Nu což. Podle pozdějších reakcí to byla pěkná podívaná, na druhou stranu bychom ovšem neslyšeli nic nového (taky jsme hltali alba Bothy Bandu, taky taky...). V sobotu jsme řešili trochu větší dilema - jít na koncert Michaela McGoldricka a spol., nebo jít na session do Herculesu? Nebudu napínat - Hercules to vyhrál.

5.) Sessions
Během toho týdne se konaly jak běžné sessions (které probíhají v belfastských pubech po celý rok), tak sessions v rámci Openhouse festivalu. Ty byly možná o něco narvanější (bodejť taky, když byly uvedeny ve festivalové brožuře), ale také stály za to. Navíc tam bylo možné potkat mnoho muzikantů, kteří během festivalu vystupovali. Prostě si zašli zahrát do pubu předtím, než byla zvuková zkouška. Nebo po vystoupení. V Duke Of Yorku si zahrál skvělý belfastský flétnista Harry Bradley spolu s Seamusem O' Kanem, na čtvrteční session v Madden's se stavili Seamie O'Dowd, Donal O'Connor, opět Seamus O'Kane, Grace Kelly... nedělní (závěrečnou) session v Madden's poctili svou návštěvou Paddraig Rynne, Sylvan Barou...

Ještě více mě potěšila přítomnost muzikantů, kteří na festival oficiálně nehráli, přesto si však zajeli do Belfastu na nějaký ten koncert (pozdravit kolegy:-)). A nezapomněli vzít hudební nástroj, aby mohli svým hraním ještě více obohatit místní sessiony. V hloučku muzikantů v pubech jsem rozpoznal donegalského houslistu Ciarana O' Maonaigha nebo kytaristu-banjistu Paula Meehana (dříve Na Dorsa, nyní Lúnasa). Na dovču si zajel (nebo zaletěl) i Marco Fabri z Říma, který před několika lety žil a hrával v Belfastu. Na jeho hraní to bylo opravdu znát, my Středoevropani (pardon, Východoevropani) jsme mohli nad jeho zásobou tunesů jenom zírat. Během festivalu se také uskutečnil menší sraz rodu O' Kaneů - za týden bylo možné potkat celkem 3 členy z této muzikantské rodiny (což je docela vzácnost, protože v Belfastu bydlí pouze jeden z nich). Nemám tušení, kolik jich je celkem, třeba někdy na sessionu potkáme další:-).

Bylo příjemné se opět po roce potkat setkat se stálicemi belfastských sessionů - muzikanti jako Ruadhrai O' Kane (v Hercules baru jej zastoupil bratr Murrough O' Kane:-)), Desy Adams, Darragh Murphy, "Brother" Maguire, Teresa Clarke, Jason O' Rourke, Brendan O' Hare, Ryan O' Donnell, Kevin Sweeney, John McGreevy... Stále jim to úžasně hraje a to je jedině dobře. Seznámil jsem i s dalšími, kteří v Belfastu hrají možná pravidelně, ale během některé z mých předchozích návštěv jsem se s nimi bohužel nesetkal. Rád jsem konečně poznal houslistu Shanea Mc Aleera (ex Dervish, Pigeon Top), Conora Caldwela, Mariu Rafferty, Meabh O' Hare a další...

Za zmínku stojí i jedna pěkná ilegální session (pššššt;-)). Dohrálo se v Hercu, kde bylo spoustu muzikantů, kteří si chtěli pochopitelně ještě někam jít zapařit. Došli jsme k další hospodě Madden's, ale tam se bohužel taky zrovna zavíralo. I přesto se muzikanti před hospodou vesele shromažďovali dál. Přicházeli z jiných sessions nebo z festivalových koncertů... Panovala uvolněná nálada, fajčila se jedna za druhou a čekalo se, co bude. Jasonovi (nebo v tom měl prsty i Ruadhrai?) se nakonec podařilo přemluvit doormana z Madden's, aby pootevřel zadní dveře. Kterými se samozřejmě všichni muzikanti nahrnuli dovnitř. A hrálo se pěkně divoce ilegálně:-). Btw. stejně ty jejich severní paragrafy nechápu. Když jsme vyšli z Herculesu (muselo být určitě po půlnoci), probíhaly tam kousek od hospody práce na silnici. Kravál jak sviňa (sbíječky, těžká technika atd.). Hospody musí být zavřené, ale tohle tam v noci nikomu nevadí???

