Harry Bradley vydává "prvomájové" album

Více důrazů, méně ornamentů, i celkový zvuk flétny trochu připomínající parní stroj... Tento styl hry můžeme slyšet hlavně po belfastských hospodách, ale i v hrabstvích Derry, Fermanagh, či více na jihu. Belfast se však stal, vlivem mnoha okolností, jakousi Mekkou tohoto tradičního stylu.
"Severní" styl nemá za hranicemi Irska zdaleka tolik příznivců jako moderní interpretace tunesů v podání Michaela McGoldricka a dalších. Myslím si ovšem, že rozhodně není na škodu věnovat trochu více pozornosti hráčům spadajícím do této "škatulky". Přece jenom, zvuk jejich nástrojů má své zvláštní kouzlo. Co je však asi nejdůležitější - má neuvěřitelnou intenzitu. Koneckonců také díky ní je možno skutečně odkrýt všechny přednosti dřevěného nástroje, nad nímž kdysi hráči klasické hudby přechodem ke kovové příčce definitivně zanevřeli (čímž byly dřevěným flétnám otevřeny dveře do světa tradiční hudby - klasičtí hudebníci se jich zbavovali ve velkém a prodávali je za pakatel, staly se tedy finančně dostupným nástrojem pro muzikanty věnující se tomu podivnému "diddleydeeování")

Harry Bradley je jedním z belfastských flétnistů, kteří neskrývají svůj obdiv ke starým nahrávkám a ke starému zvuku. Jeho novinka The First of May byla, stejně jako předchozí alba, zhotovena dle osvědčeného receptu - syrové tóny flétny, občas v duetu s jiným melodickým nástrojem (není výjimkou ani další flétna), bez složitějších aranží. Dalších nástrojů není potřeba, protože pouhá výrazná flétna upoutá veškerou pozornost. Před ní prostě není úniku, stejně tak jako před pocitem, že vám zvuk flétny proráží skrze uši větší díru do hlavy...

Název The First of May přísluší jednomu z hornpipů obsažených na albu. "Prvomájovému" stylu odpovídá i obal CD, jeho grafické provedení ovšem zasluhuje uznání - přesto, že mu vévodí jistý symbol (který tam na severu chápou trochu jinak než u nás), je zhotoven velmi vkusně. Záměna alba s cédéčkem uloženým v Levných knihách ve stojanu s "nostalgickými" nahrávkami tedy nehrozí. Budiž grafikovi připočteno k dobru také střídmé využití červené barvy (použita pouze u názvu alba, to stačí). Sečteno a podtrženo: mírně kontroverzní, ale jinak zdařilý a pěkný obal. Těším se, až si poslechnu i ten obsah.

Odkazy: 

Harry Bradley - The First of May (profil alba na cdbaby.com)

Šel kolem Brouk Pytlík...

Z prosincového hraní na brněnských vánočních trzích mi v hlavě neutkvěly nějaké výrazné vzpomínky. S lidmi z kapely jsem se potkal u backstage, uvnitř jsme se rozehráli, na pódiu nazvučili a hurá na to. Samozřejmě nám byla při hraní trochu kosa, ale znát to na nás trochu bylo možná jen při úvodním setu (prsty prostě tuhnou :-)). Lidí na Svoboďáku se sice nesešlo tolik, co např. v polovině prosince (hráli jsme 2.12.), od koncertu pro skalní fanoušky to mělo však také daleko - neznámých tváří jsem v publiku zahlédl požehnaně. Přítomni byli i tanečníci, kteří si na naši hudbu neváhali střihnout nějaké to céilí, bez ohledu na nízké teploty. S o to větší chutí jsme podávali jigy a reely k tanci. Po konci našeho vystoupení se nám podařilo prodat něco kolem deseti CD. Podobně jsme si počínali i na Zelňáku. Měl jsem z těchto dvou koncertů dobrý pocit. Asi bych se k nim ani v paměti příliš neměl potřebu vracet, jenže...
Kolega z kapely mi včera poslal odkaz na jistý blog. A tam jsem se dočetl následující:

Vzhledem k tomu, kolik kapel na vánočních trzích hrálo, neměl jsem 100% jistotu, že se příspěvek týká přímo nás. Ale ze zvědavosti jsem se proklikal facebookovým profilem autora blogu. Z jeho statusu (uveřejněném v den našeho vystoupení) mi pak už bylo vše naprosto jasné:

