Poslouchám Peoplese a kašlu na všechno

Asi tak nějak bych mohl popsat své momentální aktivity. Zkoušky mám víceméně za sebou (až na jednu, která mě čeká příští týden), kašel pomalu ustupuje (bylo načase, 3 týdny opravdu stačilo) a v uších mi zní Tommy Peoples. Což není náhoda, protože v této podivné době je zvuk Tommyho houslí opravdu balzám na duši. Počasí není nic moc, opravdu dobrých zpráv je taky poskrovnu, ani s hraním to není pravé ořechové. Naštěstí vím, že se jedná o dočasný stav a za 14 dní dostanou moje prsty možnost se po dlouhé době pořádně rozhýbat. Nebude to sice v belfastském pubu, jako minulý rok na konci února (krize dolehla i na letadlovou dopravu, o levných letech s Easyjetem si můžu nechat zdát), ale je velká naděje, že jedna jihomoravská metropole ožije irskou hudbou mnohem víc než kdykoliv předtím. Já vím, nejel jsem do Brna jenom za studiem:-)
Letošní rok bude vůbec zajímavý. Málokdy jsem na konci minulého roku pociťoval nějaké výraznější změny. Většinou šlo o drobnou přeměnu jednoho čtyřciferného čísla. Ale tentokrát jsem si uvědomil, o co jde. A že je spoustu věcí jinak. Už to není jenom ta osmička měnící se na devítku.
Možná to tak cítí víc lidí, možná jen já sám. Co už. Jdu si radši pustit Tommyho Peoplese;-)

Jeden rok jednoho blogu

Skoro se tomu divím - od prvního příspěvku na tomto blogu uplynul jeden rok. Je to sice krátká doba, ale zároveň mě překvapuje, že jsem u blogování vydržel. Psaní jako takové mě totiž nikdy nelákalo, i když mi nedělalo nějaké větší problémy. Spíš si pořád kladu stejnou otázku - bude to někdo vůbec číst? Má někdo důvod vyťukat na klávesnici nesmyslně dlouhou adresu blogu, kde kromě páru postřehů ze života a páru příspěvků o muzice (popř. o týdenních výletech do Belfastu), nenajde nic extra? Nevím. Ale občas se dovídám od lidí z mého okolí, že se na blog sem tam podívají. A to potěší.
Buď jak buď, An Seisiún pokračuje i v tomto roce. Tak jako pravidelné sessions v Brně, které znova začnou v únoru. Už mi ta živá muzika začíná chybět...

Nomád se usadil v Krpoli

Ne, nebudu s nostalgií vzpomínat na minulé 4 měsíce, kdy jsem měl v jednu chvíli klíče od tří privátů, do jednoho z nich se nastěhoval, abych pak za týden zjistil, že se budu muset přestěhovat jinam. Minulým týdnem jsem se zabydlel v jednom panelákovém bytě v Krpoli, takže se stěhováním je doufám na dlouhou dobu konec.
A nemůžu si stěžovat. Internet funguje (neuvěřitelné, po čtyřech měsících píšu na svůj blog ze SVÉHO OSOBNÍHO PC:-)), teplá voda teče, spolubydlící jsou v pohodě. Samozřejmě, má to tu i svoje mouchy - dveře od koupelny nejdou zavřít jen tak lehce (kvůli uvolněným pantům), horší je to s dvířkami od kuchyňské linky. Tam už panty melou z posledního. Ale pouhá hrubá síla v tomto případě naštěstí stačí.
Předpokládám, že další dovybavování privátu nás čeká někdy v únoru. To možná přijde na řadu i ta postel:-) Spaní na matracích nakonec není tak nepohodlné, jak jsem původně předpokládal, ale postel je prostě postel.
Jednu úžasnou věc bych v souvislosti s novým privátem měl zmínit určitě - balkón s úžasným výhledem. Na rozdíl mých dvou spolubydlících jsem nekuřák, chodím tam jen kvůli tomu výhledu. Někdy mám sice pocit, jako bych si chtěl opravdu zapálit a na chvilku se hodit do "úsporného režimu". Jen tak sedět a vychutnávat. I když... napadá mě možná něco lepšího - počkat si na lepší čas a sednout si tam se skleničkou něčeho opravdu dobrého. Vzhledem k zimě, která teď venku panuje, předpokládám, že to bude možná až někdy na jaře. Už se těším na jaro...