6.) Párty u O' Deeho
Když jsme dorazili k baráku, zjistili jsme, že se nemůžeme dostat dovnitř. Někdo nechal z druhé strany dveří klíče v zámku. V koupelně bylo ještě k tomu rožnuté (=rozsvícené;-)). Bouchali jsme, volali jsme, ale bez výsledku. John byl zrovna ve Skotsku a jeho ségra prý taky někde fuč. Kdo tedy uvnitř přebýval? Někdo další z jejich rozvětvené famílie, o kom ještě nevíme? Nebo návštěva "odjinud"? Kdoví, kdoví... I zelení mužíčci si občas musí odskočit. To by vysvětlovalo, proč svítilo světlo zrovna v koupelně...
Buď jak buď, naštěstí měl Tichučko číslo na O' Deeho, (banjista/bouzoukista/klavírista a kdoví na co všecko eště hraje). A O' Dee nás pozval k sobě do domu. Ať žije irská pohostinost. Když jsme dorazili k němu, nestačili jsme se divit - probíhala tam pěkná party/house session! Uvnitř bylo spoustu doormanů a muzikantů. Desy zahrál pár svých úžasných kousků (lovely slow air, lovely!), Brother doprovázel na bodhran svým jedinečným stylem, Ruairí Cunnane zazpíval pár pěkných songů, něco spustila na housle i jedna z donegalských sester za doprovodu O' Deeho bouzouki... a pokračovalo se do rána.

7.) Procházka kolem řeky Lagan.
Když byly hospody beznadějně plné, neuškodilo si zajít na čerstvý vzduch. V momentech, kdy vane vítr od přístavu, se jedná spíš o čerstvý puch, ale to je celkem jedno. Po tom, co jsme absolvovali prodírání se davem v hospodě McHughe's (tam už na session radši nepůjdu), byla delší chůze po venku více než zapotřebí. Tak jsme zamířili k řece Lagan. Za denního světla bychom část jejího nábřeží poblíž centra prošli za pár minut. Ale večer? Bylo se na co dívat...

8.) Bavili jsme se carlsbergovsky
Asi bychom stěží hledali nějaký moment, kdy bychom se opravdu nudili. Nějak na to nebyl čas... V přeplněném pátečním Madden's baru jsme objevili třeba úžasné carlsbergovské puzzle z pivních tácků. Trvalo nám nějakou chvíli, než jsme ten nápis dali dohromady (museli jsme hlavně počkat, až odejde skupinka lidí, co seděla vedle nás, abychom mohli použít i jejich tácky:-)). Ale výsledek myslím stál za to.
V dolním patře Madden's mě upoutal poněkud upravený plakát na oslavu výročí pivovaru Guinness... Jak málo stačí, aby se z reklamy na pivo stal náborový plakát jisté paramilitární organizace že?:-) Chvíli jsem váhal, jestli mám opravdu vytáhnout Nikona a chovat se jako turista. Ale bylo to silnější než já, takže jeden snímek jsem pořídil (bohužel bez blesku to nešlo). A dobře jsem udělal, protože následující den už tam tento upravený plakát nebyl:-).

Tož tak, bylo toho hodně. Možná si časem ještě na něco vzpomenu, teď bych ovšem neměl zapomenout na "děkovačky" (neobejde se bez nich žádný pořádný booklet od alba, tak proč je neumísťovat i na blog žejo)...
Big thanx to: Tichučko the bodhran player (bez něj bychom se tam stěží dostali), John (že nás trpěl ve svém baráku), O' Dee (super muzika, super párty), osoba McX (která se zamkla v baráku a způsobila tím, že jsme nakonec museli k O' Deemu) Shane Mc Aleer (za lekci, za tunesy, za dobré tipy na sessiony), Conor (za ten úžasný závěrečný set v Hercu, kdy se vstávalo ze židlí:-)) Desy (bavil jako obvykle), Teresa (za set higlandů, který si u nás v ČR asi nezahraju) a všichni další muzikanti, se kterými jsme se ten týden pravidelně potkával... Byli jste úžasní!