  

Nuže, první kritika naší hudby je na světě. Jde se na panáka! :-) Neřadím se mezi uražené křiklouny reagující větou "A cos dokázal ty, že máš odvahu kritizovat?!", na druhou stranu, mávnout nad tím rukou se mi taky nechce. Hudební kritiky občas čtu, někdy s nimi souhlasím, někdy méně, ale rozhodně je (z drtivé většiny) nepovažuji za dílo zamindrákovaných jedinců. Napsat kvalitní kritiku je totiž opravdu umění. Vyžaduje to především znalost v daném žánru, schopnost vystihnout nedostatky i přednosti díla apod. V tomto případě je samozřejmě jasné, že autor neměl v úmyslu psát něco takového. Jedná se o status na facebooku a o krátký příspěvek na blogu, nic víc. Jenže je to zkrátka i tak blábol hodný hudby neznalého jedince. Proč mu zde tedy věnuji tolik řádků?

Odpověď možná překvapí - autorem blábolu je totiž erudovaný kritik, který dlouhodobě píše recenze o vážné hudbě, o opeře, sleduje i brněnskou divadelní scénu. Na jeho blogu se to hudebními příspěvky a tipy na zajímavou hudbu (včetně rozhovorů s interprety) jenom hemží.

Publikováním výše zmíněného příspěvku se ovšem tato osoba nevědomky pasovala do role Brouka Pytlíka. Přece jenom, označit někoho za "imitátora irské folkové kapely" je možné tehdy, kdy má dotyčný o irské hudbě skutečně nějaké vědomosti. O tom lze ovšem silně pochybovat. Jinak bychom si nepřečetli u kapely s dominujícím ženským vokálem, že má daleko k The Dubliners. Ano, to skutečně má. Ale asi to bude tím, že se o nějaké stylové přiblížení k Dubliners vůbec nepokoušíme, pane Pytlíku. Pokud bychom měli něco takového v úmyslu, tak si naordinujeme na každý den minimálně whiskey a změníme repertoár směrem k pijáckým písničkám. 

Problém bude nejspíš v tom, že autor blábolu o jinou irskou kapelu uchem nezavadil. Žádný Bothy Band, Planxty, Dervish, Lúnasa, Gráda, Guidewires... Dubliners (reprezentující "hospodskou" podobu irské hudby) mu z nějakého důvodu stačí. Svou neznalost předvedl Brouk Pytlík i v posledním odstavci: jména interpretů v nahrávce, na kterou odkazuje, "odpapouškoval" z přiloženého youtube videa, čili se stejnými chybami. U čárek nad samohláskami (po irsku fada) to není nic moc trestuhodného, ovšem kiksy ve jménech (Matt Malloy, Paddy Clackin) už o něčí neznalosti svědčí dost. Matt Molloy je mimochodem člen The Chieftains, což asi Brouku Pytlíkovi také nic moc neříká. Pak se ovšem nelze divit, že mu irská hudba v našem podání zní jako indické rágy... Chce to prostě poslouchat, poslouchat, poslouchat a shánět si informace o tomto žánru. Anebo by možná nebylo úplně od věci poučit se ze známého českého přísloví "Ševče, drž se svého kopyta". Mít opravdu blbý den a narazit náhodou někde na soudobou vážnou hudbu, která mi v ten moment zrovna nesedne do ucha, asi bych vyplodil něco podobného. Pokud by tedy ve mně převládalo sebevědomí všeznalého, ke všemu se vyjadřujícího kritika. 

Místo toho budu ovšem raději psát na svůj blog o hudbě, která je mi blízká, a koncertovat s kapelou. My zoufalci to asi ani jinak neumíme. ;-)

Co přinese čtrnáctka na konci?

Rok 2014 začal tak trochu zvláštně. Rozhodně ne lednově. Nepamatuji si začátek nového roku bez náznaku zimy, bez sněhu, celkově mám takový pocit, že jsem ani moc neprožíval změnu letopočtu. I když, silvestrovský večírek se spoluhráči z kapely a s našimi polovičkami, to byla příjemná a vydařená akce... Někteří se z ní vzpamatovávali asi celý následující den.

