Budu si na tohle číslo muset zvyknout. Už to není bouřlivých a převratných 18, napínavých a ještě převratnějších 19 (jó, maturita), ani kulatých 20. Je to 21. Možná se jedná o šťastné číslo, když obsahuje rovnou tři sedmičky. Ale nikdy jsem tomu nevěřil. Je to prostě jenom číslo.
Ani o oslavě moc neuvažuju. Vlastně není skoro co slavit, když stárnu. A myslím si, že každý den se dá najít spoustu jiných (možná i lepších) důvodů k oslavě. Jeden mě zrovna napadá - stačí se podívat na tento link. Prostě pravidelná session v Brně. Snil jsem o něčem takovém hodně dlouho, takže jsem si tímto vlastně nadělil pěkný dárek. Ale nebylo by to možné bez těch, kteří jsou nedílnou součástí každé session (spoluhráči, posluchači, příjemná obsluha)... Jim patří můj velký dík!
sobota 27. září 2008
pátek 19. září 2008
Altan na TG4!
Po čase jsem opět zabrousil na stránky irské televize TG4 a co nevidím:
Saturday, 20:10 - Altan - 21 Bliain ag CeolA gala concert to celebrate Altan's 21st birthday. Paul Brady, Mary Black and many more guests join them in their celebration of the best of music and song. Presented by Dáithí Ó Sé.
Co dodat, zítřejší večer rozhodně věnuji tomuto programu, protože pro Altany a donegalskou muziku všeobecně mám slabost. Navíc si ani nepamatuju, kdy byl naposledy na TG4 pořad s irskou hudbou, očividně si dali v létě pauzu:-)
Saturday, 20:10 - Altan - 21 Bliain ag CeolA gala concert to celebrate Altan's 21st birthday. Paul Brady, Mary Black and many more guests join them in their celebration of the best of music and song. Presented by Dáithí Ó Sé.
Co dodat, zítřejší večer rozhodně věnuji tomuto programu, protože pro Altany a donegalskou muziku všeobecně mám slabost. Navíc si ani nepamatuju, kdy byl naposledy na TG4 pořad s irskou hudbou, očividně si dali v létě pauzu:-)
středa 10. září 2008
The Best Of Belfast
Na atmosféru belfastských hospod vzpomínám docela často. Zvláště při sezení v zakouřených hospodách, kde kvůli hlasitým reproduktorům neuslyším ani vlastního slova. Já vím, nemusím tam chodit, ale když jde o setkání s bývalými spolužáky z gymplu, nechci trhat partu. Tak jsme seděli, popíjeli a vzpomínali (kromě jiného) na nejpěknější zážitky letošního léta. V rámci možností samozřejmě, protože ne všechno se podařilo v tom randálu zachytit uchem. Navíc nikdo z nás neměl po ruce fotky, takže to chtělo hodně fantazie. I když ta po několika vypitých pivech často pracuje na plné obrátky, ne vždy se to vyplácí... Bohužel se to pozná většinou až druhý den. Ale dost o alkoholu, je na čase vzpomínat. Jak jinak, než na týden v Belfastu a jak jinak, než s fotkami:-)
Sobotní Hercules Bar se vzácnou návštěvou
V Hercules Baru to každou sobotu žije. Tentokrát sestavu místních muzikantů (Ruadhraí O'Kane, Jason O'Rourke, Desi Adams, Stevie Dunne...) obohatil host z Derry, houslista Brendan Hendry. Tento starší, plešatějící chlapík je na Severu uznávaným mistrem, jeho styl hraní je unikátní svou energickou svižností, bohatými variacemi a také pro něj typickými "skoky" z jigu do reelu (pro laiky: změna rytmu z 6/8 na 4/4). Ani po skoro třech hodinách hraní nejevily jeho hbité prsty sebemenší náznak únavy. Chvílemi se zdálo, jakoby měl celou session pod palcem on. What a guy!:-)
Čtvrteční session v Duke Of York
Na Session v Duke Of York se mi povedlo dostat až letos. Předtím mi vždycky z nějakého důvodu unikla. V srpnu jsem to napravil a vyrazil ve čtvrtek jedné z nejútulnějších belfastských hospod. Myslím, že to byla jedna z nejlepších session v Belfastu, sešlo se tu opravdu mnoho muzikantů. Mnohé z nich jsem poznal už na předchozích akcích, takže jsem se mezi nimi cítil jako doma (až na ten jejich nesrozumitelný belfastský přízvuk:-). Nebyla nouze ani o posily odjinud - s houslemi dorazila Frances z Manchesteru.