Přežil jsem to

Vlastně se tomu docela divím, že jsem v průběhu minulého týdne neodpadl a vydržel až do konce. Bylo to všechno intenzivnější než obvykle (bodejť taky, když se konal Openhouse festival). 2 až 3 sessiony za den, nějaká ta dorážecí party a tak pořád dokola. Na spaní moc času nebylo, jídlo jsme do sebe taky vždycky naházeli rychleji, než bývá zvykem.
Co bude dál? Budu vysedávat u pc tady na privátě v Brně, poslouchat všechna koupená CD, všechny nahrané sessions a do toho budu muset občas zajít na nějakou přednášku, když už tu studuju. Budu si muset zvykat znova na to, že zajdu do hospody a neuslyším živou hudbu (při troše štěstí nebudou repráky tolik řvát a uslyším, co říká osoba sedící vedle mě), že tunesů na místních sessionech nebude v takovém množství (a těch, co neznám, bude opravdu málo), že se nesvezu jen tak taxíkem. Dneska ráno jsem to poznal na vlastní kůži, když mě "žluťák" dovezl do Brna a jel jsem na privát rozjezdem. Ta skupinka uřvaných hispánců, která se mnou jela, mi pěkně lezla na nervy, grrrr.
No jo, Belfast mi bude chybět...

OMFG!

Vcera jsem mel pekny sen. Hral jsem nekde na sessionu a naproti me sedela Mairead Ni Mhaonaigh (nejsem si jisty, jestli to pisu spravne, ale poanglictele Mooney se mi nelibi) s Dermotem Byrnem. Po tom, co jsme skoncili, me ti dva ochotne svezli autem. Nemusim popisovat, jak nadherny pocit to pro me byl...
Probudil jsem se a byl jsem samozrejme trochu zklamany, ze to byl jenom sen. Navic jsem mel opet nejakou kocovinu jako v predeslych dnech. Ale kdovi, treba se mi jednou ten sen splni... Vcerejsi den ale stal rozhodne za to. Da se rict, ze se mi splnilo mnoho jinych snu. Nebo spis bych mel napsat, ze se mi o necem takovem ANI nesnilo.
Ve zkratce - kolikrat v zivote muzu zazit session v hospode, kde postupne dorazi nasledujici muzikanti: Shane Mc Aleer (ex Dervish), Laura Kerr, Ruadhrai O` Kane, Kevin Sweeney, Darragh Murphy, Seamus O` Kane (!), Seamie O` Dowd (!), Grace Kelly (!), Donal O` Connor(!) a zahraji si spolu? Abych nezapomnel, na pivko se stavil i Michael McGoldrick. Nemam tuseni, kam ten vecer zmizel John McSherry, kazdopadne mel predtim ve stejne hospode v hornim patre lekce irskych dud. V predchozi hospode Duke Of York si prisel zahrat i vyborny belfastsky fletnista Harry Bradley.
To, co jsme zazili vcera v Madden`s se asi jen tak nezopakuje. Ani nepocitam, kolikrat jsme vyslovili hojne pouzivanou zkratku OMFG. Nic jineho nas vyslovit nenapadlo v momentech uzasu nad tim, kdyz nejaka muzikantska hvezda vesla dovnitr...
Jo, jentak mimochodem - dneska jsem se po dlouhe dobe konecne vyspal, protoze me neprobudil susak. Jak se mi to povedlo? Proste jsem nemixoval. Nedal jsem si frtana (nebo spis frtany) na dobrou noc. Po tech gynysech to bylo myslim rozumne...