Začátek ledna mi připadal až neuvěřitelně ospalý. Celodenní mlha (a tím pádem nedostatek slunečního světla) prostě udělá svoje. Takže není divu, že se pro mou náladu hodilo označení "kopr" víc než kdy jindy. Samozřejmě to není ten důvod, proč se na mém blogu neobjevilo žádné PFko. :-) Někdy se tu třeba objeví, ale k jeho vytvoření mi zatím vždy scházel nápad. Tož snad v daleké budoucnosti...

Co se týče tohoto roku, nemám odvahu se pouštět do nějakých předpovědí. Stále se držím toho, že je lepší být příjemně překvapeným pesimistou než hořce zklamaným optimistou. Mile rád bych však setrvával v tom, čemu jsem se věnoval i v předchozím roce (či ještě déle). Stav zvaný kopr už naštěstí dávno vyprchal, přece jenom, s něčím takovým jsem předevčírem na konzultace jít opravdu nemohl. Zrovna se naopak cítím pozitivně nakopnut. Doufám, že to nějakou dobu vydrží. A doufám, že to bude znát i na tomto blogu.

Pádraig Rynne představuje Notify

Album Bye a while kdysi nastartovalo jeho úspěšnou hudební kariéru. Od té doby se jako vyhledávaný hráč na concertinu prakticky nezastavil - koncertování, nahrávání, jedno střídalo druhé. V jeho repertoáru postupem času ustoupily tradiční melodie nově zkomponovaným kouskům, stylově se také posunul více směrem ke škatulce, kterou v Irsku někteří muzikanti nazývají "Progressive trad".
O tom, že mu progresivní pojetí irské tradiční hudby více než vyhovuje, nasvědčuje i jeho novinka Notify. V ní jako by následoval cestu jiného velikána tohoto žánru, Johna McSherryho. Ostatně, přizval si k nahrávání stejnou partu muzikantů, se kterou dal John dohromady projekt .the olllamh. Producentem alba není nikdo jiný než Tyler Duncan, známý také jako člen divoce  fúzující americké kapely Millish. Notify je tedy ve znamení rockového zvuku podpořeného elektronikou.
Jako návnadu pro posluchače uvolnil Pádraig na svých stránkách několik skladeb z nového alba. Z poslechu těchto ukázek to vypadá, že bude Notify tak trochu nepřímým pokračovatelem projektu .the olllam.

Odkazy:

Pádraig Rynne - Oficiální stránky

Koncerty online aneb Jak si trochu kompenzovat nedostatek "prvoligového" Irska u nás

Na nedávné session v pražském Klubu Paliárka jsem byl svědkem zajímavé diskuze na téma "v Čechách se děje ohledně Irska kulové". Jednalo se tak trochu o pokračování toho, co se dá nalézt v článku na stránkách Bernards.cz (který reaguje na jednu facebookovou diskuzi). Tohle téma, v celé své šíři, zde ovšem nechci příliš rozvádět, protože by to vyšlo asi na celý samostatný článek. Navíc by výsledná odpověď určitě nebyla jednoznačná...

Během té diskuze ovšem došla (pochopitelně) řeč i na irské kapely a jejich koncertování u nás. A v tomto případě se dá věc shrnout celkem jednoduše: kromě kapel, které vystupovaly v rámci festivalu Irský máj, tu máme z té "vysoké" ligy opravdu velké kulové.

Důvodů, proč tomu tak je, se najde mnoho. Především se irská tradiční hudba, po opadnutí vlny keltománie, stala žánrem, který neoslovuje až tolik posluchačů. O irské hudbě se nemluví, nepíše - z recenzí tuzemských publicistů to vypadá, jako by po Michaelu McGoldrickovi v irské hudbě nic zajímavého nevzniklo.
Ani na "keltských" festivalech si nějakou kvalitní kapelu z Irska moc dopřát nemůžeme. Není se moc čemu divit, protože uspořádat koncert irských prvoligových muzikantů, to je především dost finančně náročná záležitost. Těžko by se někomu u nás vyplatilo pozvat si At First Light, Lúnasu, Guidewires... Průměrný tuzemský posluchač je myslím dostatečně hudebně uspokojen dávkou laciného keltského bigbítu. Nás, kvalitním irským tradem rozmazlených, je prostě málo.

