neděle 30. ledna 2011

Defrost byl nutný

Na konci zkouškového je více než nutné provést pořádnou debordelizaci. Letos se prvním kandidátem na úklid stal mrazák, po něm pochopitelně došla na řadu lednice. Těžko říct, kde se nacházely větší poklady. Mrazák rozhodně stál za to (pro fanoušky arktické archeologie to musí být ale teprve zážitek!), lednice však ukrývala mnohem nechutnější překvapení - dva pravé, nefalšované pukavce. Poslední dobou jsem se vrátil k focení všeho možného, takže i v případě pukavců bylo vše náležitě zdokumentováno. V mém vlastním zájmu však zveřejňuji pouze fotky z mrazáku (nerad bych přišel o už tak malý počet čtenářů tohoto blogu). Navíc, fotka pukavce nemůže zaznamenat ono nepříjemné aroma, takže by to nemělo ten "správný" efekt. Poslední snímek mrazáku znázorňuje rozdíl před a po rozmrazení. Obleva to byla myslím znamenitá...



čtvrtek 20. ledna 2011

Zase kosa aneb dost bylo výstřelků

Tentokrát proti návratu zimy a mrazu vůbec nic nenamítám. Je leden, tak má být prostě zima. Samozřejmě bych lhal, kdybych tvrdil, že mi nezvykle teplé počasí v předchozích týdnech nevyhovovalo. Žádný mráz, teploty pěkně nad nulou... a bez sněhu jsem se (ostatně jako vždy) obešel. Jenže v sobotu 15.1. už to došlo do extrému. Pravé aprílové počasí, chvíli slunce, chvíli déšť (který mi až moc připomínal májový deštík). A aby toho nebylo málo, objevila se duha!
Nejsem kronikář ani meteorolog, takže nemám o podivných výkyvech počasí v průběhu staletí žádný přehled. Ale v lednových dnech bych čekal cokoliv, jen ne duhu. Příroda si prostě umí vystřelit. Shodou okolností jsem měl po ruce fotomašinku, tak jsem si ten výstřelek i vyfotil. Nemusí padat z nebe kameny, ryby, žáby a jiná havěť. Duha v lednu je myslím úlet sám o sobě...


úterý 11. ledna 2011

Chtělo to něco "nového"

Uplynou tři roky od doby, kdy jsem založil svůj blog. Dodnes nechápu, co mě k tomu přesně vedlo. O mých vyjadřovacích schopnostech jsem neměl nikdy valné mínění, o své "psací" morálce jakbysmet. Čím dál víc si myslím, že ten nápad vznikl pod náporem adrenalinu - bylo (stejně jako je i teď) zkouškové, které se na člověku projevuje častým střídáním nálad a stavů: od počáteční snaživosti, optimismus, pak k postupnému vyčerpávání, skepsi, až k totální rezignaci a pasivitě... a do toho zmíněný adrenalin, který nutí občas dělat divné věci:-).
Předchozí příspěvek o albu Fidil 3 jsem měl rozpracovaný docela dlouho. Neustále jsem jej promazával, přepisoval, opravoval, doplňoval. A vůbec - byla to pěkná fuška. Psaní o hudbě není jednoduchá záležitost, proto obdivuji každého, kdo je schopný napsat smysluplnou recenzi o zajímavém albu a jeho slova přesvědčí čtenáře natolik, že si jméno interpreta či jeho alba najde alespoň na Youtube. Bohužel, stále více zjišťuji, že se o irské muzice u nás píše málo. Přesněji řečeno - skoro vůbec. Autoři, kteří se jí dříve věnovali, v dnešní době píšou o interpretech a jejich albech z jiných, vzdálenějších koutů světa. Že by irská muzika už nebyla tak atraktivní?
Je pravdou, že má ITM (pro osoby této zkratky neznalé: Irish Traditional Music) už má svá nejdynamičtější období nejspíš za sebou. Která hudba jinde ve světě, vycházející přímo z tradičního stylu hraní, se může pochlubit takovým dynamickým vývojem? Napadá mě pár zemí, ale jejich počet by se dal ukázat na prstech jedné ruky.
Pořád si ovšem myslím, že se v ITM ještě může objevit album, která přinese něco nového a (nejen tím) posluchače příjemně překvapí. Pro několik alb z minulého roku to platí určitě. Třeba o nich něco časem taky napíšu...

