Impulses – derniéra

Hotovo. Zazněly poslední tóny finálového reelu, současně se ozvaly poslední údery hard shoes (ano, fakt současně! :-D), následovala i poslední standing ovation. Než jsem se z toho všeho vůbec vzpamatoval, už jsem seděl v autobuse směrem k Brnu a přes jeho okno pozoroval hustou mlhu, která se rozprostřela po Vysočině. Seběhlo se to všechno příliš rychle. Mám pocit, jako bych to představení nestihl ani pořádně prožít. Že by za to mohl ten energeťák? Dal jsem si jej před hraním vůbec poprvé, takže opravdu netuším, jaké byly jeho skutečné účinky.
Jedno vím jistě - Impulses, díky kterým se to všechno stalo, byly v prostředí irských tanců v ČR něco jako zjevení. Nic podobného se tu předtím neobjevilo. V mnoha směrech nasadily laťku velmi, velmi vysoko: originálními choreografiemi, vtipem, energickým tancem na živou hudbu... Ano, byla to živá hudba k tanci, která mě tehdy nalákala k zapojení do tohoto projektu.
Hraní do tance jsem vždycky považoval za výzvu. Pamatuji si doby, kdy to pro mě nebyla úplně nejpříjemnější záležitost. Po započatém reelovém setu jsem často od tanečníků slýchával, že je to zahrané moc rychle, nebo jindy zase, že je to moc pomalu. Pochopitelně jsem se v těchto situacích necítil úplně nejlíp. Ještě nějakou dobu trvalo, než jsem našel pro tancechtivé jedince přiměřené, konsenzuální (za tímto přívlastkem si stojím:-)) tempo. Stále jsem však vnímal hudbu k tanci jako souboj - hrál jsem a čekal, kdy tancující odpadnou, popř. koho z nás to dřív přestane bavit.
Dnes už se těmto vzpomínkám můžu zasmát. Po letech vystupování je mi jasné, že pokud se na živou hudbu dá tančit (nemyslím tím zrovna pouhé "beltajnové tanečky", ale skutečné taneční kroky k jigům a reelům), znamená to pro muzikanta velké plus. V publiku pak může (bohužel jen čistě teoreticky), i ten nejvíce nahluchlý ignorant a neznalec pochopit, o čem je irská hudba. Mám pocit, že tanec napomáhá odkrývat, odhalovat její podstatu. Určitě to funguje i obráceně.
V hraní do tance jsem postupně nacházel větší a větší oblibu. V Impulses pak probíhalo ještě výraznější prolnutí hudby s tancem. S tanečníky (a především s choreografem Andrejem Mikulkou) jsme našli společnou řeč. Za několik zkoušek jsme vypilovali jazyk srozumitelný oběma stranám. Řeklo se "ještě jedno béčko, ještě jednu osmičku..." a jednoduše jsme to zahráli. Z předchozích zkušeností jsem byl přesvědčen o tom, že vymýšlet strukturu setu pro tanec někde u stolu, bez možnosti zkoušení s tanečníky, je pitomost. Impulses mě v tomto ještě více utvrdily. Při prvních setkáních s Andrejem, které proběhlo v kavárně, jsme proto vybírali především hudbu. V Praze se pak při zkouškách řešil zbytek.
