At First Light - Idir

Dokáže kapela po mnoha letech úspěšného koncertování stále překvapovat? V případě belfastských At First Light a jejich debutového alba Idir nepřichází jakákoliv záporná odpověď v úvahu. Trio McSherry, O'Connor a McIlduff to prostě umí nejen na pódiu...

Označení "debutové" je pro Idir, jakožto dílo At First Light, tak trochu matoucí - značka At First Light se poprvé objevila v podobě společného projektu dudáka Johna McSherryho a flétnisty Michaela McGoldricka. Stejnojmenné album vydané v roce 2001 sklízelo jednu nadšenou recenzi za druhou. Pro nadcházející sérií koncertů se k projektu připojili Donal O'Connor (housle) a Paul McSherry (kytara). Jádro budoucí skupiny At First Light bylo na světě. Po odchodu Michaela McGoldricka se součástí kapely stal další z belfastských muzikantů, dudák a bodhránista Francis McIlduff. Jako host se po jejich boku objevil i bouzoukista Ruben Bada z Asturie, který tehdy pobýval v Belfastu.

V roce 2006 představili Donal O' Connor a John McSherry album Tripswitch. I o tomto zdařilém počinu se dá částečně mluvit jako o díle At First Light - sestava muzikantů, které si duo k nahrávání přizvalo, je vlastně stejná - Francis McIlduff, Paul McSherry, Ruben Bada...

V čem se nové Idir odlišuje od předchozích alb? Odpovědí je už vlastně jeho název - "Idir" znamená v irštině "mezi". Myslí se tím hudební spolupráce mezi současnými členy At First Light (tria McSherry - O'Connor - McIlduff) i spolupráce s hostujícími muzikanty. Nejčerstvějším přírůstkem v sestavě hostů je mladičká Ciara McCrickard, zpěvačka a houslistka. Její dívčí hlas zazní v písních Aird Uí Chuain (The Quiet Land of Erin) a Courting is a Pleasure. Je to tak, At First Light rozšířili repertoár o písně. Není třeba dodávat, že si s nimi umí aranžérsky poradit na výbornou - až éterickou lehkost dodává písním piano Donala O'Connora. McIlduffův bodhrán vnáší do první písně nebývalou rytmickou eleganci a McSherryho píšťala v sólech zní skoro až mysticky, ovšem bez sebemenší podbízivosti.

Část skladeb na Idir tvoří pochopitelně i kousky, kterými po mnoho let přiváděli návštěvníky festivalů do irské nirvány. Mimochodem, šanci poslechnout si At First Light naživo dostali také středoevropští posluchači - kapela koncertovala v roce 2005 na Slovensku a o rok později zahrála v ČR. Kdo navštívil jedno z jejich vystoupení, určitě nezapomene na zeppelinovsky zakončený Bethan's Dance. Ani ten neztrácí ve studiové verzi na energii a tak je možné vychutnat si duo irských dud (ne náhodou připomínající kvílející kytary) přímo v teple domova.

Z dalších autorských skladeb se na albu objevila čerstvě složená instrumentálka Ar Thóir an Donn. Zkomponoval ji Donal O'Connor, inspirován příběhem ze staré irské legendy Táin Bó Cúailnge. Pomalá melodie kytarového podkladu, doprovázející svižný reel, je krásnou ukázkou toho, jak lze originálně pojmout reelový doprovod. Výsledkem je dokonalá harmonická i rytmická symbióza houslí a kytary.

Jak se na Iry sluší a patří, došlo i na hudební výlety ke keltským sousedům. Vlastně už první skladba je malou návštěvou Bretaně. Z Asturie si vypůjčili El Garrotín od tamějších legend Llan De Cubel, kterým navázali na pozdně renesanční tanec La Volta. Takže ani výlety do historie nejsou At First Light cizí.

Albem Idir dokázali McSherry, O'Connor a McIlduff, že po letech intenzivního hraní neztrácí nápady a inspiraci. Navázali na úspěšnou sérii vynikajících alb, započatou prvním At First Light z r. 2001. Mluvit v dnešní době o moderní irské hudbě a nezmínit přitom belfastskou scénu, kterou tato trojice talentovaných muzikantů prezentuje, to by bylo vskutku trestuhodné...

