Po dlouhé době nastal opravdu zvláštní jev. Přijel jsem domů na Vsetín, jak to dělám každý pátek (v dobách mého studia na vsetínském gymnáziu jsem se nemohl dočkat, až z toho města vypadnu. Vždyť se tady nic zajímavého neděje, říkal jsem si. Časy se však mění a já se do mého rodného města vracím docela rád. Právě z toho důvodu, že se tam nic neděje:-) - máte možnost si odpočinout od ruchu malého velkoměsta či velkého maloměsta). Zatím probíhalo všechno jako předchozí pátek. Počasí bylo možná ještě o něco hnusnější. Dorazil jsem domů, odhodil tašku a... pak jsem si uvědomil tu změnu. Nebyl jsem z ničeho rozhozený, nic mě nevytočilo, myslím že se jednalo o pravou, nefalšovanou duševní rovnováhu. Přitom pršelo minimálně třetí den vkuse a důvod k extrémně blbé náladě bych si našel. Nemusel jsem do sebe kopnout ani toho frťana, který je i po neúspěšném týdnu schopný zahřát na těle i na duši. Byl jsem prostě v pohodě.
Možná by z toho byl mnohem zajímavější příspěvek do blogu, kdybych třeba nevěděl, proč se cítím tak pozitivně naladěný. Je to ale úplně jednoduchá příčina. Žádný zázrak, nenadálé osvícení nebo zjištění smyslu života... Nic tajemného nebo ezoterického. Stačilo akorát domluvit session v jednom studentském podniku, pak v určený den dorazit s nástrojem, posedět, počkat až přijdou ostatní muzikanti, popít a pořádně si zahrát. Už to nebyla session, kterou musel někdo (říká se mu myslím session leader:-)) neustále "nakopávat", aby se aspoň trochu rozjela. Šlapalo to samo, tunesy se v setech plynule střídaly, zaznělo i pár nových kousků (zdálo se mi, že jsem slyšel i hornpipy:-)). Hudba byla podstatně živější oproti podzimu minulého roku, kdy jsem si občas říkal něco jako: "Do háje, to jsem si na sebe upletl bič, zase tu budeme hrát sami dva..."
Tomu říkám příjemná změna k lepšímu. Kdo ví, jestli jí tak výrazně pomohla změna prostředí (přemístili jsme se z poměrně rušné hospody do teprve začínajícího malého klubu) nebo rozrůstající se počet muzikantů (přibyl další melodický nástroj!). Asi obojí. Minulý čtvrtek stál prostě za to. A já se těším na další session:-)
sobota 7. března 2009
neděle 1. března 2009
Historie se opakuje... bohužel
Když jsem se v létě 2005 zúčastnil letní školy v Praze (LŠIT neboli Letní škola irských tanců, tehdy nově doplněná o hudební lekce), začal jsem pro sebe objevovat nový hudební svět. Kromě tříhodinových lekcí irských houslí a skoro neustálého poslouchání nahrávek přišlo na řadu i seznámení se s dalším fenoménem spojeným s touto muzikou - sessions. Každý, kdo zažil živou hudbu v irském pubu, by mi určitě dal za pravdu, že se mnohdy jedná o nezapomenutelný zážitek. Navíc pro muzikanta předtím nedotčeného irskou hudbou je to jeden z mála způsobů, jak se jí dostat přímo "na kobylku".
O tom, jak má pořádná session vypadat, jsme se mnoho dozvěděli i na houslových lekcích od Dana Malczyka. A nejen to. Vylíčil nám, jak je komplikované pořádat pravidelné sessions v našich končinách. Navíc v Praze... Hraní v místech, jako je "irish pub" = skoro nemožné (až na výjimky, kdy se třeba na Saint Patrick's Day rozhodnou zaplatit si živou hudbu).
I tak jsme se samozřejmě nějakou hospodu na sessiony pokoušeli najít. Koneckonců, muzikantů nás tam bylo hodně, byť za zkušené sessionové hráče se mohli považovat možná tak naši lektoři. Ale po sessions jsme prahli snad všichni (muzikanti měli na letní škole o poznání mírnější režim, než tanečníci, kteří museli vstávat na ranní lekce. Hudební workshopy se konaly odpoledne. Co jsme tedy mohli dělat jiného ve večerních a nočních hodinách, než hrát po hospodách:-)).