Ujistil jsem se také v tom, že zkoušky nebyly ani pro muzikanty ztrátou času. Napadlo mě to především v okamžiku, kdy měl během závěrečného nacvičování každý z tanečníků zvlášť předvést poslední "osmičku" z úvodního vstupu. Stáli tam v řadě a po jednom začali osmičku odtancovávat. S muzikanty jsme s k nim pohotově přidali. Bez problému jsme zahráli požadovaný počet taktů. Vlastně to po nás Andrej ani nechtěl - to zapojení muzikantů bylo spontánní. Bavilo nás to. Při takových chvílích si představuji, jak nebývale vytočené musely být před pár lety tanečnice ze souboru, který měl vystupovat na živou hudbu jedné nejmenované kapely. Jakmile došlo na společné domlouvání tanečního vstupu, jistý člen toho pofidérního hudebního uskupení pronesl: "No, my to zahrajeme dvakrát a vy si tam něco hopsejte." Ano, i na takovéto idioty bez soudnosti lze u nás narazit. [Vysvětlení pro laiky: Informace, že něco zahrajete 2x, je celkem k ničemu, když neřeknete počet taktů. Jigy a reely mohou být různě dlouhé. Existují např. krátké reely o 16 taktech, velmi časté jsou také reely s 32 takty. Je možné však narazit i na ty, které mají více než 2 či 3 části a počet jejich taktů dosahuje čísla 40, v extrémnějších případech i 80. Tanečníkům a tanečnicím je celkem lhostejno, kolikrát daný tune zahrajete, důležitý je počet taktů, který by měl muzikant znát (nebo jej umět spočítat). V zájmu ochrany vlastního zdraví není rovněž doporučeno v přítomnosti tancujících označovat irské tance jako "hopsání". Netřeba zdůvodňovat, proč tomu tak je - stačí si uvědomit, kolik času a úsilí věnují některé soubory tomu, aby jejich vystupování bylo na dobré úrovni. Malíř by také na větu "Si tam prostě něco čmárej" nereagoval zrovna nadšeně...]
 Během představení Impulses převládalo v choreografiích na živou hudbu jakési zvláštní napětí. Když se po potřebném zkoušení podařilo nasadit dobré tempo, nastávalo příjemné souznění. To napětí ovšem přetrvávalo nadále, muzikant se tam samozřejmě nemohl jenom tak urvat z řetězu. S posledními tóny a s posledním krokem tanečníka / tanečnice ale vše opadlo. A úžasný pocit ze společného vystupování pak stál za to. Byl intenzivnější než po odehraném setu v hudebním klubu (kde se ovšem cítím daleko více uvolněný - všechno má svá pro a proti).
 Nejednalo se pouze o hraní pro tanečníky, které pro muzikanta představovalo výzvu: pohyby po jevišti, přicházení na scénu za tmy na určené značky, sóla, do toho trocha, opravdu jenom trocha, herectví (naštěstí jsme hráli jenom sebe:-)). Bylo potřeba na hodně věcech zamakat.
Ale dost už blábolení o výzvách, makání apod. (sem na blog se to nehodí, patří to spíš do slovníku rapujících chlapců, kteří tvrdě makaj na svý kariéře). Impulses byly také, v neposlední řadě, o zábavě. Až později, po více odehraných zkouškách a představeních, jsem poznal, jaký pozitivní efekt má právě ta zábavná složka projektu. Na choreografie, předtím zhlédnuté už nesčetněkrát, jsem reagoval pobaveně znova a znova. Vysoká míra improvizace zkrátka měla svůj efekt. Nestala se z toho rutinní záležitost. Každé vystoupení bylo v něčem odlišné, vtipy se sice opakovaly, ale nepůsobily provařeně. Humor se celkově vyznačoval nenuceností. Nikdo z pódia nechrlil směrem k publiku křečovitá gesta sdělující něco jako „Teď se musíte zasmát!“.
Impulses ve mně zanechaly velmi příjemné vzpomínky. Na cestách jsme, vlivem vnějších okolností, zažili i pár hodně nepříjemných okamžiků, ale to už tak bývá... Kromě vzpomínek a cenných zkušeností mi zůstalo i pár energeťáků z posledního vystoupení. Až se naskytne příležitost k nějaké pořádné hudebně taneční akci, určitě přijdou vhod.