P.S.: Nez jsem stihl tento prispevek dopsat, dorazil John. Takze uz vim, kam se behem vecera vyparil. Nemusel mi to ani rikat, vzhledem k tomu, jak je zmozeny. To musel byt great craic:-D

Sedím u PC v Belfastu a je mi dobre

A je mi hlavně o mnoho líp než ráno, kdy mě krutý a nemilosrdný sušák donutil vylézt brzo z postele. Jo, včera jsem to v Madden's asi trochu přehnal. Ale může za to jedna paní flétnistka, protože nechala na stole nedopitou flašu cideru (většinou si dávám buď cider nebo guinnesse a ten večer jsem guinnessoval)... A mám pocit, že jsem si po příjezdu k Johnovi dal ještě nějakého frťana.
Nedalo mi to a před obědem jsem zkusil jednu metodu, která se v našich luzích a hájích používá na kocovinu docela často (nevím, jak tady v Irsku) - vyprošťovák. Nikdy před tím jsem to nezkoušel, asi kvůli obavám ze zvedajícího se kufru. Světe, div se, "gynysek" mi sedl. Takže jsem se pak mohl v klidu najíst a trochu se rozcvičit před lekcí s Shane Mc Aleerem.
No nic, nechci se tu příliš rozepisovat o tom, že se tu mám jako prase v žitě (všude plno muziky, to ostatní je mi celkem jedno:-)), navíc na to ani nemám toliko času. Spíš bych se měl připravovat na večer. Dneska hraje trio Brendan Hendry, Brendan Mulholland & Paul McSherry, potom se myslím stavíme do Garricku na session. Bude toho hodně... didlidááá:-)

Ze života létajícího Valacha

Tak jsem přežil zase další zkouškové. Prostě jsem zázrakem prolezl. Ale hlavně - pořádně jsem si zalétal. Útěchou mi budiž, že jsem vždy letěl dveřmi a ne třeba oknem. Možná mi to létání k něčemu bylo. V pondělí opět poletím. Už ne sice ze zkoušky, ale z ruzyňského letiště. A nebude to myslím nic dramatického, protože s létáním už nějaké zkušenosti mám. Prostě vyletíme, dvě až tři hoďky se budeme vznášet a pak dosedneme v Dublinu. Odtamtud se dopravíme do Belfastu.
Následující týden bude ve znamení tunesů, bouřlivých večírků, nepříjemného vstávání (a že bude nepříjemné v kteroukoli denní dobu:-)), koncertů, nakupování CD, jezdění taxíkem a setkávání s úžasnými muzikanty... Přišly mi prachy za letní praxi (kopal jsem ještě týden navíc), tak bude načase to pořádně roztočit. Dost bylo šprtání se textů ne nepodobných telefonnímu seznamu. Teď se bude řádit;-). Didlideee!

Pauline Scanlon & The Live Wires - hvězdně namíchaný koktejl Keltské noci

Léto se pomalu blíží ke konci a tak nebude na škodu připomenout si pár pěkných zážitků z nedávné doby. Jedním z "The Best Of" tohoto léta je pro mě bezpochyby vystoupení irské zpěvačky Pauline Scanlon s kapelou The Live Wires na festivale Keltská noc. Opravdu netuším, jak (nebo spíše čí iniciativou) došlo k sestavení této super-grupy, jednalo se vlastně o mix dvou kapel - z kapely Guidewires to byli Pádraig Rynne (concertina) a Tóla Custy (housle), rytmiku obstarávali Gerry Paul (kytara) a Andrew Laking (kontrabas) z irsko-novozélandské kapely Gráda. Neuvěřitelná souhra Pádraigovy concertiny a Tólových houslí vytvořila spolu s basovou linkou Andrew Lakinga opravdu pestrý koktejl moderní irské muziky. Do toho všeho svěží zpěv (s neodolatelným sexy vrtěním do rytmu:-)) Pauline Scanlon nebo nezapomenutelné Gerryho kytarové skotačení na pódiu (už jeho marokánská pokrývka hlavy naznačovala, že s introvertní povahou nemá moc co dočinění)... Málokteré kapele se podaří udržet diváky pod pódiem, když začne hustě pršet. Těmto muzikantům to nedělalo potíže. Klobouk dolů.
Počasí ten den nestálo za nic, déšť se neustále vracel (co mohlo zmoknout, to zmoklo), večer byla ještě k tomu docela kosa. Navíc jsme byli z předchozí akce dost unavení, při zpáteční cestě na autobus se o nás pokoušel mikrospánek na každém kroku. Přesto všechno jsem byl spokojený jak blecha. Asi jako každý, kdo zažil na vlastní kůži vystoupení těchto skvělých muzikantů.

