úterý 28. července 2009

Že by nebylo o čem psát?

Na mém blogu se už dlouho nic nového neobjevilo. Čím to? Odpověď je jednoduchá - nestíhám. Přes léto mě prostě zaměstnává mnoho věcí. Ještě minulý týden to byla archeologická praxe, teď se zase pro změnu snažím co nejvíce času věnovat muzice. Ale na blog jsem úplně nezanevřel. Doufám že se brzy dokopu k tomu, abych zde umístil pár fotek z nedávných akcí. Nebylo jich sice moc (víc se toho ani stihnout nedalo, když přes všední dny kopete), ale stály za to.
Před 14 dny se mi konečně podařilo dostat na Horňácké slavnosti (co se asi na takových akcích dělá žejo), minulý víkend jsem si zajel na Keltskou noc, kde jsem měl možnost naživo si poslechnout opravdu kvalitní irskou muziku (= tradiční či modernější irskou muziku bez všeho toho primitivního mlácení do bubnů a neustálého omílání Morrison's jigu*) a poznat pár skvělých muzikantů (o tom snad někdy v jiném příspěvku).
Dnes jsem se účastnil houslové lekce u vynikající houslistky Saskie Tomkins. A musím říct, že jsem byl s výukou houslí nadmíru spokojený. Naprosto tolerantní přístup ke mě, tvrdohlavému Valachovi, který se odmítá učit z not (naopak dneska mě Saskia možná ještě více utvrdila v tom, že to jde i bez nich:-)), mnoho cenných rad ohledně improvizace (už se vlastně nikoho nemusím ptát, co že to je ta pentatonika:-)) a vůbec - asi mám dneska z té hudby ještě větší radost než předtím.
Snad mi to vydrží i do následujících dní, kdy budu s dalšími muzikanty sestavovat repertoár na pár srpnových koncertů. To znamená poskládat pár dobrých a (hlavně) neohraných tunesů, nacvičit je a nakonec i nahrát (ne, CD z toho hned tak nebude;-)).
Tomu říkám léto v plném proudu...

* Morrison's jigu ve stylu buch-řach jsem ani tu noc myslím neunikl, ale dobrý pocit z předchozí kapely mi tento stokrát ohraný a tisíckrát zprzněný jig nemohl zahnat. Ať už bylo jeho volume jakkoliv vtíravé.

neděle 26. dubna 2009

New Fiddle:-)

Už je mám nějakou chvíli, ale premiéru absolvovaly docela nedávno. Tuším, že na olomoucké session. Tam přišly opravdu vhod - jak to tak bývá, větší akce vyžadují i trochu zvučnější nástroj. Bylo zkrátka načase pořídit si ještě jedny housle. Ta tam byla snaha šetřit na notebook (jehož hodnota časem klesá), housle byly větší prioritou (a jejich hodnota časem stoupá:-)). Dal jsem prostě přednost dalšímu nástroji.
Už když jsem je držel poprvé v ruce, věděl jsem, že je to přesně ten typ nástroje, který potřebuji. Barva oku lahodící (viz. foto), zvuk krásně medový, struny ne příliš napnuté (v irské muzice je to neocenitelná vlastnost, zvláště pokud si někdo libuje v prstových ozdobách:-)). Dá se říct taková láska na první pohled. Nebo poslech?
Můj hudební život se tím dost výrazně změnil - začal jsem se učit i slow airy. Zvuk těch houslí mě zkrátka očaroval natolik, že nešlo odolat. Chtělo to něco pomalého, kde by vyzněly spodní struny:-). Pár slow airů jsem uměl samozřejmě už předtím (kdo by neznal Inisheer žejo:-)), ale vrhl jsem se na ty "lahůdkovější" - donegalské. Nevím, jestli je budu někdy schopný zahrát tak procítěně, jak to umí donegalští houslisti. Svým způsobem jsou slow airy mnohem těžší, co do náročnosti hraní. U rychlejšího jigu nebo reelu se dá občas nějaký ten tón oželet, v našich končinách to myslím postřehne málokdo, že něco nebylo zahrané tak, jak má (navíc, jak říkal Kevin Burke - není jediná správná cesta, jak hrát irské housle:-)). Ale u slow airu? Všechno jde slyšet, není se kam schovat... Takže co mi zbývá? Pilovat, pilovat, pilovat.
Pár foteček:


