Šťastný a zelený! Ale i náročný...

Nebudu ovšem zastírat, že jsem se na něco takového netěšil. Svatého Patricka jsem už dlouho chtěl zažít tak nějak "oficiálně".

Vzpomínám si, jak jsem kdysi (2008? 2009?) na 17. března objednal stůl v hospodě a domluvil hraní. Někdo dorazil, někdo ne, zahrály se tunesy, popilo se, pojedlo, a jelo se domů. Už tehdy jsem si říkal, že tomu něco chybí. Chtěl jsem prostě pořádnou oficiální událost, s kapelou, s tanečnicemi, se vším.

Letos se to povedlo. Zažil jsem intenzivní týden svatopatrickovských akcí - hrál jsem v improvizovaném složení, s kapelou, v hospodě, v televizi, ve větších sálech...). Hraní jsem si většinou užíval, došlo ovšem i na pravou hudební torturu v podobě příšerného zvučení. Poslední patrickovský koncert v Bílovicích nad Svitavou ale proběhl v klidu, alespoň já osobně jsem nepociťoval výraznější stres. Příjemná atmosféra, pěkné osvětlení, i to pivko bylo dobré (nějaký speciální stout, proč ne)... pak mě jeden sympatický pár svezl autem do Brna, takže jsem stihl i party v Immigrantu, která taky stála za to. Přišel jsem domů v 6 hodin ráno. Nebýt ten den focení, asi bych celou neděli prochrápal.
Tož tak, týden to byl vydařený. A já můžu jenom doufat, že si tuzemští posluchači někdy vzpomenou na irskou hudbu i mimo tento svátek. Světe div se, hrajeme celý rok:-).

Kevin Crawford, Brendan Mulholland, Sylvain Barou - flétnisté provádí sólo útok

Jak to tak vypadá, nedávno vydané sólové album Kevina Crawforda není zdaleka jedinou flétnovou vlaštovkou. V jeho případě to ani není první vlaštovka, protože mimo alb nahraných s Lúnasou a Moving Cloud už má na kontě celkem 4 sólové kousky (plus album, které nahrál společně se současným lúnasáckým dudákem Cillianem Vallelym).

Z audio ukázek Crawfordova nového alba je patrné, že má stále energie na rozdávání. Jeho výrazný styl umocňuje svým hutným doprovodem i kytarista John Doyle. Je nad slunce jasné, že tito dva si prostě sedli do noty - Doyle si s jeho flétnou rozumí stejně tak dobře jako s houslemi Liz Carrol, Eileen Ivers či Atheny Tergis... Důkazem toho je i společné hraní v nedávno vzniklém triu The Teetotallers, kde sestavu ještě doplňuje houslista Martin Hayes. Ne, není to aprílový žert, Hayes známý spíše svým melancholickým, bohatě zdobeným Clare stylem, skoro éterickým zvukem houslí, hraje se dvěma vyhlášenými hudebními ranaři, u kterých si můžeme být jistí, že nemají ostych přitlačit pořádně na pilu. Svět irské hudby skýtá i dnes mnohá překvapení...

Dalším flétnistou, vydávajícím pro změnu první sólové album, je seveřan Brendan Mulholland, v současnosti žijící v Belfastu. Jeho flétny zazněly na albu Tuned Up (2008), za kterým stojí mocné trio Brendan Hendry - Brendan Mulholland - Paul McSherry. Ne náhodou bylo považováno za "...nejlepší album, které vzešlo z Irska od dob Matta Molloye, Tommyho Peoplese a Paula Bradyho" (Geoff Wallis, fRoots magazine). Proč zrovna dávat do souvislosti album těchto tří velikánů s Tuned Up? Důvodů je více - stejná nástrojová sestava, sety jigů a reelů vzešlé ze sessionového prostředí, ale i promyšlenější aranže, za nimiž stojí hlavně kytaristé-inovátoři (ke kterým oba Paulové bezesporu patří).
Nové Mulhollandovo album Jean's Hill bude spíše tradičním počinem, není myslím ani překvapivé, že větší prostor (alespoň ukázky tomu nasvědčují) je dán hlavně sólové flétně.
Posledním z trojice významných flétnistů, vydávajících sólové album, je bretonský virtuos Sylvain Barou. Jeho hudební kariéra je velmi pestrá - stačí si připomenout Comas, koncertování s Liz Carroll a Johnem Doylem, superskupinu Guidewires... A v neposlední řadě také jeho vlastní sólový projekt, z něhož vzešlo právě nové album. Ukázky znějí více než slibně, seznam hostujících muzikantů napovídá, že album půjde skrz naskrz mnoha žánry - irská hudba, bretaňská hudba, bulharská, makedonská... Máme se na co těšit.

