úterý 11. února 2014

Seán Potts (1930 - 2014)

Smutný měsíc ve znamení odchodů hudebních velikánů bohužel neskončil - dnes zemřel Seán Potts, znamenitý hráč na whistle z Dublinu. Seán vešel ve známost již učinkováním v souboru Ceoltoirí Chualann, který založil jeden z největších inovátorů irské tradiční hudby Seán Ó Riada. Z členů Ceoltoirí Chualann později sestavil Paddy Moloney slavnou kapelu The Chieftains, se kterou Seán Potts vystupoval dlouhých 17 let. Roku 2010 obdržel cenu TG4 Gradam Saoil (v angl. verzi The Lifetime Achievement Award) za celoživotní přínos tradiční hudbě. Jeho odchod znamená další velkou ztrátu pro irský hudební svět.

Co přinesou Společné světy Jana Hrubého a Seána Barryho?

Přiznám se, že jsem původně uvažoval o jiném názvu tohoto příspěvku: "Album, kterého se trochu bojím", což by bylo v mírném kontrastu s textem, který jsem věnoval novince Bezobratrů. Ale myslím, že není třeba už v začátcích probouzet pesimistické nálady. Kdoví, možná se nakonec i u tohoto alba dočkáme příjemného překvapení. Zatím to tak však bohužel nevypadá...
O novém albu Společné světy, na kterém spolupracoval český houslista Jan Hrubý s harfenistou Seánem Barrym, jsem se dozvěděl z článku na stránkách Folktime. Zprvu mě ta zpráva naplnila pocitem očekávání - přece jenom, spolupráce legendy rockových houslí s ostrovním harfenistou, z toho může vzejít leccos zajímavého. Zanedlouho se však dostavilo vystřízlivění. Hlavně v momentě, kdy jsem si prohlédl seznam skladeb a na stránkách vydavatelství Supraphon přehrál všechny krátké úryvky alba.
Album se skládá celkem ze tří disků. Na prvním z nich nalezneme nejznámější české a moravské písně v úpravách Jana Hrubého. Kamenem úrazu je už výběr písní. V době, kdy mnozí interpreti sahají spíše po méně známých perlách z písňového repertoáru, který dále zpracovávají ve svých osobitých aranžích (např. Jitka Šuranská na svém CD Nězachoď slunečko), mi přijde přítomnost písně Když jsem šel z Hradišťa na novém albu, i přes její nápaditou interpretaci, jako pouštění se na tenký led, ne-li přímo jako pokus o hudební sebevraždu. To samé lze vztáhnout na další písně - Teče voda, teče, Ach synku, synku... Hrubého neotřelé nápady snad mohly vyniknout daleko více v jiných, ne tolik oposlouchaných písních. Proč si Hrubý nepřizval ke spolupráci na této části alba hudebníky, kteří mají blíže k české či moravské lidové hudbě?
Další slabinou nahrávek je jejich celkový zvuk. Hrubý jakožto studiový hráč se pochopitelně nebrání používání syntezátorů. Dává jim však příliš mnoho prostoru, beze snahy je jakkoliv ukočírovat. Ve výsledku zní všechny nástroje rozplizle, utopené  v syntezátorové omáčce. Všudypřítomný nepřirozený reverb pak ve výsledku činí nahrávky naprosto neposlouchatelné.
O něco příznivěji vyznívá druhý disk, ve kterém Jan Hrubý a Seán Barry představují netradičně podané skladby a písně z ostrovního repertoáru. I zde je však otázkou, proč museli sáhnout zrovna po Carrickfergus, Star of County Down a dalších písních, kterými krmí hulákající Paddy s kytarou zahraniční turisty  v dublinských hospodách. Na druhou stranu, aranže některých písní či instrumentálek opravdu srší skvělými nápady. Vtipně skloubit hornpipe s Dvořákovou humoreskou, s touto myšlenkou mohli v duchu koketovat mnozí sessionoví muzikanti u nás. Uskutečnil ji nyní Hrubý s poctivostí sobě vlastní, zároveň i s elegantní jazzovou hravostí, takže výsledek (skladba Hornpipe) opravdu stojí za poslech. V úvodu skladby Morrison's (nazvané v tracklistu Morrisone, o šotkových aktivitách se však zmíním ještě později) zaujmou opět Hrubého jazzové housle, které dostatečně navnadí ucho posluchače, aby toužebně očekával  další smršť hudebních nápadů. Neuběhne však ani 15 sekund a dostavuje se studená sprcha v podobě Morrison's jigu hraného na zobcovku! Inu, vypadá to, že na rehabilitaci této jinak pěkné melodie si budeme muset ještě pár desetiletí počkat. Nebo se o ní začne mluvit až v souvislosti s koncem světa, podobně jako o Líšňácích (konec světa nastane, až budou všichni Líšňáci zpět v Líšni a až se v ČR přestane prznit Morrison's jig staccatovou hrou na zobcovku)?
Píseň Carrickfergus upoutá především aranžemi smyčců, které do skladby vnášejí nádech klasické hudby. Jenom kdyby ten vokál nebyl tolik utopený v už zmiňovaném reverbu. Studiové album opravdu nemusí znít jak z kostela...
Skutečným překvapením alba se tak může stát pouze třetí disk, obsahující Hrubého melodram Král Lávra.
Celkově na mě Společné světy působí spíše smutným dojmem jakéhosi pohřebiště skvělých a originálních nápadů. Šotek (nebo snad leprechaun?), který se jaksepatří vyřádil v názvech skladeb, tomu všemu nakonec dodává ještě mírně sarkastickou korunku: Morrisone, Cidhche Mhath Leibh...
Nelze se zbavit pocitu, že tohle album mělo přijít na svět před cca 15 lety, když bylo spoustu písní a instrumentálních skladeb aktuálních. Tudíž si je mohl posluchač srovnat s tím, jak se s nimi tehdy vypořádali jiní interpreti. Album by nepochybně svou nápaditostí, podpořenou navíc excelentním houslovým projevem Hrubého, vyniklo nad ostatními.
Co lze říci o albu nyní, v rámci současného hudebního světa? Po poslechu všech ukázek alba mě bohužel připadá, že milovníkům irské hudby (i obdivovatelům fúzí v žánru world music) přináší Spojené světy poněkud hořké hudební sousto.