Irská tradiční hudba pod tíhou mýtů

"Mezi interprety je rozšířeno mnoho polopravd, omylů a mýtů o irské tradiční hudbě. Bohužel někteří se jimi řídí…" Ano, troufl jsem si zneužít úvodní věty z televizního pořadu šířícího osvětu v rámci silniční dopravy. Prostě mi to nedalo. :-)
Správně bych měl vlastně uvést, že mýty, polopravdy a omyly jsou hojně rozšířeny hlavně mezi posluchačstvem, ale myslím, že v prvé řadě je potřeba zaměřit se především na interpreta. Ten bývá totiž často zdrojem samotného problému, protože mnoho mýtů či zjevných nepravd vytváří a šíří přímo z pódia. Publiku je pak předáván falešný obraz o irské tradiční hudbě.
V tomto příspěvku se proto zaměřím na nejčastější mýty a omyly, na které jsem v rámci našeho malého středoevropského rybníčku narazil.

1. Irská hudba = keltská hudba = hudba starých Keltů
Pokud navštívíte v Irsku hospodu, kde hraje živá hudba, a prohlásíte u muzikantského stolu, že máte rádi „celtic music“, můžete pravděpodobně očekávat pobavené reakce. Muzikanti samozřejmě ocení, když je o jejich hudbu zájem, ale slovo „celtic“ jim prostě zavání Hollywoodem, obchodní značkou. Dobře se prodává. V hospodě je to ovšem tak nějak jedno, protože jigs & reels přitáhnou posluchače i bez této nálepky.
Označení „celtic“ má svou logiku. Pokud je tímto termínem myšlena „hudba keltských regionů“, tedy Irska, Skotska, Bretaně, Galície, Asturie (…), tak není třeba pochybovat o jeho nepatřičnosti. Je naprosto jasné a zřejmé, že tyto oblasti Keltové obývali.
Stopy po Keltech lze najít samozřejmě také u nás. Některé tuzemské kapely si ovšem tuto skutečnost vyložily po svém. Navlékly se do pseudohistorických kostýmů, vytáhly zobcovky, příčné flétny, pořídily bodhrány, přibraly z nejbližší ZUŠky houslisty / houslistky, vygooglily si noty k Morrison’s jigu a hurá, šlo se navazovat na dávnou keltskou kulturu. Výsledky tohoto "navázání" lze pak najít na Youtube:


Po zhlédnutí tohoto videa (a jemu podobných) snad všichni pochopí, proč se pojmu „keltská hudba“ v našem středoevropském kontextu vyhýbám jak čert kříži. Hraju prostě irskou hudbu, irish trad, irtrad, celým názvem irish traditional music (ITM). Její kořeny lze vysledovat do minulosti (přes novověk až  do středověku...), určitě by mě ovšem nenapadlo spojovat ji se starověkými Kelty. S podobným uvažováním bychom totiž mohli třeba moravskou cimbálovku označit za "slovanskou" či "velkomoravskou" hudbu.
 Na hospodských sessions uslyšíme nejčastěji irskou hudbu v podobě, která vykrystalizovala teprve v 70. letech 20. století (hlavně co se týče doprovodu alternativně laděné kytary a irského bouzouki). Ubírá to něco na její atraktivitě?

2. Stačí si sehnat noty…
O tom, že se irský styl hraní na housle (a na jakýkoliv nástroj) nedá pochytit z not, jsem už několikrát psal, ale opakování je matka moudrosti. Naneštěstí stále narážím na kapely, které si hru bez civění do pultů s notami snad ani nedovedou představit. ZUŠka se na jednotlivých hráčích až příliš negativně podepsala… Interpretace jigů a reelů z podání „čtenářů“ zní neuvěřitelně škrobeně. Je to hudba bez výraznějšího nápadu a bez jakékoliv spontánnosti, čímž jsou popřeny základní principy ITM a celkově tradiční (či lidové) hudby vůbec.
Předtím, než se hudbu hrající jedinec chopí nástroje a začne se pokoušet o irský trad, měl by mít vše dobře „naposloucháno“ (jinými slovy – je zapotřebí státi se "sluchařem"). Neobejde se také bez znalostí a vědomostí, co a kde hledat. Na počátku všeho musí být pak samotný zájem o tuto hudbu. S přístupem „už jsem hrál klasiku, folk, country a teď si dám Irsko, jdu sehnat noty…“ se to dá dotáhnout možná tak akorát mezi zástupy odstrašujících příkladů.