LŠIT (BSS) po deváté aneb hledání bagru

Psal se rok 2005. Bylo léto, polovina srpna. Končila jedna akce, ze které jsem dvakrát dobrý pocit neměl - během jejího trvání jsem stihl dostat kopačky, chytnout pořádnou depku a málem se s ostatními pohádat. Vycítil jsem, že už tam nepatřím. Většinu času jsem vlastně trávil zašitý někde u louky a zkoušel hrát na housle irské jigy a reely. Nic slavného to nebylo. Na okolí jsem kašlal, nebo jsem ho aspoň nevnímal. Spíš jsem se připravoval na týden, který bude následovat.
Po závěrečném táboráku se mi povedlo vystřízlivět při balení (dodnes se tomu divím, jak rychle to šlo:-)) a někdy brzo ráno (mohlo být tak 5 hodin) vyrazit na vlak. Musel jsem nahodit docela svižné tempo, nejbližší vlaková stanice byla vzdálená dobrých 5 kilometrů a čas neúprosně běžel. Světe, div se, občas se mi v něčem zadařilo - dorazil jsem zpocený a unavený na malou zastávku, stihl jsem si dokonce koupit lístek.
V osobáku jsem zjistil, že mám propadlou Z-kartu, takže mě cesta stála o něco víc, než jsem předpokládal. Seděl jsem raději u okýnka s výhledem na vycházející slunce, protože jeho první ostré paprsky mě dokázaly probudit z případného spánku. Asi to splnilo svůj účel - v žádném vlaku jsem nezaspal.
Ráno jsem dorazil do cílové stanice - Praha, hlavní nádraží. Byl jsem tam vůbec poprvé v životě. Sám, s báglem na zádech a s houslemi uprostřed velkoměsta. Nevím, jakým zázrakem se mě podařilo zorientovat (taktika zeptat se domorodců tu moc neplatila, všude cizinci). Kousek od cíle jsem využil nápovědu po telefonu (na druhém konci pomyslného drátu byl mě tehdy neznámý Václav Bernard). Když jsem pak našel budovu ZŠ Jitřní s vylepeným papírem LŠIT (Letní škola irských tanců), mohl jsem si zhluboka oddychnout. Teď už jsem byl opravdu v cíli. Následovala první lekce irských houslí (vedl je tehdy Dan Malczyk z Dún An Doras), první sessions, první setkání s tanečnicemi (pár těchto setkání bylo, dá se říct, osudových)...
Proč na to vlastně vzpomínám? Byl to týden, který to všechno začal. Na začátku byla první muzikantská parta lidí se stejným smýšlením, několik tanečnic, které se s námi dokonce bavily, větší množství ilegálně vypitého alkoholu (18 mi v té době nebylo) a několik špatně zahraných tunesů (ani ten Kesh jig jsem nezahrál pořádně). Prostě je na co vzpomínat:-).
Není divu, že jsem se letos v srpnu musel na letní školu vydat znovu. Za ty 4 roky se hodně věcí změnilo. Ale jakmile jsem opět dorazil na místo, dýchla na mě ona svěží sessionová atmosféra. Potkal jsem spoustu známých i nových lidí, zahrálo se spoustu irských, skotských, asturijských (a seyshelských:-)) tunesů, vypilo se spoustu zlatavého moku...