Určitou naději jsme vkládali do nenápadných podniků v sídlišti, kde jsme byli ubytovaní. Světe div se, hospodu na hraní jsme našli celkem rychle. Prostě jsme přišli, zeptali se, jestli můžeme hrát, vybalili nástroje, něco málo popili a hráli jsme. Nic extra to samozřejmě nebylo, moc tunesů jsme ani neznali, s irskými ornamenty jsem taky hodně zápasil. O výpadcích v rytmu ani nemluvě... Ale hlavní bylo, že jsme našli hospodu na sessiony a zamluvili tam stůl na další večer.
Další hraní v té samé hospodě ovšem vypadalo úplně jinak. Kdo taky mohl tušit, že vrchního rozladí přístup muzikantů, kteří nepřijdou všichni najednou, nesednou hned a nezačnou hrát (pro osoby neznalé prostředí irské hudby je sem tam dost těžké pochopit, že nejsme "orchestr"). Muzikanti přicházeli postupně, objednávali si pivka, popíjeli, na stolech se objevovaly první nástroje, sem tam někdo začal ladit... Klídek, pohodička, nikam se nespěchalo. V jednu chvíli jsem byl na suchu, tak jsem šel k baru objednat si pivko. Tam jsem však narazil na dost nevrlého vrchního. "Kdy už konečně začnete hrát?! V devět máte utrum." Šel jsem tuto skutečnost oznámit jednomu z lektorů. Jeho reakce mě ani moc nepřekvapila - uložil bodhrán a paličky do pouzdra a se slovy "Pryč od kokotou!" (bratia ze SR opravdu nechodí pro sprostší výrazy daleko) byl nachystaný k odchodu. Nakonec se všechno vyřešilo, pohrálo se, popilo se a myslím, že na obou stranách panovala spokojenost. Ale ta věta mého kamaráda bodhránisty se mi vryla do paměti. Možná i z toho důvodu, že jsem počítal i do budoucna s případy, kdy ji budu moci použít...
Uběhly 4 roky a od té doby proběhlo ještě mnoho nepříjemných setkání s arogantní obsluhou, které bylo milejší pustit raději rádio, než aby ve své hospodě trpěli živou hudbu. A nezáleží na tom, jestli to bylo v Praze, v Ostravě nebo kdekoliv jinde. Přiznám se, jsem zhýčkán Belfastem, kde se o muzikanty starají v hospodách jako v bavlnce, nosí jim pivo gratis a doormani* jim po hraní zavolají i taxíka. Jiný kraj, jiný mrav... V Brně se situace pro muzikanty zdála naštěstí přívětivá. Od podzimu se začalo hrát v jedné nekuřácké hospodě v KrPoli, měli jsme rezervovaný útulný salónek, kde se nám myslím celkem dařilo navodit sessionovou atmosféru. Minulý čtvrtek se ale všechno pokazilo. Tatam byla přívětivost vrchního, dohoda o vypínání rádia v momentě, kdy začneme hrát, jako by najednou neplatila. Po prvním zapnutí přístroje jsme zůstali chvíli sedět jako přimrazení, než jeden z muzikantů vstal a šel požádat obsluhu o jeho vypnutí. Zdálo se, že je vše vyřešeno. Ale po chvíli se rádio rozeznělo znova. Nebyla to jediná nepříjemná událost toho večera, ale stala se pomyslnou poslední kapkou. Musíme zkrátka najít jinou hospodu, kde bude irská muzika vítanější a cennější než zapnuté rádio. Pryč od kokotou;-)
P.S.: Omlouvám se za vulgarismy v textu. Nešlo to jinak...
* - Po zkušenostech z Belfastu jsem zjistil, že doorman je něco víc než u nás vyhazovač (nebo "gorila"). Minimálně v tom, že vám nezačne vyhrožovat, nebo se na vás přímo nevrhne, když jej chcete o něco požádat. A hlavně je schopný vám zavolat taxi:-). Proto jsem v textu užil raději anglický termín.
O tom, jak má pořádná session vypadat, jsme se mnoho dozvěděli i na houslových lekcích od Dana Malczyka. A nejen to. Vylíčil nám, jak je komplikované pořádat pravidelné sessions v našich končinách. Navíc v Praze... Hraní v místech, jako je "irish pub" = skoro nemožné (až na výjimky, kdy se třeba na Saint Patrick's Day rozhodnou zaplatit si živou hudbu).