Vyfotil Martin Medek

Pár nových odkazů

Časy se mění a ani blogy nejsou věčné. Vlastně bych měl napsat - především blogy nejsou věčné. Dva z nich, na které jsem odkazoval z An Seisiún, už tak trochu odumřely. Asi ne úplně, ale zkrátka jenom přežívají. Takže jsem se musel trochu povrtat v odkazech, aby se měl i návštěvník An Seisiún zase možnost proklikat k něčemu mnohem zajímavějšímu, než co najde tady:-).
Jeden z mých nejoblíbenějších blogů byla svého času Pánev. Jak bylo ale napsáno i na Pánvi samotné, už není co bývala. Důvodů je mnoho, netřeba se jimi zabývat v tomto příspěvku. Naštěstí existuje pár pravidelně aktualizovaných a (hlavně) zajímavých blogů některých jednotlivců z pánevní komunity, kteří se vydali vlastní cestou. Jmenovitě Gabiho deník a Icedova Dvacetosmička. Stojí za kliknutí;-).
Další blog, který pravidelně navštěvuji (a jeho návštěvu ostatním vřele doporučuji), patří irskému multiinstrumentalistovi Eoghanovi O'Reillymu. S Eoghanem občas hrávám, ať už na koncertech nebo na sessionech. Na jeho blogu se objevuje spousta vtipných příspěvků o životě, hudbě... prostě "Giggin', teachin' and philosophizin'":-).
Tož tak, doufám, že návštěvník An Seisiún (existuje-li někdo takový:-)) nahlédne i na tyto blogy. Co se týče Pánve, určitě jí ještě nějaký sólo příspěvek věnuji. Byla to tak trochu moje "srdcovka". Ale, jak už jsem napsal na začátku, časy se mění...

neděle 19. dubna 2009

Červi, Trójani a jim podobná havěť

Už to tak dál opravdu nešlo. Antivir zaspal, červ se úspěšně šířil dál (přes flashdisky, paměťové karty...) a dělal paseku, kde se dalo. Nakonec mi došla trpělivost a disk jsem jednoduše (za pomoci spolubydlícího) zformátoval. Neprovedli jsme to jenom tak nějak bezhlavě, s mptrojkami s irskou muzikou bych se loučil opravdu těžce, něco jsem si zálohoval na externí disk.
Teď už je moje pc zase provozuschopné, navíc okna nestartují tak pomalu, jako předtím. Všechno se načítá o poznání rychleji. A hlavně - po červu ani památky.
Proč to píšu na svůj blog? Třeba budu mít po tom všem více času na psaní:-) Pár dalších příspěvků už je na cestě...

sobota 11. dubna 2009

Vernířovice zase po roce

Když byla před třemi roky vůbec první session ve Vernířovicích, netušil jsem, že se tam každým rokem budu vracet znovu a znovu. Nevím, kdo tehdy přišel s tou myšlenkou - pozvat na konec týdenního soustředění irštinářů muzikanty, aby se udělala tradiční session. Mám tušení, kdo by v tom mohl mít prsty:-). Byl to výborný nápad.
Tak jsem už potřetí za sebou strávil Velký pátek tím nejúžasnějším způsobem - v hospodě s muzikanty. Možná se někde v horách otevírala země, aby vydala poklady, ale to nás tak nějak netankovalo. Prostě jsme hráli a náramně si to užívali. Složení bylo luxusní - jedna klasická a dvě dřevěné příčky, knoflíková harmonika, dvoje housle, kytara, bodhrán... co víc si přát. Tunesů zaznělo taky požehnaně, od tradičních, až po ty "tuzemské" (The Flaring Pot a jim podobné). Co mě ještě víc těší, že jsem tentokrát z Brna nejel jako jediný muzikant. Vzal jsem s sebou posily a session se tak obohatila o další dva melodické nástroje.
Z mého pohledu to byla nejlepší session, kterou jsem ve Vernířovicích zažil. Všechno probíhalo v klídku a v pohodě, o muzikanty bylo postaráno luxusně. Mé díky patří všem spoluhráčům a hlavně organizátorům, kteří nám zajistily ty nejlepší podmínky. Jo, a taky těm, kteří nás druhý den vzali autem do Olomouce, protože bez nich bychom šli z Veřnířovic pěšky:-) Poslední autobus nám ujel kolem 11. hodiny (v té době jsme jaksi ještě nebyli úplně... fit;-) Vydařená akce to byla!

neděle 29. března 2009

Draoícht rules!

