The Best Of Belfast

Na atmosféru belfastských hospod vzpomínám docela často. Zvláště při sezení v zakouřených hospodách, kde kvůli hlasitým reproduktorům neuslyším ani vlastního slova. Já vím, nemusím tam chodit, ale když jde o setkání s bývalými spolužáky z gymplu, nechci trhat partu. Tak jsme seděli, popíjeli a vzpomínali (kromě jiného) na nejpěknější zážitky letošního léta. V rámci možností samozřejmě, protože ne všechno se podařilo v tom randálu zachytit uchem. Navíc nikdo z nás neměl po ruce fotky, takže to chtělo hodně fantazie. I když ta po několika vypitých pivech často pracuje na plné obrátky, ne vždy se to vyplácí... Bohužel se to pozná většinou až druhý den. Ale dost o alkoholu, je na čase vzpomínat. Jak jinak, než na týden v Belfastu a jak jinak, než s fotkami:-)

Sobotní Hercules Bar se vzácnou návštěvou
V Hercules Baru to každou sobotu žije. Tentokrát sestavu místních muzikantů (Ruadhraí O'Kane, Jason O'Rourke, Desi Adams, Stevie Dunne...) obohatil host z Derry, houslista Brendan Hendry. Tento starší, plešatějící chlapík je na Severu uznávaným mistrem, jeho styl hraní je unikátní svou energickou svižností, bohatými variacemi a také pro něj typickými "skoky" z jigu do reelu (pro laiky: změna rytmu z 6/8 na 4/4). Ani po skoro třech hodinách hraní nejevily jeho hbité prsty sebemenší náznak únavy. Chvílemi se zdálo, jakoby měl celou session pod palcem on. What a guy!:-)

Teresa je pořád kočka
Za ten rok se z blonďaté, celkem nenápadné houslistky stala sličná hnědovláska s proklatě sexy zásobou tradičních tunes. Ptáte se, co je na těch tunes tak sexy? Zajděte si v úterý do Duke Of York a uvi..., pardon, hlavně uslyšíte. Ruku na srdce - pěkných houslistek v Irsku moc nepotkáte, takže je třeba využít každé příležitosti. Teresa je ještě k tomu vynikající houslistka. Svým hraním i zevnějškem zaručeně upoutá pozornost každého návštěvníka této belfastské hospůdky. A nemusí hrát ani s obráceným smyčcem, jako na snímku:-)

Darragh a jeho dudy
Darragh Murphy je jedním z nejtalentovanějších belfastských muzikantů mladé generace. Když jsem jej viděl poprvé v Whites Tavern (léto 2007), hrál chvíli na dudy, pak na whistle a zbytek sessionu odehrál na banjo. Letos v srpnu jsem jej viděl a slyšel pouze s loketními dudami. Ty jsou mimochodem jeho hlavním nástrojem. A bylo to opravdu znát - předvedl smršť excelentně zahraných jigů a reelů, kterých měl snad nevyčerpatelnou zásobu. Nedávno jsem se na jeho profilu na Myspace dozvěděl i něco víc o jeho hudebních aktivitách - s dudami prorazil i do světově taneční show Riverdance. Za zmínku stojí i projekt Pigeon Top, na kterém spolupracuje s houslistou Shanem McAleerem (ex Dervish), Kevinem Sweenem (kytara, zpěv) a Ryanem O'Donnellem (banjo a kytara). Asi vím, čí album si koupím při další návštěvě Belfastu.

Uvnitř Conway Millu
Conway Mill je rozsáhlá budova, která slouží mnoha účelům, hlavně těm kulturním (pořádají se zde workshopy, výstavy, sídlí zde rádio Féilte atd.). Při jeho minulé návštěvě jsme vešli do místní dílny a přistihli mistra přímo při práci - uvnitř zrovna lakoval bodhrány (irské bubny) Eamon Maguire, uznávaný výrobce těchto nástrojů. Letos jsem jej bohužel v dílně nezastihl. Měl prý návštěvu z USA, takže s největší pravděpodobností se svými americkými kamarády někde oslavoval.
Čirou náhodou jsem ovšem narazil na dva malé caparty, kteří zrovna otevřeli boční vrata od budovy. A ti mě ochotně provedli po vnitřních prostorách Conway Mill, takže jsem si všechno prohlédl zevnitř. Je to opravdu zvláštní budova. Mnohem prostornější, než by se zdálo z venku.