Jak z toho ven? Emigrovat? To není myslím až tak zapotřebí (upřímně, ani ty volby nedopadly úplně nejhůře). Nabízí se občas možnost vycestovat za našimi západními sousedy - Německo navštívili např. minulý rok Altan. Do Rakouska letos zamíří během své prosincové tour kapela Dervish.

Drobnou kompenzací může být i online sledování koncertů. Netřeba si nic nalhávat - není to úplně ono, nesedíte na židli kousek od pódia, nevidíte interprety před sebou, zvuk živého koncertu vám to také nevynahradí. Ale i tak myslím, že to stojí za to.

Kde si tedy můžeme vychutnat "online gigs"?

Na TG4, BBC NI, BBC Alba máme většinou smůlu

O tom, že na těchto stanicích lze sledovat spoustu pořadů o irské či, v případě BBC Alba, skotské hudbě, už jsem se zmiňoval několikrát. Co se však týče sledování online koncertů, musíme si bohužel ve většině případů nechat zajít chuť - kvůli copyrightům je nemožné některé koncerty sledovat mimo území Irska nebo Spojeného království. Na řadu pak přichází různé programy schopné "přesměrovat" IP adresu. Na TG4 lze naštěstí koncerty, které nešly přehrávat během přímého přenosu, sledovat bez problému z archivu. Díky tomu mi v srpnu neunikly přenosy z festivalu Fleadh Cheoil v Derry. A že to byla velkolepá akce...

Livetrad

Stránky Livetrad jsou přímo určeny ke sledování online koncertů či sessions irské hudby. I zde je možné pustit si koncert z archivu. Takže kdo ještě neviděl koncert Dervish, kteří se připojili k projektu The Leitrim Equation (propagující tradiční hudbu a tanec v hrabství Leitrim), nechť dlouho neváhá...

Concert Window

Online přenosy z koncertů po různých klubech v USA? Vzhledem k tomu, že virtuální vstupenka na tyto akce stojí maximálně 5 dolarů (na vyšší cenu jsem dosud nenarazil) a velmi často bývá na některé koncerty vstupné dobrovolné, bylo by opravdu hříchem tuto možnost nevyužít.
Jedním ze členů týmu, který má Concert Window na svědomí, je i newyorský houslista Dylan Foley (jak už je pro NY houslisty typické - hraje ve stylu Sligo:-)) a tak, nejspíš právě jeho zásluhou, nebývá nouze o koncerty irské hudby.
Netřeba myslím uvádět, že po USA mívá tour řada předních kapel tohoto žánru - Lúnasa aj. Navíc kapely jako Solas či Cherish the Ladies jsou ve Státech doma. Stojí za to si pustit i "domácí koncert" některých interpretů, kteří hrají výhradně pro online publikem pomocí mikrofonu a webkamery. Kvalita přenosů nebývá tak dobrá, jako u koncertů v klubech, pro potřeby běžného poslechu to však bohatě stačí. Jak už jsem zmínil, vstupné na tyto typy koncertů je dobrovolné (což však neznamená, že je koncert zdarma, takže minimálně dolar to stojí).
Concert Window bohužel neumožňuje přehrávání z archivu. Další nevýhodou jsou časy některých koncertů - klasický začátek v 19 či ve 20 hodin v jednom americkém časovém pásmu může pro nás, obyvatele střední Evropy, znamenat, že budeme muset sledovat přenos ve 4 nebo v 5 hodin ráno. Což vskutku není ideální čas, ale v případě takové Lúnasy se myslím vyplatí si přivstat.

Možností, jak sledovat koncerty online, je tedy poměrně dost. Jak už jsem v tomto článku uvedl, nejedná se určitě o plnohodnotnou náhradu fyzické návštěvy koncertu. I tak to ovšem může být pěkný hudební zážitek. Takže přeji příjemný poslech...