Hraju polky a nezbláznil jsem se

Následující příspěvek bude možná trochu vypadat jako tiskové prohlášení. Ale nešlo to jinak. Chtěl bych totiž v budoucnu předejít situacím, kdy se na vystoupeních kapely objeví někdo z mých (irské hudby znalých) přátel a podiví se nad tím, že jsem ochotný občas zahrát polky. Za ta léta jsem si vysloužil pověst zapřisáhlého nepřítele 2/4 rytmu... A teď najednou tohle?

Nastal prostě čas uvésti vše na pravou míru. Mnoho lidí možná následujícím tvrzením překvapím, ale to už tak bývá. Nuže – polky mám rád! Je třeba ovšem dodat jedno velké ALE. Říká se totiž, že dobrého pomálu. A v tomto případě to platí dvojnásob.

Přiměřenost, s jakou se polky musí chtě nechtě hrát, byla pro některé tuzemské interprety většinou trochu cizí. Mám na mysli ty, kteří neuměli pořádně zahrát jigs & reels, tak se proto radši věnovali jednodušším rytmům. Jednou jsem si dokonce na jistém fóru přečetl příspěvek lídra nejmenované kapely, která se snažila přiblížit irskou hudbu českému publiku. Zněl zhruba takto: „V Irsku se hrají jigy a reely, na které si ovšem u nás nikdo moc nezatancuje, takže bude lepší hrát polky a pomalejší balady...“. Zbývá jen dodat, že písničkám v původním jazyce taky málokdo rozumí, proč je teda nepřeložit do češtiny žejo. A je hotovo. Irsko na český způsob je na světě. Nemá s irským tradem už vůbec nic společeného, ale je to chytlavé a ty písničky se taky dají zpívat... Můžete takto veselé hrát po hospodách, objíždět menší i větší festivaly. S trochou štěstí tam na nikoho znalého irské hudby nenarazíte...

Ať se to někomu líbí nebo ne, základem této muziky jsou Jigs & Reels, spolu s hornpipy a dalšími rytmy. I polky zde mají své místo - hlavně v oblasti Sliabh Luachra, kde tvoří spolu se slides základní repertoár. Má to určitě své důvody, proč střídat polkové a slidové sety. Třeba z důvodu zachování duševního zdraví, protože slyšet pořád jenom polky, zcela jistě vám z toho brzy hrábne. Kromě toho tam hrají samozřejmě i reely, horpipy, nějaký ten slow air apod.

Co je ovšem nejdůležitější – polka zahraná v Sliabh Luachra stylu zní opravdu jinak, než polka zahraná "po česku". Netýká se to pochopitelně jen Sliabh Luachra, i v ostatních částech Irska mají ty jejich polky od českých hodně daleko. Stačí si poslechnout duo Matt Molloy & John Carty nebo Kevin Burke & Micheál O'Dohmnaill. Tito pánové dokázali ze zdánlivě jednoduché polky udělat krásně plynoucí melodii bez zbytečného um-ca um-ca.

Proti polkám tedy v zásadě nic nemám. Pokud jich není moc a nejsou naučené z notového papíru, ze kterého frázování prostě pochytit nejde. Naučit se z papíru John Ryan's nebo Egan's polku, přijít s ní na session a očekávat, že se všichni s chutí přidají, to je snad nejrychlejší způsob, jak si udělat nepřátele.

S irskými polkami to prostě není zdaleka tak jednoduché, jak si mnozí myslí. Stejně tak to není jednoduché s těmi, kteří je sem tam na požádání zahrají:-).

At First Light a nové album Idir

Až dorazí tato novinka z Belfastu ke mě domů, rád se tady na blogu podělím o zážitek z poslechu. Prozatím myslím postačí malá ochutnávka z rádia (viz link pod textem).

Jakožto fanoušek této belfastské supergrupy jsem si nemohl nechat ujít pořad Blas na severoirské BBC, do kterého si moderátorka Lynette Fay pozvala právě členy At First Light. Tématem rozhovoru bylo samozřejmě čerstvě vydané album Idir. Jeho křest proběhl o den později 28.8. v belfastském kulturním centru An Droichead. Vysílání pořadu je stále přístupné online, takže vřele doporučuji si relaci poslechnout. Už z toho důvodu, že v něm AFL zahrají naživo dvě "návnady" z alba.

Odkazy:

Pořad Blas ze dne 26.8.11
Oficiální stránky At First Light

P.S.: John McSherry si asi napříště rozmyslí zívat si před vstupem do živého vysílání:-).