3. Irská session = jam session
Hrát tunesy (jigy, reely, hornpipy…) a jamovat, to je opravdu rozdíl. V případě jamu je základním principem hry improvizace na stanovené hudební téma. Irští hudebníci improvizují často a rádi, mnohem větší důležitost však kladou na to, aby byla jimi hraná melodie snadno identifikovatelná ostatními, kteří se pak mohou do setu zapojit. Proto bývá také dodržováno nepsané pravidlo, podle něhož se napoprvé hraje tune v „elementárnější“ podobě, tedy bez výrazných melodických variací. Při prvním a druhém opakování jsou pak tyto variace vítaným zpestřením setu, každý si pak melodii přizpůsobuje dle svého gusta. Což má ovšem stále daleko od přístupu „budu si hrát své sólo“. Kouzlo irské session spočívá v tom, že můžeme slyšet pět houslistů (flétnistů, dudáků…) sedících vedle sebe, jak hrají stejnou melodii, přitom u každého z nich uslyšíme drobné „odchylky“ – někdo hraje ornamenty v jiných (méně očekávatelných) místech, někdo se rozhodne hrát na chvíli ve spodní oktávě… Houslisté tomu vlastně nevědomky napomáhají i po vizuální stránce – jejich pohyby smyčcem nepůsobí jako celek nijak synchronizovaně (les smyčců v orchestru vykonávajících stejné spořádané pohyby to rozhodně není). Přesto, nebo spíš právě proto, zní session tak skvěle – stejná melodie, stabilní rytmus podpořený dupáním, ale drobné „vyhrávky“ jednotlivých hráčů jsou teprve tím, co hudbu správně okoření. To je tedy session tradiční irské hudby, neboli irská session. Nikoliv jam session, jam či jamování. Mimochodem, vyslovuje se to „sešn“ a ne „sejšn“!

4. ITM je lidová hudba a nevztahují se k ní autorská práva
Tento mýtus je u nás hojně rozšířen. Na jeho základě se někteří interpreti bezostyšně osmělují vytvářet plagiáty – písně i instrumentální sety pak předkládají tuzemskému publiku v aranžích, které pochází od zahraničních kapel. Ano, aranže, to je to, oč tu běží…
Na tradicionál se autorská práva skutečně nevztahují. Jinak je tomu ovšem s aranžemi. Ty vznikají na kapelních zkouškách, v hlavách muzikantů (často ve chvílích, kdy to dotyčný očekává nejmíň:-)). Jsou jakýmsi rukopisem té či oné kapely. Žádný jig, reel, žádná píseň se sama od sebe nezaranžovala. Harmonický doprovod musel někdo vymyslet, stejně tak i mezihry v písních. Obšlehnout píseň či instrumentální set i s aranží a vydat jej na CD, kde je v bookletu uvedeno akorát „irská lidová“ (aranž asi stvořil Japonec Samo Seto), to je u nás pro jisté kapely bohužel zaběhnutý způsob "tvorby".

Seznamte se: originál... (arr. Capercaillie)	a česky otextovaný plagiát

5. Moderní podobou irské tradiční hudby je celtic-rock, celtic-punk…
„Já mám rád takovou tu moderní irskou hudbu, když jsou tam bicí a baskytara…“ (věta pak pokračuje vyjmenováváním celtic-punkových kapel). Snad každý z mých hudebních kolegů si musel podobný výrok někdy vyslechnout. Inu, méně náročným posluchačům u nás stačí ke spokojenosti deset piv a uhulákaný Irish Rover z pódia (resp. jeho 171. verze v podání skákajících panáků v kiltech), ti náročnější si pak najdou na Youtube ukázky zajímavých fúzí ITM a rocku, které vznikly v posledních letech v Irsku. Irsko-americké projekty, jako např. The Olllam nebo Notify,  jsou myslím dobrým příkladem moderně znějící fúze s irskými kořeny, kde se nenásilně snoubí irská melodika s post-rockem. Škoda jen, že o této hudbě nemají středoevropští posluchači skoro ani ponětí...