I tak jsme se samozřejmě nějakou hospodu na sessiony pokoušeli najít. Koneckonců, muzikantů nás tam bylo hodně, byť za zkušené sessionové hráče se mohli považovat možná tak naši lektoři. Ale po sessions jsme prahli snad všichni (muzikanti měli na letní škole o poznání mírnější režim, než tanečníci, kteří museli vstávat na ranní lekce. Hudební workshopy se konaly odpoledne. Co jsme tedy mohli dělat jiného ve večerních a nočních hodinách, než hrát po hospodách:-)).
Určitou naději jsme vkládali do nenápadných podniků v sídlišti, kde jsme byli ubytovaní. Světe div se, hospodu na hraní jsme našli celkem rychle. Prostě jsme přišli, zeptali se, jestli můžeme hrát, vybalili nástroje, něco málo popili a hráli jsme. Nic extra to samozřejmě nebylo, moc tunesů jsme ani neznali, s irskými ornamenty jsem taky hodně zápasil. O výpadcích v rytmu ani nemluvě... Ale hlavní bylo, že jsme našli hospodu na sessiony a zamluvili tam stůl na další večer.
Další hraní v té samé hospodě ovšem vypadalo úplně jinak. Kdo taky mohl tušit, že vrchního rozladí přístup muzikantů, kteří nepřijdou všichni najednou, nesednou hned a nezačnou hrát (pro osoby neznalé prostředí irské hudby je sem tam dost těžké pochopit, že nejsme "orchestr"). Muzikanti přicházeli postupně, objednávali si pivka, popíjeli, na stolech se objevovaly první nástroje, sem tam někdo začal ladit... Klídek, pohodička, nikam se nespěchalo. V jednu chvíli jsem byl na suchu, tak jsem šel k baru objednat si pivko. Tam jsem však narazil na dost nevrlého vrchního. "Kdy už konečně začnete hrát?! V devět máte utrum." Šel jsem tuto skutečnost oznámit jednomu z lektorů. Jeho reakce mě ani moc nepřekvapila - uložil bodhrán a paličky do pouzdra a se slovy "Pryč od kokotou!" (bratia ze SR opravdu nechodí pro sprostší výrazy daleko) byl nachystaný k odchodu. Nakonec se všechno vyřešilo, pohrálo se, popilo se a myslím, že na obou stranách panovala spokojenost. Ale ta věta mého kamaráda bodhránisty se mi vryla do paměti. Možná i z toho důvodu, že jsem počítal i do budoucna s případy, kdy ji budu moci použít...
Uběhly 4 roky a od té doby proběhlo ještě mnoho nepříjemných setkání s arogantní obsluhou, které bylo milejší pustit raději rádio, než aby ve své hospodě trpěli živou hudbu. A nezáleží na tom, jestli to bylo v Praze, v Ostravě nebo kdekoliv jinde. Přiznám se, jsem zhýčkán Belfastem, kde se o muzikanty starají v hospodách jako v bavlnce, nosí jim pivo gratis a doormani* jim po hraní zavolají i taxíka. Jiný kraj, jiný mrav... V Brně se situace pro muzikanty zdála naštěstí přívětivá. Od podzimu se začalo hrát v jedné nekuřácké hospodě v KrPoli, měli jsme rezervovaný útulný salónek, kde se nám myslím celkem dařilo navodit sessionovou atmosféru. Minulý čtvrtek se ale všechno pokazilo. Tatam byla přívětivost vrchního, dohoda o vypínání rádia v momentě, kdy začneme hrát, jako by najednou neplatila. Po prvním zapnutí přístroje jsme zůstali chvíli sedět jako přimrazení, než jeden z muzikantů vstal a šel požádat obsluhu o jeho vypnutí. Zdálo se, že je vše vyřešeno. Ale po chvíli se rádio rozeznělo znova. Nebyla to jediná nepříjemná událost toho večera, ale stala se pomyslnou poslední kapkou. Musíme zkrátka najít jinou hospodu, kde bude irská muzika vítanější a cennější než zapnuté rádio. Pryč od kokotou;-)
P.S.: Omlouvám se za vulgarismy v textu. Nešlo to jinak...