Odkazy:

http://www.kevincrawford.ie/
http://www.brendanmulholland.com/
http://www.sylvainbarou.com/fr_home.cfm   

Ceolchuairt opět na TG4!

Co se týče pořadů o irské muzice na stanicích TG4, RTÉ a BBC, nedá se říci, že by o ně byla v současnosti nouze. Koncem minulého roku nastartovala série Geantraí na TG4, BBC před cca 14 dny spustila už pátou sérii Transatlantic Sessions... A k mé velké radosti se na první zmíněnou televizní stanici vrátil polodokumentární seriál Ceolchuairt!

O tomto seriálu jsem na svém blogu už jednou psal. Připomenu, že Ceolchuairt je hudebně-cestopisným pořadem, kterým provázejí známí irští hudebníci. V prvním díle zavítá Rossa a Rónán Ó Snodaigh do Indie, kde si samozřejmě zajammují s místními umělci. Ano, každý fanoušek šílených fůzí různých tradičních stylů si zde přijde na své. Hlavně v momentě, kdy duo navštíví školu, ve které vyučuje virtuozní hráč na tabla Zakir Hussein.
V druhém díle zavítá donegalská houslistka Mairéad Ní Mhaonaigh do Norska a s obdivem poznává zvuk hardangerských houslí. I tam dojde pochopitelně na pár pěkných hudebních setkání.
Ceolchuairt byl vysílán na TG4 už před mnoha lety. Těžko tedy říci, jestli do té doby natočili další díly této skvělé série (a navážou jimi na ty předchozí), nebo pouze odvysílají staré epizody. Vlastně je to jedno. Tenhle pořad jen tak neomrzí.   

Tim Edey je dvojnásobný vítěz BBC Radio 2 Folk Awards

Ve světě irské a skotské hudby se pohybuje mnoho skvělých kytaristů. Pokud bych si měl sestavit svůj osobní žebříček, tedy něco jako "Top Trad Guitar Players", vím zcela jistě, že tam nebude chybět Tim Edey. Zdrženlivost musí stranou, muzikant je to fenomenální! Kousky, které předvádí na své španělce i na melodeonu (u nás se užívá spíš název heligonka) zaujmou snad každého fanouška zběsilé improvizace.
Navíc z jeho výrazu tváře je všem naprosto jasné, že si samotné hraní užívá. Šíří kolem sebe pozitivní energii v takových kvantech, až máte pocit, že ta muzika je vlastně jedna velká sranda.

Na ostrovních televizních kanálech bylo možné v předchozích měsících uvidět a uslyšet Tima Edeyho jako hosta The Chieftains ve speciální vánoční vydání pořadu Geantraí (vysílala TG4). Nově se však objevil na udílení cen BBC Radio 2 Folk Awards. A samozřejmě neodešel z tohoto večera s prázdnou - odnesl si hned dvě ceny. První z nich byla z kategorie Best Duo, kterou vyhrál společně Brendanem Powerem, hráčem na foukací harmoniku. Tito dva hudební anarchisté zahráli i naživo. Fanoušci nespoutaného jammování vycházejícího z tradičního stylu by si záznam jejich vystoupení neměli nechat ujít. Byl to zkrátka nářez, skutečné improvizační orgie. Došlo mimochodem také na beatbox:-).

