Reportáž z 1. Mezinárodního hudebního festivalu Sousedské Tolerance

Začalo léto a jak už to v tomto období bývá, s hudebními festivaly se doslova roztrhl pytel. Nejinak tomu je i v oblasti world music, která už dávno není spojována s městským prostředím (jakožto s místem střetávání vlivů), ale proniká stále více na venkov. Tam se často setkává s nepochopením a odmítavými postoji místních. Tomuto problému zatím nebyla věnována žádná hudebně-sociologicko-psychologická studie, takže dosud není možné s jistotou říct, co přesně vadí místním na zvuku neladících a hlučících lidových nástrojů. Mezinárodní Hudební Festival Sousedské Tolerance (MHFST) konaný v Rosicích u Brna byla první velkou akcí svého druhu (v oblasti world-music), která se zaměřila přímo na sousedy jako na cílovou skupinu. Hlavní organizátor festivalu O. Tryhuk připravil velmi pestrý program, který začal v odpoledních hodinách blokem workshopů. Účast na workshopu nebyla nijak závratná, celkový počet zájemců o hru na gadulku a buben se vyšplhal na 2. Zatímco účastník "gadulkového" workshopu nebyl schopen po intenzivním kurzu vyloudit z nástroje jediný tón, u bubnu přinesla výuka své ovoce, takže absolvent rychlokurzu ještě po jeho skončení do bubnu dál vesele mlátil. Zpestřením programu byl i workshop s bičem, který lze díky soundtracku k Tenkrát na Západě považovat za hudební nástroj. Následovalo vystoupení dua gajdy - buben, které muselo být bohužel ukončeno po intervenci jednoho ze sousedů. Vystoupení mezinárodního projektu DíkyBohuUnplugged (ČR-Kuba-Řecko) už ovšem proběhlo bez jakýchkoliv vnějších zásahů, takže si všichni zúčastnění mohli vychutnat souhru píšťal (všeho druhu), malého cimbálku, houslí a mnoha strunných nástrojů balkánské provenience. Hudebníci hráli pěkně "od podlahy" a míru (ne)ladění by jim mohla závidět kdejaká vesnická dechovka. 1. ročník MHFST tak dospěl ke svému zdárnému konci. Iritabilita sousedů bydlících v blízkosti hlavního organizátora byla úspěšně otestována.

Jak se mi zalíbilo na severu

To sobotní ráno bylo hodně podivné. Počasí mizerné, vlaková spojení ještě mizernější (tříhodinová cesta vlakem s pěti přestupy + náhradní autobusová doprava z Frýdku jako bonus).
Jeden z osobáků byl přímo narvaný k prasknutí. Plným vlakem jezdím do Brna během semestru poměrně pravidelně, ale tohle bylo moc i na mě. Asi se v jedné vesnici cestou na Frýdlant konalo něco velkého, že tam musel jet opravdu každý. Tísnil jsem se s futrálem s houslemi až někde u dveří. A ještě jsem nervózně pokukoval po hodinkách, protože jsem si nebyl vůbec jistý, jestli pak stihnu přestoupit ve Valmezu na EC. Prostě dost důvodů k tomu, abych měl blbé nálady na rozdávání. Ale...
Nějak to nešlo. Koutky úst se mi pořád otáčely směrem nahoru. Měl jsem po tom všem pořád dobrý pocit a bral jsem to s úsměvem (za mých dětských let byl tento typ úsměvu obvykle počastován rčením "usmívá se jako měsíček na hnoji"... dodnes jsem přesně nepochopil, proč zrovna na hnoji, ale strýc google možná na něco časem přijde)
K dobré náladě stačilo opravdu málo - zahrát si den předtím na jedné akci v Návsí (nebo Nawsie, ať jsem politicky korektní) u Jablunkova. Nebylo to naše první hraní v tomto kraji. A jak to tak vypadá, ani poslední. Což je jedině dobře. Čím víc tam totiž hrajeme, tím víc mám ten kraj radši.
Lidé jsou tam příjemní, pohostinní (kalíšek, sem, kalíšek tam, klasika:-)). V dnešní době bych řekl, že se jedná spíš o vzácnost. Navíc slyšet rozhovor, během kterého se střídá čeština s goralským dialektem, je zážitek sám o sobě. Co mě ovšem nejvíc potěšilo - místní tu naši irskou muziku, kterou jsme tam zahráli s Eoghanovou kapelou Ceol Flies (s Radvanem Markusem jako hostem), opravdu poslouchali. Nedá se to samozřejmě říct o každém přítomném (vždycky přijde na tyto akce víc lidí na pivo, než na muziku), ale bohatě stačí, když nám přijde někdo po vystoupení říct, že se mu to naše "klasické" (tradiční) Irsko líbilo.
Původně jsem byl totiž hodně skeptický, co se týče hraní irské hudby na severní Moravě a ve Slezsku. Nečekal jsem u publika, které je zvyklé hlavně na folk & country (popř. české pokusy o Irsko ve stylu um-ca um-ca), nijak výrazně kladnou odezvu. O to příjemnější je pak zjištění, že může být všechno jinak a irská muzika zafunguje na některé akci jako ta správná exotika, kterou tam neslyší každý den.
Naše další hraní na severu se bude konat někdy ke konci července. Do té doby můžu promýšlet trasu tak, abych nemusel absolvovat tolik přestupů. I když - moje poslední cesta domů přes 5 osobáků stála za to. Kdo si nasedne do motoráku a projede se trasou Frenštát -> Valmez, pochopí proč. Je to prostě krásná divočina:-).