"Spoon fella" v Herculesu
Lžičkaři rozhodně nejsou těmi nejvítanějšími návštěvníky sessionů. Stačí si přečíst tuto básničku a je jasné, proč. Možná jsou na tom hůře, než bodhránisti, protože na bodhrán se dá vyloudit spoustu různých zvuků (jiná hloubka, jiná intenzita), kdežto na lžičky? Klap, klap, klap...
Sobotní Hercules Bar se vzácnou návštěvouV Hercules Baru to každou sobotu žije. Tentokrát sestavu místních muzikantů (Ruadhraí O'Kane, Jason O'Rourke, Desi Adams, Stevie Dunne...) obohatil host z Derry, houslista Brendan Hendry. Tento starší, plešatějící chlapík je na Severu uznávaným mistrem, jeho styl hraní je unikátní svou energickou svižností, bohatými variacemi a také pro něj typickými "skoky" z jigu do reelu (pro laiky: změna rytmu z 6/8 na 4/4). Ani po skoro třech hodinách hraní nejevily jeho hbité prsty sebemenší náznak únavy. Chvílemi se zdálo, jakoby měl celou session pod palcem on. What a guy!:-)
Teresa je pořád kočka 
Za ten rok se z blonďaté, celkem nenápadné houslistky stala sličná hnědovláska s proklatě sexy zásobou tradičních tunes. Ptáte se, co je na těch tunes tak sexy? Zajděte si v úterý do Duke Of York a uvi..., pardon, hlavně uslyšíte. Ruku na srdce - pěkných houslistek v Irsku moc nepotkáte, takže je třeba využít každé příležitosti. Teresa je ještě k tomu vynikající houslistka. Svým hraním i zevnějškem zaručeně upoutá pozornost každého návštěvníka této belfastské hospůdky. A nemusí hrát ani s obráceným smyčcem, jako na snímku:-)
Darragh a jeho dudy
Darragh Murphy je jedním z nejtalentovanějších belfastských muzikantů mladé generace. Když jsem jej viděl poprvé v Whites Tavern (léto 2007), hrál chvíli na dudy, pak na whistle a zbytek sessionu odehrál na banjo. Letos v srpnu jsem jej viděl a slyšel pouze s loketními dudami. Ty jsou mimochodem jeho hlavním nástrojem. A bylo to opravdu znát - předvedl smršť excelentně zahraných jigů a reelů, kterých měl snad nevyčerpatelnou zásobu. Nedávno jsem se na jeho profilu na Myspace dozvěděl i něco víc o jeho hudebních aktivitách - s dudami prorazil i do světově taneční show Riverdance. Za zmínku stojí i projekt Pigeon Top, na kterém spolupracuje s houslistou Shanem McAleerem (ex Dervish), Kevinem Sweenem (kytara, zpěv) a Ryanem O'Donnellem (banjo a kytara). Asi vím, čí album si koupím při další návštěvě Belfastu.