Irská hudba z "konzervy"

Stává se, že moderátoři festivalů během uvádění kapel občas utrousí nějakou větu, která je svým obsahem trochu zavádějící. Nejedná se o nic moc trestuhodného, protože moderovat větší akci a neustále udržovat pozornost publika, to není rozhodně jednoduchá záležitost. Takže se prostě přihodí, že v proudu své výřečnosti vysloví i něco, nad čím lze kroutit hlavou. Ale věta, kterou jsem nedávno slyšel z úst jednoho moderátora, mě v té hlavě utkvěla až podezřele dlouhou dobu. Vyslovil ji při uvádění kapely, jejíž členové studují konzervatoř. Moderátor zakončil svůj vstup zhruba takto: "... a kdo by měl zahrát irskou hudbu nejlépe, když ne hudebníci z konzervatoře."

Obyčejně bych se nad tímto naivně znějícím výrokem pousmál a brzy bych na něj zapomněl. Jenže není to tak jednoduché. Ta věta by totiž sama o sobě zněla logicky. Potíž je však v tom, že je (pro mnohé možná až překvapivě) od reality dosti vzdálená.

Muzikantů, či rovnou celých kapel, kteří vzešli z prostředí konzervatoří, se v rámci tuzemské "irské" scény vyskytlo mnoho. Až na výjimky (reprezentované např. kapelou Goblin, která je ze tří pětin tvořená muzikantky z konzervatoře), ovšem předvádějí spíše to, jak by irská hudba vypadat neměla. Jaké mohou být tedy nedostatky takového "Irska z konzervy"? 

1.) Noty, papírky, pultíky...

Hned ze začátku zmíním asi největší trapas, který může v irské hudbě nastat. Stačí, aby se na pódiu objevila partička hudebníků a rozložila si před sebe listy s notičkami... Co lze očekávat potom, to asi není třeba zevrubně popisovat. Interpret během hraní zpravidla velmi snadno ztratí veškerý kontakt s publikem (zírá zkrátka většinou do papíru), hudba se rychle stává nudnou záležitostí.
O nutnosti učení se z poslechu jsem na svém blogu už psal. Takže nyní jen ve stručnosti: nešťastník, který se učí jigy a reely z not, snadno riskuje, že nebude schopen melodii dodat to, co je pro irskou hudbu stěžejní - spontánní "vkládání" melodických a rytmických ozdob, vytváření melodických variací atd. Zafixuje si zkrátka melodii tak, jak se jí naučil hrát poprvé, což je samozřejmě špatně - stane se z ní bezduchý kolovrátek. A to je zase voda na mlýn rádoby kritikům, kterým pak všechny ty jigy a reely zní na jedno brdo...

2.) Marš, marš, marš

Bez specifických důrazů, vázání not, používání ozdob apod. to v irské muzice nemůže dopadnout dobře. Vše je tedy potřeba pochytit z lekcí irských houslí nebo z hospodských session.
Pokud někomu tento základní fakt unikne a pustí se svéhlavě do hraní irských tradicionálů, ten udělá šmahem z jigu šestiosminový marš (který se prostě správně "houpat" nebude), z reelu etudu pro cvičení smyků a z irské polky se mu naráz vyklube česká polka v "sekaném" podání.

3.) Čím rychleji, tím víc Irsko aneb Proč se trošku nepředvést...

S dobře vypilovanou (klasickou) technikou roste často i chuť předvádět se. Jigy a reely se pak některým hudebníkům z konzervatoře přímo nabízejí k tomu, aby je přehrávali v závratných tempech. Velmi častým jevem je i postupné zrychlování - v této souvislosti si vždy vzpomenu na video uveřejněné na YouTube, kde hraje "král valčíků" André Rieu s Johnem Sheehanem (jako hostem) asi nejznámější jig The Irish Washerwoman. Výjimečně zde neuvádím odkaz, protože se jedná o neuvěřitelný kýč, který doporučuji ke zhlédnutí opravdu jenom jako odstrašující příklad.
V irské hudbě ke zrychlení tempa pochopitelně dojít může - v rámci změny skladby během instrumentálního setu (tune change) to není až tak neobvyklé. V průběhu hraní jedné skladby je však lepší si to opravdu odpustit. Na sessionech je něco takového považováno za projev hodný hudebního arytmika. Na pódiích si to ovšem někteří odepřít nedokáží. A tak jsme bohužel stále svědky zrychlující se The Irish Washerwoman nebo Drowsy Maggie...

4.) Našlo by se toho víc...