Hmm...

Poslední dobou mám pocit, že píšu stále pomaleji. Ne, že bych blogování nevěnoval tolik času, co dříve (vyjde to zhruba nastejno), ale mám pocit, že s psaním víc a víc zápasím. A co je horší - ani nevím, z jaké příčiny se to děje. Jestli to ovšem půjde dál tímto tempem, zmůžu se za chvíli možná tak na psaní statusů na facebooku. Kdo mě má v přátelích, ví, že se tomu vyhýbám jak čert kříži:-).
Naštěstí je pořád o čem psát. Do té doby, než mi začne zkouškové, se snad ještě na blogu něco objeví. A jestli ne, tak to nebude první ani poslední odmlka:-).

Pro ty, kterým zkratka BSS nic neříka

Osobně pochybuji, že by na můj blog zabrousila nějaká osoba, která nikdy v životě neslyšela o akci s názvem Bernard's Summer School. Ale náhoda je blbec. Takže pro jistotu: BSS (dříve LŠIT, neboli Letní škola irských tanců) je týdenní akce, kde si na své přijdou všichni zájemci o irskou kulturu, ať už se jedná o tanec, hudbu, irský jazyk apod. Koná se každý rok v předposledním srpnovém týdnu v Praze. Pro více informací doporučuji zamířit přímo na stránky BSS.
Jelikož i já patřím mezi šťastlivce, kteří se právě na této letní škole kdysi naučili základům a principům irské muziky (což se mi pak hodilo např. v Belfastu, kde mě po prvním odehraném setu nezastřelili), hodí se, abych umístil na svůj blog taky nějaký odkaz na Bernard's Summer School. Takže si každý jistě všimne, že se pod sekcí Doporučené blogy na pravém postranním panelu objevilo klikatelné logo BSS. Kdo má zájem, určitě si klikne.