Čtvrteční session v Duke Of York
Na Session v Duke Of York se mi povedlo dostat až letos. Předtím mi vždycky z nějakého důvodu unikla. V srpnu jsem to napravil a vyrazil ve čtvrtek jedné z nejútulnějších belfastských hospod. Myslím, že to byla jedna z nejlepších session v Belfastu, sešlo se tu opravdu mnoho muzikantů. Mnohé z nich jsem poznal už na předchozích akcích, takže jsem se mezi nimi cítil jako doma (až na ten jejich nesrozumitelný belfastský přízvuk:-). Nebyla nouze ani o posily odjinud - s houslemi dorazila Frances z Manchesteru.

V Cúlturlannu vše při starém
Tyhle dva mladé mladé muzikanty potkám pokaždé, když si zajdu v sobotu v poledne do Cúlturlannu, kulturního centra na Falls Road. A vždycky najdeme a zahrajeme nějaký společný tune. Nebo si o nich alespoň pokecáme:-). Je to vlastně taková příjemná rozcvička před večerní session v Hercules Baru. Přestávky mezi hraním využívám k návštěvě obchůdku se suvenýry a s CD, který se nachází na druhé straně sálu. Lovely place... Občas bývají v Cultúrlannu i koncerty nebo workshopy. Akorát zrovna v týdnu, když jsem navštívil Belfast, se nic nekonalo. A následující týden tam hrála Teáda, tomu se říká zákon schválnosti.

"Spoon fella" v Herculesu
Lžičkaři rozhodně nejsou těmi nejvítanějšími návštěvníky sessionů. Stačí si přečíst tuto básničku a je jasné, proč. Možná jsou na tom hůře, než bodhránisti, protože na bodhrán se dá vyloudit spoustu různých zvuků (jiná hloubka, jiná intenzita), kdežto na lžičky? Klap, klap, klap...

"Spoon fella", který vlítnul do sessionu v Hercu, byl ovšem svérázný chlapík a hlavně zábavný (asi to mu zachránilo kůži:-)). Říkal o sobě, že kdysi hrál jazz, tak mu muzikanti zahráli pro radost When The Saints... Podle toho, jak se tvářil, mu jejich hraní dodávalo nepopsatelný pocit štěstí. Třešinkou na dortu se stal závěrečný set, při kterém chlapi vstávali ze židlí a hráli ve stoje. Takový "odvaz" se na irských sessions hned tak nevidí...

Tož to byl týden v Belfastu. Pro Středoevropana hodně studený a deštivý týden. Ale koho to vlastně zajímalo, když sedíte každý večer v hospodě, tak si toho třeba ani nevšimnete;-)

Malé ohlédnutí za Belfastem

Moje devítidenní návštěva Belfastu je už minulostí. Ale nemyslím tím minulost uzavřenou, naopak. Do toho týdne plného divokých živých sessions se budu neustále vracet, ať už ve vzpomínkách, při poslechu nahrávek nebo při prohlížení fotografií (během září by se některé z nich mohly objevit tady na blogu). Těch jsem pořídil oproti předchozím výletům do Irska asi nejméně, vlastně se není čemu divit - celý týden jsem trčel jenom v Belfastu. Lákalo mě vyrazit ven, navštívit pobřeží, zdržet se na chvíli v Donegalu (který nebyl až tak daleko), ale z mnoha důvodů jsem prostě nemohl. Na druhou stranu jsem si mohl vychutnat session každý večer v některé z místních hospod. A to bylo pro mě nejdůležitější... Didlidááá