Za ten rok se z blonďaté, celkem nenápadné houslistky stala sličná hnědovláska s proklatě sexy zásobou tradičních tunes. Ptáte se, co je na těch tunes tak sexy? Zajděte si v úterý do Duke Of York a uvi..., pardon, hlavně uslyšíte. Ruku na srdce - pěkných houslistek v Irsku moc nepotkáte, takže je třeba využít každé příležitosti. Teresa je ještě k tomu vynikající houslistka. Svým hraním i zevnějškem zaručeně upoutá pozornost každého návštěvníka této belfastské hospůdky. A nemusí hrát ani s obráceným smyčcem, jako na snímku:-)
Darragh a jeho dudyDarragh Murphy je jedním z nejtalentovanějších belfastských muzikantů mladé generace. Když jsem jej viděl poprvé v Whites Tavern (léto 2007), hrál chvíli na dudy, pak na whistle a zbytek sessionu odehrál na banjo. Letos v srpnu jsem jej viděl a slyšel pouze s loketními dudami. Ty jsou mimochodem jeho hlavním nástrojem. A bylo to opravdu znát - předvedl smršť excelentně zahraných jigů a reelů, kterých měl snad nevyčerpatelnou zásobu. Nedávno jsem se na jeho profilu na Myspace dozvěděl i něco víc o jeho hudebních aktivitách - s dudami prorazil i do světově taneční show Riverdance. Za zmínku stojí i projekt Pigeon Top, na kterém spolupracuje s houslistou Shanem McAleerem (ex Dervish), Kevinem Sweenem (kytara, zpěv) a Ryanem O'Donnellem (banjo a kytara). Asi vím, čí album si koupím při další návštěvě Belfastu.
Uvnitř Conway Millu 
Conway Mill je rozsáhlá budova, která slouží mnoha účelům, hlavně těm kulturním (pořádají se zde workshopy, výstavy, sídlí zde rádio Féilte atd.). Při jeho minulé návštěvě jsme vešli do místní dílny a přistihli mistra přímo při práci - uvnitř zrovna lakoval bodhrány (irské bubny) Eamon Maguire, uznávaný výrobce těchto nástrojů. Letos jsem jej bohužel v dílně nezastihl. Měl prý návštěvu z USA, takže s největší pravděpodobností se svými americkými kamarády někde oslavoval.
Čirou náhodou jsem ovšem narazil na dva malé caparty, kteří zrovna otevřeli boční vrata od budovy. A ti mě ochotně provedli po vnitřních prostorách Conway Mill, takže jsem si všechno prohlédl zevnitř. Je to opravdu zvláštní budova. Mnohem prostornější, než by se zdálo z venku.

Conway Mill je rozsáhlá budova, která slouží mnoha účelům, hlavně těm kulturním (pořádají se zde workshopy, výstavy, sídlí zde rádio Féilte atd.). Při jeho minulé návštěvě jsme vešli do místní dílny a přistihli mistra přímo při práci - uvnitř zrovna lakoval bodhrány (irské bubny) Eamon Maguire, uznávaný výrobce těchto nástrojů. Letos jsem jej bohužel v dílně nezastihl. Měl prý návštěvu z USA, takže s největší pravděpodobností se svými americkými kamarády někde oslavoval.
Čirou náhodou jsem ovšem narazil na dva malé caparty, kteří zrovna otevřeli boční vrata od budovy. A ti mě ochotně provedli po vnitřních prostorách Conway Mill, takže jsem si všechno prohlédl zevnitř. Je to opravdu zvláštní budova. Mnohem prostornější, než by se zdálo z venku.
Čtvrteční session v Duke Of YorkNa Session v Duke Of York se mi povedlo dostat až letos. Předtím mi vždycky z nějakého důvodu unikla. V srpnu jsem to napravil a vyrazil ve čtvrtek jedné z nejútulnějších belfastských hospod. Myslím, že to byla jedna z nejlepších session v Belfastu, sešlo se tu opravdu mnoho muzikantů. Mnohé z nich jsem poznal už na předchozích akcích, takže jsem se mezi nimi cítil jako doma (až na ten jejich nesrozumitelný belfastský přízvuk:-). Nebyla nouze ani o posily odjinud - s houslemi dorazila Frances z Manchesteru.