Druhá kategorie, v níž byl Tim Edey nominován a vyhlášen za vítěze, nesla název Musician Of The Year. Cenu si nepochybně zaslouží, stačí si na jeho stránkách přečíst přehled hudebních projektů, ve kterých participuje a je každému jasné, že tento interpret skoro nepustí kytaru z ruky. A pokud ano, tak sáhne po melodeonu:-).

V jiných kategoriích se objevili i další interpreti reprezentující irskou hudbu. Cenu za celoživotní dílo si odnesli nezničitelní veteráni The Dubliners. Ocenění "Good Tradition" připadlo producentu Billu Leaderovi, který se zasloužil o vydání mnoha alb britské folkové scény - nahrávali u něj Davey Graham, Bert Jansch, z irských muzikantů především Christy Moore. Právě jeho album Prosperous z roku 1972 bylo během udílení ceny vzpomínáno, protože se při jejím nahrávání sešla skupina muzikantů známých později pod legendárním názvem Planxty.
Je jen škoda, že se tyto pořady nedají od nás sledovat online. V případě, že se prokliká český uživatel na stránky přehrávače BBC iPlayer, přivítá ho pouze zpráva o tom, jak se chystá BBC již brzy vysílat celosvětově on-line. Jestli mě paměť neklame, tak už je tam půl roku. Komu se tedy nechce čekat, nechť se mi nějak ozve (email, facebook). Řešení totiž existuje...

Doporučené odkazy:
Tim Edey - oficiální stránky (úvodní stránka obsahuje i video z vystoupení na BBC Radio 2 Folk Awards)
Profil celticbox na Youtube - nyní už bohužel neaktualizovaný profil Tima Edeyho.

2012

Je tu nový rok a na mém blogu se to opět neprojevilo. Žádné změny, ani žádné PFko. Pamatuji si, že jsem se kdysi (už ani nevím, který konec roku to byl) o vytvoření PF snažil. Říkal jsem si tehdy - PFka s obrázkem pouští do světa každý, tak jsem dostal nápad vytvořit animaci. A z nějakého důvodu mě napadla animace točící se spirály. Výsledek? Při jejím vytváření (a hlavně ve fázi animování) jsem vznikající spirálu sledoval tak upřeně, až mi to způsobilo mírnou nevolnost. Tak jsem se na to radši vykašlal. Tolik tedy k mé snaze o vytvoření originálního PFka.
Budu rád, když letos proběhne všechno v klidu a podle plánu, který sice v mém případě nemívá nějaké konkrétní obrysy (mám prostě rád improvizaci:-)), ale cíle jsou celkem jasné. Minulý rok bylo totiž těch komplikací (nebo bych měl natvrdo napsat držkopádů) až příliš. Co je ovšem zajímavé, že kdykoliv se v mém životě něco po..., tak skoro vzápětí dostanu příležitost rozšířit si obzory úplně jiným směrem. Hlavně ty hudební. Na podzim minulého roku mě jedna nově vznikající skupina zaměřující se na balkánskou hudbu přibrala do sestavy. Z melodických nástrojů jsem tam vlastně jediný zelenáč, všechno se teprve učím a je to pro mě něco úplně jiného, nepoznaného... ale ta možnost zahrát si svižnou muziku, často i v lichých rytmech (pro které ostatně i irští muzikanti mají slabost) v pěkně syrovém podání s akordeonem a píšťalou, které v Srbsku říkají frula, doprovázet písně v srbštině, bulharštině nebo makedonštině... Byla by velká škoda nevyužít této příležitosti.
Samozřejmě zůstávám stále věrný irské hudbě. Sice už to dávno moc nesouvisí s volnočasovými aktivitami (nebo dokonce s relaxací)... když je zkrátka potřeba, musí se zkoušet a ne že ne. Možná takové hraní na sessionu může mít na mě uklidňující účinek, ale z hlediska hraní v kapele tvrdím, že je to dřina. Nejenom pro mě, ale hlavně pro mé spoluhráče, které asi hodně dusím:-)). Ovšem pocit toho, co může na konci té dlouhé práce vzniknout (a vznikne, byť to může trvat ještě mnohem déle, než jsem čekal), je prostě dostatečně naplňující. Můžu si pak tisíckrát přehrát film The Commitments, který více než výstižně pojednává o tom, jak to v kapele může probíhat a jak rychle se může rozpadnout... beztak si řeknu, že ta kapela za to stojí. Asi jsem film nepochopil nebo jsem si z něj žádné ponaučení neodnesl:-).
Jak už to tak v lednu bývá, hudební aktivity musí trochu (ale opravdu jenom trochu) stranou. Zkoušky jsou zkoušky. I z toho důvodu píšu tento příspěvek tak pozdě - už tu na blogu měl být na začátku ledna, rozhodně ne v jeho polovině. Je možné, že se ještě na nějakou dobu na blogu odmlčím. Není to ostatně nic zvláštního. Odmlky byly a budou...