* - Po zkušenostech z Belfastu jsem zjistil, že doorman je něco víc než u nás vyhazovač (nebo "gorila"). Minimálně v tom, že vám nezačne vyhrožovat, nebo se na vás přímo nevrhne, když jej chcete o něco požádat. A hlavně je schopný vám zavolat taxi:-). Proto jsem v textu užil raději anglický termín.
středa 4. února 2009
Poslouchám Peoplese a kašlu na všechno
Asi tak nějak bych mohl popsat své momentální aktivity. Zkoušky mám víceméně za sebou (až na jednu, která mě čeká příští týden), kašel pomalu ustupuje (bylo načase, 3 týdny opravdu stačilo) a v uších mi zní Tommy Peoples. Což není náhoda, protože v této podivné době je zvuk Tommyho houslí opravdu balzám na duši. Počasí není nic moc, opravdu dobrých zpráv je taky poskrovnu, ani s hraním to není pravé ořechové. Naštěstí vím, že se jedná o dočasný stav a za 14 dní dostanou moje prsty možnost se po dlouhé době pořádně rozhýbat. Nebude to sice v belfastském pubu, jako minulý rok na konci února (krize dolehla i na letadlovou dopravu, o levných letech s Easyjetem si můžu nechat zdát), ale je velká naděje, že jedna jihomoravská metropole ožije irskou hudbou mnohem víc než kdykoliv předtím. Já vím, nejel jsem do Brna jenom za studiem:-)
Letošní rok bude vůbec zajímavý. Málokdy jsem na konci minulého roku pociťoval nějaké výraznější změny. Většinou šlo o drobnou přeměnu jednoho čtyřciferného čísla. Ale tentokrát jsem si uvědomil, o co jde. A že je spoustu věcí jinak. Už to není jenom ta osmička měnící se na devítku.
Možná to tak cítí víc lidí, možná jen já sám. Co už. Jdu si radši pustit Tommyho Peoplese;-)
Letošní rok bude vůbec zajímavý. Málokdy jsem na konci minulého roku pociťoval nějaké výraznější změny. Většinou šlo o drobnou přeměnu jednoho čtyřciferného čísla. Ale tentokrát jsem si uvědomil, o co jde. A že je spoustu věcí jinak. Už to není jenom ta osmička měnící se na devítku.
Možná to tak cítí víc lidí, možná jen já sám. Co už. Jdu si radši pustit Tommyho Peoplese;-)
neděle 18. ledna 2009
Jeden rok jednoho blogu
Skoro se tomu divím - od prvního příspěvku na tomto blogu uplynul jeden rok. Je to sice krátká doba, ale zároveň mě překvapuje, že jsem u blogování vydržel. Psaní jako takové mě totiž nikdy nelákalo, i když mi nedělalo nějaké větší problémy. Spíš si pořád kladu stejnou otázku - bude to někdo vůbec číst? Má někdo důvod vyťukat na klávesnici nesmyslně dlouhou adresu blogu, kde kromě páru postřehů ze života a páru příspěvků o muzice (popř. o týdenních výletech do Belfastu), nenajde nic extra? Nevím. Ale občas se dovídám od lidí z mého okolí, že se na blog sem tam podívají. A to potěší.
Buď jak buď, An Seisiún pokračuje i v tomto roce. Tak jako pravidelné sessions v Brně, které znova začnou v únoru. Už mi ta živá muzika začíná chybět...
Buď jak buď, An Seisiún pokračuje i v tomto roce. Tak jako pravidelné sessions v Brně, které znova začnou v únoru. Už mi ta živá muzika začíná chybět...
úterý 16. prosince 2008
Nomád se usadil v Krpoli
Ne, nebudu s nostalgií vzpomínat na minulé 4 měsíce, kdy jsem měl v jednu chvíli klíče od tří privátů, do jednoho z nich se nastěhoval, abych pak za týden zjistil, že se budu muset přestěhovat jinam. Minulým týdnem jsem se zabydlel v jednom panelákovém bytě v Krpoli, takže se stěhováním je doufám na dlouhou dobu konec.
A nemůžu si stěžovat. Internet funguje (neuvěřitelné, po čtyřech měsících píšu na svůj blog ze SVÉHO OSOBNÍHO PC:-)), teplá voda teče, spolubydlící jsou v pohodě. Samozřejmě, má to tu i svoje mouchy - dveře od koupelny nejdou zavřít jen tak lehce (kvůli uvolněným pantům), horší je to s dvířkami od kuchyňské linky. Tam už panty melou z posledního. Ale pouhá hrubá síla v tomto případě naštěstí stačí.