Fidil 3 – Víc houslí, víc muziky

Když před několika lety spojili síly Ciaran Ó Maonaigh a Aidan O'Donnell, první album s názvem Fidil bylo zanedlouho na světě. Asi každý Irskem nasycený posluchač musel tehdy na chvíli zpozornět. Donegalské housle už sice dávno nebyly neznámým pojmem, vždyť kdo by neznal Altan... Jenže tihle mladí muzikanti je představili v jiném světle. Tradičněji i s velkou porcí nových nápadů zároveň. Že to nejde? Stačí si poslechnout Fidil, na kterém Ó Maonaigh s O'Donnellem představují donegalskou hudbu ve vší syrovosti a zemitosti. A v nástrojové sestavě pro Donegal příznačné - dvoje housle.
V roce 2009 rožšířili Fidil svou sestavu o další nástroj. Světe, div se, byly to také housle – k duu se připojil Damien McGeehan. V tomto obsazení nahráli právě album Fidil 3.
Při listování bookletem Fidil 3 si nelze nevšimnout věty: „Jediný nástrojem, který byl použit při nahrávání tohoto alba, jsou housle“, která přesně vystihuje podstatu celého projektu. Žádný bodhrán, bouzouki, kytara, jenom housle. Donegal je skutečně krajem houslistů, byť o jiné nástroje tam není nouze. Tradiční styl hraní, při kterém jeden z houslistů hraje melodii o oktávu níž (reversing) a dodává tak hře hutný basový zvuk, se na albu objeví mnohokrát.
Podobně jako u předchozího alba se Fidil zaměřují výhradně na tradiční melodie, čemuž se nelze moc divit – Donegal ještě zdaleka nevydal všechno hudební bohatství, takže (oproti většině jiných krajů Irska) je stále možné uslyšet i mnoho neznámých melodií, které se často předávájí z generace na generaci mezi muzikantskými rody. Jedním z významných rodů jsou právě i Ó Maonaigh, v jejichž tradici více než úspěšně pokračuje Ciaran Ó Maonaigh (dědeček Pronsias byl uznávaným houslistou, teta Mairéad Ní Mhaonaigh působí v kapele Altan). Na albu se proto objevují i perly z jejich "rodinného" repertoáru.
Fidil 3 nabízí na svém CD melodie a rytmy typické pro Donegal, tedy nejen „klasické“ jigs & reels, ale i highlands, barndances, germans, hornpipes, waltzes... zajímavou třešinkou je v tomto smyslu The Hunt of the Hound and the Hare – set houslových melodií (Descriptive Piece), který „popisuje“ (vypráví) děj, v tomto případě hon na nebohého zajíce.
Trio Ó Maonaigh, O' Donnell, McGeehan ovšem nemá nic společného s puristy slepě zahleděnými do tradice, což na albu dokazují mnoha fígly převzatými např. z klasické hudby. Pizziccato už použili Ó Maonaigh s O'Donnellem na předchozím albu, po příchodu třetího houslisty McGeehana je ale využíváno naplno. Harmonické dovednosti houslistů proměňují každou zdánlivě jednoduchou tradiční melodii v opravdový majstrštyk. Jako příklad nelze nezmínit hornpipe Francie Dearg's, se kterým si trojice houslistů pohrála vskutku mistrovsky, takže při poslechu podmanivé melodie a jejího flažoletového doprovodu posluchače nenapadne snad jiné slovo, než "nádhera".
Fidil 3 svým albem dokázali přenést staré hudební klenoty do žhavé současnosti. Jejich jiskřící smyčce udržují donegalský styl tam, kam po staletí patří - dál od jihu Irska, blíž ke Skotsku a k severské hudbě, i ke kanadskému Cape Breton stylu. Ano, tam všude jsou housle dominantním nástrojem (se znatelnými dudáckými vlivy). Ó Maonaigh, O' Donnell a McGeehan to zkrátka vzali za správný konec a předvedli, jak vypadá tradiční houslová hudba na začátku 21. století.

Odkazy: Oficiální stránky Fidil 3

sobota 1. ledna 2011

2011... hmm... co fčil?

