A je to v ...

Tak jsem se dneska dozvěděl, že hraní, na které jsme se poctivě připravovali (a to nejenom psychicky) nakonec nebude. Prý finanční krize. Budiž. Ušetříme si možná spoustu nervů, najetého benzínu a kdoví, čeho všeho ještě. Na druhou stranu musím přiznat, že jsem se na to vystoupení docela těšil. Neobvyklá sestava, poslepovaná z vícero kapel (tak, ja je v "irské branži" zvykem), ještě více poslepovanější repertoár, nějaký ten host, hraní dlouho do noci... A hlavně - mohla být prostě sranda. Jako vždy, kdy se sejdou muzikanti, zahraje se, popije se. Škoda. We're f****d now:-(.

Na Horňáckých to žilo

Už si ani nepamatuji, odkdy jsem vlastně plánoval navštívit Horňácko. Jestli od minulého roku, nebo ještě dříve. Ale příležitost se naskytla až letos.
Pro návštěvu tohoto vyhlášeného kraje jsme si vybrali tu nejlepší dobu - víkend od 17.-19.7., kdy se konají Horňácké slavnosti ve Velké nad Veličkou. A že to byly oslavy se vším všudy - horňácké kroje, horňácká muzika, horňácký a kdovíjaký alkohol (náš Sauvignon byl třeba z Bzence:-)), dobré klobásky...
Ale popořadě. První náznak, že se blížíme k našemu cíli, byl patrný už v autobusu z Veselí (nad Moravou) do Velké (nad Veličkou). Byl totiž narvaný k prasknutí. Kam všichni asi jeli že? V Brně sice taky občas naskočím do přecpané šaliny, ale atmosféra autobusu mířícího do srdce Horňácka byla tak nějak odlišná od té z brněnského em-há-dé. Nikdo nikam nespěchal. Byli jsme sice namačkaní hlava na hlavě, ale nálada se nijak nezhoršovala. Nevím, jak u ostatních, ale v mém případě tomu napomohl Sauvignon, který jsem měl stále po ruce.
Do cíle jsme dorazili až za tmy. Překvapivě nebyl problém urychleně postavit stan (samozřejmě vchodem obráceným k Veličce). Zatloukání stanových kolíků proběhlo taky bez komplikací (po zkušenostech z minula vzala přítelkyně kladívko:-). Díky tomu jsme nakonec myslím stihli poměrně značnou část z večerního programu. Svatební veselka, kostelní zpěvy, vzpomínání na zesnulé muzikanty, další a další zpěvy... Opravdu pestrý program. Po jeho oficiálním skončení proběhlo vše tak, jak se sluší na každou komercí nezkaženou folklórní slavnost - muzikanti opustili pódia a zaujali pozice na lavičkách, u stánků, prostě všude, kde byli blízko ke "zdroji", a pokračovali v hudební produkci. My jsme se připojili k hloučku lidí shromážděných u laviček kolem skupinky muzikantů, tuším že tam byli HCMJS neboli Stašovci a spol.). Na tomto místě jsme vydrželi až dlouho do noci, protože živá muzika byla skutečně uhrančivá a nedovolila nám se jen tak vzdálit. Prostě úžasná atmosféra. I když následující ráno už samozřejmě tak úžasné nebylo.

Další den byl ve znamení očekávání přívalových dešťů. Přijdou? Nepřijdou? Stihli jsme se nasnídat v jedné z místních hospod (s úžasně lidovými cenami), projít jarmark (s ještě lidovějšími cenami), utratit pár cinkajících i šustivých. A krátce po zahájení odpoledního programu (byli jsme zrovna pod kostelem) přišla pořádná průtrž. Po několika hodinách vytrvalého deště jsme se museli rozhodnout - buď se snažit vecpat do kulturního domu, kde se přesunul program, nebo jet domů. Vzhledem k vysokému počtu lidí (snad v tisících), kteří by se museli vtěsnat do jedné budovy, jsme zvolili radši druhou variantu. Přišli jsme tak sice o zbytek programu, což byla samozřejmě škoda. Ale stejně - i kvůli pátečnímu večeru to za to stálo.

Že by nebylo o čem psát?