Přímá souvislost celtic-punku s ITM mi tak nějak uniká. Na Wikipedii se sice lze dočíst, že se jedná o "punk rock mixed with traditional Celtic music" (což už trochu zavádějící - autor měl spíš uvést "traditional irish and scottish music", protože o tom, jak vypadala "traditional celtic music", nevíme z dochovaných pramenů skoro nic), ale při pečlivějším poslechu mnoha kapel tohoto žánru nezbývá než konstatovat, že z tradičního Irska tam moc nezůstalo. U celtic-punkových klasiků The Pogues jsou irské kořeny zřetelné, u jejich následovníků nebo napodobovatelů v USA (i v Evropě) už o něco méně.
Housle, whistle nebo harmonika v těchto kapelách pouze dobarvují celkový zvuk, dojde-li na sóla, v souladu s principy žánru uslyšíme pouze jednoduché melodie písní bez výraznějších variací (a nejčastěji bez typické irské ornamentace). Podáno nekorektně - tyto nástroje víceméně dělají křoví, hlavní slovo má zpěv a rytmika. Což je v přímém rozporu s tím, co známe z prostředí ITM: dominující melodické nástroje, důraz na ornamentaci, bohaté melodické variace... Pokud by se tedy opravdu jednalo o moderní podobu ITM, tak bychom jí asi brzo museli strojit funus.
[Pozn.: následující odstavec přímo s "demytizací" ITM nesouvisí, tipů na zajímavou hudbu ovšem není nikdy dost, takže si to neodpustím, muhehe...] Osobně mi přijde daleko pozoruhodnější prolnutí tradiční muziky s punkem v sousedních oblastech - ve Skotsku a na Cape Bretonu, který s Irskem "sousedí" přes oceán. Kdo nezná jméno levorukého houslového rebela  Ashleyho MacIsaaca (podle zpráv z posledních let je však jeho "bouřlivý" životní styl již minulostí), přichází o hodně. V oblasti Cape Bretonu ovšem můžeme narazit na další a další interprety podobného ražení, chce to ovšem hledat... Pořádně nadupanou fúzi, kde nechybí bicí, přináší také skotští The Treacherous Orchestra. Hudba tohoto kalibru bude ovšem v našich krajích ještě dlouho naživo nedostupná, protože tu stále (snad už více než 10 let) stačí ke všeobecné spokojenosti posluchačstva Scotland the Brave s bicíma. Tož snad někdy...

To je tedy 5 asi nejčastějších mýtů, se kterými jsem se u nás setkal. Může jich být samozřejmě i více. Ale doufám, že kvůli tomu nebude nutné psát seriál na pokračování.

Bosca Ceoil startuje

Na irské televizi TG4 se dnes (ve 23 hodin našeho času) představí nový hudební pořad Bosca Ceoil. Už po zhlédnutí upoutávky na Youtube, která úspěšně koluje internetovým prostředím, je jasné, že vydatný příval muziky nás nemine. Hudebníci předvedli skvělý flash mob, o tom není pochyb. [SPOILER] I role securiťáka byla skvěle přidělena.;-) [KONEC SPOILERU]

Před deseti lety...

Je jen několik málo událostí v mém životě, které si dovedu spojit s přesným datem. Dodnes si však pamatuji datum dne, kdy jsem se nadchnul pro irskou muziku. Stalo se to večer 31. 7. 2004 na festivale Lughnasad (tehdy se konala pouze jedna akce s tímto jménem, pořádala jej a stále pořádá CK Kudrna). Zajet si na Lughnasad pro mě znamenalo podniknout cestu ze Vsetína do Brna, kde jsem musel najít spoj k Hradu Veveří. Zní to jednoduše, ale pro někoho, kdo Brno v té době vůbec neznal... Všechno ovšem proběhlo v pohodě. Plavba lodí po Priglu se mi navíc natolik zalíbila, že jsem si ji chtěl co nejdřív zopakovat.
Lákadlem festivalu pro mě byli jednoznačně Dún An Doras. Znal jsem od této kapely pouze dvě nahrávky, které dříve vyšly na kompilaci keltské hudby Bohemian Celtic Feelings (stále ji mám doma uloženou a někdy si s oblibou listuji jejím bookletem, protože se jedná, po obsahové i grafické stránce, o úžasné svědectví tehdejší doby prodchnuté keltskou romantikou). Ani jsem vlastně netušil, že složení "Dorasů" od dob vydání těchto nahrávek prošlo výraznými obměnami v sestavě, čímž se změnil i celkový zvuk kapely. Jak jsem však na festivale zjistil, i v novějším složení dokázala kapela udržet laťku velmi vysoko. Stále patřili ke špičce irské hudby u nás, byť se od jejího tradičního pojetí zvukově posunuli k "nové vlně".
Ve stejný večer se na pódiu vystřídalo mnoho dalších kapel a jednotlivců. Závěrečné vystoupení Českého srdce bylo pak pro mnohé posluchače už spíše nostalgickou vzpomínkou na první polovinu 90. let, dobu největší slávy této kapely (kterou jsem si ovšem já, jakožto ročník '87, nemohl pamatovat). Není žádným překvapením, že to byli především Dún An Doras, kteří mě ten večer zaujali nejvíc. Nedalo mi to a šel jsem si na jejich hudbu zapařit rovnou pod pódium, kde už se shromáždila skupinka posluchačů naladěných na stejnou vlnu. U slečny stojící poblíž jsem měl pocit, že při zpěvu Katky Garcíi málem upadne do tranzu. Já si při poslechu této hudby spokojeně podupával a odrovnal jsem tím tak své boty (trochu se jim propadla pata, což se mi stává nějak podezřele často).
V následujících letech jsem proto využíval skoro každou příležitost, abych mohl poslechnout Dorasy naživo. Jezdil jsem na jejich koncerty do Olomouce, do Valtic, do Brna...
Prostřednictvím kapely Dún An Doras jsem se pak dostával k další kvalitní irské hudbě. K mému rozhodnutí, že se tomuto žánru budu věnovat také aktivně (tedy nejenom jako posluchač), došlo o necelý měsíc později, vlivem jiných okolností. Tím večerem na Hradě Veveří ovšem všechno začalo. Nechce se mi moc věřit, že už je tomu dlouhých deset let...