V mém případě je to prosté - měl bych tento rok udělat všechno, co jsem nestihl v roce minulém... spoustu věcí jsem pouze "naťukl" a bude potřeba je dotáhnout do konce. Útěchou mi budiž, že vím přesně, co a jak chci udělat.
V prvé řadě jsem konečně našel pěkné téma na bakalářku. Bylo už načase... Vrhnu se na ni hned, jak doklepu zkouškové na etnologii. Podle toho, co jsem viděl na univerzitním informačním serveru, to bude taky dobrý záhul... Po dnešku to ovšem vypadá o něco nadějněji.
Co se týče muziky, mám mnoho důvodů být (alespoň na chvíli) optimistou. Naše muzikantská sestava, která se dala dohromady v Brně, půjde letos s kůží na trh a objeví se na pódiích. O vytvoření kapely jsem se snažil už dlouho, snad od doby, kdy jsem začal v Brně studovat. Ale najít ty správně zapálené a schopné hráče zabralo nějaký ten čas... nějaké 2-3 roky.
Kromě naší brněnské kapely Dálach (odkaz na kapelní web se zde brzo objeví), hráváme s kolegyní flétnistkou nadále s Eoghanovou kapelou Ceol Flies, která vznikla v minulém roce. Takže muziky bude myslím ještě spousty. Taky doufám, že nebudu už nadále posouvat termín návštěvy Belfastu. Belfastské sessions mi zkrátka chybí.
Zbude mi se všemi těmi plány nakonec i nějaký čas na psaní do blogu? Toť otázka, kterou zatím nechám nezodpovězenou...

pátek 31. prosince 2010

Jaké to je být skoro týden off-line?

Nejednalo se o žádnou sázku nebo hec. Osobně se totiž nepovažuji za internetového závisláka, takže nebylo potřeba nikomu nic dokazovat. Prostě nám nešel doma po Štědrém dni internet. Těžko říct proč, já si myslím svoje - vina padá na toho, kdo se v těch kabelech naposledy hrabal:-).
Původně jsem si myslel, jaké to bude bez internetu peklo. Nakonec ten týden proběhl myslím v pohodě. Sice mě mrzelo, že nemůžu dát konečně do pořádku svůj blog (příspěvky se nějak podezřele shromažďují ve složce "Koncepty" a jejich autor je čím dál tím víc líný dopisovat články do konce a zveřejňovat je), ale to je tak všechno. Když nepočítám občasné nutkání podívat se na e-mail (chovám asi bláhovou naději, že mi tam přijde něco jiného než spam). Abych nezapomněl - po facebooku se mi nestýskalo vůbec...
Po těch šesti dnech bez internetu jsem si vlastně uvědomil jednu krásnou věc. Když člověk na chvíli omezí brouzdání po netu, má najednou překvapivě více času. Tak jsem si po dlouhé době otevřel knihu (a nebyla to doporučená literatura z přednášek), zahrál jsem si na housle. Vlastně se dá i říct, že jsem cvičil. Což se nestává moc často... Asi opravdu neuškodí být někdy off-line.

středa 24. listopadu 2010

Kam zmizel trad?

Muzika, kterou poslouchám (nebo kterou jsem ještě do nedávné doby výhradně poslouchal), se nedá jen tak "naladit" na tuzemském rádiu. Minulou sobotu se rádio Proglas postaralo o výjimku v podobě pořadu "Slyšte, lidé!". Sobotní díl byl věnovaný tzv. keltské hudbě z našich luhů a hájů.
V sobotu jsem měl tak nějak napilno, ale využil jsem možnosti poslechnout si tento díl z archivu. Před přehráním záznamu jsem byl hodně velkým pesimistou. Výhodou pesimisty je však to, že může být příjemně překvapen... Překvapení se opravdu dostavilo. Sice ne moc velké, ale přece jen - většina věcí se dala poslouchat. A něco málo z toho všeho bych si s chutí poslechnul ještě jednou (hlavně zásluhou dvou sester-zpěvaček:-)).
Jedno mě ovšem dost zamrzelo - neuslyšel jsem žádný pořádný irský trad. Žádný instrumentální set, ze kterého by mě ovanula atmosféra ostrovního pubu. V Jedné ukázce sice zazněl set dvou poměrně známých tunesů, úroveň jeho interpretace byla ovšem dost příšerná. Název kapely jako by mi napovídal, co mé uši prožívají. Docela to bolelo...
Podle ukázek z pořadu by měl člověk skoro pocit, že se u nás irský trad nehraje. Naštěstí tomu tak není. Mnoho hudebníků z naší tuzemské "irské" scény se sice pustilo i do jiných stylů, trad ovšem zůstává nadále. Chuť zahrát si nebo poslechnout tuto muziku totiž nemůže jednoduše zajít, zmizet. Už z toho důvodu, že bych musel změnit název svého blogu:-).