pondělí 10. února 2014

Album, na které se těším

Když jsem před několika lety zašel do brněnského klubu Leitnerka na koncert kapely Bezobratři, zrovna vydávali album Bezobav. Moc jsem toho o Bezobratrech nevěděl, snad jen, že hrají moravsko-slovenskou world music. Tomuto žánru se u nás příliš mnoho interpretů nevěnovalo. Pokud se našla nějaká kapela čerpající z tradičních kořenů, tak v její tvorbě přetrvávaly spíše folk-rockové manýry, world music (tehdy reprezentovaná více snad jen v "kočkovském" pojetí, popř. v Pavlicových setkáních s exotickými interprety na platformě klasické hudby) byla v našem prostoru spíše marginální záležitostí.
Z koncertu Bezobratrů jsem tehdy odcházel s radostným "objevným" pocitem - slyšel jsem něco nového, neotřelého. Ta hudba zněla jako odkaz z dávných dob, nebyla však zahleděná či zakonzerovaná v minulosti, ale čerstvá a svěží. Jejich album Bezobav sklidilo zanedlouho pochvalné recenze, obdrželo žánrového Anděla v kategorii World music (a že měli tehdy silnou konkurenci v podobě alba Before Dawn od projektu Garcia!). O Bezobratrech se začalo více mluvit, psát... Prorazili i na pódia zahraničních festivalů.
Skoro se mi až nechce věřit, že od těch událostí spojených s albem Bezobav uplynou již 4 roky. Za tu dobu prošla kapela výraznou proměnou, hlavně co se týče nástrojového obsazení. Z hlediska repertoáru se posunula více k vlastní tvorbě. Jaký je tedy výsledek této proměny? Odpověď zní: Desátý den v trní. Takový je totiž název jejich čerstvě vydaného alba. 