Online přenos koncertu aneb I kniha může mít svůj "launch"

Přiznám se, že v kontextu vydávání nového díla, ať se jedná o knihu, album či něco jiného, příliš neholduji slovu křest. Možná to má na svědomí můj kolega z kapely, který při jedné kapelní debatě na sousloví křest alba div nezareagoval dvojitým facepalmem kapitána Pickarda. Prý raději debutace... Inu, proč ne. Netřeba v tom hledat nějaké antiklerikální pohnutky. Nahlédnutím do irského hudebního prostředí lze zjistit, že ani Irové svá díla nekřtí. Což už je na pováženou - katolíci, kteří křtí "pouze" lidské jedince? No, zkrátka používají pro událost spojenou s vydáním uměleckého díla výraz launch. Se stim smiřme.
Jeden takový launch, dokonce book launch, se bude konat v pondělí 16. 6. 2014 v belfastskému Red Box Studios. Martin Dowling, houslista a lektor vyučující na School of Creative Arts (jež spadá pod Queen's University Belfast), vydává knihu Traditional Music and Irish Society: Historical Perspektives. Její uvedení se samozřejmě neobejde bez živé irské hudby. Zahraje zde celá plejáda belfastských sessionových hráčů: Jason O'Rourke, Brendan O'Hare, Connor Caldwell, Donal O'Connor, Davy Maguire... Večerem bude provázet Fintan Vallely.
Akci, která začne v 20:30 našeho času, bude možné sledovat online přes Youtube (podle uvedeného času by měl přenos začít ve 20:50, tož uvidíme). Tento book launch bude rozhodně stát za to!

Malé ohlédnutí za "patrickovským" týdnem

Mám pocit, že v případě Brna probíhají oslavy Svatého Patricka už několikátý rok po sobě v zaběhnutých kolejích. Nepovažuji to ovšem za nic moc negativního. Pro naši kapelu spočívá zaběhnutost v tom, že odehrajeme každým rokem (přibližně ve stejný čas) céilí v líšeňském Dělňáku a následující den vneseme trochu té irské hudby do bílovické sokolovny. Letos k sérii svatopatrickovského hraní přibyla i closed (placená) session v příjemném místě zvaném Restaurace Lloyd's. Což mě mimochodem velmi potěšilo - do Lloyd's jsem chodíval už předtím a občas jsem si vduchu říkal: "Tady bychom někdy mohli zahrát." Nuže, doufám, že session na Patricka zase příští rok zopakujeme. Možná pro některé nastala trochu schizofrenní situace - v ten samý večer 17. 3. se hrálo i v Whisky baru Valevil. Ale nemám pocit, že se tím irské hudbě nějak uškodilo, když se sessions konaly ve dvou různých hospodách současně. Kvalitní session může totiž proběhnout i v menším počtu muzikantů. Důležité je, aby byl přítomen schopný session leader. A schopní session leaders nepadají z nebe. Potřebují nejdříve získat nějakým způsobem ostruhy. Ejhle, jaká příležitost to pro ně je...
V Brně se samozřejmě hrálo i jiných hospodách či klubech. Někde zazněly celtic-punkové odrhovačky, takže si mohly hosté zahulákat spolu s kapelou hrající cover verze Flogging Molly či Dropkick Murphys, jinde se zase dostaly ke slovu U2 revivaly. Každý tedy oslavil Patricka tak nějak po svém. Možností pro to bylo v Brně myslím požehnaně. A v dalších městech snad také.