Velmi smutná zpráva

Když jsem hrál kdysi na sessionu v Biddy's Baru ve vesnici Glencolumbkille (Co. Donegal), měl jsem tu čest sedět vedle jednoho z nejuznávanějších donegalských houslistů. Tehdy už jsem věděl, kdo je James Byrne, ale na živo jsem jej nepoznal. Není divu, protože jsem jeho tvář se jménem uviděl na TG4 až o rok později. V ten moment to se mnou pořádně škublo. Do háje, říkal jsem si, vždyť jsem hrál s Jamesem Byrnem!
Častokrát mě od té doby sváděla myšlenka sebrat se na chvíli do Irska a pořádně prozkoumat Donegal. A hlavně - navštívit znovu Glencolumbkille a zopakovat si ten nádherný zážitek. Bohužel už je pozdě. Jamese Byrna na sessionu už nikdy nepotkám...
Zprávu o jeho odchodu (zemřel 8. 11. na infarkt, když se vracel ze sessionu domů) se ke mě dostala až dnes, ale i tak by se měla na tomto blogu objevit. Odešla významná osoba donegalské hudby, velmi přívětivý a milý člověk, velký učitel, který své dovednosti předával mnoha mladým houslistům. Nenajde se mnoho tunes, které by nesly jeho jméno, ale James Byrne's slip jig je myslím jedna z nejchutnějších devíti osminových lahůdek. Doufám, že na zítřejší session zazní. John Doherty a Con Cassidy si jej nahoře s Jamesem určitě zahrají...

Odkaz na článek v Donegal Democrat

Ze života nomáda

Když jsem se v srpnu přestěhoval z Majlontu, netušil jsem, že jsem tím nastartoval jedno z nejkočovnějších období mého života. Kdo by to taky mohl tušit, když se všechno ze začátku vyvíjelo příznivě. Ale jenom ze začátku...
Krátce po přestěhování na Merhautku začaly komplikace. Se spolubydlícími jsem sice vycházel v pohodě, potíže ovšem dělala moc úřední - když mě spolubydlící chtěla nahlásit na bytovém úřadě, tak zjistila, že byt můžou obývat akorát dvě osoby. Já byl až ten třetí, takže smůla. Nějakou chvíli to trvalo, než jsem prohledal inzeráty a našel si slušný privát v Maloměřicích. Ano, opět do Majlontu, sice oproti předminulému privátu o zastávku dál, ale nic, co by se nedalo překousnout. Prostě mám slabost k této části Brna. Možná pro tu atmosféru idylické vesničky, kdoví...
Jak se ukázalo, v Majlontě jsem bydlel nakonec asi týden. Mně ani mé spolubydlící se totiž majitel nesvěřil se svým plánem, že chce k sobě do baráku nastěhovat známého. A kde jinde, než... chjo. Naštěstí jsem se to dozvěděl relativně brzo, protože jsem neměl přestěhovaný stůl (stěhování stolu je taková komplikovaná činnost skládající se z rozmontování, přemístění a opětovného smontování velkého kusu nábytku, do které se nikdy nehrnu).
Není divu, že si po tom všem připadám jako nomád. Na druhou stranu pořád lepší nomád, než bezdomovec. Poslední stěhování v tomto roce (doufám) mě čeká na konci listopadu, kdy se stěhuji se svými novými spolubydlícími (od listopadu bydlím v Kr. Poli) do panelákového bytu. Nakonec se na to všichni těšíme, protože si budeme moci po dlouhé době dopřát teplou sprchu (vzhledem k tomu, že se nám na současném privátě porouchala karma, tak teče momentálně akorát studená). Ale my nomádi jsme si už zvykli:-)

21

Budu si na tohle číslo muset zvyknout. Už to není bouřlivých a převratných 18, napínavých a ještě převratnějších 19 (jó, maturita), ani kulatých 20. Je to 21. Možná se jedná o šťastné číslo, když obsahuje rovnou tři sedmičky. Ale nikdy jsem tomu nevěřil. Je to prostě jenom číslo.
Ani o oslavě moc neuvažuju. Vlastně není skoro co slavit, když stárnu. A myslím si, že každý den se dá najít spoustu jiných (možná i lepších) důvodů k oslavě. Jeden mě zrovna napadá - stačí se podívat na tento link. Prostě pravidelná session v Brně. Snil jsem o něčem takovém hodně dlouho, takže jsem si tímto vlastně nadělil pěkný dárek. Ale nebylo by to možné bez těch, kteří jsou nedílnou součástí každé session (spoluhráči, posluchači, příjemná obsluha)... Jim patří můj velký dík!

Altan na TG4!

Po čase jsem opět zabrousil na stránky irské televize TG4 a co nevidím:
Saturday, 20:10 - Altan - 21 Bliain ag CeolA gala concert to celebrate Altan's 21st birthday. Paul Brady, Mary Black and many more guests join them in their celebration of the best of music and song. Presented by Dáithí Ó Sé.
Co dodat, zítřejší večer rozhodně věnuji tomuto programu, protože pro Altany a donegalskou muziku všeobecně mám slabost. Navíc si ani nepamatuju, kdy byl naposledy na TG4 pořad s irskou hudbou, očividně si dali v létě pauzu:-)