Odkazy: 

Profil alba na stránkách vydavatelství Indies Scope
Oficiální stránky kapely

neděle 9. února 2014

Zemřel Finbarr Dwyer

Mezi irskými muzikanty se šíří smutná zpráva - včera v ranních hodinách ve věku 67 let odešel Finbarr Dwyer, další z velikánů tradiční hudby. Finbarr nejvíce proslul jako hráč na knoflíkový akordeon, hrál však také na kytaru i na housle (jak uvádí Kevin Burke). Je také autorem mnoha reelů, jež se staly běžnou součástí tradičního ostrovního repertoáru, ať už se jedná např. The Beare Island, The Holly Bush či mnohé další reely nesoucí jméno Finbarr Dwyer's. Za tyto kompozice obdržel, společně se svým bratrem Johnem, cenu Gradam an Chumadóra (v angl. verzi Traditional Composer of the Year Award) pro rok 2010, kterou uděluje irská stanice TG4.
Místem jeho posledního odpočinku bude Castletownbere, Finbarrovo rodné městečko v hrabství Cork na jihozápadě Irska.

sobota 8. února 2014

Kdo letos obdrží ceny Gradam Ceoil?

Každým rokem uděluje irská stanice TG4 ceny Gradam Ceoil, které poputují do rukou interpretů tradiční hudby. Držitelé cen pro letošní rok 2014 jsou již vyhlášeni. Jejich jména si lze přečíst na stránkách TG4 - Gradam Ceoil.
Seznamu jmen vévodí belfastský flétnista a dudák Harry Bradley, o kterém jsem psal na svém blogu nedávno. Slavnostní předání cen proběhne v dubnu. Bude samozřejmě vysíláno i živě na TG4, takže by si jej fanoušci irské tradiční hudby rozhodně neměli nechat ujít. Už z toho důvodu, že na udílení Gradam Ceoil zahrají nejenom držitelé těchto cen - o hudební překvapení určitě nebude nouze.

středa 29. ledna 2014

Odešel Pete Seeger

Zpráva o smrti legendy amerického folku obletěla celý svět. Na sociálních sítích je sdílena i s odkazy na jeho tvorbu, ze které si mnozí pamatují hlavně ony nesmrtelné písně, balady, protestsongy... V tomto příspěvku bych ovšem rád připomenul Peta Seegera i v jiných souvislostech.
Název mého blogu zní Trad's Not Dead. O platnosti tohoto hesla nemám důvod pochybovat, protože tradiční hudba (nebo hudba z tradic vycházející), stále žije. Zní samozřejmě jinak než dříve, její stálé proměňování (či vyvíjení se) je naprosto přirozený proces. Nemalou zásluhu na zachování "Tradu" má i Pete Seeger.
Také on se, jako spolupracovník Alana Lomaxe, účastnil terénních výzkumů za účelem zachycení písňového a instrumentálního repertoáru různých zemí. Přesto, že Pete Seeger soustředil svou pozornost především na americký venkov, který byl pro něj nepochybně největší inspirací pro jeho písně, nevynechal ani návštěvu irského ostrova.
Zde se setkal s další hudební legendou - s potulným donegalským houslistou Johnnym Dohertym. Video, na kterém je toto setkání zvěčněno, bylo natočeno v karavanu stojícího někde v Carricku. Pete Seeger zde figuruje v roli tazatele a v některých skladbách doprovází Dohertyho na pětistrunné banjo.



K těmto videům myslím není třeba dalších komentářů. Třebaže to na první pohled nevypadá (v centru dění je na nahrávce pochopitelně Johnny Doherty), jedná se o setkání dvou, dnes již nežijících, muzikantských legend. RIP Pete Seeger...

úterý 28. ledna 2014

Už jsem s tím možná trochu aj trapný ale...

Prostě si nemůžu pomoct. Do Belfastu se často vracím ve vzpomínkách, ve snech, myslím na něj snad více, než je zdrávo. Takže je zapotřebí se tam vrátit na chvíli i fyzicky. Nezdržím se na severu nijak moc dlouho, ale necelý týden mi zkrátka bude muset stačit na to, abych navštívil a pozdravil všechny přátele, zahrál si po hospodách (i na jednom céilí), navštívil zajímavá místa, nakoupil kvalitní muziku, vypil pár guinnessů... První týden v březnu si zkrátka nedovedu představit lépe. Kdo by taky odolal lákadlům jako "tunes, pints, craic..."? Asi by se někteří našli, ale já mezi ně rozhodně nepatřím.