Letošní letní školou se jako červená nit táhlo jedno heslo - bagr. Naštěstí jsem se hned první den, kdy jsem dorazil na místo, potkal s autorem tohoto výroku, jistým Romanem K. (hudebním a tanečním kritikem:-)), který mě uvedl do problematiky. Není třeba zacházet do detailu - na příkladu bagru byla vysvětlována podivná bariéra mezi irskou hudbou a irským tancem. Tato dvě odvětví spolu totiž opravdu jenom zřídka nachází společnou "hudební" řeč. Tanečníci prostě vnímají hudbu tak nějak po svém. Málokdy totiž někdo z tanečníků irskou hudbu vůbec poslouchá (výjimky se najdou a děkuji za ně). A je třeba říct i druhou stranu mince - mezi hudebníky taky není úplnou samozřejmostí, aby znali irské tance. Hmm, prostě zahrajete slip-jigy v rychlejším tempu a budou se na vás dívat jak na ...... (doplní si každý sám). V tempu je tato bariéra vůbec znát nejvíce. Celý ten týden jako by se opravdu "hledal bagr" a zaznívalo mnoho hlášek typu "To je moc pomalu!" nebo "Moc rychle!". Našel se? K tomu se ještě ke konci vrátím.
Nevím, jak u taneční části, ale u té hudební vidím na letní škole obrovský vzestup. Když byly hudební lekce na LŠIT 2005 poprvé, jednalo se spíš o takovou undergroundovou sekci. Hudebníci se Letní školy sice účastnili, ale v nijak významném počtu, navíc o nich mnoho lidí stěží vědělo - jejich denní režim byl tak trochu jiný (výjimkou byli ti nadšenci, kteří chodili do tanečních i do hudebních lekcí). Lekce hudebních nástrojů probíhaly odpoledne, poté byl nějaký čas na večeři... a pak? Hurá do hospody, nástroje pokud možno s sebou. Není proto divu, že se chodilo spát někdy ve 3 hodiny ráno. A probouzel nás až příchod tanečnic z dopoledních lekcí. "Vy ještě spíte?" Dodnes si pamatuji, jak pobaveně se holky tvářily, když přišly unavené z tréninku a ve spacáku spatřily několik zombií ležících vedle svých nástrojů. Režim některých hudebníků se za ta léta nezměnil. Jejich jádro se ovšem výrazně rozrostlo, takže o hudebním undergroundu už nemůže být řeč. Jsou prostě výraznou součástí letní školy. Velkou zásluhu na tom mají pochopitelně i hudební lektoři. Nejenom, že poctivě odučí tříhodinové lekce, ale účastní se také večerních sessions, kde jsou vítanou posilou. Co dodat - muzikanti, jste skvělí!
Mnoho pěkných překvapení připravily i ostatní kurzy, při závěrečném vystoupení v Ponci se myslím bavili všichni. Polednice v irštině(!), vystoupení bodhranistů reagující na současnou krizi, vystoupení dalších hudebníků (nebudu rozebírat, jestli jsou bodhranisti hudebníci nebo ne:-)), tanec na živou hudbu (děkuji tímto Marku Polednovi za spolupráci při hudební produkci v choreografii Fiach bánu), Sean-nós dance (líbí se mi prostě čím dál víc), pěkně zmáknutá "garciovská" choroška v podání Goblinu... Bylo toho hodně, na co se bude ještě dlouho vzpomínat.
A jak to nakonec dopadlo s tím "bagrem"? Osobně si myslím, že byl několikrát u toho. Zvláště při vystoupení Gerarda Butlera (lektora sean-nós a setových tanců) na živou hudbu Marka Poledny, i při dalších vystoupeních... Vzpomínám si, že na první letní škole se o tanci na živou hudbu jenom mluvilo. A letos (nebo minule)? Kdo tam byl, ví, o čem mluvím. Já sám nebudu šetřit superlativy - letošní LŠIT (příště už jen BSS:-)) byla vůbec nejlepší, jakou jsem zažil. Děkuji Vašku Bernardovi a ostatním za skvěle zvládnutou akci!