Tak jsme dokeltovali aneb Pár postřehů z festivalu v Lužné

Nadpis tohoto příspěvku možná vyznívá trochu pesimisticky. Nebo snad i rezignovaně... Ale není tomu tak. Vlastně bych měl napsat, že jsme dokeltovali úspěšně. Ostudu jsme si s kapelou rozhodně neudělali (a to nemluvím jen o hraní na pódiu - session Dálachu ve stanu se setkala také s kladnou odezvou:-)). Diváckou soutěž jsme nevyhráli, což ovšem není žádná tragédie. Pro mě je stále největší výhrou to, když k nám někdo po odehraném vystoupení přijde a řekne, že se mu naše hraní líbilo. Třeba to zní podivně, ale nejedná se o žádné spokojení se s málem - vždyť ta osoba nám mohla jenom zatleskat a pak si jít za svým, na pivko, na párek... A zapomenout na nás. Místo toho si vás po koncertě vyhmátne v davu a věnuje vám pár pěkných slov. To potěší.

Festival Keltování v Lužné pro mě znamenal taky možnost poslechnout si i ostatní kapely. Kromě nás tam hrálo cca 10 dalších kapel, z toho 7 z nich se účastnilo divácké soutěže. V našich středoevropských podmínkách to není až tak malé číslo. Bohužel (alespoň podle mého názoru) silně převažovala kvantita nad kvalitou. Pro upřesnění - zúčastněné kapely by se daly rozdělit do cca 3-4 skupin:

1.) Skupiny hrající ITM - netřeba více vysvětlovat (kdo neví, co za zkratku je ITM, nechť zarolluje na dolní panel mého blogu).

2.) Kapely hrající fůze - např. kombinace irská, skotská, bretaňská muzika + jazz nebo world music ovlivněná irskými prvky (nebo naopak)...

3.) Keltští kotlíkáři - české pokusy o irskou, skotskou hudbu, které degradují jigy, reely i některé písně na těžkopádné odrhovačky

4.) Vykrádači - bezostyšně kradou kusy z repertoáru zahraničních (nebo i tuzemských) kapel, včetně aranží - sóla, doprovody... (při jejich poslechu si neustále říkáte "to už jsem někde slyšel a hráli to úplně stejně - McGoldrick, Solas, Planxty, ...?")

Málokterá kapela pochopitelně "pasuje" přímo do jedné škatulky. Může se jednat o různé kombinace - např. 3. a 4. typ. Pro mě osobně je to kombinace nejděsivější, na druhou stranu chápu, že nezasvěcený tuzemský posluchač většinou irské kapely Planxty nebo Bothy Band nikdy neslyšel a tím pádem ho nijak nevzrušuje, když mu někdo z pódia naservíruje kompletně zkopírovaný kousek těchto uznávaných interpretů...

Občas se objevila na pódiu kapela snažící se o fůzi irské hudby s jiným stylem. Pokud ale někdo neumí zahrát pořádně jigový nebo reelový set a snaží se to dohánět rádoby jazzovými sóly uprostřed setu, výsledkem je zase jenom bída. Nehledě na to, že i tyhle kapely se několikrát uchýlily k vykrádání...

Na druhou stranu je třeba dodat taky něco optimistického - našly se výjimky. Nebylo jich sice moc, ale i tak to postačí ke spokojenosti jednoho náročného a neuvěřitelně rozmazleného posluchače. Co se týče škatulky ITM, stálo za to si poslechnout Goblin. U fúzí mě příjemně překvapili M3 (a to nejsem přímo fanouškem bretaňské hudby).

Je jenom škoda, že kapely tohoto typu jsou u nás skoro až v pozici undergroundu. Všímal jsem si toho při poslechu tuzemských pořadů na internetovém rádiu, v TV a všiml jsem si toho i na Keltování. Můžu jenom doufat, že se situace za nějaký čas změní k lepšímu. Do té doby nezbývá nic jiného než čekat. Nebo spíš poslouchat a hledat neprovařené kousky, znova poslouchat, učit se, pilovat, aranžovat...

Tož tak...