Zase v Belfastu a zase po uši v tunesech

Připadá mi to jako boj s větrnými mlýny - můžete se na tento týden plný sessionů v místních hospodách připravit sebevíc, ale vždycky zůstanete nějakou chvíli sedět s nástrojem položeným na stole a posloucháte melodie, které (kromě výjimek) slyšíte snad poprvé v životě. Prostě se v těch tunesech topíte. Můžete jen doufat, že vám někdo z přísedících muzikantů hodí záchranný kruh v podobě nějakého známého tunesu, tak jako to včera udělala Teresa, když na konci setu spustila reel The Contradiction. Tisíceré díky...
Myslím, že belfastské sessions dokážou spolehlivě "vyfackovat" (nehledejte v tom dvojsmysl, mezi písmeny "f" a "c" je opravdu "a":-)) muzikantské ego každému, kdo se cítí ve své domovské zemi jako dokonalý session leader. Můžete to pokládat za potupnou facku, která vás uzemní a přinutí se zamyslet nad tím, proč si dávat tu práci a učit se stále nové a nové tunes, když stejně uslyšíte na dalším sessionu tisíc dalších. Anebo ji pochopíte jako přátelský "proplesking", který vám dají skuteční kamarádi, když vás uvidí ležet uprostřed rušné silnice unaveného z vydařeného večírku (tady na ostrově tomu myslím říkají craic). Doufám, že bude v mém případě platit druhá varianta a po krátké pauze po mém příletu domů si opět poslechnu nahrávky pořízené v Hercules Baru, Whites Tavern, Garrick baru, Duke Of York... Třeba se z nich zase něco nového naučím. A někdy, možná za rok, dva, si je zase tady v Belfastu zahraji s místními úžasnými muzikanty. Pokud v té době nebudou hrát zase úplně něco jiného. Grrr... teda vlastně - Didlidááá;-)

Menší lamentování uprostřed srpna

Asi to není jenom můj pocit, že léto vždycky ubíhá neuvěřitelně rychle. Ale zdá se mi, že letos je to přímo extrém. Nejvíce z toho letního časového koláče mi ukousla archeologická praxe - 5 dní kopání v hlíně, pak víkend a zase nanovo, to se opakuje ještě 2x a než se člověk naděje, zjistí, že je srpen. Tím ovšem nechci říct, že jsem promarnil zbytečně tři týdny svého života. Celé to "systematické" kopání určitě nebyla ztráta času, i když během toho příšerného horka jsem ten pocit měl. Když jsme se prokopali skoro na dno zásobnice, kterou tam vyhloubili zemědělci někdy 3000 let před námi, přišlo docela zklamání, protože kromě kostry krávy (nebo prasete, v tom se zatím nikdo neshodl:-)) a malého množství střepů se tam moc nenašlo. Ale i tak, zajímavá zkušenost. Když nepočítám ty odporné černé pytle naplněné hlínou, kterou jsme odváželi na plavení (o těch se mi ještě bude zdát v těch nejhorších nočních můrách, jak je nakládáme na kolečka a trhají se nám v rukách)
Ještě před praxí jsem se duševně připravoval i na to nejhorší - skončí praxe a mě se archeologie zprotiví natolik, že s ní seknu. Nestalo se tak. Nebýt mého plánovaného výletu do Belfastu, asi bych ještě v tuto dobu kopal. Ale Belfast je Belfast, muzika mě volá a já to volání nemůžu ignorovat. Didlidáááá!

Farewell to Maylont

Jestli se mi někdy podaří složit pěkný ponurý slip jig, asi se bude jmenovat stejně. Třeba jsem nedávno zažíval podobné pocity, jako Michael McGoldrick, když se stěhoval z Whalley Range, kdoví. I když tam pobýval asi mnohem déle, než jeden rok. Teď mi nezbývá nic jiného, než říct ono "Farewell" mému (teď už bývalému) privátu.
Takže sbohem, drahý Majlonte, bylo mi tam krásně. Co víc jsem si taky mohl přát - luxusní, kompletně zařízený privát s terasou, s výhledem na maloměřické nádraží a okolní zeleň, naprostý klid všude kolem... Sem tam bylo slyšet brzdící vlaky na nádraží, někdy bylo v horním patře trochu horko, fakulta taky nebyla úplně nejblíž, ale v porovnání se všemi ostatními vymoženostmi ty drobné nevýhody ani nestály za řeč.
To všechno jsem teď v srpnu musel opustit. Co už. Je to vlastně fráze určená přesně pro tyto situace - prostě krátké, stručné a pesimistické "Co už". Můžu doufat, že privát na Merhautce si se spolubydlícími pěkně stylově zařídíme. Koneckonců, na nervy bychom si lézt neměli, nějakou dobu už se známe a měli bychom být na sebe zvyklí.
S jedním můžu být na novém privátě spokojený určitě - mám školu a centrum Brna o něco blíž. A na ten hluk kolemjedoucích aut a šalin si taky třeba časem zvyknu.
Ještě jednou sbohem Majlonte a nashle v září, Merhautko...