V Cúlturlannu vše při starém 
Tyhle dva mladé mladé muzikanty potkám pokaždé, když si zajdu v sobotu v poledne do Cúlturlannu, kulturního centra na Falls Road. A vždycky najdeme a zahrajeme nějaký společný tune. Nebo si o nich alespoň pokecáme:-). Je to vlastně taková příjemná rozcvička před večerní session v Hercules Baru. Přestávky mezi hraním využívám k návštěvě obchůdku se suvenýry a s CD, který se nachází na druhé straně sálu. Lovely place... Občas bývají v Cultúrlannu i koncerty nebo workshopy. Akorát zrovna v týdnu, když jsem navštívil Belfast, se nic nekonalo. A následující týden tam hrála Teáda, tomu se říká zákon schválnosti.

Tyhle dva mladé mladé muzikanty potkám pokaždé, když si zajdu v sobotu v poledne do Cúlturlannu, kulturního centra na Falls Road. A vždycky najdeme a zahrajeme nějaký společný tune. Nebo si o nich alespoň pokecáme:-). Je to vlastně taková příjemná rozcvička před večerní session v Hercules Baru. Přestávky mezi hraním využívám k návštěvě obchůdku se suvenýry a s CD, který se nachází na druhé straně sálu. Lovely place... Občas bývají v Cultúrlannu i koncerty nebo workshopy. Akorát zrovna v týdnu, když jsem navštívil Belfast, se nic nekonalo. A následující týden tam hrála Teáda, tomu se říká zákon schválnosti.
"Spoon fella" v HerculesuLžičkaři rozhodně nejsou těmi nejvítanějšími návštěvníky sessionů. Stačí si přečíst tuto básničku a je jasné, proč. Možná jsou na tom hůře, než bodhránisti, protože na bodhrán se dá vyloudit spoustu různých zvuků (jiná hloubka, jiná intenzita), kdežto na lžičky? Klap, klap, klap...
"Spoon fella", který vlítnul do sessionu v Hercu, byl ovšem svérázný chlapík a hlavně zábavný (asi to mu zachránilo kůži:-)). Říkal o sobě, že kdysi hrál jazz, tak mu muzikanti zahráli pro radost When The Saints... Podle toho, jak se tvářil, mu jejich hraní dodávalo nepopsatelný pocit štěstí. Třešinkou na dortu se stal závěrečný set, při kterém chlapi vstávali ze židlí a hráli ve stoje. Takový "odvaz" se na irských sessions hned tak nevidí...
Tož to byl týden v Belfastu. Pro Středoevropana hodně studený a deštivý týden. Ale koho to vlastně zajímalo, když sedíte každý večer v hospodě, tak si toho třeba ani nevšimnete;-)
úterý 26. srpna 2008
Malé ohlédnutí za Belfastem
Moje devítidenní návštěva Belfastu je už minulostí. Ale nemyslím tím minulost uzavřenou, naopak. Do toho týdne plného divokých živých sessions se budu neustále vracet, ať už ve vzpomínkách, při poslechu nahrávek nebo při prohlížení fotografií (během září by se některé z nich mohly objevit tady na blogu). Těch jsem pořídil oproti předchozím výletům do Irska asi nejméně, vlastně se není čemu divit - celý týden jsem trčel jenom v Belfastu. Lákalo mě vyrazit ven, navštívit pobřeží, zdržet se na chvíli v Donegalu (který nebyl až tak daleko), ale z mnoha důvodů jsem prostě nemohl. Na druhou stranu jsem si mohl vychutnat session každý večer v některé z místních hospod. A to bylo pro mě nejdůležitější... Didlidááá
středa 20. srpna 2008
Zase v Belfastu a zase po uši v tunesech
Připadá mi to jako boj s větrnými mlýny - můžete se na tento týden plný sessionů v místních hospodách připravit sebevíc, ale vždycky zůstanete nějakou chvíli sedět s nástrojem položeným na stole a posloucháte melodie, které (kromě výjimek) slyšíte snad poprvé v životě. Prostě se v těch tunesech topíte. Můžete jen doufat, že vám někdo z přísedících muzikantů hodí záchranný kruh v podobě nějakého známého tunesu, tak jako to včera udělala Teresa, když na konci setu spustila reel The Contradiction. Tisíceré díky...