Předpokládám, že další dovybavování privátu nás čeká někdy v únoru. To možná přijde na řadu i ta postel:-) Spaní na matracích nakonec není tak nepohodlné, jak jsem původně předpokládal, ale postel je prostě postel.
Jednu úžasnou věc bych v souvislosti s novým privátem měl zmínit určitě - balkón s úžasným výhledem. Na rozdíl mých dvou spolubydlících jsem nekuřák, chodím tam jen kvůli tomu výhledu. Někdy mám sice pocit, jako bych si chtěl opravdu zapálit a na chvilku se hodit do "úsporného režimu". Jen tak sedět a vychutnávat. I když... napadá mě možná něco lepšího - počkat si na lepší čas a sednout si tam se skleničkou něčeho opravdu dobrého. Vzhledem k zimě, která teď venku panuje, předpokládám, že to bude možná až někdy na jaře. Už se těším na jaro...
A nemůžu si stěžovat. Internet funguje (neuvěřitelné, po čtyřech měsících píšu na svůj blog ze SVÉHO OSOBNÍHO PC:-)), teplá voda teče, spolubydlící jsou v pohodě. Samozřejmě, má to tu i svoje mouchy - dveře od koupelny nejdou zavřít jen tak lehce (kvůli uvolněným pantům), horší je to s dvířkami od kuchyňské linky. Tam už panty melou z posledního. Ale pouhá hrubá síla v tomto případě naštěstí stačí.
Předpokládám, že další dovybavování privátu nás čeká někdy v únoru. To možná přijde na řadu i ta postel:-) Spaní na matracích nakonec není tak nepohodlné, jak jsem původně předpokládal, ale postel je prostě postel.
Jednu úžasnou věc bych v souvislosti s novým privátem měl zmínit určitě - balkón s úžasným výhledem. Na rozdíl mých dvou spolubydlících jsem nekuřák, chodím tam jen kvůli tomu výhledu. Někdy mám sice pocit, jako bych si chtěl opravdu zapálit a na chvilku se hodit do "úsporného režimu". Jen tak sedět a vychutnávat. I když... napadá mě možná něco lepšího - počkat si na lepší čas a sednout si tam se skleničkou něčeho opravdu dobrého. Vzhledem k zimě, která teď venku panuje, předpokládám, že to bude možná až někdy na jaře. Už se těším na jaro...
středa 26. listopadu 2008
Velmi smutná zpráva
Když jsem hrál kdysi na sessionu v Biddy's Baru ve vesnici Glencolumbkille (Co. Donegal), měl jsem tu čest sedět vedle jednoho z nejuznávanějších donegalských houslistů. Tehdy už jsem věděl, kdo je James Byrne, ale na živo jsem jej nepoznal. Není divu, protože jsem jeho tvář se jménem uviděl na TG4 až o rok později. V ten moment to se mnou pořádně škublo. Do háje, říkal jsem si, vždyť jsem hrál s Jamesem Byrnem!
Častokrát mě od té doby sváděla myšlenka sebrat se na chvíli do Irska a pořádně prozkoumat Donegal. A hlavně - navštívit znovu Glencolumbkille a zopakovat si ten nádherný zážitek. Bohužel už je pozdě. Jamese Byrna na sessionu už nikdy nepotkám...
Zprávu o jeho odchodu (zemřel 8. 11. na infarkt, když se vracel ze sessionu domů) se ke mě dostala až dnes, ale i tak by se měla na tomto blogu objevit. Odešla významná osoba donegalské hudby, velmi přívětivý a milý člověk, velký učitel, který své dovednosti předával mnoha mladým houslistům. Nenajde se mnoho tunes, které by nesly jeho jméno, ale James Byrne's slip jig je myslím jedna z nejchutnějších devíti osminových lahůdek. Doufám, že na zítřejší session zazní. John Doherty a Con Cassidy si jej nahoře s Jamesem určitě zahrají...
Odkaz na článek v Donegal Democrat
Častokrát mě od té doby sváděla myšlenka sebrat se na chvíli do Irska a pořádně prozkoumat Donegal. A hlavně - navštívit znovu Glencolumbkille a zopakovat si ten nádherný zážitek. Bohužel už je pozdě. Jamese Byrna na sessionu už nikdy nepotkám...