Po roce v Belfastu aneb Je možné nemít stále dost?

"Ne, už fakt stačilo." Pamatuji si, že jsem si tuhle větu řekl během týdne v Belfastu alespoň jednou nebo dvakrát. Bylo toho na mě někdy až příliš - drahé pivo, drahá doprava, déšť několikrát za den (potom mokro všude kolem, ale především v botách, které nestíháte vysušovat), studený vítr, nacpané hospody, kde se musíte prodírat davem... Jenomže stačí jeden krátký moment a nad všemi těmito nepříjemnostmi snadno mávnete rukou. Sednete si ke stolu blízko muzikantů, zaslechnete v jejich podání známé i neznámé jigy a reely... Rázem z vás všechny negativní emoce rychle vyprchají. Stávalo se mi to snad při mé každé návštěvě tohoto města, ale myslím, že letos se ve mne tyto pocity vystřídaly s mnohem větší intenzitou.
Vzpomínat však budu samozřejmě více na ty příjemné momenty, kterých bylo během týdne na severu Irska požehnaně:

Nákupní horečka

Když je venku hnusně a plánované výlety do okolí se odkládají na neurčito, můžete si být jisti jednou věcí - v nákupních centrech neprší a je tam teplo, stejně tak jako v obchodech s hudbou či se suvenýry. Zbývá pak tedy jen doufat, že vám po nákupech zůstane  něco na účtu.
Kromě nákupu oblečení, které se dá v Belfastu sehnat opravdu levně (netřeba si nic idealizovat - jeho cena je přiměřená kvalitě materiálu, ale už tato skutečnost je pro návštěvníka z ČR myslím dostatečným lákadlem) došlo pochopitelně i na hudební CD. Bohužel, oproti minulým rokům se mi letos zdálo, že je v obchodech hodně slabá úroda. V případě nově vydaných alb bude proto asi stále víc a víc potřeba objednávat hudbu po internetu. Časy se mění...

Pláž v Holywoodu

Holywood s jedním "l" a bez přítomnosti celebrit? I na to lze na severu Irska narazit. Lákadlem tohoto Holywoodu byla zcela určitě místní pláž, kde se dalo nasbírat spoustu mušlí, škeblí a jiných drobností (toť pravé suvenýry Made in Ireland). Dalších možností, jak se tam vyblbnout, je nespočet. Zvláště pokud se na pláž vypravíte s lidmi, kteří holdují tanci a pohybu.

Turistická projížďka

V některých částech Belfastu není potřeba se příliš dlouho zdržovat. Ne, že by tam bylo kdovíjak nebezpečno (z hlediska bezpečnosti Belfast nikterak nezaostává za jinými západoevropskými městy), jenom ta místa člověka tak nějak nelákají k delší návštěvě. V těchto případech stačí využít možnost projížďky turistickým busem. Díky tomu bylo možné dostat se i do blízkosti Stormontského parlamentu či ke dvěma výrazným dominantám města - jeřábům Samson a Goliáš. Lze je vidět snad odkudkoliv z Belfastu (podobně jako je jeden velký červený most přes řeku viditelný z každého okna v San Franciscu - alespoň v amerických filmech tomu tak vždycky je).

Sessions, tunes, pints...