Myslím, že belfastské sessions dokážou spolehlivě "vyfackovat" (nehledejte v tom dvojsmysl, mezi písmeny "f" a "c" je opravdu "a":-)) muzikantské ego každému, kdo se cítí ve své domovské zemi jako dokonalý session leader. Můžete to pokládat za potupnou facku, která vás uzemní a přinutí se zamyslet nad tím, proč si dávat tu práci a učit se stále nové a nové tunes, když stejně uslyšíte na dalším sessionu tisíc dalších. Anebo ji pochopíte jako přátelský "proplesking", který vám dají skuteční kamarádi, když vás uvidí ležet uprostřed rušné silnice unaveného z vydařeného večírku (tady na ostrově tomu myslím říkají craic). Doufám, že bude v mém případě platit druhá varianta a po krátké pauze po mém příletu domů si opět poslechnu nahrávky pořízené v Hercules Baru, Whites Tavern, Garrick baru, Duke Of York... Třeba se z nich zase něco nového naučím. A někdy, možná za rok, dva, si je zase tady v Belfastu zahraji s místními úžasnými muzikanty. Pokud v té době nebudou hrát zase úplně něco jiného. Grrr... teda vlastně - Didlidááá;-)
Myslím, že belfastské sessions dokážou spolehlivě "vyfackovat" (nehledejte v tom dvojsmysl, mezi písmeny "f" a "c" je opravdu "a":-)) muzikantské ego každému, kdo se cítí ve své domovské zemi jako dokonalý session leader. Můžete to pokládat za potupnou facku, která vás uzemní a přinutí se zamyslet nad tím, proč si dávat tu práci a učit se stále nové a nové tunes, když stejně uslyšíte na dalším sessionu tisíc dalších. Anebo ji pochopíte jako přátelský "proplesking", který vám dají skuteční kamarádi, když vás uvidí ležet uprostřed rušné silnice unaveného z vydařeného večírku (tady na ostrově tomu myslím říkají craic). Doufám, že bude v mém případě platit druhá varianta a po krátké pauze po mém příletu domů si opět poslechnu nahrávky pořízené v Hercules Baru, Whites Tavern, Garrick baru, Duke Of York... Třeba se z nich zase něco nového naučím. A někdy, možná za rok, dva, si je zase tady v Belfastu zahraji s místními úžasnými muzikanty. Pokud v té době nebudou hrát zase úplně něco jiného. Grrr... teda vlastně - Didlidááá;-)
středa 13. srpna 2008
Menší lamentování uprostřed srpna
Asi to není jenom můj pocit, že léto vždycky ubíhá neuvěřitelně rychle. Ale zdá se mi, že letos je to přímo extrém. Nejvíce z toho letního časového koláče mi ukousla archeologická praxe - 5 dní kopání v hlíně, pak víkend a zase nanovo, to se opakuje ještě 2x a než se člověk naděje, zjistí, že je srpen. Tím ovšem nechci říct, že jsem promarnil zbytečně tři týdny svého života. Celé to "systematické" kopání určitě nebyla ztráta času, i když během toho příšerného horka jsem ten pocit měl. Když jsme se prokopali skoro na dno zásobnice, kterou tam vyhloubili zemědělci někdy 3000 let před námi, přišlo docela zklamání, protože kromě kostry krávy (nebo prasete, v tom se zatím nikdo neshodl:-)) a malého množství střepů se tam moc nenašlo. Ale i tak, zajímavá zkušenost. Když nepočítám ty odporné černé pytle naplněné hlínou, kterou jsme odváželi na plavení (o těch se mi ještě bude zdát v těch nejhorších nočních můrách, jak je nakládáme na kolečka a trhají se nám v rukách)
Ještě před praxí jsem se duševně připravoval i na to nejhorší - skončí praxe a mě se archeologie zprotiví natolik, že s ní seknu. Nestalo se tak. Nebýt mého plánovaného výletu do Belfastu, asi bych ještě v tuto dobu kopal. Ale Belfast je Belfast, muzika mě volá a já to volání nemůžu ignorovat. Didlidáááá!