This is How we Fly - lekce levitace se čtyřmi mágy

Tak jako každý uživatel internetu se musím i já dívat denně na facebook a přesvědčovat se, že je tam kulové. Občas se ale objeví nějaká výjimka. Ta včerejší, kterou nasdílel z YouTube na svůj profil hudebník a lektor Michel Sikiotakis, prostě stojí za to. Posuďte sami:

This is How we Fly je projekt, který lze označit za fúzi všeho možného - irská hudba, skandinávská hudba, jazz, experimentální hudba... Samozřejmě, v první chvíli asi každého napadne, že z takového mixu nemůže vzejít nic smysluplného. Ale tady to funguje skvěle. Melodie hardangerských houslí, hluboké, syté tóny altového saxofonu či basového klarinetu, perkuse, do toho všeho improvizovaný step ("percussive dance"), který komunikuje s nástroji jako rovný s rovnými. Ano, zákonitě se z toho musí zatočit hlava. Pocit vznášení je však přece jenom daleko silnější.
Caoimhín Ó Raghallaigh, mimojiné uznávaný interpret tradičního Sliabh Luachra stylu, se spolu s dalšími hudebníky vydal cestou, která vede napříč žánry a styly. Co ovšem dělá z This is How we Fly výjimečný projekt, je způsob, jakým je spojena hudba s tancem. Tanečník Nic Gareiss originálním způsobem kombinuje irský step, americké clogging styly, anglický clog-dancing... Z jeho pohybů a kroků je cítit až neuvěřitelná taneční kreativita, přesnost a smysl pro improvizaci. Celkové uvolnění a lehkost, jakou to vše provádí, opravdu hraničí až s levitací. Slova jako dril nebo dřina tady nějak nesedí. Prostě vás ani nenapadnou...
Po přehrání všech videí projektu TiHwF se mi do mysli vrátilo jisté slovo, které se rozšířilo v létě 2009 na Bernard's Summer School pro označení provázanosti mezi hudbou a tancem (která se z mnoha důvodů často vytrácí). Kdo tam tehdy byl, tuší, o co jde, zbytku populace tohle slovo moc neřekne. Je to zkrátka o "bagru". V případě TiHwF mám pocit, že začal někdo "bagrovat" s několikanásobně větší lžící. Navíc úplně jinak, než to dělali předchůdci.
Dá se ovšem proti tomu něco namítat? Těžko. Spíš nás tato trojice excelentních muzikantů s tanečníkem donutí bedlivě poslouchat či nevěřícně zírat. A vznášet se.

Odkazy:
This is How we Fly - oficiální stránky
This is How we Fly na YouTube

Je opravdu divné, když Češi hrají irskou muziku?

Mě osobně to vůbec divné nepřipadá. Ale občas se najdou nějací rýpalové, kteří ze sebe chtějí za každou cenu dělat chytráky a přijdou s takovým postřehem, že je to vlastně strašně divná věc. Takže lidi hrající u nás irskou muziku bez kapky irské krve jsou snad největší exoti nebo co...