Netřeba nic zastírat - Belfast je pro mě stále atraktivním městem především kvůli velkému množství tradičních sessions. Během celého týdne je možné hned v několika hospodách narazit na kvalitní irskou hudbu v podání skvělých muzikantů. Sessionový repertoár bývá v některých hospodách velmi pestrý - vedle klasických jigů a reelů dojde i hornpipy, highlandy, polky i slides. Ano, to vše za jeden večer v jedné hospodě. Stačí si zajít do Errigle Inn.
Kromě pondělka byla na každý večer naplánovaná návštěva session - v sobotu a v neděli v Maddens, v úterý v již zmíněné Errigle Inn, ve středu v Garrick baru, ve čtvrtek v Duke of York a v pátek opět do Maddens...
Bylo více než příjemné po roce potkat většinu známých tváří. Časy se mění, ale sessionové jádro naštěstí zůstává. V Maddens hrává pravidelně houslista Ruadhraí O'Kane a kytarista Ruairí Cunnane. Od minulého roku se rozeběhly sessions v Errigle Inn, které vede Jason O'Rourke na concertinu. Garrick bar tentokrát ovládli svými flétnami Desi Adams a Barry Kerr (a byl to krásný zvuk těchto dřevěných nástrojů!). Navštívili jsme také dudáckou session v jedné z nejstarších belfastských hospod Kelly's Cellars. Slyšet trio dudáků ve složení John McSherry, Francis McIlduff a Paddy O'Hare je nepopsatelný zážitek. Tempo jejich hraní bylo ovšem vražedné a z pozice houslisty jsem pociťoval, že pro další setrvání na této session bych si měl asi ubalit nějaký pořádný "fanyšmouk" a napříště si pouštět před spaním nahrávky Seána Maguira, abych si zvykl na tu šílenou ultra-rychlost. Po přesunu do Duke of York už ale nebylo třeba nic takového řešit - tamější session vedl houslista Donal O'Connor hrající v přiměřeně svižném tempu. Není divu, že jsou čtvrteční sessiony v "Dukovi" tak vyhlášené. Pokaždé, když jsem tam v minulých letech ve stejný čas dorazil, čekal mě příjemně strávený večer s hudbou. Sestavy hrajících muzikantů byly odlišné, ale výsledná hudba stála vždy za to.
Belfastské sessions jsou zkrátka věčnou hudební inspirací.

Není gig jako gig

Když jsem ve čtvrtek večer odcházel z Duke of York a loučil se s muzikanty, sdělil mi Donal O'Connor, že příští den bude mít "gig" v Whites Tavern. Tomu slovu jsem nevěnoval příliš pozornost, protože jako gig označují místní hudebníci každé placené hraní,  takže se může jednat o běžnou session. Měl jsem tedy proto v plánu v pátek večer nahlédnout do této hospody (mimochodem je také jedna z nejstarších v Belfastu), na chvíli si tam zahrát a potom se odebrat do Maddens. Ale vše nakonec dopadlo jinak.
Stačilo vejít do malého sálu v druhém patře Whites tavern, kde se na jednom konci nacházelo pódium a na druhém bar. O tom, že má tato hospoda dvě patra, jsem možná předtím slyšel, ale nikdy jsem horní patro nenavštívil. Prošli jsme kolem pódia, kde zrovna probíhala zvuková zkouška, a obsadili stůl v jeho bezprostřední blízkosti. Na pódiu se zrovna chystala čtveřice muzikantů ve složení: Donal O'Connor (housle, klávesy), Emma Sweeney (housle), Barry Kerr (kytara, bouzouki) a Eamon Murray (bodhrán).
Nevěřil jsem svým očím. Slyšet pohromadě tři vynikající belfastké muzikanty (z nichž každý hrává v jiných kapelách a projektech) na nazvučeném koncertě? A zadarmo? Dámy a pánové, to jsem opravdu nečekal... Ještě větším překvapením pro mě byla přítomnost mladé houslistky Emmy Sweeney. Hudební kariéru této talentované slečny z Manchesteru sleduji již dlouho - poprvé jsem ji uslyšel hrát na rádiu RTÉ v pořadu Céilí house před mnoha lety. Minulý rok v srpnu jsem potkal na festivale Keltský Kruh v Budyni nad Ohří houslistku, která byla její žačkou. Myslím, že jsem tehdy během rozhoru s ní vyslovil přání poslechnout si někdy Emmu Sweeney naživo... Vyplnilo se. A nejen to. Nakonec jsem si s celou muzikantskou čtveřicí zahrál jeden set. Byl to večer plný překvapení, na který budu ještě dlouho vzpomínat.

Na závěr by se asi slušelo zodpovědět otázku, kterou jsem uvedl v názvu tohoto příspěvku. Je možné nemít stále dost? Z důvodů, které jsem uvedl v přechozích odstavcích, nelze dlouho otálet s odpovědí - v případě Belfastu to opravdu možné je.