Zvláštní kapitolou je u některých interpretů snaha nahrazovat ornamenty typické pro irskou hudbu, které si ještě neosvojili, těmi, které jsou jim z nějakého důvodu bližší. Místo rollu (obalu) slýchávám u flétny prazvláštní kombinaci staccata a nátrylu. Houslisté jsou kapitolou sama o sobě. Často nebývají schopni vymanit se z područí klasického vibrata a používají jej při tvorbě každého delšího tónu. Za zmínku stojí i jejich fascinace smykováním od žabky, což pak zpravidla vyústí ve spiccatové "odrážení".
Něco podobného je sice možné uvidět / uslyšet i u irských houslistů, např. u Paula Bradleyho, Maeve Donnelly a dalších. Rozdíl je však v tom, že k takovým fíglům přistupují jako k "prvku překvapení" - někdy jej zahrají, někdy ne. A nefixují se proto k jednomu taktu, kde by to samé stále dokola opakovali jako zaseknutí roboti.

Je situace až tak zoufalá?

Stačí trochu nahlédnout do irských vod, kde lze jednoduše zjistit, že mezi hraním klasické a irské tradiční hudby nemusí existovat vůbec žádný antagonismus. Dámy jako Máiréad Nesbitt, Zoë Conway, Nollaig Casey jsou toho důkazem, protože zahrají spolehlivě irský trad i klasickou skladbu. Dovedou prostě "přepínat" mezi styly. V některých muzikantských rodech je udržována tradice jak irské lidové hudby, tak i hudby klasické, např. v případě Crehanů (rod pocházející z hrabství Clare, nyní působící v Dublinu). Lidově řečeno, v tomto případě je opravdu možné sedět jednou zadnicí na dvou židlích. 

V naší malé Poblacht na Seice je samozřejmě situace komplikovanější. Irskou hudbu se u nás od útlého věku nemohl učit nikdo, takže všichni houslisté začínali na klasice. A nebylo to rozhodně na škodu, protože tento způsob (nejdřív klasická výuka, poté přesedlání na Irsko) se už dávno rozmohl i na zeleném ostrově. Ať už měl někdo hudební základ z "pouhé" lidušky nebo z konzervatoře, irský styl hraní se museli učit všichni, pokud se chtěli opravdu vydat cestou jigů a reelů. Proto představa, že absolvent konzervatoře je výjimkou, už se dále nemusí nic učit a měl by být schopen zahrát všechno od reelového setu, přes čardáš, až po banátskou dzsamparu, je i přes své nemalé rozšíření mezi laickými posluchači pouhopouhým mýtem. Konzervatorista by měl k tomu mít více než dobré předpoklady, protože umí využívat svůj nástroj naplno (hlavně co se týče zmíněné techniky). Někteří z nich skutečně věnují svůj čas a píli tomu, aby si irský styl hraní osvojili, jiným však stačí, že umí co nejrychleji zahrát Morrison's jig či Drowsy Maggie. Tanečníci si na to nezatancují, ale laické publikum tu efektní melodickou smršť zbaštit může, takže proč se snažit...

Hudba je jenom jedna, ale možností, jak k ní přistupovat, je mnoho. Pro někoho je zálibou, pro jiné spíše vášní, pro některé možnost přivýdělku. A je na posluchači, aby si vybral, který tento přístup interpretů se mu zamlouvá nejvíce.

Co přinesl třetí Irský Máj?