Příjemné letovické překvapení

Musím přiznat, že se hraní na oficiálních oslavách keltských svátků snažím spíše vyhýbat. Mám k tomu dobrý důvod - věnuji se irské muzice, u které slovo "celtic" znamená spíš pejorativní, komerční nálepku. A souvislost tohoto hudebního stylu se starými Kelty mi nějak víc a víc uniká. Irská hudba, pokud je dobře zahraná, se prostě bez toho všeho může směle obejít.
Oslava Beltainu v letovickém archeoaskanzenu Isarno je v tomto případě výjimkou. Za prvé se tam vždycky rád potkám s lidmi, kteří keltskou vesnici přes rok udržují v chodu (znám je pěkných pár let, ale nevidím se s nima každý den) a za druhé - tady jsem si kdysi poprvé zahrál s Eoghanem. Od té doby spolu hráváme docela pravidelně, ať už v improvizovaných sestavách, nebo v kapele se stálejším složením (viz archiv blogu - květen 2008). Dá se říct, že sestava, se kterou jsme tu noc hráli v Isarnu, byla asi něco mezi:-).
Letos už to bylo o něčem jiném. Žádné popíjení kvasaru a medoviny, hraní v hospodě... V programu jsme byli předposlední, tak jsem se radši krotil (obvykle mi po kvasarech bývá všechno jedno, což by asi ničemu neprospělo). Čas před vystoupením jsme využili k rychlému přehrání našeho repertoáru. Jako zkušebna nám dobře posloužilo parkoviště, kde nebyla ani noha. Díky tomu opadla ta největší nervozita a následující chvíle na pódiu byly o něco příjemnější.
Těžko říct, jak se hrálo ostatním muzikantům, ale já osobně jsem měl z hraní dobrý pocit. Velkou mírou k tomu přispěli i zvukaři, kteří předvedli skvělou práci. Vzhledem k časovému skluzu programu jsme nakonec nepřidávali a přenechali pódium kapele Marw. O to víc času zbylo na menší závěrečné zpestření programu - v sestavě Eoghan, já a muzikanti z Marw jsme si zahráli jeden reelový a jeden jigový set. Nevím, jaké slovo bych měl použít, abych popsal atmosféru pódiové session... Byla to prostě prča:-). Nestává se to každý den.
Přálo nám překvapivě i počasí, protože hydrometeory se Isarnu vyhýbaly až do pozdních nočních hodin. Pořádná sprcha přišla teprve později, po konci programu. Tomu jsem naštěstí unikl díky zvukařům, kteří mě svezli autem do Brna. Nejen za to jim patří můj dík. Dostal jsem se tak do postele o pár hodin dřív a mohl si tak dopřát delší spánek. Po vydařené akci se spí jedna radost...

Tož tak...

Sopečný prach se vznáší na Evropou, letadla nelétají a na internetu už o tom koluje celá řada vtípků. Nějak jsem tomu v předchozích dnech moc nevěnoval pozornost, dokud se ve statusu jednoho irského kamaráda na facebooku nezačala objevovat hesla typu: "Ash wednesday" apod. Přiznám se, měl jsem hodně dlouhé vedení a málem jsem začal Iry podezírat, že mají zpomalený kalendář. Až při čtení aktuálních zpráv mě to teprve docvaklo...
To je tak, když se den co den zabývám muzikou a dalšími věcmi, které s ní souvisí, až přestávám vnímat dění kolem. V dalších dnech tomu asi taky nebude jinak. Není to nic, na co bych si měl stěžovat, protože po něčem takovém jsem docela dlouho toužil - více času s houslemi pod bradou a se smyčcem. Prostě didlideee;-)

Lorg Lunny finišuje

Jestli jsem to správně pochopil, série na TG4 s názvem Lorg Lunny dospěla tento týden ke konci. Kapela, kterou sestavil z mladých nadějných muzikantů veterán Donal Lunny a která nese jméno Cirrus, poprvé vystoupila na pódiu. Čirou náhodou se tento gig konal v belfastské Empire Music Hall, takže se mi povedlo zahlédnout při záběrech do publika pár známých tváří.
Osobně si myslím, že se další nástup superkapely typu Coolfin nekoná. Donal Lunny se jako lovec talentů nejednou osvědčil (ani v tomto případě myslím nezklamal), ale "fresh new sound" to zkrátka není. Ten se nedá vytvořit jen tak, za pár týdnů nebo měsíců, na objednávku Donala Lunnyho nebo kohokoli jiného. Ani Lunnym navržené perkuse nemají až tak unikátní zvuk, i když, co si budeme namlouvat, do irské tradiční muziky sednou rozhodně víc než klasické bicí.
Nu což, reality show to byla pěkná, navíc byla ještě pořád o hudbě (to už nebývá úplně samozřejmostí). Muzikanti svůj nelehký úkol zvládli výborně, při vytváření setů nešetřili nápady, výběr tunesů se taky osvědčil. Duet liltujícího flétnisty za doprovodu bodhranu skvěle pobavil. Jediné, co mě trochu zklamalo, byl slip jig Farewell to Whaley Range, který zněl místy nachlup stejně, jako by jej zahrál Michael McGoldrick.
Co bude dál s kapelou Cirrus, to ví možná jen sám Donal Lunny. Udržet dohromady takovouto sestavu (její členové hrají třeba i v jiných kapelách) nebude dvakrát lehké...