Bylo načase konečně dodělat resty z minula (viz předchozí příspěvek). Vypadá to, že se článek o pražských sessionech stane na delší dobu předposledním článkem na blogu. Zkouškové v plném proudu, navíc se musím v červenci přestěhovat (a ještě úplně nevím kam)... je toho hodně. Z hudebního hlediska by měl nastávat čas hudebního útlumu. Aspoň to jsem si ještě nedávno myslel:-). Skutečnost je taková, že spoustu inspirace přichází v době, kdy to je nejméně vhodné. Např. během biflování nic neříkajících cizích pojmů, které normální jedinec stejně brzo zapomene. Stačí si jako kulisu pustit pár archivních nahrávek a... v porovnáním s jinými obdobími během roku to jde najednou nějak samo a tunesy do setu prostě samy od sebe pasují.

Abych nezapomněl, housle nemůžu nechat ladem i z jiného důvodu - 25. června hrajeme s kapelou v Lužné u Rakovníka. A když už se budeme trmácet takovou cestu, tak ať to naše didlideee stojí za to...

Irský Máj, nejen lásky čas...

Existuje lepší důvod k návštěvě Prahy, než ten, že se tam bude sešnit? Možná jo, ale tentokrát se tam konaly hned 2 sessions po sobě - v pátek v Caffrey's Baru a v sobotu v James Joyce. V našich zeměpisných šířkách je to něco výjimečného. Ale pro upřesnění - sessions se konaly v rámci festivalu Irský Máj, který organizovala taneční skupina Coiscéim. Součástí festivalu byla jak taneční a hudební vystoupení, tak i divadelní hry (pochopitelně z per irských autorů).

Osobně jsem se zúčastnil jen jednoho koncertu a 2 sessions (přes den jsem bloudil po centru), ale i to mi postačilo ke spokojenosti. Session šlapala, tak jak má, tunesů zaznělo taky dost... a zahráli si myslím všichni. Jenom škoda, že atmosféru session v Caffrey's narušovala čtveřice podnapilých ostrovanů svým hlasitým hulákáním a otravováním muzikantů. Ale situace, ve které figurují sessionoví muzikanti a podnapilá individua, můžou dopadat i daleko hůře. Těm místním exotům se naštěstí hudba líbila. Navíc v hospodě, která se nachází přímo v centru Prahy, se musí s komplikacemi tohoto typu počítat. Bohužel... Session v James Joyce naštěstí proběhla v "klidu". Nebo bych spíš měl napsat, že muzikanti měli klid a prostor k dostatečnému tunesovému řádění (které rozhýbalo i tanečnice, takže se bylo myslím i na co dívat:-)).

Sečteno a podtrženo - akce to byla zdařilá a rozhodně zasluhuje pokračování. Takže za rok v ten samý čas, didlideee v Praze bude zas...

Wrecked!

To slovo zaznělo během mého pětidenního pobytu v Belfastu mnohokrát. Možná by se dalo říct, že bylo i slovem nejvíce používaným. Pochopitelně i já jsem „f****n' wrecked“ po tom všem, co jsem tam zažil. Ovšem stejně, jako při mých minulých návštěvách, musím i teď prohlásit, že to stálo za to. Ten obrovský příval muziky, o který se postarala kupa šílených muzikantů, ty nikdy nekončící večery (a po nich težká rána)... a jeden nezapomenutelný gig. Ale popořadě:

Sessions
Psal jsem o nich vždy v superlativech a ani letos tomu nebude jinak. Tentokrát ovšem z trochu jiného pohledu. Po letech intenzivního poslouchání irské muziky (ano, měl jsem a stále mívám chutě si poslechnout něco jiného, ale vždycky se k ITM vrátím) už mám jakžtakž přehled o tom, jak zní „starší“ styly interpretace tradičních tunesů a relativně „novější“ styly hry. Co je ale na belfastských sessionech naprosto úžasné – lze tam najít oboje. Úterní hraní v Madden's by se dalo označit jako „good old stuff“. Housle, Flétny, občas dudy a spoustu tradičních tunesů hraných ve volnějším tempu. Žádný doprovodný nástroj (kromě bodhránu) nebyl přítomen. Ano, připomínalo mi to zvuk, který znám z archivních nahrávek. Samozřejmě bez „nostalgického“ šumu. Hodně tomu napomáhali i flétnisti – dva starší páni do nich foukali opravdu znamenitě, takže vynikl krásný „dřevěný“ zvuk těchto nástrojů. Na sessionech v Garricku zazněly prozměnu skoro neznámé tunesy v podání houslí, fléten, kytary nebo bouzouki. Harmonické postupy kytaristy Ryana McCourta pasovaly do tunesů s až neuvěřitelnou elegancí. Docela mě překvapilo, že na čtvrtečním sessionu v Duke Of York nehrála žádná kytara. Pamatuju si, že tam hrával Brendan Quinn nebo Stevie Dunne. I tak se ovšem hrálo znamenitě, protože především houslisté Donal O' Connor a Martin Dowling přinesly pořádnou porci jigů a reelů. Došlo i na slidy, které bych v Belfastu nečekal vůbec. A už vůbec bych nečekal slidy, které znám:-).