Ještě před praxí jsem se duševně připravoval i na to nejhorší - skončí praxe a mě se archeologie zprotiví natolik, že s ní seknu. Nestalo se tak. Nebýt mého plánovaného výletu do Belfastu, asi bych ještě v tuto dobu kopal. Ale Belfast je Belfast, muzika mě volá a já to volání nemůžu ignorovat. Didlidáááá!
pondělí 11. srpna 2008
Farewell to Maylont
Jestli se mi někdy podaří složit pěkný ponurý slip jig, asi se bude jmenovat stejně. Třeba jsem nedávno zažíval podobné pocity, jako Michael McGoldrick, když se stěhoval z Whalley Range, kdoví. I když tam pobýval asi mnohem déle, než jeden rok. Teď mi nezbývá nic jiného, než říct ono "Farewell" mému (teď už bývalému) privátu.
Takže sbohem, drahý Majlonte, bylo mi tam krásně. Co víc jsem si taky mohl přát - luxusní, kompletně zařízený privát s terasou, s výhledem na maloměřické nádraží a okolní zeleň, naprostý klid všude kolem... Sem tam bylo slyšet brzdící vlaky na nádraží, někdy bylo v horním patře trochu horko, fakulta taky nebyla úplně nejblíž, ale v porovnání se všemi ostatními vymoženostmi ty drobné nevýhody ani nestály za řeč.
To všechno jsem teď v srpnu musel opustit. Co už. Je to vlastně fráze určená přesně pro tyto situace - prostě krátké, stručné a pesimistické "Co už". Můžu doufat, že privát na Merhautce si se spolubydlícími pěkně stylově zařídíme. Koneckonců, na nervy bychom si lézt neměli, nějakou dobu už se známe a měli bychom být na sebe zvyklí.
S jedním můžu být na novém privátě spokojený určitě - mám školu a centrum Brna o něco blíž. A na ten hluk kolemjedoucích aut a šalin si taky třeba časem zvyknu.
Ještě jednou sbohem Majlonte a nashle v září, Merhautko...
Takže sbohem, drahý Majlonte, bylo mi tam krásně. Co víc jsem si taky mohl přát - luxusní, kompletně zařízený privát s terasou, s výhledem na maloměřické nádraží a okolní zeleň, naprostý klid všude kolem... Sem tam bylo slyšet brzdící vlaky na nádraží, někdy bylo v horním patře trochu horko, fakulta taky nebyla úplně nejblíž, ale v porovnání se všemi ostatními vymoženostmi ty drobné nevýhody ani nestály za řeč.
To všechno jsem teď v srpnu musel opustit. Co už. Je to vlastně fráze určená přesně pro tyto situace - prostě krátké, stručné a pesimistické "Co už". Můžu doufat, že privát na Merhautce si se spolubydlícími pěkně stylově zařídíme. Koneckonců, na nervy bychom si lézt neměli, nějakou dobu už se známe a měli bychom být na sebe zvyklí.
S jedním můžu být na novém privátě spokojený určitě - mám školu a centrum Brna o něco blíž. A na ten hluk kolemjedoucích aut a šalin si taky třeba časem zvyknu.
Ještě jednou sbohem Majlonte a nashle v září, Merhautko...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)