Tož tak...

Nemožné se stalo skutečností - přežil jsem i druhý semestr. Asi jsem měl opravdu štěstí. Sice ne vždy a ne všude, ale v důležitých momentech mi prostě přálo. Doufám (a klepu na dřevo), že tomu bude i nadále, protože ho zatraceně potřebuju. Jsem totiž docela flákač, tak se na něj musím spoléhat.
Na tomto období je nejkrásnější dostatek volného času. A jak jinak si ten čas zpříjemnit, než muzikou. Obětoval jsem pár šustivých bankovek a koupil si kompilaci Farewell to Ireland. Jedná se vysloveně o sběratelskou záležitost (s levnými kompilacemi typu "The Best Of..." s keltskými kříži na obalu nesrovnatelnou) - staré nahrávky irských emigrantů žijících v USA ze 20. a 30. let. Michael Coleman, Paddy Killoran a další... ta jména vzbuzují i mezi dnešními houslisty respekt a úctu. Je zajímavé poslouchat, jak se v té době hrály jigy, reely, hornpipy, mazurky apod., které se dají zaslechnout i na dnešních sessionech. Některé tunes jsou prostě nesmrtelné. A zaujmou natolik, že nezbývá opravdu nic jiného, než se je naučit. Asi se hnedtak od houslí a sluchátek neodlepím... Didlidááá;-)

Rubén Bada - dejte mu housle, bouzouki nebo kytaru... a spadne vám čelist

Na belfastských sessionech jsem měl možnost potkat mnoho skvělých a talentovaných muzikantů. A nejenom těch irských. Jedním ze špiček místní hudební scény byl i chlapík jménem Rubén Bada.
Jak už napovídá jeho exotické jméno, jeho rodný kraj musíme hledat více na jihu. Přesněji na severozápadě pyrenejského poloostrova, v Asturii. Tamější muzikanti mají s těmi irskými leccos společného - respekt k tradicím i velmi energický styl hraní. A samozřejmě hrdost ke své zemi a k jazyku (asturština) - jsou to zkrátka Asturijci a nechtějte vědět, kam dostanete nakopáno, když si troufnete je nazvat "Španělé", ke kterým mají asi podobný vztah jako Irové k Britům nebo Bretonci k Francouzům.
Rubéna jsem znal nejdříve spíš jako houslistu - jeho housle ve skladbě Eita od kapely Corquiéu sršely energií. Pak přišla po letech moje první návštěva Belfastu (červenec 2007). Tam se Rubén objevoval na místních sessionech hlavně s kytarou, se kterou vnesl do irských reelů a jigů tu pravou asturijskou dravost (pozn.: v asturijské muzice lze najít podobnosti k irským rytmům, např. irský reel - saltón nebo jig - muňeira, frázování a doprovod je ovšem odlišný, často mnohem pestřejší a složitější). Jako spousta Asturijců před ním, i on podlehl kouzlu irského bouzouki a naučil se na něj hrát. S tímto nástrojem se objevuje po boku předních belfastských muzikantů (často vystupuje společně s kapelou At First Light nebo s belfastským dudákem Barry Kerrem). Ani na svou rodnou Asturii ovšem nezanevřel - na bouzouki hraje v mladé asturijské kapele DRD.
Sečteno a podtrženo - výborný muzikant-multiinstrumentalista, jaký se hned tak nevidí. Nedávno se objevily na stránkách severoirské BBC jeho dvě sólové skladby. Stojí za poslech:

Snug in a Blanket, O'Farrell's Welcome to Limerick (slip jigs)

Asturian March and Salton

Doporučené odkazy: Rubén Bada na MySpace