Na mém blogu se už dlouho nic nového neobjevilo. Čím to? Odpověď je jednoduchá - nestíhám. Přes léto mě prostě zaměstnává mnoho věcí. Ještě minulý týden to byla archeologická praxe, teď se zase pro změnu snažím co nejvíce času věnovat muzice. Ale na blog jsem úplně nezanevřel. Doufám že se brzy dokopu k tomu, abych zde umístil pár fotek z nedávných akcí. Nebylo jich sice moc (víc se toho ani stihnout nedalo, když přes všední dny kopete), ale stály za to.
Před 14 dny se mi konečně podařilo dostat na Horňácké slavnosti (co se asi na takových akcích dělá žejo), minulý víkend jsem si zajel na Keltskou noc, kde jsem měl možnost naživo si poslechnout opravdu kvalitní irskou muziku (= tradiční či modernější irskou muziku bez všeho toho primitivního mlácení do bubnů a neustálého omílání Morrison's jigu*) a poznat pár skvělých muzikantů (o tom snad někdy v jiném příspěvku).
Dnes jsem se účastnil houslové lekce u vynikající houslistky Saskie Tomkins. A musím říct, že jsem byl s výukou houslí nadmíru spokojený. Naprosto tolerantní přístup ke mě, tvrdohlavému Valachovi, který se odmítá učit z not (naopak dneska mě Saskia možná ještě více utvrdila v tom, že to jde i bez nich:-)), mnoho cenných rad ohledně improvizace (už se vlastně nikoho nemusím ptát, co že to je ta pentatonika:-)) a vůbec - asi mám dneska z té hudby ještě větší radost než předtím.
Snad mi to vydrží i do následujících dní, kdy budu s dalšími muzikanty sestavovat repertoár na pár srpnových koncertů. To znamená poskládat pár dobrých a (hlavně) neohraných tunesů, nacvičit je a nakonec i nahrát (ne, CD z toho hned tak nebude;-)).
Tomu říkám léto v plném proudu...

* Morrison's jigu ve stylu buch-řach jsem ani tu noc myslím neunikl, ale dobrý pocit z předchozí kapely mi tento stokrát ohraný a tisíckrát zprzněný jig nemohl zahnat. Ať už bylo jeho volume jakkoliv vtíravé.

New Fiddle:-)

Už je mám nějakou chvíli, ale premiéru absolvovaly docela nedávno. Tuším, že na olomoucké session. Tam přišly opravdu vhod - jak to tak bývá, větší akce vyžadují i trochu zvučnější nástroj. Bylo zkrátka načase pořídit si ještě jedny housle. Ta tam byla snaha šetřit na notebook (jehož hodnota časem klesá), housle byly větší prioritou (a jejich hodnota časem stoupá:-)). Dal jsem prostě přednost dalšímu nástroji.
Už když jsem je držel poprvé v ruce, věděl jsem, že je to přesně ten typ nástroje, který potřebuji. Barva oku lahodící (viz. foto), zvuk krásně medový, struny ne příliš napnuté (v irské muzice je to neocenitelná vlastnost, zvláště pokud si někdo libuje v prstových ozdobách:-)). Dá se říct taková láska na první pohled. Nebo poslech?
Můj hudební život se tím dost výrazně změnil - začal jsem se učit i slow airy. Zvuk těch houslí mě zkrátka očaroval natolik, že nešlo odolat. Chtělo to něco pomalého, kde by vyzněly spodní struny:-). Pár slow airů jsem uměl samozřejmě už předtím (kdo by neznal Inisheer žejo:-)), ale vrhl jsem se na ty "lahůdkovější" - donegalské. Nevím, jestli je budu někdy schopný zahrát tak procítěně, jak to umí donegalští houslisti. Svým způsobem jsou slow airy mnohem těžší, co do náročnosti hraní. U rychlejšího jigu nebo reelu se dá občas nějaký ten tón oželet, v našich končinách to myslím postřehne málokdo, že něco nebylo zahrané tak, jak má (navíc, jak říkal Kevin Burke - není jediná správná cesta, jak hrát irské housle:-)). Ale u slow airu? Všechno jde slyšet, není se kam schovat... Takže co mi zbývá? Pilovat, pilovat, pilovat.
Pár foteček:


Vyfotil Martin Medek

Pár nových odkazů

Časy se mění a ani blogy nejsou věčné. Vlastně bych měl napsat - především blogy nejsou věčné. Dva z nich, na které jsem odkazoval z An Seisiún, už tak trochu odumřely. Asi ne úplně, ale zkrátka jenom přežívají. Takže jsem se musel trochu povrtat v odkazech, aby se měl i návštěvník An Seisiún zase možnost proklikat k něčemu mnohem zajímavějšímu, než co najde tady:-).
Jeden z mých nejoblíbenějších blogů byla svého času Pánev. Jak bylo ale napsáno i na Pánvi samotné, už není co bývala. Důvodů je mnoho, netřeba se jimi zabývat v tomto příspěvku. Naštěstí existuje pár pravidelně aktualizovaných a (hlavně) zajímavých blogů některých jednotlivců z pánevní komunity, kteří se vydali vlastní cestou. Jmenovitě Gabiho deník a Icedova Dvacetosmička. Stojí za kliknutí;-).
Další blog, který pravidelně navštěvuji (a jeho návštěvu ostatním vřele doporučuji), patří irskému multiinstrumentalistovi Eoghanovi O'Reillymu. S Eoghanem občas hrávám, ať už na koncertech nebo na sessionech. Na jeho blogu se objevuje spousta vtipných příspěvků o životě, hudbě... prostě "Giggin', teachin' and philosophizin'":-).
Tož tak, doufám, že návštěvník An Seisiún (existuje-li někdo takový:-)) nahlédne i na tyto blogy. Co se týče Pánve, určitě jí ještě nějaký sólo příspěvek věnuji. Byla to tak trochu moje "srdcovka". Ale, jak už jsem napsal na začátku, časy se mění...

Červi, Trójani a jim podobná havěť

Už to tak dál opravdu nešlo. Antivir zaspal, červ se úspěšně šířil dál (přes flashdisky, paměťové karty...) a dělal paseku, kde se dalo. Nakonec mi došla trpělivost a disk jsem jednoduše (za pomoci spolubydlícího) zformátoval. Neprovedli jsme to jenom tak nějak bezhlavě, s mptrojkami s irskou muzikou bych se loučil opravdu těžce, něco jsem si zálohoval na externí disk.
Teď už je moje pc zase provozuschopné, navíc okna nestartují tak pomalu, jako předtím. Všechno se načítá o poznání rychleji. A hlavně - po červu ani památky.
Proč to píšu na svůj blog? Třeba budu mít po tom všem více času na psaní:-) Pár dalších příspěvků už je na cestě...

Vernířovice zase po roce

Když byla před třemi roky vůbec první session ve Vernířovicích, netušil jsem, že se tam každým rokem budu vracet znovu a znovu. Nevím, kdo tehdy přišel s tou myšlenkou - pozvat na konec týdenního soustředění irštinářů muzikanty, aby se udělala tradiční session. Mám tušení, kdo by v tom mohl mít prsty:-). Byl to výborný nápad.
Tak jsem už potřetí za sebou strávil Velký pátek tím nejúžasnějším způsobem - v hospodě s muzikanty. Možná se někde v horách otevírala země, aby vydala poklady, ale to nás tak nějak netankovalo. Prostě jsme hráli a náramně si to užívali. Složení bylo luxusní - jedna klasická a dvě dřevěné příčky, knoflíková harmonika, dvoje housle, kytara, bodhrán... co víc si přát. Tunesů zaznělo taky požehnaně, od tradičních, až po ty "tuzemské" (The Flaring Pot a jim podobné). Co mě ještě víc těší, že jsem tentokrát z Brna nejel jako jediný muzikant. Vzal jsem s sebou posily a session se tak obohatila o další dva melodické nástroje.
Z mého pohledu to byla nejlepší session, kterou jsem ve Vernířovicích zažil. Všechno probíhalo v klídku a v pohodě, o muzikanty bylo postaráno luxusně. Mé díky patří všem spoluhráčům a hlavně organizátorům, kteří nám zajistily ty nejlepší podmínky. Jo, a taky těm, kteří nás druhý den vzali autem do Olomouce, protože bez nich bychom šli z Veřnířovic pěšky:-) Poslední autobus nám ujel kolem 11. hodiny (v té době jsme jaksi ještě nebyli úplně... fit;-) Vydařená akce to byla!