Zprávu o jeho odchodu (zemřel 8. 11. na infarkt, když se vracel ze sessionu domů) se ke mě dostala až dnes, ale i tak by se měla na tomto blogu objevit. Odešla významná osoba donegalské hudby, velmi přívětivý a milý člověk, velký učitel, který své dovednosti předával mnoha mladým houslistům. Nenajde se mnoho tunes, které by nesly jeho jméno, ale James Byrne's slip jig je myslím jedna z nejchutnějších devíti osminových lahůdek. Doufám, že na zítřejší session zazní. John Doherty a Con Cassidy si jej nahoře s Jamesem určitě zahrají...
Odkaz na článek v Donegal Democrat
úterý 18. listopadu 2008
Ze života nomáda
Když jsem se v srpnu přestěhoval z Majlontu, netušil jsem, že jsem tím nastartoval jedno z nejkočovnějších období mého života. Kdo by to taky mohl tušit, když se všechno ze začátku vyvíjelo příznivě. Ale jenom ze začátku...
Krátce po přestěhování na Merhautku začaly komplikace. Se spolubydlícími jsem sice vycházel v pohodě, potíže ovšem dělala moc úřední - když mě spolubydlící chtěla nahlásit na bytovém úřadě, tak zjistila, že byt můžou obývat akorát dvě osoby. Já byl až ten třetí, takže smůla. Nějakou chvíli to trvalo, než jsem prohledal inzeráty a našel si slušný privát v Maloměřicích. Ano, opět do Majlontu, sice oproti předminulému privátu o zastávku dál, ale nic, co by se nedalo překousnout. Prostě mám slabost k této části Brna. Možná pro tu atmosféru idylické vesničky, kdoví...
Jak se ukázalo, v Majlontě jsem bydlel nakonec asi týden. Mně ani mé spolubydlící se totiž majitel nesvěřil se svým plánem, že chce k sobě do baráku nastěhovat známého. A kde jinde, než... chjo. Naštěstí jsem se to dozvěděl relativně brzo, protože jsem neměl přestěhovaný stůl (stěhování stolu je taková komplikovaná činnost skládající se z rozmontování, přemístění a opětovného smontování velkého kusu nábytku, do které se nikdy nehrnu).
Není divu, že si po tom všem připadám jako nomád. Na druhou stranu pořád lepší nomád, než bezdomovec. Poslední stěhování v tomto roce (doufám) mě čeká na konci listopadu, kdy se stěhuji se svými novými spolubydlícími (od listopadu bydlím v Kr. Poli) do panelákového bytu. Nakonec se na to všichni těšíme, protože si budeme moci po dlouhé době dopřát teplou sprchu (vzhledem k tomu, že se nám na současném privátě porouchala karma, tak teče momentálně akorát studená). Ale my nomádi jsme si už zvykli:-)
Krátce po přestěhování na Merhautku začaly komplikace. Se spolubydlícími jsem sice vycházel v pohodě, potíže ovšem dělala moc úřední - když mě spolubydlící chtěla nahlásit na bytovém úřadě, tak zjistila, že byt můžou obývat akorát dvě osoby. Já byl až ten třetí, takže smůla. Nějakou chvíli to trvalo, než jsem prohledal inzeráty a našel si slušný privát v Maloměřicích. Ano, opět do Majlontu, sice oproti předminulému privátu o zastávku dál, ale nic, co by se nedalo překousnout. Prostě mám slabost k této části Brna. Možná pro tu atmosféru idylické vesničky, kdoví...
Jak se ukázalo, v Majlontě jsem bydlel nakonec asi týden. Mně ani mé spolubydlící se totiž majitel nesvěřil se svým plánem, že chce k sobě do baráku nastěhovat známého. A kde jinde, než... chjo. Naštěstí jsem se to dozvěděl relativně brzo, protože jsem neměl přestěhovaný stůl (stěhování stolu je taková komplikovaná činnost skládající se z rozmontování, přemístění a opětovného smontování velkého kusu nábytku, do které se nikdy nehrnu).
Není divu, že si po tom všem připadám jako nomád. Na druhou stranu pořád lepší nomád, než bezdomovec. Poslední stěhování v tomto roce (doufám) mě čeká na konci listopadu, kdy se stěhuji se svými novými spolubydlícími (od listopadu bydlím v Kr. Poli) do panelákového bytu. Nakonec se na to všichni těšíme, protože si budeme moci po dlouhé době dopřát teplou sprchu (vzhledem k tomu, že se nám na současném privátě porouchala karma, tak teče momentálně akorát studená). Ale my nomádi jsme si už zvykli:-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)