Irský Máj by mohl být stále ještě označován za festivalové mládě. Jeho tři úspěšné ročníky už toho ale nabídly opravdu požehnaně. Troufám si dokonce tvrdit, že v posledních letech toho Irska do ČR dotáhl více, než kterýkoliv velký "keltský" festival. A přitom se jedná o malou komorní akci - vše důležité se odehrává v prostorách Divadla v Celetné.
Pro mě osobně byl letošní třetí ročník Irského Máje v mnoha věcech odlišný. V minulých letech jsem se na této akci objevoval jako návštěvník nebo jako sessionový hráč. Letos jsem se díky účasti v projektu Impulses ocitnul i na pódiu. Příjemná změna to byla. I tak mě ovšem lákalo posadit se do hlediště, takže následující den jsem si zašel i na koncert The Rapparees.
Vystoupení kvalitních irských kapel je vůbec velkou předností Irského Máje. Minulý rok to velkém stylu rozjela Beoga. Což je opravdu kapela řadící se ke špičce současné irské hudby, takže laťka byla nastavena velmi vysoko. Belfastští The Rapparees ji myslím udrželi, byť se žánrově pohybovali trochu jinde... Vzhledem k tomu, že se koncert konal v neděli, nebylo možné očekávat divadlo praskající ve švech. Navíc u kapely, která je zde skoro neznámá - přiznávám se, že jsem o The Rapparees také předtím neslyšel. Nemůže to samozřejmě vypovídat nic o kvalitě kapely, protože kousek na západ od nás (Německo, Dánsko...) "touruje" pravidelně mnoho skvělých irských kapel, které se k nám prostě z mnoha důvodů nedostanou. Zvědavost byla ovšem silnější než já, takže jsem se na kapelu zeptal přes facebook jednoho z belfastských muzikantů. Odpověď vypadala zhruba takto: hrají hlavně písně, ale jsou v tom velmi dobří... Už ze začátku mi bylo tedy jasné, že to nebude přímo můj šálek čaje. Neočekával jsem proto mohutný příval jigů a reelů, místo toho jsem byl zvědavý, jak se mladí muzikanti vypořádají s aranžemi písní. Jako lákadlo na koncert dobře zafungovala i přítomnost hostujícího bodhránisty - tam, kde se objeví na pódiu Eamon Murray, nebývá nouze o dobrou show.
Jaké tedy nakonec bylo vystoupení The Rapparees? Z mého pohledu se jednalo o příjemné překvapení. Je totiž více než potěšující, že lze i v případě irských kapel zaměřených na písňový repertoár narazit i na ta uskupení, která nesází na provařené songy a preferuje originální zvuk s vlastními aranžemi písní. Komerčně nastavených kopií Dubliners nebo The Pogues je myslím všude dost (a mívají rojení hlavně v týdnu okolo Sv. Patricka:-)). Po dlouhé době zazněly v našich končinách písně Lowlands of Holland a levicový protestsong The World Turned Upside Down (známý též jako The Digger's Song). Obě písně měla u nás v repertoáru kapela Dún An Doras.
Rytmicky svižné písně s jednoduchou melodií mě až tak nezaujaly, spíš na mě více zapůsobila pomalejší část repertoáru. Tam totiž v aranžích vynikla pro irskou hudbu ne tolik obvyklá kombinace nástrojů housle-viola. Došlo i na instrumentální sety, jejichž tempo bylo však místy přímo brutální (a to jsem byl z belfastských hospod zvyklý na ledacos :-)). Těm, kteří se rozhodli na tuto rychlou jigovou a reelou smršť tancovat, jsem skutečně nezáviděl :-). I přes onu stylovou jinakost, se kterou jsem byl ovšem obeznámen už dlouhou dobu před koncertem, jsem si "gig" této belfastské party skvěle užil.
Session, která započala nedlouho po oficiálním konci festivalu, stála myslím taky za to. Stranou neformálnímu "sessionování" nezůstali ani členové The Rapparees. Belfast je přece jenom líhništěm kvalitních muzikantů, kteří něco vydrží (a nezmizí hned po koncertě na hotel). Není tedy velkým překvapením, že se akce protáhla do pozdních nočních hodin. Nebo ranních? Těžko říct, nemohl jsem zůstat až do konce (i když můj mobil, schovaný s vypnutým vyzváněním pod víko krabice, na to měl asi jiný názor). Nakonec jsme s Aničkou a Eoghanem opravdu vyrazili na náročnou cestu autem do Brna. Děkuji tímto Aničce Ward za odvoz, snad jsem byl jako bdělý spolujezdec a držák energeťáku trochu užitečný...
Napříště už se mi, doufám, podaří navštívit i páteční program Máje s vystoupením tanečních souborů. Podle toho, co jsem viděl na Youtube ("táboráčkový" příspěvek Sona Sól se skvěle parodující mexickou vlnou na závěr), lze usoudit, že o netradiční choreografie nebyla nouze.
Festival Irský Máj tedy i napotřetí zaujal, potěšil a přinesl mnoho skvělých zážitků. Bude opravdu na co vzpomínat...