Je velká škoda, že v prosinci skončily sessions v Hercules Baru. Prý tam probíhaly neuvěřitelných 15 let (!). Stačí ovšem jedna výměna majitele a je po tradici. Pro mě osobně byly tamější sessions skoro srdcovou záležitostí. Bylo to místo, kde jsem zažil svoje hudební "poprvé" (dokonce si ještě pamatuju i tunesy, kterými jsem tehdy začal set).

Dobrá zpráva však je, že se jádro sestavy z Herculesu udrželo. Akorát hrává jinde. Přesvědčil jsem se o tom při večerní návštěvě Whites Tavern. Bylo to pro mě více než milé překvapení, když jsem tam uviděl Jasona a Deziho. Zbytek bandy (včetně dvojice houslových es Ruadhrai O' Kane & Shane Mc Aleer) jsem pak potkal po přesunu do Madden's. Nevím už, do kolika se hrálo. Únavu jsem cítil po každé session, ale dobrý pocit z muziky vždycky převládl.

Myslím, že je to ten nejlepší způsob, jak trávit především sobotní večer a noc v Belfastu. Stačí vzít housle, nasednout do taxíku a postupovat po jednotlivých etapách: John Hewitt's → Whites Tavern → Madden's.

Craic

Osobě neznalé irského prostředí by se mohlo zdát, že se v Irsku vyskytují samí feťáci, protože slova craic a crack zní vskutku podobně. Ale jedná se opravdu o craic, který je spojen s hudbou, pitím, kartami (či jinými stolními hrami) a nějakým tím „fanyšmoukem“. Pobýval jsem v místě označovaném některými lidmi jako „Partyhouse“. Majitel tohoto domu se sice občas tváří, že v baráku žádné party nechce, jenže na druhou stranu to bývá ve většině případů on sám, kdo si tam vždycky nějaké přátele dotáhne. Až na jednu výjimku jsem se těchto večírků moc neúčastnil, protože bych si s místními šílenci příliš nepokecal - za střízlivého stavu jim sice jde trochu rozumět (belfastským přízvukem už se pár let prokousávám), po několika pivech a „šmoucích“ je ovšem jakákoliv snaha marná... Navíc jsem tam nepřiletěl kvůli tomu, abych zažil jenom craic. Jsem možná rozmazlený, ale já prostě musím mít ceol & craic;-).

Gig

Padraig Rynne (concertina) a Sylvain Barou (flétna, občas dudy) spolu hrají ve výborné kapele Guidewires, kterou někteří přezdívají „Bothy Band současnosti“. Zrovna vydávají své druhé CD. Aby té muziky nebylo málo, spojili své síly s osobou rytmicky nejpovolanější – Donalem Lunnym. A odehráli v této sestavě pár (opravdu jenom pár) koncertů, z nichž jeden se konal právě v belfastském kulturním centru An Droichead. Koncert to byl vydařený. Vlastně bych měl natvrdo napsat – byl to nářez největší, protože kombinace Padraigovy concertiny, Sylvainovy příčky podpořené neuvěřitelným rokenrolovým doprovodem Donala Lunnyho na bouzouki nebo kytaru, to vše dohromady zapůsobilo jako vysoce explosivní směs. Během jejich vystoupení zaznělo mnoho skvělých tunesů – kromě tradičních (i čerstvě zkomponovaných) jigů a reelů zahráli i asturijské, bretaňské melodie a skladby v balkánském duchu (balkánský původ některých exotických tunesů je mnohdy těžké odhadnout, protože jak Irové, tak Bretonci či Asturijci tuze rádi komponují v lichých rytmech). Po tomto koncertu jsem se myslím stal ještě větším obdivovatelem Donala Lunnyho. Muzikant, který už od 70. let výrazně ovlivňuje podobu irské tradiční hudby (nedovedu si představit, jak by zněla bez Bothy Bandu, Planxty nebo Coolfinu), ve svých letech odmítá pověsit bouzouki na hřebík a na pódiu hobluje struny s razancí rockera. Únava na něm nebyla skoro znát, a pokud ano, tak to bylo vždy až po odehraném setu (ale po delších setech si mají kolikrát chuť oddychnout i mnohem mladší muzikanti). Jeho vitalita byla opravdu obdivuhodná. Velký potlesk sklidili i předskokani - flétnista Brendan O' Hare a houslista Ruadhrai O' Kane (mimochodem čerstvý otec). Zahráli několik tradičních setů. Ruadhrai se navíc postaral o jeden nádherný dárek pro mě a Tichučka. Věnoval nám poslední set krásných reelů („… for a couple of gentlemen from Czech Republic, Andrew and Tom...“). Mami, tati, letos už nechcu žádné dárky...