U nás na privátě vládne pohoda. Pohodoví lidi, pohodová muzika (o tom bude i tento příspěvek). Hodně tomu napomohla i naše spolubydlící, která má úžasný recept na stres a únavu. Když dorazí z práce (v ne zrovna nejlepší náladě, jak už to tak bývá), vždycky se dokáže odreagovat. Prostě nás namasíruje:-). Ne, nejedná se o žádný sadomasochistický zážitek, je to naopak velice příjemná záležitost. Sám tomu nemůžu uvěřit, že po několika letech nemám úplně ztuhlá záda:-D. Je to opravdu dobrý pocit.
K masáži je samozřejmě potřeba příjemnou, relaxační hudbu. Takovou, kterou nikdo z nás v mptrojkách ani v ničem jiném nemá. Nebo jsem si to aspoň myslel...
Stalo se ale něco, co jsem nepředpokládal. Když došla řada na mě, abych vybral nějakou muziku k masáži, dodal jsem si odvahu a zkusil jsem prohledat v mém pc všechny možné složky obsahující irskou hudbu. Nemusím popisovat, jak to bylo pro mě obtížné... chtělo to něco pomalého. Žádný hospodský (nebo říkejme raději "sessionový") styl. Ne, že by po mě spolubydlící házeli ostré předměty kvůli občasnému cvičení rychlých tunesů (naštěstí jsou velmi tolerantní), chtěl jsem si u nich prostě víc šplhnout. Nejjednodušší by bývalo bylo vyhrabat nějakou tu "The Best Of Celtic..." kompilaci s keltskými kříži, ovečkami, nebo útesy na obalu. Poslechnout si pravé keltské "synťáčky". Ale našel jsem daleko lepší řešení. Stačilo addnout (já vím, je to příšerný slovní hybrid) do playlistu jednu složku s kouzelným názvem - Draoícht.
Za projektem Draoícht se skrývají dvě jména - Michael Rooney (harfa) a June McCormack (flétna). Žádná velká kapela, jenom jedno malé, skromné duo. Přesto si troufám tvrdit, že dokáží zaujmout i posluchače z neirského prostředí. Mí spolubydlící by mohli vyprávět.
Poctivá tradiční muzika, uvolněný styl a hlavně - neuvěřitelná lehkost, kterou tito dva muzikanti vnesli do všech airů, jigů, reelů a hornpipů. Ale dost bylo řečí. Bude lepší nechat hovořit muziku.


Pár odkazů je zde:
Oficiální stránky
Stránky pořadu The Full Set s jedním videem
Draoícht na Youtube

pátek 20. března 2009

Jaro?!

Už si přesně nepamatuju, jak dlouhou dobu dopředu jsem se těšil na okamžik rovnodennosti. Málem jsem už chtěl odpočítávat dny, hodiny, minuty, sekundy... Zimní období prostě nesnáším, obzvláště ta letošní zima byla příšerná. Sníh, mráz, do toho zkouškové a moje deprese. Horší kombinaci si asi nedovedu představit.
Tady v Brně už naštěstí není po zimě ani stopy - všechno se zelená, opeřenci po ránu cvrlikají jak o život. Ale není tomu tak všude. Stačí si zajet trochu víc na sever. Pokud se chci podívat na víkend domů, musím počítat s tím, že od Hranic na Moravě (světe div se, zrovna tam) může začít něco ve vzduchu poletovat. Něco bílého, co připomíná zimu. Jenže v den jarní rovnodennosti to může pokazit den. Jo, jaro na severu má trochu zpoždění. Grrr!