Naposledy jsem měl možnost slyšet něco takového na české verzi Balcony TV, která funguje jako kanál na Youtube. Do jednoho dílu byla pozvána kapela hrající autorskou hudbu v irském duchu (zkrátka netradiční Irsko). Styl, jakým to zahráli, mě osobně nezaujal, tím však nechci pochybovat o jejich muzikantských kvalitách. Hrát bezpochyby umí a hrají dobře.

Co mě však zarazilo, byly řeči, které pronesl bodhránista při rozhovoru s moderátorkou. Myšlenka, proč se rozhodli pro tento styl, byla podle něj postavena na skutečnosti, že jim prý "přišlo hrozně divný, když Češi hrajou irskou muziku. Je to stejný, jak kdyby hrála cimbálovka někde v Dublinu." Hmm... nebo bych měl vlastně napsat: WTF?! Mám takový pocit, že někdo míchá hrušky s jabkama. Jistě, hudba je jenom jedna, ale dávat do souvislosti muziku, jejíž značnou část tvoří instrumentální skladby s tou, která je založená na zpívaných písních, to je hodně ujeté - v případě zpěvu je nutné brát v potaz jazykovou bariéru. U skladeb je to "pouze" otázka důrazů, frázování, zdobení...

Během svých návštěv Irska jsem potkal mnoho lidí, kteří tam zavítali, stejně jako já, odjinud. Ale bez problému se na sessionu připojili k místním muzikantům, zahráli jigy a reely s takovou jistotou, že hudebně naprosto zapadli. Byli to Italové, Australani...

Na druhou stranu, sami Irové holdují cizokrajným stylům hudby, protože mnoho muzikantů tam hraje třeba bluegrass. Z geografického, trochu i historického hlediska je to pochopitelné. Co je ovšem zajímavější - rádi se nechávají ovlivňovat také Balkánem (o balkánské hudbě mají často daleko lepší přehled než většina Čechů). Proč zrovna Balkán? Pro Iry je zkrátka přitažlivý - liché rytmy, bohaté melodie...

Vrátím se zpět k tomu podivnému rozhovoru. Bodhránista totiž perlil i v dalších větách: "...začali jsme ji [muziku] dělat tak, jak to tady umíme - trochu jazzu, trochu gipsy jazzu...". Aha, takže když Češi hrají Irsko, je to "hrozně divný", ale když se pouští do gipsy jazzu, je to naprosto v pořádku. Takový typický český styl, jen co je pravda.

Třešinkou na dortu byl výrok "hrajeme Irsko, ale ryze autorskou muziku. Nehrajeme žádný tradiční ťjúny tisíckrát ohraný". Od bodhránisty to prostě sedí:-). Ten si těch tunesů za život asi užil dost... Zajímavé, že takto nejčastěji mluví jedinci (a teď nemám na mysli bodhránisty), kteří těch tradičních jigů a reelů umí zahrát pramálo. Jistě, pokud se někdo cítí políben múzou, ať veselé skládá další tunesy. Ale v případě, že nemáte zvládnutý alespoň základní sessionový repertoár, snadno můžete "objevovat Ameriku" - nově složený kousek bude připomínat slepenec těch předchozích, které jsou podle některých "tisíckrát ohrané".

Skoro bych chtěl napsat, že už asi vím, proč o bodhránistech koluje tolik vtipů. Ale nebylo by vhodné házet všechny do jednoho pytle. Tímto příspěvkem chci říct jediné - kdo má rád irskou muziku, ať ji poslouchá. Kdo ji má ještě radši (že u ní nechce jenom tak sedět), ať se jí naučí tancovat nebo zahrát na nástroj hudební. Kdo si svůj vztah k irské muzice potřebuje nějak racionálně vysvětlit, může lehko narazit - hledat kvůli tomu ve své DNA keltské geny je nesmysl. V hudbě je vůbec otázka typu PROČ? tak trochu nesmyslná. Ale dá se na ní jednoduše odpovědět: "Protože mě to baví." Na takové odpovědi myslím nic divného není.