Hudba jako setkávání se

Pochopitelně nejlepším prostředím k potkávání dalších lidí jsou sessions. Při čtvrtečním hraní v Duke Of York jsem se seznámil s mnoha muzikanty, které jsem při předchozích návštěvách Belfastu z nějakých důvodů nepotkal. Byla to nezapomenutelná session, nejenom z hudebního hlediska. Stačilo, aby si naproti mě sedla jedna sličná houslistka... Nemusím ani zmiňovat, jakým směrem jsem se při hraní nejčastěji díval (samozřejmě nenápadně;-)). Půvabných houslistek, které umí pořádně hrát ITM (tzn. - nemám na mysli vnadné barbíny s „elektrikama“), je všude málo. V Irsku jakbysmet. Ale výjimky stojí vždycky za to. V tomto případě se navíc jednalo o vícero výjimek najednou. Fotka prozradí víc. A malá nápověda: není to focené v zrcadle...

Počasí

Stálo za... A to jsem si původně myslel, že odlétám do teplejších krajin. Tepleji tam skutečně bylo, v porovnání s předjarními mrazy u nás. Ale vydrželo to možná tak 2 dny. Pak se vše vystřídalo – v pátek dokonce začalo sněžit (viz foto) a já se pak v neděli vrátil do ČR, kde vládlo jarní počasí.

Na druhou stranu - belfastské výkyvy počasí mi jako vždy byly stejně ukradené. Většinu času jsem byl zalezený v hospodě.

Kde je groove?
O rituálu zvaném „hledání groovu“ (lepší název mě nenapadl) jsem od Tichučka slyšel několikrát. Ale nikdy jsem netušil, že budu mít to štěstí a absolvuji jej taky. O co se vlastně jedná?

Dlouhou dobu jsem si myslel, že pan domácí, u kterého Tichučko bydlí, je spíše ateista (snad všechno tomu nasvědčovalo). Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že to není úplně pravda. Vyznává totiž groove. Groove musí být přítomen ve všem, co má být hodno obdivu. Jakmile něco nemá groove, nemá ani cenu kvůli tomu mačkat tlačítko „Play“.
Není nikde pevně stanoveno, jak tento groove uctívat. Nejčastěji se to provádí v pozdních nočních hodinách. Osoba vyznávající groove jej musí nejprve nalézt pomocí úderů dlaní do kuchyňské linky (z jiných zdrojů mám, že i údery do stehen). A neustále jej udržovat. To vše za zvuku posvátní liturgické hudby v podání kapely Led Zeppelin...
Uctívání groovu nevyžaduje žádnou askezi, rovněž při něm nejsou zakazovány žádné omamné látky. Spíš naopak...

Co na závěr?

Netřeba se nadále rozepisovat, protože jsem vlastně vše shrnul už v úvodu. Ještě dlouhou dobu po příletu jsem byl totálně wrecked. Na druhou stranu, už na úterní kapelní zkoušce (i při pátečním patrickovském hraní) jsem zjistil, jak mě ty belfastské sessiony pěkně „nakopnuly“. Samozřejmě tahle maratónová rozcvička před hraním na svatopatrickovských akcích nebyla jediným důvodem mé cesty. Bylo jich mnohem více - páteční gig, nákupy CD, lekce, setkání se s přáteli...

Chtěl bych poděkovat všem „f****n' nuts“ (možná to zní překvapivě, ale toto označení má tam na severu spíše pozitivní zabarvení), kteří se přímo či nepřímo postarali o to, abych se tam cítil jako... hmm... jako v jednom pravém, velkém, nefalšovaném, hudebním blázinci... Didlideeee!